WILLOW RUSSO

Vlčice nepůsobí dojmem predátora, který by člověka umlčel jediným pohledem. Spíš připomíná noční les těsně po sněžení. Tichý. Hebký. Nečekaně živý. Willowina vlčí podoba je štíhlá a vysoká, ale hustá srst jí dodává mohutnější siluetu, hlavně kolem krku a hrudi, kde se kožich vzdouvá do načechraného límce v odstínech smetanové, šedohnědé a tmavého kakaa. Na hřbetě přechází srst do hlubších, studenějších tónů hnědé s jemným popelavým nádechem, zatímco boky a spodní část těla zůstávají světlejší. Ve tmě její kožich někdy vypadá skoro stříbřitě, zvlášť když se do něj opře měsíční světlo nebo déšť.

Oči má zlaté, jasné a zvláštně lidské. Ne tvrdé. Ne dominantní. Jen… na někoho až příliš expresivní. Jsou to oči vlka, který neumí skrývat emoce ani ve zvířecí podobě. Ocas má huňatý a příliš výmluvný, což je tragédie, protože prozradí její náladu dřív, než stihne zavrčet. Když je nadšená, vrtí jím téměř jako pes. Když je nervózní, stáhne ho blíž k nohám a začne přecházet sem a tam jako přerostlá úzkost na čtyřech tlapách.

Jako Kappa nikdy neměla potřebu bojovat o moc nebo dominanci. Ve smečce je spíš tou, která zklidňuje napětí. Drží se bokem od konfliktů, ale ne proto, instinktivně nesnáší agresi mezi vlastními. Když dva vlci začnou vrčet, její první reakce není přidat se, ale pokusit se situaci rozptýlit. Strčí do někoho čumákem. Otráveně si lehne mezi ně. Nebo udělá něco tak absurdního, že tím ostatní na chvíli vyvede z míry. Má překvapivě hravou povahu. Ráda pošťuchuje ostatní členy smečky, schválně do nich naráží bokem, krade rukávy mikin nebo se válí ve sněhu s výrazem tvora, který právě objevil největší radost života. Starší členové smečky nad ní někdy rezignovaně obracejí oči v sloup, protože Willow je schopná během důležitého běhu zastavit kvůli motýlovi nebo protože „ta větev měla strašně zajímavej tvar“. Přesto ji mají rádi. Je v ní něco odzbrojujícího. Něco měkkého, co z ní dělá bezpečné místo spíš než hrozbu.

​

Její vztah s vlastní vlčicí je zvláštní směs chaosu, emocí a téměř sesterského pouta. Svou vlčici nevnímá jako oddělenou bytost, která by ji chtěla ovládnout. Spíš jako hlas ukrytý hluboko v hrudi. Instinkt, který s ní mluví obrazy, pocity a impulzy. Když je smutná, její vlčice bývá neklidná. Nutí ji běhat. Nutí ji dýchat. Nutí ji nezůstávat zavřenou na místě příliš dlouho, protože bolest pod nehty a studený vzduch v plicích se snáší lépe než ticho. Občas spolu vedou skoro absurdní vnitřní dialogy. Willow panikaří, zatímco její vlčice reaguje stylem: „Dobře. Ale co kdybychom místo toho šly okusovat větve?“ Její zvířecí stránka je mnohem klidnější než ona sama. Neřeší budoucnost. Neřeší vzhled. Neřeší, jestli ji někdo jednou opustí. Chce jen běžet, jíst sladké pečivo a spát na slunci. A možná právě proto Willow svou vlčici tolik miluje. Protože je jedinou částí její existence, která ji nikdy nesoudí.

​

Samotná proměna je bolestivá, ale ne brutálně dlouhá. Trvá přibližně čtrnáct minut, během kterých má Willow pocit, jako by jí někdo přeskupoval celé tělo holýma rukama. Kosti praskají. Klouby se natahují. Páteř pálí způsobem, ze kterého se jí někdy podlomí nohy ještě před úplnou přeměnou. Nejhorší bývají zuby a čelist. Má pocit, že jí lebka vibruje zevnitř. Naštěstí se z proměn zotavuje překvapivě rychle. Její tělo je odolné a její vlčice adaptabilní. Jakmile se promění úplně, většinou se oklepe, protáhne a během pár minut už pobíhá kolem. Má tendenci po proměně okamžitě vyhledávat fyzický kontakt. Opírá se o ostatní členy smečky bokem, lehá si vedle nich nebo do nich strká čumákem.

