• Saint & Sinner

Vztah k Ohařům: Pracuje zde několik prostitutek ze smečky, které mapují terén. Podnik je zatím nezávislý.

Na první pohled vůbec nepůsobí jako podnik, který by člověk hledal – fasáda je tichá, bez cedule, jen matná černá okna a dveře z opracovaného kovu natřeného rovněž černou barvou, které se otevírají vždy jen zevnitř. Uvnitř je atmosféra zcela jiná. Prostor je rozložený do dvou pater: spodní funguje jako bar a společenská část, horní jako soukromé salonky a „apartmá“, která se pronajímají na hodinu nebo celou noc. Interiér stojí na kontrastu luxusu a přítmí. Stěny pokrývá krvavě rudý samet, který tlumí zvuk, a částečně poodkrývá erotickou kresbu; podlaha je z tmavého mramoru a osvětlení zajišťují křišťálové lustry, jejichž světlo dopadá v měkkých záblescích na stoly i tváře hostů. Vzduch je nasáklý parfémy a kolínskou, lehkým kouřem z vonných tyčinek a drahým vínem, které se tu nalévá automaticky, když si někdo sedne. Barevné schéma působí teple, bohatě, ale zároveň nekompromisně – nic tu není světlé, nic neutrální. Společnice a společníci jsou školení profesionálové. Nejde jen o fyzickou společnost – ovládají konverzaci, tanec, hudbu i společenský odstup. Na baru stojí starý gramofon a měkká jazzová hudba se drží nízko, jen jako kulisa. Každý salonek je vybavený jako luxusní hotelový pokoj: těžké závěsy, měkké křeslo, malý minibar, tlumené světlo a uvnitř přítmí, které poskytuje naprosté soukromí.

​

To, co podnik skutečně odlišuje, je jeho druhá vrstva. Saint & Sinner slouží jako perfektně fungující distribuční uzel pro vybrané drogy – nic masového, jen drahé substance pro klientelu, která očekává absolutní diskrétnost. Objednávky probíhají nenápadně, často pod záminkou rezervace konkrétních pokojů nebo služeb. Personál zná kódy, nikdy nepoužívá pravá jména. Skrytý systém chodeb mezi salonky slouží k předávání balíčků, dveře jsou odhlučněné a zamykají se automaticky. Každý pohyb je sledovaný – kamerami a lidmi, kteří tu pracují už roky. Saint & Sinner funguje hladce právě díky tomu, že nikdo nevybočí z role. A hosté, kteří sem chodí, to vědí. Nejde jen o potěšení, ale o vzájemnou dohodu, že všechno, co se odehraje mezi rudými stěnami, zůstane uvnitř.

Zaměstnanci: -

​

• Black Collar

Vztah k Ohařům: Pracuje zde několik prostitutek a vyhazovačů ze smečky, kteří mapují terén. Podnik je zatím nezávislý, ale Solomon na něj v tuto chvíli cílí.

Vstup do tohoto podniku vede nenápadnými schody dolů do podzemí bývalého skladu, kde zůstaly zachované částí původních betonových stěn i nosné ocelové sloupy. Dveře jsou těžké, zabezpečené, s malým kukátkem a elektronickým zámkem – dovnitř nejde projít omylem. Vnitřek je rozlehlý, rozdělený do několika sektorů, které oddělují kovové příčky a posuvné panely, tlumící zvuk i světlo. Prostor působí  záměrně syrově. Podlaha je z tmavé pryskyřice, stěny kombinují surový beton a černě lakované dřevo. Osvětlení je minimální – bílé a fialové neony, lampy přimontované nízko u země, svíčky ve výklencích. Každé světlo je nastavené tak, aby spíš skrývalo než odhalovalo. Nábytek je pevný, industriální, ale čistý – kožené lavice, polstrované panely, ocelové konstrukce, které lze přeskládat podle potřeby.

