VLKODLACI
PODSTATA
Vlkodlaci představují komplexní dualitu bytí – symbiózu dvou diametrálně odlišných esencí: lidské a zvířecí. Tato niterná dvojakost je neustálým zdrojem napětí, vnitřního boje o nadvládu nad tělem, myslí i vůlí. Lidská stránka – vědomá, racionální a civilizovaná – musí za všech okolností udržet převahu, neboť jen ona dokáže vlkodlaka ukotvit v realitě a uchránit jej před sestupem do bezbřehé divokosti. Zvířecí, či spíše vlčí podstata, je v jádru primitivní, instinktivní a syrově nespoutaná. Přestože bývá za běžných okolností potlačena, v emočně či fyzicky vyhrocených situacích může vystoupat na povrch – a právě tehdy se vlkodlak ocitá na hraně propasti, za níž číhá ztráta sebeovládání.
Dualita vlka a člověka
Někteří tuto instinktivní složku vnímají jako temné echo pradávného zvířete, které přežívá hluboko v lidském nevědomí – archetypální šelmu, jež čeká na příležitost vymanit se z řetězů racionality. Jakmile vlčí stránka převáží, jedinec přestává být člověkem – stává se predátorem. Lovcem bez výčitek, bez minulosti, bez budoucnosti. V takovém stavu jedná pouze na základě nejprimitivnějších impulzů: útok, dominance, přežití. Takový vlkodlak je nejen hrozbou pro ostatní i sebe sama, ale rovněž představuje závažné riziko pro celou komunitu – narušuje obraz, který si vlkodlaci pracně budují ve snaze být přijati moderní společností. Co je však ještě znepokojivější – v tomto stavu není v bezpečí nikdo. Ani ti nejbližší.
Největší potíže s udržením kontroly nad svou zvířecí stránkou mají zpravidla mladí, čerstvě proměnění vlkodlaci. Ti jsou extrémně náchylní k náhlým ztrátám sebeovládání. Často stačí jediný nečekaný podnět, nevinný stresor, nebo pouhé gesto, které se vlku jeví jako hrozba. Právě proto jsou nově proměnění jedinci umísťováni do speciálních zabezpečených prostor [klecí], kde setrvávají, dokud jejich Alfa nerozhodne, že už nepředstavují akutní hrozbu pro své okolí. Alfa hraje v tomto procesu klíčovou roli. Nejde však jen o vnější dohled – je to především každodenní práce, vedení, důvěrné porozumění mezi vůdcem a nově vzniklým členem smečky. Skutečný zápas se však odehrává uvnitř samotného vlkodlaka. Musí se postavit tváří v tvář svému vlkovi, překonat jeho instinktivní agresi a zvítězit – nikoliv silou, ale vůlí. Současně se musí naučit žít s nově nabytými smyslovými schopnostmi, které mohou být zpočátku zahlcující. Pokud se mu to nepodaří v relativně krátkém časovém úseku – obvykle během dvou až čtyř týdnů, i když adaptace je značně individuální – je popraven, a to Bez výjimky. Jako hlavní varovný signál, že lidská mysl ztrácí nadvládu nad vlkem, jsou vnímány náhlé a nevysvětlitelné změny nálad, záchvaty podrážděnosti či bezdůvodného násilí.
Koexistence vlka a člověka
U zkušených, vyspělých vlkodlaků by měly obě podstaty – lidská i zvířecí – koexistovat v relativní harmonii. Vlk zde nepředstavuje hrozbu, ale spíše nástroj, sílu, kterou lze využít ve chvílích nebezpečí. Instinkty, reflexy, syrové vnímání světa... to vše může být cenné, pokud nad tím vládne rozum. Submisivní jedinci, kteří přirozeně neinklinují k agresi, dosahují této rovnováhy obvykle snadněji. Dominantní vlkodlaci, naproti tomu, jsou vystaveni neustálému vnitřnímu napětí. Jejich vlk bývá silnější, hrdější, a neochotný podřídit se. Tito jedinci se tak musí naučit držet ho na uzdě s takovou samozřejmostí, že se to stane součástí jejich základního instinktivního fungování – reflexem, jenž pracuje dřív, než vůbec dojde k vědomému rozhodnutí.
