Smečka není pouze formální seskupení vlkodlaků – je to přirozený mechanismus přežití, reflex dávné sounáležitosti, který se v moderní době proměnil v přísně strukturovanou a hierarchicky pevně zakotvenou komunitu. Vlkodlaci k sobě tíhnou instinktivně. Společné soužití jim poskytuje nejen fyzickou ochranu, ale i stabilitu při udržování rovnováhy mezi lidskou a zvířecí stránkou. Právě proto je život ve smečce považován za téměř nezbytný pro dlouhodobé přežití i psychickou integritu jedince.

Každá smečka operuje na předem vymezeném území, jehož hranice stanovuje výhradně Marrok – nejvyšší autorita vlkodlačího společenství. Velikost smečky je úzce svázána s dominantní silou jejího Alfy, stejně jako s geografickými a společenskými podmínkami dané oblasti. Může se jednat o menší uskupení do dvaceti členů, ale i o rozsáhlou strukturu čítající několik desítek vlkodlaků. Strategicky se smečky obvykle usazují buď v anonymitě velkých měst, kde mohou splynout s davem, nebo naopak v odlehlých maloměstech, která lze zcela přetvořit v jejich vlastní prostředí. Nejpreferovanější však zůstávají oblasti poblíž národních parků, hor nebo rozsáhlých lesních masivů – divočina poskytuje přirozený ventil a magicky příznivé podmínky.

Vztah jednotlivce ke smečce se může lišit – pro někoho je domovem, pro jiného dusivou strukturou, která neodpouští slabost. Obojí je vlastně pravda. Smečka poskytuje bezpečí, podporu, zázemí i respekt, avšak očekává loajalitu, disciplínu a neustálé podřízení se vnitřní hierarchii. Oddanost Alfovi i výše postaveným dominantním vlkům není jen zvykem – je nepsaným pravidlem, jehož porušení může mít fatální následky. Z praktických důvodů je rovněž zvykem, že každý člen smečky odevzdává deset procent svých příjmů na její chod. Ve stabilních smečkách je tento princip vnímán jako samozřejmá daň za ochranu, v méně funkčních strukturách se však může stát nástrojem zneužití. Pokud Alfa zneužívá tento příspěvek ve svůj prospěch nebo vybírá vyšší podíly bez jasného důvodu, jedná se o závažné porušení rovnováhy, které – je-li odhaleno Marrokem – bývá okamžitě a tvrdě potrestáno. V takových případech dochází ke změně vedení, rozpuštění smečky nebo k jejímu začlenění pod jiného Alfu.

​

Zvláštní pozornost si zaslouží také sídlo Alfy, které zpravidla slouží jako centrum dění celé smečky. Nejde pouze o místo, kde žije její vůdce – je to prostor komunitní, funkční i symbolický. Právě zde se řeší spory, přijímají noví členové, ošetřují zranění a konají schůze.

Slouží jako útočiště těm, kteří procházejí krizí, trpí samotou, nebo ztrácejí kontrolu. Tento dům bývá prostorný, vždy připravený ubytovat další příchozí, se zásobami jídla – zejména masa – i vybavením pro první pomoc. Připravenost na nepředvídatelné situace je zde samozřejmostí. V technickém zázemí domu se nachází také bezpečnostní prvek – ocelové [nebo stříbrem vyztužené] klece, určené k zajištění nově proměněných, nezvladatelných nebo zraněných členů, u nichž hrozí ztráta kontroly. Dvě z těchto cel musí být ze zákona Marroka přizpůsobeny k lékařskému využití: tedy vybavené jako provizorní lůžka pro vlkodlaky v kritickém stavu. Jejich existence není tajemstvím, ale mementem: každý vlkodlak ví, že právě zde končí ti, kteří selžou – a právě zde se rodí ti, kteří přežijí.

Důležitou roli v každodenním fungování hrají partnerky Alfů – často jsou to právě ony, kdo zajišťuje logistiku, stravování, ošacení i zdravotnické zázemí. Mrazáky plné masa, skříně s vypranými teplákovými soupravami v různých velikostech, lékárničky doplněné do posledního obvazu – to vše je standard. Atmosféra se nese v duchu pragmatické péče: společné večeře, náhodné filmové večery, deskové hry, občasné drbací dýchánky – to vše upevňuje komunitní vazby a stabilizuje energii celé smečky.

Vlkodlačí smečky nejsou pouze strukturou řízenou hierarchií – jsou živoucím organismem, který se udržuje skrze rituály, sdílené prožitky a měsíční cyklus. Jedním z nejdůležitějších prvků společného života jsou tzv. úplňkové lovy – tradiční společné běhy smečky, při nichž je jednou za měsíc vlkodlakům dovoleno zcela propadnout své zvířecí podstatě. Odehrávají se v lesích mimo lidské osídlení, nejčastěji na územích chráněných přírodních parků, hor a lesů, kde nehrozí odhalení, a kde je dostatečná zásoba zvířat, která lze lovit. Často to bývají lišky, jeleni, divocí kanci, medvědi nebo pumy. Vzhledem k průměrné velikosti vlkodlak si na takto nebezpečnou kořist troufnou. Celá smečka se při této příležitosti promění, běží, loví, vyje – ventiluje napětí, potlačované po celý měsíc. 

Až se vlčí instinkty nasytí, přichází návrat k lidské stránce – mnohdy v podobě dlouhých nocí strávených ve společných prostorách: hrají se videohry, objednává pizza, vypráví se příběhy. Tento přechod od divokosti zpět k civilizaci není náhodný – pomáhá vlkodlakům znovu upevnit jejich lidskou stránku a zároveň výrazně posiluje smečková pouta. Nezřídka se během těchto večerů vyřeší i napjaté vztahy a osobní konflikty – často surově, fyzicky, ale vždy pod dohledem Alfy, který dbá na to, aby i nejprudší hádky zůstaly v mezích férového boje.

Struktura

Vlkodlačí smečka je přirozeně formovaná hierarchická struktura, jejíž uspořádání není nahodilé, ale pevně zakotvené v instinktech, dominanci a vzájemném respektu. Síla, stáří, zkušenost i osobnostní integrita určují, na jakém stupni vlk stojí – a jakou roli v rámci celku plní. Vztahy mezi jednotlivými pozicemi jsou dynamické, ale řízené. Posun směrem vzhůru je možný – zpravidla prostřednictvím výzvy, formálního souboje nebo dlouhodobým prokázáním loajality a kompetencí. Níže uvedené rozvržení představuje obecně přijímaný model, který se může částečně lišit dle tradic konkrétní smečky.