​

Vybavení je pestré a profesionální: od klasických křížů a kožených popruhů až po moderní konstrukce se systémem háků a řetězů zavěšených na kolejnicích. Některé místnosti mají měkké podlahy a tlumené světlo vhodné pro delikátnější scény, jiné jsou plně vybavené kovem a tvrdými povrchy. Trezory s vybavením se otevírají jen VIP členům s přístupem, a každý kus je označený, dezinfikovaný a pečlivě uložený. Black Collar funguje na přísně řízeném režimu, který mu dává pověst bezpečného, profesionálního prostoru pro ty, kdo přesně vědí, co hledají. Hosté používají masky nebo černé škrabošky, aby si uchovali anonymitu. Přezdívky jsou povinné a zaměstnanci kontrolují, aby každý návštěvník dodržoval pravidla – verbální souhlas, respekt a bezpečné slovo. Personál je nenápadný, vždy nablízku, připravený zasáhnout, kdyby hranice nebyly respektované. Zvláštností podniku je tzv. Iron Hall – hlavní sál s vysokým stropem, kde původně bývaly skladové jeřáby. Tady se konají tematické večery, exhibice nebo komunitní setkání pro pravidelné členy. Stropní kolejnice umožňují instalaci různých sestav a celý prostor působí jako kombinace industriálního ateliéru a rituální síně.

Zaměstnanci: Bianca Bernardi [npc], Hailey Reed

​

• Red Light Rose

Vztah k Ohařům: Podnik Ohaři získali od Diablos. V tuto chvíli ho kontrolují, vrchní vyhazovači patří do smečky. Zaměstnanci se příliš nezměnili, změna vedení jim byla jedno.

Tento podnik už dávno přežil svou dobu, ale pořád se drží zuby nehty. Vývěsní štít s neonovou růží bliká jen občas – kontakt je přeprušený, červené světlo se třese, jakmile vítr zafouká do ulice. Uvnitř panuje polotma. Červené žárovky visí nízko, některé jsou prasklé nebo zhasnuté, takže celý prostor působí nerovnoměrně nasvícený a trochu dezorientující. Stěny pokrývá samet, kdysi sytý a hebký, teď sešlý, vybledlý a místy potrhaný. Nábytek je směsí toho, co se dalo sehnat levně nebo z druhé ruky – těžké kožené sedačky s popraskanou výplní, malé stolky, jejichž nohy se občas viklají, a závěsy, které ne úplně zakrývají dveře do zadních místností. Vzduch je hutný, nasáklý levným parfémem, nikotinem a alkoholem, který se tu čepuje do sklenic, jež už dávno ztratily svůj lesk. Hudba hraje tiše, zastřeně, jako by se ozývala z vedlejšího pokoje, a vedle ní je slyšet šepot, nervózní smích i občasné zvýšené hlasy.

​

Red Light Rose nemá žádné iluze o tom, čím je. Na rozdíl od luxusních, profesionálních sex klubů se tu nehraje na přepych ani atmosféru – podnik funguje na hraně přežití. Zaměstnanci jsou unavení, většinou mladí lidé, kteří sem nastoupili z nutnosti a rychle se naučili, že tady není prostor pro sny ani slabost. V podniku je malá kabinka s plexi okénkem, kde se vyplácí výplata v hotovosti; v rohu stojí starý automat na pití, který už jen svítí, ale nic nevydává. Zvláštností místa je zadní chodba, úzká a špatně osvětlená, která vede k několika pokojům s dveřmi přemalovanými nesourodými barvami. Majitel se objevuje jen výjimečně a o něco raději komunikuje přes prostředníky. Platí za mlčení, ne za jasná pravidla.

Zaměstnanci: -

​

• Cratehouse

Vztah k Ohařům: Pracuje zde několik barmanů a vyhazovačů ze smečky, kteří mapují terén. Podnik je zatím nezávislý, ale Solomon na něj v současnosti cílí.