Chapter I: The Girl Who Chased Silk

Élise de Montreval se narodila 14. února roku 1759 v Annecy, městě sevřeném mezi horskými štíty a vodou tak čistou, že v ní lidé hledali vlastní duši. Rod Montreval patřil mezi staré savojské šlechtice, kteří s oblibou připomínali svůj původ při každé možné příležitosti, obzvlášť po třetí sklence vína a během plesů, kde se pravda rozpouštěla v parfémech, pudru a přepychu. Dům, v němž Élise vyrůstala, měl vysoká okna, studené chodby a zahrady připomínající přísně vychovanou pohádku. Všechno v jejím světě bylo krásné způsobem, který působil téměř uměle. Květiny byly zastřihované do přesných tvarů. Dívky se učily smát tiše. Dámy si při rozhovorech zakrývaly rty vějíři, jako by i slova potřebovala hedvábné oblečení. A malá Élise ten svět milovala celým svým hloupoučkým, bezstarostným srdcem. Byla dítětem, které se dokázalo rozplakat kvůli roztržené krajce a následně během deseti minut zapomenout, proč vlastně plakalo. Fascinovaly ji stužky, drahokamy, naleštěné podlahy tanečních sálů i zvuk podpatků odrážejících se od mramoru. Služebnictvo si o ní šeptalo, že by se ztratila i ve vlastní ložnici, kdyby v ní nebylo dost zrcadel, aby se mohla orientovat podle svého odrazu. Élise však nebyla zlá. Jen vyrůstala v přesvědčení, že svět je nádherná hostina připravená výhradně pro ni. Trávila hodiny vybíráním látek na nové šaty, nechávala si vplétat perly do vlasů a snila o velké romantické lásce s intenzitou člověka, který nikdy nezažil jedinou skutečnou bolest. Věřila básníkům. Věřila komplimentům. Věřila mužům s krásnýma očima a jemným hlasem. V osmnáctém století to byla chyba s životností zapálené svíčky v průvanu.

Francouzská aristokracie kolem ní hnila pod vrstvami parfému a zlacených rámů, jenže Élise si dlouho odmítala všimnout zápachu rozkladu. Zatímco její matka plánovala výhodné sňatky a otec řešil politiku s výrazem člověka přesvědčeného o vlastní důležitosti, Élise se zajímala hlavně o plesy ve Versailles, nové střihy rukavic a o to, jestli jí pudr ve vlasech ladí s barvou očí. Pohybovala se mezi šlechtici jako barevný motýl vypuštěný do místnosti plné voskových figurín. Smála se příliš hlasitě. Pletla si jména významných lidí. Jednou během večeře omylem polila vévodu horkou čokoládou a následně se rozesmála natolik upřímně, že se přidal celý stůl, přestože její matka málem omdlela hanbou. Lidé ji považovali za okouzlující právě proto, že byla tak odzbrojujícím způsobem prostoduchá. Muži ji zbožňovali. Ženy nad ní obracely oči v sloup. Élise žila v přesvědčení, že život bude navždy tvořený hudbou cembala, třpytem svící a milostnými dopisy psanými inkoustem vonícím po levanduli. Nikdo ji neučil přežít. Nikdo ji neučil rozpoznat hlad v lidských očích. Nikdo jí nevysvětlil, že krásné věci bývají první, které svět roztrhá na kusy, jakmile se začne hroutit. A tak Élise de Montreval kráčela svým mládím s lehkostí člověka, který ještě netuší, že osud už na něj někde v temnotě netrpělivě čeká.

