ZARA CROWE

Zařin život začal stejně, jako u minimálně poloviny obyvatel Severní Ameriky: všedně, nijak zajímavě, místy až nudně. Narodila se do normální rodiny, a podle zcela normálních standardů také vyrůstala. Byla vychovávána, vzdělávána, měla pár kamarádů, podporována ve svých naivních dětských a pubertálních snech, a v jejím životě se, kromě pár zcela přirozených dramat dospívajících dětí, nedělo nic zajímavého. Jedinou zajímavostí v jejím životě, se stal příchod sourozence, když jí bylo jedenáct let. Věkový rozdíl jí nedovoloval se se sourozencem nějakým způsobem sblížit, Zara měla svůj život, a její mladší sestra zase ten svůj, který sestával z nesrozumitelných slov a plenek, kterých se nechtěla zbavit.

​

Její život nabral na nějaké té zajímavosti, když ještě během svého studia na umělecké škole v New Yorku poznala Joela. Zaře bylo v té době čerstvě dvacet jedna let, a z o pár let staršího muže byla unešená, z jeho galantnosti, vnímavosti, a dalších maličkostí, které jí imponovaly. Z velmi častých schůzek, které trvaly až do brzkých ranních hodin, se brzy vyklubal vztah. Na pohled idylický, i v očích Zary byl Joel perfektním mužem. Aniž by tušila, že vedle ní nespí člověk, ale bestie skrytá pod lidskou kůží. Zara nic nepoznala, ani když se v určitých fázích měsíce neviděli, Joel svou nepřítomnost skrýval za práci, a Zara nikdy neměla potřebu ho podezírat z nekalostí a nevěřit mu. To, že Joel není tak úplně člověk, se dozvěděla na jejich třetí výročí. Šel s pravdou ven, a Zara to původně považovala za hloupý vtip, a k tomu tématu se svévolně nevrátila, znovu ho vytáhl Joel pár dní poté, když jí vzal na víkend kempovat. Znovu to nadhodil, a Zara mu opět nevěřila, tentokrát už to ale nepovažovala za zábavné, nýbrž to nazvala trapným opakovaným vtipem, který jí nepřijde příliš vtipný. Pobavení jí přešlo, když se před ní Joelovy kosti začaly lámat a zpod kůže rašila černá srst. Zara to celé sledovala otupená šokem, možná se i jednou štípla do paže, aby samu sebe ujistila, že nemá pouze divoký sen a to, co se jí děje před očima, je krutá realita.

​

Z Joela se stal černý vlk, a Zara si byla jistá tím, že si jí dá k půlnoční svačině. Překvapivě na ni ale jen chvíli hleděl, jako by přemýšlel nebo se pral sám se sebou, než utekl do lesů a nechal jí tam samotnou. Nevěděla, co má dělat, jestli se schovat, utéct, nebo na stejném místě sedět až do rána a nechápavě koukat směrem, kterým ten vlk utekl. Nakonec zůstala, zalezla si do stanu, a zbytek noci probděla, neschopná vstřebat to, co právě viděla, a ať už se snažila přijít na jakékoliv logické vysvětlení, pokaždé přišla jen na to, že to nemá žádnou logiku. Joel se vrátil až ráno, předstíral, že se nic neobvyklého nestalo, jako by se jí před očima nezdeformoval do obrovského psa, a Zara s ním tu hru hrála. Tvářila se, že je všechno v pořádku, nechtěla se o tom bavit, necítila se bezpečně, a chtěla se jen dostat zpátky domů, a být od něj co nejdál. A také tak učinila, jakmile se z lesů vrátili nazpět do města. Joelovy zprávy ignorovala, když jí klepal na dveře, tak předstírala, že není doma, pode dveřmi jí začínal nechávat vzkazy, a Zara se po dvou týdnech intenzivní ignorace na chvíli přesunula zpět do domu svých rodičů, s myšlenkou, že tam jí Joel nenajde. Našel.

