• Golden Stag

Zvenčí působí jako nenápadný podnik ukrytý v přízemí starého cihlového domu. Vstupní hala je upravená do podoby koktejlového lounge – tlumené světlo, zelené semišové sedačky, dřevěný bar a nad ním zlatě lakovaná hlava jelena, která okamžitě přitahuje pozornost. Podlaha je pokrytá běhouny, světla visí nízko a prostor působí trochu starosvětsky, trochu unaveně, ale záměrně útulně. Ti, kdo přicházejí jen na drink, tu najdou klasiku: jednoduché koktejly, levnější alkohol a obsluhu, která neklade zbytečné otázky. Skutečná podstata podniku leží o patro níž. Za barem jsou nenápadné dveře vedoucí ke sklepnímu schodišti – těžké, dobře odhlučněné, s jednoduchým bezpečnostním zámkem, který otevírá jen personál. Spodní patro působí zcela jinak: nízké stropy, staré nosníky, slabé žluté osvětlení a koberce, které tlumí každý krok. Prostor je rozdělen na několik místností, jejichž vybavení se drží minimalistického, ale robustního stylu. Pokerové stoly mají vyztužené hrany, židle jsou polstrované, ale ošoupané, a kolo s ruletou stojí v místnosti, kde světlo dopadá jen na samotný stůl, zatímco zbytek zůstává ve stínu. Vzduch je těžký – směs cigaretového kouře, parfému a čisticích prostředků, které jen částečně zakrývají starý pach sklepa.

​

Hosté se tu střídají podle peněz a podle pověsti. Nejčastěji sem míří zazobaní podnikatelé, lidé z vyšších vrstev, kteří si chtějí dopřát trochu rizika mimo dohled známých, gangsteři a vymahači, kteří tu řeší své vlastní sázky, a také turisté s příliš velkou odvahou nebo příliš malým instinktem sebezáchovy. Občas se objeví i někdo, kdo má špatné úmysly – a právě ti jsou tu nejčastěji vítaní. Kdo jednou sestoupí do sklepa, rychle pochopí, že tu fungují pravidla, o nichž se nemluví – dluhy se evidují, ale ne na papíře, který jde snadno najít a získat, a způsob jejich splácení bývá stejně kreativní jako nebezpečný. Personál je pozorný, profesionální a dokonale diskrétní; člověk má pocit, že ho sledují ještě dřív, než se stačí rozhlédnout, a že tu nic neunikne oku, které se nikdy neukáže.

Zaměstnanci: -

​

• Trattoria Bellucci

Patří k podnikům, které na Pioneer Square dokonale zapadají – malá italská restaurace schovaná ve starém cihlovém domě, jehož fasáda pamatuje víc, než by kdokoli přiznal. Už při vstupu vás obklopí směs vůní rajčatového suga, česneku a čerstvých bylinek, která se drží v prostoru celý den. Interiér je jednoduchý, ale pečlivě udržovaný: červené kostkované ubrusy, dřevěné židle s ošoupanými hranami, police plné keramických talířů a vybledlých fotografií prvních členů rodiny Bellucci, kteří sem kdysi dorazili jako přistěhovalci po válce. Restaurace je malá, se stoly umístěnými těsně u sebe, což vytváří rodinnou, lehce stísněnou atmosféru typickou pro staré části města. Otevřená kuchyně dává hostům možnost slyšet prskání oleje, klapot pánví i zvučné komentáře kuchaře – nic tu není sterilní, všechno je živé a upřímné. Přes den tu sedí převážně místní, zaměstnanci kanceláří a lidé z okolních galerií, kteří si sem chodí pro rychlé, ale poctivé jídlo a sklenku domácího vína.

