Textová zpráva ohlašující každoroční tradici letos přišla z Solomonova čísla všem Ohařům přesně týden před Vánocemi, Lakonická stejně jako každý rok: jen čas a datum. 24. 12., 18:00. Žádné vysvětlování. Každý už přinejmenším z mýtu a šepotu ví, co má čekat, a hlavně co má udělat. Dostavit se. Přinést jídlo a alkohol. Naostřit si drápy. Lovit. Protože Solomon Klaus opět připravil dárky – a jeho dárky se, jak všichni dobře vědí, neodmítají. Opuštěná stanice South Horton Street se oblékla do vánoční atmosféry – nebo alespoň do toho, co se jí v takové betonové kryptě dá říkat. Na jednom konci nástupiště, u schodiště vedoucího do prázdna a zlovolného šera tunelu, stojí vysoký umělý stromek, načechraný tak zoufale, až to skoro působí komicky. Lesklé rudé ozdoby, světelné řetězy, kýč, který už dávno přestal být nevkusný a přešel do kategorie „zlověstně roztomilý“. Pod cedulí s názvem zastávky se táhne linie stolů oblečených do papírových červeno-zelených ubrusů, sem tam posypané čerstvými větvičkami smrku, které prostor provoněly náznakem mízy.

​

Kappy – a několik přehnaně nadšených Gamm – na ně pokládají navařené jídlo, pečlivě domluvené tak, aby nikdo neumřel hlady poté, co se odehraje hlavní zábava večera. Někdo upekl sladké. Jiný připravoval steaky a brambory, až se z něj kouřilo. [A pokud nákup toho všeho někoho málem poslal do finančního hrobu, pak si nikdo nestěžoval.] Prostor vibruje vzrušením. Ve vzduchu se vznáší pach touhy po krvi. Večeře? Ta teď leží opuštěná. Předkrm se musí ulovit čerstvý. Solomon si letos připravil tři oběti, na které v tunelech chystá hon. A hned dvě z nich pochopí sotva pět minut před začátkem, že se večerní program poněkud liší od toho, co jí bylo původně řečeno. Na pokyn dostanou všichni tři několikaminutový náskok, než Solomon dovolí svým vlkodlakům vyrazit po jejich stopě. A jestli si lovci vyberou utíkat po dvou, nebo po čtyřech… na tom nezáleží. Vánoční tradice nesnáší puntičkáře. Hlavně když teče krev.