Celý klub je postavený z přestavěných nákladních kontejnerů – některé jsou poskládané na sebe jako dětské stavebnice, jiné slouží jako chodby či zákoutí mezi hlavní halou a zadními „salonky“. Všude je vidět surový kov, nátěry v různých stupních opotřebení a čísla, která na kontejnerech zůstala ještě z jejich původní cesty po světě. Když se člověk opře o stěnu, cítí chlad železa a vibraci basů, které rezonují skrz celý prostor. Hlavní sál je prostorný, ale působí klaustrofobně – stropy jsou nízké a světla visí na těžkých řetězech, jejichž skřípot se občas ztratí v dunění hudby. Pódium je vybudované z palet a starých beden, přesto překvapivě stabilní, protože někdo si dal práci s tím, aby vydrželo divoké koncerty i skákající publikum. Za barem, který je rovněž vyrobený z jednoho dlouhého kontejneru, stojí barmani s rychlýma rukama a trpělivostí, kterou během víkendů prověřují celé davy.

​

Klub má zvláštní akustiku – kovové stěny vracejí každý tón zpět do prostoru, takže i průměrné kapely tu znějí hlasitě a ostře. Z útrob kontejnerů vede několik postranních místností, některé přestavěné na menší lounge, jiné ponechané tak, jak byly: syrové, holé, jen s improvizovaným osvětlením. V těchto zákoutích se odehrává všechno, co se nemá dít na očích. Obchod s prášky, rychlé dohody, balíčky, které by nikdy neměly projít přes celní kontrolu. Zajímavý je i systém značení: kontejnerové chodby mají barevné pruhy na stěnách, aby se lidé neztratili. Červený vede k pódiu, modrý k baru, žlutý k „tichým“ zónám, kde se dá na chvíli sednout. Černý pruh vede dozadu, kde se dají najít dealeři s nějakou párty drogou.

Zaměstnanci: -

​

• Urban Eden

Vztah k Ohařům: S Ohaři nemá nic společného, u Solomona nevzbuzuje zájem.

Někdo vzal opuštěný sklad a rozhodl se z něj udělat zelený ostrov uprostřed města. Interiér je zaplněný rostlinami do té míry, že člověk musí občas uhnout liáně nebo přejet prsty po listech, které visí ze stropních sítí. Stěny tvoří směs betonu, recyklovaného dřeva a kovových panelů, ale většina z toho je překrytá zelení, takže prostor působí klidněji, než by se od industriálního základu čekalo. Uvnitř je vlhko a lehce voní hlínou a čerstvě nasekanými bylinkami, což dává místu zvláštní pocit úkrytu před městským hlukem. Stoly jsou z opravených palet nebo masivního dřeva, každý jinak barevně natřený, a hosté sedí na nesourodých židlích, které podnik posbíral po bazarech. Osvětlení je měkké, tvořené převážně závěsnými lampami v drátěných koších a starými žárovkami s teplým světlem. U zadní stěny je menší bar s otevřenou kuchyní – z pánví se neustále zvedá pára a kuchaři mezi sebou komunikují v rychlém rytmu, ale celé to působí domácky, ne chaoticky.

​

Zajímavé je i to, jak se Urban Eden mění podle denní doby. Přes den tu sedí lidé s notebooky, popíjejí kombuchu nebo bylinkovou limonádu a pojídají rychlé obědy. Večer se prostor přepne do uvolněnější atmosféry – světla se ztlumí, hraje tichý pomalý set písní nebo malá kapela, a v zadním rohu se často objeví projektor, který pouští filmy nebo vizuální instalace. Najdou se tu i tajnější prvky: malý vnitřní dvorek skrytý za oponou z popínavek, který slouží jako místo pro soukromější schůzky, a improvizované komunitní „zahradní kouty“, kde podnik nechává hosty adoptovat si vlastní květináč.