​

Večer získává podnik jiný charakter. Světla se ztlumí, ruch ulic venku utichne a v horní části se otevře uzavřený salonek, oddělený těžkým závěsem a umístěný v části domu, která působí starší než zbytek interiéru. Je to místo, kde se dá vést tichý rozhovor, vyřídit osobní záležitosti nebo uspořádat obchodní setkání mimo pozornost okolí. Nábytek je jednoduchý – masivní stůl, pár židlí, stará lampa – ale poskytuje přesně to soukromí, které lidé na Pioneer Square někdy potřebují. Majitelka, signora Bellucci, je postarší Italka s pevným postojem a přirozenou autoritou. Zná své hosty, pamatuje si jejich oblíbené jídlo a nikdy se nevyptává víc, než je nutné. Diskrétnost je tu téměř pravidlem domu – stejně jako karafa domácího vína bez etikety, kterou nalévá se znalým úsměvem.

Zaměstnanci: -

​

• Redline

Sídlí v budově, která ještě nese otisk své původní funkce. Je to stará hasičská stanice na okraji čtvrti, poznatelná na první pohled díky masivním červeným garážovým dveřím, které jsou po většinu večera otevřené dokořán. Zvenčí působí industriálně – cihlová fasáda, kovová konstrukce balkónku, staré štítky na stěnách – ale uvnitř se prostor proměnil v bar a hudební klub s velmi specifickou atmosférou. Vnitřek je široký, prostorný a téměř celý otevřený. Podlaha je z původního betonu, strop je vysoký a u stěn stále visí ocelové konzole, které kdysi držely vybavení. Místo požárních hadic tu visí elektrické kabely a světelné instalace, a kousek od vchodu vede nahoru staré točité železné schodiště, které se ponechalo jako dekorativní prvek. DJ pult je umístěný přesně na místě, kde kdysi stávala hasičská technika – zůstaly tu dokonce vyznačené pruhy na podlaze. Bar zabírá celou jednu stěnu, vyrobený z kovu a recyklovaného dřeva, osvětlený červenými a oranžovými LED pásky. Nápoje jsou jednoduché i experimentální – klasická piva, ale i míchané drinky po vzoru velkých klubů. Zvuková technika je moderní a kvalitní; prostor dokáže pojmout jak živé kapely, tak energické DJ sety. Hraje se tu všechno od Popu přes Punk a rock až po experimentálnější elektroniku podle toho, kdo má zrovna večer ve svých rukou.

​

Prostor působí drsně, ale autenticky. Žádné luxusní dekorace – jen industriální základ, který byl přizpůsoben tak, aby působil syrově, ale funkčně. Lidé stojí u vysokých stolů, opírají se o staré zdi nebo posedávají na lavicích u oken. Když se klub naplní, zní hudba až ven na ulici a červené dveře vytvářejí pocit, že se bar rozlévá přímo do noci. Redline je oblíbený u lidí, kteří hledají méně formální klubové prostředí – studentů, hudebníků, místních kreativců i turistů, kteří chtějí něco jiného než klasické bary. Je to místo s energií, která balancuje mezi industriální minulostí a současnou undergroundovou scénou.

Zaměstnanci: Elizabeth Foster

​

• Copper Penny

Tenhle podnik člověk najde spíš náhodou než záměrně. Fasáda je nenápadná, jen matná mosazná cedule nad dveřmi a dvě staré lampy, které vrhají teplé světlo na chodník. Uvnitř to působí jako návrat o několik dekád zpátky – prostor je obložený tmavým dřevem, barový pult má hluboký lesk a mosazné detaily se jemně třpytí v tlumeném světle lamp a svíček. Vzduch nese směs vůní staré whisky, vosku a lehkého kouře, který se drží u stropu jako památka časů, kdy se tu kouřilo bez omezení. Podél zdí visí staré fotografie mužů v oblecích, pašeráckých člunů a nenápadných zadních místností, které kdysi sloužily k jiným účelům než posezení u drinku. Nábytek je robustní a patinovaný – těžké židle, malé kulaté stolky a několik boxů v zadní části, které dávají pocit soukromí. Bar sám o sobě je dlouhý a s historií, jeho povrch nese šrámy po sklenicích, spěchu i hádkách, které se tu odehrály během let.