​

V tomhle bodě sehrála velkou roli v jejím životě Zařina matka, která Joela vpustila do domu a trvala na tom, aby si s ním promluvila, a byla toho názoru, že ten galantní a pozorný Joel nemohl udělat něco tak strašného, aby s ním Zara nechtěla mluvit. A tak ho po dvou týdnech mluvit nechala, dala mu prostor k vysvětlení, ale jakmile Joel domluvil, Zaře nedávalo smysl už vůbec nic. Trvalo jí další měsíc, než se s tím smířila, a než Joelovi dala šanci pokračovat v jejich vztahu, Zara chtěla navázat tam, kde skončili, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala v něm vidět toho Joela, kterého znala. Samu sebe oslepila na další rok a o žádných vlčích záležitostech se spolu nebavili, dokud jí Joel sám nezačal vyprávět o aktivitách, které se smečkou podniká, o vlcích v ní, o komplikovaných a propletených vztazích mezi nimi. Zara se v té době začala namotávat, začala se o jeho život zajímat, o jeho způsoby, aktivity, o všechno. Joelovi trvalo další dva roky, než Zaru přesvědčil k proměně a než byly zařízené všechny potřebné okolnosti k tomu. Bylo jí dvacet šest let, když se pod velkým rizikem vlastního úmrtí postavila před Alfu New Yorské smečky a odevzdala mu své tělo i mysl s naprostým vědomím, že to může být to poslední, co kdy udělá.

​

Proměnu přežila, a její nový život nebyl tak idylický, jak jí Joel napovídal. V prvních měsících si nedokázala zvyknout, s bestií, která se jí usadila v hrudníku, se často prala a místy jí nechtěla přijmout. Největší roli v jejím novém vlčím životě nesehrál Joel, ale družka New Yorského Alfy – Abigail Jenkins, která si jí vzala pod svá ochranná křídla a začala jí učit. S každým uběhnutým měsícem se Zara více sžívala se svou vlčicí, a naopak se od Joela oddalovala. Vysnil si ji, chtěl ji proměněnou z lásky a domněnky, že by se mohla stát jeho družkou, a Zara pod tou vidinou souhlasila. Její vlčice ho ale odmítla, a po roce od proměny se odloučili natolik, že se jejich vlčí části sotva dokázali tolerovat. Bývalá lidská láska definitivně skončila v okamžiku, kdy se během jednoho smečkového lovu poprali. Joel byl starší a zkušenější, a Zara ho přesto dokázala porazit, šedobílá vlčice šla po černém vlkovi, který jí přivedl k novému způsobu delšího života, s neobvyklou agresí a brutalitou, a možná by ho i zakousla, kdyby nezasáhli Anthonyho Bety. Smíření nepřipadalo v úvahu, a Zara začala mít averzi na vše, co kdy Joel měl, včetně společných přátel, známých… smečky.

​

Psal se rok 2017, když se Zara definitivně rozhodla pro odchod z New Yorku, i přes dlouhé domluvy si stála za svým, a Anthony Jenkins s ní přetrhl pouto a nechal jí jít. Zara se s první příležitostí vypařila z povrchu zemského, sebrala svůj pas, všechny své úspory, a prvním letadlem odletěla do Evropy s vidinou jiného života. V té dokázala setrvat sotva pár měsíců, život samotáře jí nevoněl a její vlčice tesknila po ztracené společnosti. Zara se navrátila nazpět do Ameriky, rodnému New Yorku se vyhnula a skončila ve Filadelfii, kde nedlouho po svém příletu narazila na jinou smečku, která se dosti lišila od světa, do kterého vstoupila. Byla jí ale slíbena volnost, a tak smečku přijala. Beze strachu se postavila před Solomona Clydea a nechala ho, aby do ni zabořil své tesáky, a jedním kousnutím u Zary vymazal vše, co o vlčím životě věděla. Vstoupila mezi Ohaře, kde si své místo musela vybojovat, a Zara velmi rychle pochopila, že slabost neměla ve smečce místo, a rvala se s o to větší agresí. Na jejich způsob života si zvykla, zůstala s nimi, a šla tam, kam šla smečka. Zlom nastal až o několik let později, ve Winnipegu, kde smečka přišla o Emilii, svou Omegu. Zara byla mezi těmi, kteří její ztrátu vnímali silněji, a trvalo jí dlouho si zvyknout na nepřítomnost uklidňujícího prvku ve smečce; dá se říci, že jí postrádá doteď, jen se jí daří tu prázdnotu občasně něčím zaplnit.