Zaměstnanci: Aristoteles Castellanos [npc]

​

• Menagerie

Vztah k Ohařům: Smečka se kolem Menagerie točí, má zájem o možnost organizování zápasů - a především o účasti na nich. Tělocvična je nicméně zatím nezávislá, díky svému legálnímu vlastnictví k jejímu převzetí přistupují opatrněji, aby nerozvířili vody.

Přes den nepůsobí nijak výjimečně – je to široká průmyslová hala přestavěná na posilovnu, kde se betonové stěny setkávají se starými ocelovými trámy a světlo dopadá skrz vysoká okna jako v garáži, která zažila lepší časy. Uprostřed stojí boxerský ring, omšelý, ale pevný, kolem něj řady pytlů naplněných pískem, švihadla a stojany s jednoručkami, které pamatují původní továrnu. Podlaha je místy popraskaná, místy pokrytá rohožemi, které ztlumí dopady bot i pěstí. V rohu zůstala stará skříňka z éry mechanických dílen, dnes slouží jako improvizovaný bar s proteinovými drinky a ledovou vodou. Atmosféra je drsná, ale ne nepřátelská – lidé sem chodí makat, vyventilovat se, naučit se něco praktického.

​

Jakmile ale zapadne slunce, Menagerie přepne do úplně jiné roviny. Trenéři zamknou hlavní dveře a otevřou boční vstup, který vede do části oddělené těžkými závěsy a kovovou mříží. Tahle sekce připomíná ilegální arénu víc než posilovnu: světla se ztlumí, ring se zvýrazní halogenovými lampami a podél stěn se objeví improvizované tribuny nošené sem a tam podle potřeby. Zadní salónek, přístupný jen přes těžké kovové dveře, působí jako kontrolní místnost pro svět, kde pravidla nejsou na papíře. Je tu starý stůl, pár židlí, trezor a nástěnka plná poznámek a kontaktů. Tady se řeší dluhy, domlouvají sázky, plánují zápasy, které se nikdy nedostanou na oficiální seznamy. Každý, kdo sem vstoupí, ví, že Menagerie funguje na principu rovnováhy – síla se tu respektuje, ale ještě víc se cení mlčenlivost.

Zaměstnanci: Brodick Welsh [npc]

​

• Pawn & Pound

Vztah k Ohařům: Ohaři ji využívají, ale jinak s nimi nemá nic společného.

Zastavárna, která se netají tím, čím je. Zvenčí působí unaveně – žlutý neonový nápis poblikává v často nepravidelném rytmu, výloha je zašlá a kovový rám dveří má tolik škrábanců, že by z nich šlo číst historii čtvrti. Jakmile člověk vstoupí dovnitř, má pocit, že se ocitl v jiném světě. Prostor je přeplněný věcmi všeho druhu a mezi policemi zbývá jen úzký průchod, ve kterém se musí otáčet bokem, aby nezavadil o vystavené zboží. Regály jsou vrchovatě plné starých šperků, nářadí, fotoaparátů, zaprášených krabic s elektronikou, hudebních nástrojů a předmětů, které by se jinde našli jen na půdě nebo v zapomenutém skladu. Nic tu nepůsobí upraveně nebo vystaveně – spíš to připomíná chrám věcí, které mají hodnotu jen pro toho, kdo je zrovna zoufale potřebuje. Na pultu leží stará váha, lupa a testovací sady na kovy, protože tady se cena zjišťuje hned na místě a bez přetvářky.