​

Za pultem stojí barman, starý Graham Calhoun, muž s kamenou tváří a klidným pohybem. Jeho věk se těžko odhaduje – působí, jako by už dávno věděl všechno, co se tu kdy stalo. Hostům nalévá přesně to, co potřebují, a když se rozpovídá, dokáže vyprávět o prohibičních tunelech, pašerácích i starých raziích tak věrohodně, že není jasné, zda si to pamatuje, nebo zda si to vybájil.

Zaměstnanci: Graham Calhoun [npc]

​

• Vault 13

Sídlí v podzemí staré banky a na první pohled je jasné, že si své kořeny nehodlá skrývat. Sestup vede po širokém schodišti, které končí u masivních trezorových dveří – těžká ocel, původní mechanismy, povrch ošoupaný desetiletími. Když se dveře otevřou, ozve se tlumené dunění basů a vzduch se zahřeje směsí potu, kouře a světel. Interiér je syrový a pevně zakotvený v historii místa. Stěny tvoří silné vrstvy pancéřové oceli, které se odrážejí ve světle reflektorů a dodávají prostoru téměř industriální lesk. Taneční parket zabírá většinu klubu – hladký beton, uprostřed kterého vibruje hudba tak intenzivně, že ji člověk cítí v kostech. Strop je nízký, plný kovových výztuh a kabeláže, z níž visí jednoduché světelné instalace měnící barvy podle rytmu.

​

Bar se nachází v bývalé servisní místnosti u stěny trezoru. Je úzký, funkční a obložený betonem, žádné zbytečné dekorace. Nápoje se tu podávají rychle, často do plastových kelímků, protože tančící dav nenechává nic dlouho stát. Zvuková technika zabírá celý zadní kout trezoru – DJ pult, reproduktory, zesilovače vtěsnané mezi staré trezorové přihrádky, které kdysi uchovávaly cennosti.

Zaměstnanci: -

​

• Crow & Key

Působí poměrně nápadně – výloha přeplněná věcmi, velká cedule s názvem obchodu, staré dřevěné dveře, zvonek, který cinkne vždy o vteřinu později, než čekáte. Uvnitř je však prostoru víc, než by se zdálo z ulice. Místnost je zaplněná regály z tmavého dřeva, které pamatují ještě původní zlatnickou dílnu. Mezi policemi se vinou úzké uličky, místy tak těsné, že se zákazníci musí vyhnout bokem. Za skleněnými vitrínami leží sbírky starých mincí, medailonků, vysloužilých kapesních hodinek a klíčů všech velikostí. Některé jsou drobné a obyčejné, jiné masivní, zdobené nebo podezřele těžké – u spousty z nich není jasné, k čemu kdy sloužily. Na vyšších policích se kupí dřevěné krabičky s popisky, které nedávají úplně smysl, kusy porcelánu, mosazné figurky a různé artefakty, které mohou být stejně dobře sběratelskými kousky i harampádím. Podlaha je vyspravovaná dlaždicemi různých barev, světlo dopadá z několika malých lamp s kovovými stínítky a vytváří měkké odlesky na mosazi a skle. V rohu stojí starý pult, na něm mechanická váha, ze které se loupe barva; za ním se tyčí uzamčená skříň s předměty, které se prý neprodávají – jen půjčují, a jen určitým lidem.

​

Majitel, muž s pamětí plnou příběhů, rád vysvětluje původ věcí, ale vždy nějak jinak. Jednou je klíč z doby stavby městských tunelů, podruhé z hotelu, který shořel a nikdy nebyl znovu postaven. Pravda se tu neřeší – důležité je, že zákazník odchází s předmětem, ke kterému získá vztah. Crow & Key je tím typem obchodu, kam se lidé vracejí, protože mají pocit, že mezi harampádím může být něco, co jim opravdu patří. A protože majitel někdy prodá věc, která se nikde jinde nedá najít – nebo kterou by nikdo jinde neprodal bez zbytečných otázek.