S přibývajícím věkem však začíná být tato rovnováha stále obtížněji udržitelná. Ne kvůli fyzické slabosti, ale kvůli psychickému vyčerpání. Dlouhodobé soužití s vlkem si vybírá svou daň. Starší vlkodlaci – zejména ti, kteří překročí hranici sta let – často začínají projevovat známky mentální nestability, propadají výkyvům nálad, paranoii, či záchvatům násilí. Pokud zároveň nedokážou držet krok s proměnlivostí moderního světa, jejich stav se ještě zhoršuje. Mnozí se proto stahují z lidské společnosti a volí izolaci – život v lesích, v souladu s pradávnými instinkty, mimo ruch civilizace. Tento způsob existence je však povolen pouze se souhlasem Marroka a výhradně na území jeho smečky – právě proto, aby v případě nutnosti mohl zasáhnout. Izolace, jakkoliv lákavá pro unavenou mysl, má totiž svůj temný rub: odtržením od lidského světa vlčí stránka získává navrch. Postupně začne přebírat iniciativu, tiše, nenápadně, ale nezvratně. Takoví staří vlkodlaci bývají popudliví, snadno se rozruší a mnohem častěji jednají impulzivně. A když míra ohrožení překročí únosnou mez, je jejich osud zpečetěn. Jsou eliminováni. Rychle, efektivně – a nejčastěji vlastními druhy. Ve jménu bezpečnosti. Ve jménu rovnováhy.
Někteří starší vlkodlaci, kteří si i přes postupnou ztrátu kontroly uchovali zbytky introspekce a lidské důstojnosti, volí jinou cestu – dobrovolný odchod. Není to rozhodnutí z úleku, zbabělosti či zoufalství, ale z hlubokého vědomí, že návrat není možný – že ztráta lidské podstaty není jen nebezpečná, ale i nedůstojná. Je to jejich tiché, poslední vítězství. Takové případy jsou vzácné, ale hluboce respektované.
Vlkodlaci se mohou proměnit kdykoli, avšak proces je pomalý, extrémně bolestivý – mění se jim celá tělesná struktura. Zkušení jedinci jej zvládají s větší lehkostí, zatímco mladí často podléhají bolesti a ztrácejí kontrolu. Úplněk si proměnu vynucuje. Přítomnost Alfy ji usnadňuje, zatímco zranění nebo vyčerpání ji zpomalují. Pokud se proměna zadrhne, dochází zpravidla k úmrtí. Ve vlčí podobě nelze setrvat dlouho – po týdnu začíná slábnout lidská stránka a hrozí, že návrat nebude možný.
Vlkodlaci jsou dlouhověcí. Nečistokrevní přestávají stárnout v okamžiku své první proměny, zatímco čistokrevní dosáhnou fyzické dospělosti a pak se stárnutí samovolně zastaví. Disponují mimořádnou schopností regenerace, schopnou zacelit i fatální zranění – pokud mají dostatek potravy, případně podporu Alfy a smečky, která stabilizuje vlka a urychluje hojení. Přesto se málokterý vlkodlak dožije víc než sta let – šílenství nebo boj o dominanci si vyžádá své.
Jejich typickým rysem jsou extrémně zostřené smysly. Zejména sluch je natolik citlivý, že v domě plném vlkodlaků je prakticky nemožné mluvit soukromě – slyší i telefonní hovory skrz zdi. Mladí bývají přílivem vjemů zprvu zahlceni, ale časem se s tím naučí pracovat. Jejich slabinou je stříbro – je pro ně toxické, rány po něm se hojí pomalu [ale nikdy se zcela nezahojí] a vyvolávají nevolnost, dokud není všechen kov zcela odstraněn. Nejsou přáteli ani s vodou. Jejich těla mají vyšší hustotu a ve větších hloubkách se obvykle topí, i když jinak plavat umí. Utonutí je tak mezi nimi jedním z častějších způsobů sebevraždy.
TYPOLOGIE
Nečistokrevní vlkodlaci jsou výsledkem proměny – násilného, fyzicky velmi brutálního a často smrtícího procesu, který nelze přežít bez extrémní vůle, tělesné odolnosti a pořádné dávky štěstí. Podle Marrokova rozkazu je proměna dovolena jedině za naprostého a výslovného souhlasu lidského kandidáta a probíhá organizovaně, tradičně dvakrát ročně v období letního a zimního slunovratu. Každý kandidát je pečlivě vybrán s ohledem na psychickou stabilitu, zdravotní stav a potenciál pro integraci do vlkodlačí struktury. Samotný akt přeměny je prováděn Alfou příslušné smečky – jednak kvůli silné magické vazbě, jednak pro zvýšení šance na přežití. K proměně dochází skrze kousnutí, které spouští masivní vnitřní krvácení. Teprve pokud se rána začne zacelovat dříve, než oběť podlehne, je proměna považována za úspěšnou.
proměna člověka na vlkodlaka
Vlkodlačí společenství rozeznává tři základní typy: nečistokrevné, polokrevné a čistokrevné vlkodlaky. Každý z těchto původů s sebou nese odlišnou biologii, míru kontroly nad vlčí podstatou i společenské postavení uvnitř smeček.