​

Majitel je nenápadný chlapík středního věku, jehož výraz je těžší číst než zamčený sejf. Umí odhadnout hodnotu i člověka během pár sekund a jeho nabídky jsou vždy nečekaně přesné. Nemá ve zvyku mluvit zbytečně – kdo chce obchodovat, musí být věcný a přímý. Pawn & Pound je proslulý tím, že dokáže sehnat téměř cokoliv, pokud člověk zaplatí správnou cenu nebo přinese něco, co má stejnou tržní váhu. Skutečné jádro zastavárny ale leží za těžkou posuvnou roletou, která odděluje zadní sklad. Tam se dostanou jen ti, které majitel zná nebo kterým věří natolik, že je nechá nahlédnout do zákulisí. V tom prostoru mizí hranice mezi tím, co je jen „podezřelé“, a tím, co je bez diskuse nelegální – staré zbraně, elektronika bez původu, šperky bez papírů, zboží, které by nemělo opustit přístav ani přechodný sklad.

Zaměstnanci: -

​

• Rusthound

Vztah k Ohařům: Ohaři ji využívají, ale jinak s nimi nemá nic společného.

Opravna aut a motorek, kde se dá ztratit pojem o čase, protože všechno kolem je drsné, hlučné a nekompromisní. Beton je popraskaný tolikrát, že už jde jen odhadovat, kde končí podlaha a začíná stoletá špína. Stěny jsou pokryté vrstvami starého laku, plakátů a mastných otisků rukou, které se tam obtiskly během desítek rychlých oprav. Vzduch zůstává těžký, přeplněný směsí benzínu, kovového prachu a cigaretového dýmu, který se nikdy úplně nevyvětrá, i když vrata často zívají dokořán do ulice. Uvnitř se válí technika všeho druhu – rozebrané motory, náhradní díly v krabicích bez popisků, sudy s olejem, špinavé pracovní stoly s hromadou nářadí a malých kovových součástek, které nikdo neuklízí, protože každý ví přesně, kde co leží.

​

Mechanici chodí v montérkách, které už dávno ztratily původní barvu, a mají výraz těch, kdo se řídí jednoduchým pravidlem – zaplatíš, nestěžuješ si, my to uděláme. Občas mezi sebou pokřikují, zarachotí pneumatická pistole, rádio se přeladí na ještě hlasitější rock a člověk má pocit, že tohle místo funguje čistě na nepořádku a tvrdohlavosti. V rohovém koutě stojí stará korková tabule, kterou časem nahradila ošoupaná zeď popsaná lihovkou – jména, telefonní čísla, nabídky, ceny, kontakty na lidi, kteří se drží spíš ve stínu. Není to oficiální systém, ale každý, kdo chodí do Rusthoundu déle než jednou, ví, že právě tady se řeší věci, které se nehodí probírat nahlas. Zajímavé na tom místě je, jak přirozeně se tu míchají různé světy – motorkáři, kluci ze závodních okruhů, místní pouliční gangy, ale i obyčejní lidé, kteří potřebují opravit starou káru bez zbytečných řečí. Rusthound má pověst dílny, která neklade otázky a vždycky najde způsob, jak lidem vyhovět, i kdyby to znamenalo skousnout pár rizik.

Zaměstnanci: Damien Knight

​

• South Horton Street

Vztah k Ohařům: Solomonovo království.

Na konci osmdesátých let byl s výměnou hlav na radnici ukončen ambiciózní projekt, který měl rozšířit Link Light Trail také do jihozápadní části Seattlu, počínaje zastávkou v SoDo. V této chvíli byla již vybudována rozsáhlá síť tunelů pod zemí, díky nimž nemělo při výstavbě dojít k narušení běžného chodu města. Projekt se nicméně natolik prodražil, až byl i přes již dokončenou práci zrušen. Nad původním vstupem se postavil sklad, tunely byly co nejpečlivěji zapečetěny, prakticky se na ně zapomnělo a jejich temné široké chodby, někde pečlivě vybetované a jinde rozestavěné, prašné a vlhké od okolní hlíny, byly opuštěny - tedy z větší části. Staly se cílem urbánních dobrodruhů, které uzavřené tajemné zákoutí Seattlu láká, a bezdomovců, majících snad nejlepší přehled o všemožných úkrytech před zimou, do nichž se mohou uchýlit.