Zaměstnanci: -

​

• Bunker

Sídlí pod nenápadnou betonovou stavbou na okraji Pioneer Square, kde by turista čekal spíš staré technické zázemí než bar. Vstup tvoří masivní ocelové dveře s pákovým zámkem, které se otevírají jen zevnitř – není tu žádné označení, žádné světlo, nic, co by napovědělo, že za nimi funguje podnik. Jakmile dveře zapadnou, ocitne se člověk v prostoru, který působí spíš jako bezpečný úkryt než místo k popíjení. Stěny tvoří původní cihlové zdivo, místy obnažené, místy zpevněné masivními ocelovými nosníky. Strop je nízký a podél celého interiéru vede staré potrubí, které vrhá dlouhé stíny. Vzduch je těžký od kouře a pryskyřičných vůní, které používá majitel k tlumení vnitřního napětí u vlkodlaků. Osvětlení tvoří jen několik průmyslových lamp se žlutým sklem, díky nimž zůstává polovina místnosti v přítmí.

​

Barový pult je dlouhá deska z tmavého dřeva, posílená ocelí – ne kvůli estetice, ale kvůli odolnosti. Nápojová nabídka je minimální, zato silná: domácí lihoviny, pivo z lokálního pivovaru, nic, co by se běžně objednávalo v restauracích. Židle i lavice působí pevně, skoro až přehnaně robustně, jako by počítaly s tím, že hosté mají víc síly, než by se na první pohled zdálo. Majitel, Jean-Marc Lagarde, sleduje podnik zpoza baru. Jeho tiché autoritě se tu nikdo neprotiví – Bunker není místem pro výstupy nebo vyřizování osobních sporů. Slouží jako útočiště, kde se vlkodlaci mohou napít, vyřešit záležitosti smečky nebo jen přečkat noc, kdy je nutné být mimo dohled lidí. Zákaznická základna je pestrá, ale vždy stejného druhu – vlkodlaci z celého města, většina je součástí Marrokovy smečky, jiní se zvyky, které prozrazují dlouhou izolaci. Člověk, který je přiveden dovnitř, okamžitě cítí, že je hostem na cizí půdě – může sem vstoupit jen tehdy, když ho osobně přivede jiný vlkodlak a přihlásí se k němu. Není tu místo pro zvědavost ani otázky – jen pro respekt k prostoru, který slouží těm, kdo v něm hledají úkryt i jistotu.

Zaměstnanci: Jean-Marc Lagarde [npc]

​

• Founders’ Green

Malý městský park sevřený mezi cihlovými budovami, skoro jako by zbyl z jiné éry. Vstup lemují staré litinové lampy a brána s nápisem, jehož písmena jsou na několika místech ohlodaná časem. Uvnitř se otevírá čtvercový prostor s travnatým středem, vydlážděnými cestami a několika mohutnými stromy, jejichž kmeny mají praskliny široké jako lidská dlaň. Říká se, že byly zasazeny při vzniku města – a způsob, jakým vrhají dlouhé, členité stíny, tomu dává punc věrohodnosti. Na první pohled působí Founders’ Green klidně. Lavičky jsou rozmístěné v pravidelných intervalech, některé už prohnuté od let používání. Dopoledne se tu schází skupinky starších obyvatel, kteří hrají šachy na vlastních deskách, a jejich pomalé tahy udávají parku zvláštní rytmus. U jednoho rohu stojí staré pítko s mosazným kohoutkem, které sice vrže, ale stále funguje.

​

Večer se však atmosféra mění. Světla z lamp vytvářejí kolem stromů kapsy stínů a v těch se drží lidé, kteří sem nepřišli odpočívat. Founders’ Green je známý jako místo krátkých, rychlých domluv – anonymní terén, kde hluk města utichá a kde i zdánlivě nenápadná osoba může být kurýrem zpráv nebo informací. Bronzová socha zakladatele Seattlu stojí na vysokém podstavci a stala se neoficiálním orientačním bodem pro setkání všeho druhu. Spodní hrana podstavce je posetá drobnými značkami a rytinami – kdo pozná jejich systém, může číst vzkazy, které nechávají ti, co neradi komunikují přímo.

