Přijetí do smečky je poměrně dlouhý a náročný proces, během něhož jsou uchazeči – často označovaní jako Zety – podrobováni zkouškám, které vrcholí slavnostním rituálem za úplňku. Po tuto dobu žijí kandidáti bok po boku se smečkou, sdílejí její každodennost a mají možnost účastnit se i pravidelných úplňkových běhů. Tím se ověřuje, zda dokážou přirozeně zapadnout do vnitřní dynamiky skupiny ještě před tím, než jim budou otevřeny smečková pouta. Pokud se ukáže, že narušují rovnováhu, je jim nalezena vhodnější smečka. Obvykle se to však nestává – většina vlkodlaků si dokáže své místo v hierarchii přirozeně najít. Problémoví jedinci bývají předáváni Marrokovi či některému z výrazně dominantních Alfů, například do smeček v New Yorku, Washingtonu nebo Chicagu. Touží-li vlkodlak po životě v komunitě, vždy nakonec najde smečku, kterou přijme a která přijme jeho.

Samotný rituál probíhá těsně před úplňkovým během, kdy je vlčí stránka nejblíže povrchu a její spojení s lidskou částí nejvýraznější. Vlkodlak tehdy pozře kus Alfova masa, čímž se mu otevřou smečková pouta. Ta se následně upevňují společným lovem po boku nových druhů. Celý obřad má hluboce spirituální význam a bývá doprovázen silnými emocemi – pocitem radosti, soudržnosti a jednoty.

Smečkové pouto může přerušit pouze AlfA nebo vlkodlak Sám, a to během úplňku, aby byl proces podpořen i silou vnitřního vlka. Tento krok je však psychicky vyčerpávající a bolestivý, často vede k šílenství, a proto k němu dochází jen zřídka. Většina vlkodlaků zůstává ve své smečce po celý život. Stopy pouta mohou přetrvávat měsíce, avšak bez skutečné vazby už vlkodlak nezažívá pocit sounáležitosti – spíše osamění a odcizení, které odezní až časem nebo přijetím do nové smečky. Dlouhodobá nepřítomnost, trvající více než půl roku, může pouta rovněž oslabit a postupně rozložit. Současné členství ve více smečkách není možné – vlkodlak může být v daný okamžik vázán pouze k jediné.