​

Nově si tento oprýskaný, temný prostor za své útočiště vybrali Ohaři. Původní zastávka na South Horton Street se stala jejich Psincem, jak jí začal přezdívat Solomon, který skoupil sklad nad ní a s pomocí úplatků si v podzemí stvořil království, v němž je jediným pánem. Původní perón i s jámou na metro nyní osvětlují halogenové reflektory, které odhalují červeno-modro-bílý vzor na popraskaných, dávno zapomenutých kachlících i nikdy nevyužité koleje a nefunkční elektroniku, zatímco čistička vzduchu se stará o odvádění prachu, jehož je v tunelech pořád dost. Právě zde, mimo očí všech kamer i lidí, mohou Ohaři žít po svém i v centru města. Solomon sem svolává celo smečkové schůze, když potřebuje oslovit všechny Ohaře nebo provést rituální popravu některého ze členů; v nedokončeném kolejišti se konají vzácně smluvené souboje o hierarchický postup stejně jako brutální vlkodlačí rvačky za účelem sázek a zábavy. V tunelech, co se od perónu ztrácejí do tmy a v nichž vzduch houstne vlhkostí, se zas každý měsíc konají tradiční běhy, pokud se předem nezvolí jiné místo. Kořistí jsou zde lidé: bezdomovci i jiné ubohé existence, nešťastně se schovávající před deštěm, a zřídka i skupinky zvědavců, kteří se na vlastní pěst rozhodli prozkoumat stinné stránky Seattlu.

​

• Ink'd tattoo

Vztah k Ohařům: Ohaři ji využívají, ale jinak s nimi nemá nic společného.

Zabírá roh starého skladiště, jehož původní cihlová fasáda si dodnes drží surový charakter – cihly jsou tmavé, místy oťukané, lemované zbytky starých železných nosníků, které kdysi držely nákladní rampu. Ulice před vstupem je široká, industriální, občas projede náklaďák mířící do přilehlých skladů. Nad dveřmi visí jednoduchý kovový nápis s logem tetovacího studia, maličko zrezlý, aby ladil s okolím. Večerní světlo se odráží v dlouhých oknech, která se zde nechala původní – vysoká, členěná, s kovovými rámy připomínajícími éru, kdy tu jezdily vysokozdvižné vozíky. Vchod je nenápadný, ale čistý, se dvěma masivními květináči, které už z dálky naznačují, že tady se starý industriál potkává s moderním citem pro detail. Uvnitř prostor působí otevřeně, protože stavba ještě stále nese původní konstrukci – vysoké stropy, viditelné trubky, betonové sloupy a velké průmyslové lampy zavěšené na dlouhých řetězech. Industriální šedá je tu základ, ale není studená – rostliny v závěsných květináčích i velké palmy v rozích místnosti dodávají prostoru živost, která je v SoDo vzácná. Podlaha je hladká, leštěná, v některých místech zachovává původní pruhy po skladech, což studiu dodává přirozenou patinu. Recepce stojí naproti vstupu a je vyrobená z tmavého kovu a dřeva, s drobným neonem, který přehledně svítí na jména tatérů.

​

Návštěvníka přivítá nejen záplava zelených rostlin, ale i vždy usměvavá recepční s piercingy v nose, v uších i ve tvářích, jež vám pomůže nejen naplánovat termín, ale zrovna tak vám doporučí, ke komu z jejich zaměstnanců se hodíte. Zákazníci se mohou objednat ke konkrétními tatérovi či tatérce, kteří proces dotáhnou od začátku do konce – od návrhů až po samotné tetování. Každá kérka, která zde vznikne, je originální prací, přizpůsobená požadavkům i tělu zákazníka. Na Pinterest či Tumblr se zde nehraje, maximálně slouží jako inspirace. Každý z deseti zaměstnanců má svůj osobitý styl, který se odráží i ve výzdobě jejich vlastních místností – některé jsou zařízené do elegantní oceli a černé, jiné v sobě nesou změti barev a hravých motivů. Přes prosklené příčky je vidět do jednotlivých pracovních místností – každá je vybavená moderní technikou, profesionálními světly, sterilními stanicemi a dostatkem prostoru pro návrhy. V některých se z reproduktorů line tichá hudba, jinde panuje soustředěné ticho, protože každý umělec má vlastní rytmus a vlastní estetiku. Svou dobrou pověst si studio drží též proto, že zde pečlivě dbají na hygienu a zdravotní rizika.