První dny po přeměně bývají nečistokrevní vlkodlaci pod přísným dohledem. Jejich vlk je v tomto stádiu silný, nepoddajný a často nekontrolovatelný. Teprve až lidská stránka převáží a získá vliv, je jim umožněn kontakt s ostatními členy smečky. V opačném případě, pokud se jedinec nedokáže v řádu několika týdnů stabilizovat, je považován za nebezpečného a eliminován – v zájmu kolektivní bezpečnosti. Není výjimkou, že v dysfunkčních nebo izolovaných smečkách dochází k porušení tohoto řádu. Někdy je proměna provedena bez souhlasu, jindy ji vykoná jiný člen smečky než Alfa, čímž se výrazně zvyšuje riziko nestability. Vzácně může k přeměně dojít i mimovolně – například pokud vlkodlak ztratí kontrolu ve své vlčí podobě a napadne člověka. Přežití takto napadeného je vzácné, ale ne nemožné. Všechny podobné incidenty jsou Marrokem přísně trestány – viníci bývají popraveni, smečka rozpuštěna nebo nově strukturována. Nedodržení pravidel se bere jako akt zrady, nikoli jen nedbalost.
Polokrevní vlkodlaci představují biologicky stabilnější, ale mnohem vzácnější linii. Rodí se ze spojení Alfy a vlkodlačice – nemusí jít nutně o jeho družku, ale genetická síla Alfy je pro početí zásadní. Těhotenství vlkodlačic je mimořádně rizikové: kvůli nutnosti potlačit přirozené proměny se většina z nich neuskuteční. Jedinou výjimkou je přítomnost omegy – vlkodlaka s mimořádně klidnou, stabilizační energií, která pomáhá těhotnou vlkodlačici udržet kontrolu nad vlastním tělem. I za těchto okolností však zůstává těhotenství vysoce vyčerpávající a mnohdy životu nebezpečné. Polokrevní se vyznačují rychlou, téměř bezbolestnou proměnou a harmonickým vztahem ke své vlčí stránce. Jejich dualita je od počátku stabilnější, což z nich činí ideální členy smečky – fyzicky silné, ale emocionálně vyrovnané.
Čistokrevní vlkodlaci jsou extrémně vzácní – a současně nejstabilnější formou vlkodlačí existence. Mohou se narodit pouze ženě-omeze, která je díky své výjimečné vnitřní rovnováze schopna po dobu celého těhotenství udržet svého vlka v klidu a zabránit proměnám, které by plod zničily. Tento proces je však natolik náročný, že mnohé omegy při porodu umírají vyčerpáním – zejména pokud zároveň plní svou tradiční roli pečovatelky o zbytek smečky. V některých smečkách je proto těhotenství omeg výslovně zakazováno, nebo přísně regulováno. Čistokrevní vlkodlaci procházejí proměnou naprosto bez bolesti, jejich lidská a zvířecí stránka jsou od narození pevně propojené. Neschylují se k výpadkům kontroly ani impulzivní agresi, čímž představují jak genetickou, tak sociální elitu mezi vlkodlaky.
Polokrevní i čistokrevní vlkodlaci zažívají svou první proměnu až po dosažení fyzické dospělosti – obvykle mezi dvacátým a pětadvacátým rokem života. K této iniciaci dochází za úplňku a bývá považována za zásadní zlom. Právě tehdy se ukazuje, zda je vnitřní rovnováha jedince skutečně pevná. V případě selhání – pokud vlčí stránka zcela převáží nebo dojde ke ztrátě kontroly – je jedinec považován za nebezpečného a bez výjimky odstraněn. První proměna je zkouškou identity i osudu.
Je třeba poznamenat, že potomek vlkodlaka a člověka [bez ohledu na pohlaví] se nikdy nenarodí – vždy dochází k potratu nejpozději ve třetím měsíci těhotenství. Lidské tělo není schopno unést energetickou i fyziologickou náročnost vlkodlačího zárodku. Tato nekompatibilita je absolutní a nevyhnutelná.