​

• High Tea

Sídlí ve třetím patře starého cihlového domu, za nenápadnou zelenou markýzou a dveřmi, kolem nichž to vždycky voní po sušených bylinách. Uvnitř se otevírá dlouhá, úzká místnost zaplněná stolky z tmavého dřeva, každý s vlastní malou lampičkou s mléčným sklem. Světlo je měkké, rozptýlené díky vysokým oknům. Stropy jsou rovněž vysoké, nosné trámy viditelné a na zdech visí staré mapy Seattlu – ručně překreslené, se zvýrazněnými cestami a šipkami, které už dávno na žádných oficiálních plánech nenajdete. Místo se specializuje na kombinaci čajů a slabých bylinných směsí, které navozují relaxovanou, správně zasněnou náladu. Nejde o nic tvrdého ani riskantního – spíš o sofistikovaný „čajový high“, který sem táhne studenty, kreativce, i ty, kdo chtějí vypnout hlavu.. Dým z malých aromalamp se drží nízko u stropu a vytváří jemnou mlhu, která zakrývá ostré detaily a tlumí ostych hostů.

​

Za pultem nestojí žádný tajemný mistr, ale skupinka mladých nadšenců, kteří vypadají, jako by právě odešli z nějakého improvizovaného hudebního festivalu. Všichni jsou věčně usměvaví, trochu hipíci, trochu umělci, trochu chaotici – a přesto mají celý podnik pevně v rukou. Míchají čaje, pečou sušenky a připravují sladkosti, které mají „uvolňující“ účinky, a ti, kdo vědí, se občas dočkají i něčeho z podpultové nabídky. Sušenky jsou domácí, barevné a každá várka chutná jinak; personál tvrdí, že je to „součást procesu“. Nebaví se s vážností ani tajemstvím – jejich směsi vznikají z radosti a experimentu, a když zákazník řekne, že potřebuje „uklidnit myšlenky“ nebo „trochu kreativního nakopnutí“, vždycky sáhnou po něčem, co přesně sedí. Často se mezi sebou smějí, dokonce i během práce, a vytvářejí tak atmosféru, která z místnosti vyhání stres rychleji než jakýkoliv čaj.

Zaměstnanci: -

​

• Underline Catacombs

Táhnou se pod několika bloky Pioneer Square jako spleť úzkých chodeb, které vznikly ještě před rekonstrukcí čtvrti. Vstup vede přes malé návštěvnické centrum s cihlovými zdmi a informačními panely, kde se návštěvník dozví oficiální verzi historie – sesuvy půdy, staré základy, opuštěné prostory. Jakmile ale člověk projde turniketem, realita se rychle změní. Chodby jsou úzké, někdy sotva tak, aby jimi prošel dospělý člověk; stropy klenuté a opřené o hrubé kamenné bloky. Podlaha je nerovná, místy písková, jinde zpevněná starými prkny. Osvětlení je slabé – jen řada žárovek v kovové mřížce, které vrhají ostré stíny na zdi. V jedné části jsou vystavené vitríny s nálezy: zrezivělé nástroje, staré mince, fragmenty dopisů a kusy dřeva z původních budov. Popisky jsou stručné, někdy až příliš, jako by kurátoři chtěli vynechat některé detaily. Dál v systému chodeb se nacházejí dveře z masivního kovu, uzamčené a bez označení. Průvodci tvrdí, že vedou do nebezpečných částí tunelů, ale místní dobře vědí, že prostorů je víc, než ukazuje mapa na nástěnce. Některé chodby mají stopy po nedávném používání, jiné jsou zasypané tak nedávno, že to nedává smysl. Místo působí pololegálně – jako výstava, která se tváří bezpečně, ale má v sobě příliš mnoho „hluchých míst“. 

 

Oficiálně jde o komunitní projekt, kde se lidé učí o historii čtvrti, ale v praxi se tu odehrává mnohem víc. Objevují se tu historičtí nadšenci, kteří o tomto místě mluví ve svých podcastech a youtubeových videích. Filmaři sem chodí točit, protože atmosféra je jedinečná. A pak jsou tu ti, kteří sledují jiné mapy než ty veřejné a vědí, odkud se dají dostat do částí, kudy je průvodce nikdy nepovede.

Zaměstnanci: -