Zaměstnanci: -

​

• Spokane Street Viaduct

Vztah k Ohařům: V současnosti hlavní rajón Ohařů. Ulici ovládají, nachází se na ní jen jejich dealeři a pasáci, členové smečky ji patrolují. Pokud zmerčí kohokoliv cizího, je s ním učiněn krátký proces.

Nahoře široká rychlostní silnice spojující Seattle s mezistátní dálnicí Interstate 5, dole špinavá South Spokane Street, která na jihu ohraničuje čtvrť SoDo a poskytuje útočiště všem pochybným existencím – od bezdomovců přes gangy mladistvých až po fetky a dealery. Prostor pod silnicí, lemovaný vysokým betonovým sloupovým popsaným barevným, avšak přesto depresivním graffiti a vždy zahlcený dunění aut, patří mezi místa, jimž se i nejotřelejší místní v noci raději vyhýbají, protože neosvětlená zákoutí neslibují nic jiného než problémy. Právě zde se rodí řada kriminálních živlů, právě zde jsou páchány skutky, na něž by se neraději zapomnělo. Policie prakticky každý den dostává hlášení, v nichž figurují předávkování, napadení, loupeže či znásilnění. Nestává se zřídka, že zde náhodný kolemjdoucí objeví mrtvé tělo. Hlídkovací auta Seattle PD sem sice zajíždí, ale jako by to s touto oblastí prakticky vzdala – jedná se o jakousi zónu, která si v bídě žije po svém, nikdy dostatečně osvětlená a vždy plná trablí.

​

V západní části – tam, kde se již pilíře zvedají, aby podepřely dálniční most vedoucí přes Duwamish Waterwar – se zdržují hlavně mladiství, kteří si zde mezi betonem a asfaltem vybudovali skateboardovou dráhu. Zahrávají si zde s city, alkoholem i drogami, snaží se utéct povinnostem a rodičům a skrýt se přes světem. Východní část naopak patří seattleské laciné drogové scéně, zaměřené hlavně na perník a fentanyl. Dřív tuto oblast ovládal menší hispánský gang nazvaný Diablos, od října roku 2025 se nicméně mluví o novém hráči na scéně, který prodej přebral - fetkám na tom však příliš nesejde, dokud dostanou zaplacenou dávku.

​

• Last Beacon

Vztah k Ohařům: Členové smečky sem chodí poslouchat a svým způsobem provokovat, převzetí podniku do vlastních rukou není zatím v plánu.

Starý bar na hraně SoDo, skrytý mezi bývalými sklady a servisními budovami, kde se už desítky let scházejí policisté, hasiči a všichni, kdo v tomhle kusu Seattlu drží službu dlouho do noci. Stojí v přízemí kdysi opuštěného překladiště a jeho cihlová fasáda nese stopy větru i deště, jen nápis nad dveřmi září novějším zeleným neonem, který se v mlze odráží jako tichý signál domova pro unavené uniformy. V ulici se o něm říká, že za války sloužil přístavním hlídkám a že ve sklepě býval nouzový úkryt, odkud se vedly hlídkové trasy; legendy se různí, ale jedna se drží nejzarytěji – že kdysi jeden policista dal do zástavy svůj odznak a poté zmizel, a od té doby se v baru říká, že kdo tu nechá insignii, už se nevrátí ke službě.

​

Interiér je prostý, těžký na materiál i atmosféru – tmavé dřevo, mosazné lišty, nálevní pult, který má na sobě stovky škrábanců, a staré kožené sedačky, v nichž se každý zaboří natolik hluboko, až se chvíli nechce vstát. Světla jsou tlumená, většina dopadá jen z úzkých lamp zavěšených těsně nad stoly, aby hosté měli soukromí. Stěny zdobí řady památečních fotek – zásahy, společné snímky z akademie, někdy i ztracené tváře, na které se nechce zapomenout. Pod stropem visí hasičské přilby, odznaky, je tu dokonce i stará policejní radiostanice, která prý dokáže zachytit hlasy, když v okolí vypnou proud. Za barem stojí lidé, kteří vědí, kdy položit otázku a kdy raději dolít sklenici. Last Beacon je nepsaným bezpečným útočištěm – tady se řeší přetahované směny, rozvody, strachy, nezdary i malá vítězství. Zároveň je to místo, kde se šušká víc, než by mělo – o interních vyšetřováních, o neohlášených raziích, o tom, kdo vzal bokem obálku, která by neměla existovat. Ne každý stůl je určený pro všechny uši a některé večery se tu uzavírají dohody, které nejsou úplně čisté. Zajímavé je, jak snadno se tu střetává únava s loajalitou. Hasiči přijdou po těžkém zásahu, sednou si ke stolu s policisty, kteří právě dokončili směnu, a bez ohledu na profesi se tu dodržuje jedno nepsané pravidlo – co se řekne v Beaconu, zůstane v Beaconu.

Zaměstnanci: -

​

• Mercy Clinic

Vztah k Ohařům: Ohaři ji v nejnutnějších případech využívají, ale jinak s nimi nemá nic společného.

Malá, nelegální ordinace ukrytá v podzemí staré prádelny na jihu SoDo; z ulice vede dovnitř nenápadný vchod s plechovými dveřmi, které se tváří, že patří k nějakému skladu hadrů, jenže kdo ví, kam zaklepat, toho vpustí bez otázek. Schody dolů jsou úzké, beton je popraskaný, vlhkost se drží v rozích a při dešti sem občas prosakuje voda. V podzemí se otevře nízká místnost, osvětlená jen několika nemocničními lampami, jejichž ostré bílé světlo dává vyniknout každé prasklině i každému stínu na zdech. Prostor je rozdělený improvizovanými zástěnami – závěsy na kovových tyčích tvoří malé soukromé koutky, za nimi jednotlivá lehátka, kovové stolky s nástroji a plastové boxy se sterilním materiálem. Vybavení je staré, někde slepované páskou, ale udržované čisté, protože tady se s hygienou nehazarduje. V rohu stojí starý rentgen, který občas zahučí a občas úplně odmítá spolupracovat, vedle něj stůl s počítačem, který pamatuje lepší roky. Léky jsou uložené v uzamčené skříni – antibiotika, anestetika, materiál na šití ran, analgetika, věci na akutní krvácení, nic navíc. Velká část pochází z darů, přebytků nebo zdrojů,na které se nikdo raději neptá. Jedna menší místnost slouží speciálně ženám – budoucím matkám, které nemají pojištění, i těm, které potřebují diskrétní zákrok. Je tu měkčí světlo, novější lehátko a jediná květina v celé klinice, maličkost, která má aspoň na chvíli ulevit nervům.

​

Klinika má zvláštní klientelu: ilegální imigranty, kteří se bojí nemocnic, policisty se zraněními mimo oficiální protokoly, dealery, co potřebují rychle spravit zlomeninu, feťáky s infekcemi, holky z ulice, které nemají kam jít. Personál tvoří čtyři lidé, o nichž se říká, že bývali zdravotníci, ale jejich jména se tady nikdy neřeší. Platí se hotově, laskavostmi nebo tichými sliby. Všechno se řeší rychle, úsporně, bez zbytečných slov.

Zaměstnanci: -