Chapter II: The Girl Who Danced Blind

​

Roku 1776 byla Élise ve věku, kdy dívky z dobrých rodin přestávaly být dětmi a začínaly být pečlivě vystavovaným zbožím. Montrevalovi proto trávili většinu času mezi Lyonem a Paříží, kde se jejich dcera měla naučit vystupovat s elegancí hodnou budoucí manželky významného muže. Élise se ovšem místo diplomacie učila hlavně flirtovat pohledem přes okraj sklenky a tančit tak dlouho, dokud ji nebolely nohy. Milovala plesy s bezstarostností člověka, který nikdy neviděl válku ani hlad. Hudba v ní probouzela něco divokého a živého, něco, co nedokázala pojmenovat. Tančila rychleji než ostatní dívky. Smála se víc než bylo vhodné. Občas při valčíku zapomínala správné kroky, protože ji rozptylovaly lustry, šperky a tváře lidí kolem ní. A přesto si ji lidé pamatovali. Élise měla talent být středem pozornosti, aniž by o to vědomě usilovala. Připomínala světlo odrážející se od hladiny vína. Krásné. Nestálé. Lehkomyslné. Zamilovávala se každé dva týdny. Do básníků, důstojníků, mladých aristokratů i cizinců se zvláštním přízvukem. Psala si jejich iniciály do deníků a následně je přeškrtávala s dramatickou intenzitou člověka, který nikdy nezažil skutečné zlomené srdce. Její otec začínal být nervózní. Élise nebyla stvořená pro svět, který vyžadoval poslušnost a strategii. Byla příliš měkká. Příliš otevřená. Věřila lidem po několika větách a tajemství rozdávala stejně snadno jako úsměvy. Jenže tehdejší Francie byla společnost, která požírala naivní dívky stejně nenasytně jako oheň požírá hedvábí.

Večerů přibývalo a s nimi i šeptaných rozhovorů o nepokojích, dluzích a lidech hladovějících za zdmi paláců. Élise tomu nerozuměla. Politika ji nudila. Revoluce pro ni byla jen vzdálené slovo vyslovované staršími muži s vráskami mezi obočím. Mnohem víc ji zajímalo, proč některé ženy během plesů vypadají smutně, i když mají na krku diamanty dražší než celé vesnice. Začínala si všímat prasklin ve světě, který jí kdysi připadal dokonalý. Viděla opilé aristokraty řvoucí na služebnictvo. Slyšela ženy brečet za zavřenými dveřmi. Jednou zahlédla svou matku sedět samotnou před zrcadlem s výrazem člověka, který už dávno zapomněl, kým býval. A poprvé v životě ucítila cosi nepříjemného. Strach. Nejasný, studený pocit usazený hluboko v hrudi. Přesto dál tančila. Dál nosila krajky a drahé střevíce. Dál věřila, že všechno špatné se děje jiným lidem. Život pro ni stále připomínal nádhernou hru, v níž nikdy nemůže skutečně prohrát. Jenže osud bývá trpělivý lovec. A Élise de Montreval zatím netušila, že její příběh se pomalu blíží k okamžiku, kdy přestane být rozmazlenou francouzskou šlechtičnou a poprvé ochutná krev, bolest a hlad, který se nedá utišit dortíky ani polibky.

Chapter III: The Girl Who Married Moonlight

Roku 1777 byla Francie nádhernou katastrofou zabalenou do hedvábí. Paříž stále tančila, Versailles stále zářilo a aristokracie pořád pořádala hostiny s množstvím jídla, které by dokázalo nasytit celé vesnice. Jenže pod naleštěným povrchem začínalo cosi hnít. Daně rostly. Chudí lidé mizeli v zimách tvrdších než obvykle. V salonech se šeptalo o dluzích koruny a o tom, že království připomíná nádhernou loď nabírající vodu. Élise de Montreval však tehdy neposlouchala politiku. Poslouchala jen hlas Théodora de Virelle. Muže s tmavými vlasy, hlubokým smíchem a pohledem, který v ní probouzel všechny hloupé sny, jaké kdy měla. Nebyl dost významný pro rod Montrevalů. Jeho rodina měla staré jméno, ale méně peněz, méně vlivu a méně lesku. Élisiina matka, Vivienne de Montreval, o něm mluvila s opovržením člověka, který našel bláto na drahých střevících. Jenže Élise byla zamilovaná způsobem, který člověku spálí rozum na popel. A tak se za Théodora tajně provdala v malé kapli ukryté mezi lesy nedaleko Lyonu, s rukama třesoucíma se štěstím a srdcem tak lehkým, až měla pocit, že snad ani nekráčí po zemi. Následovala ho na panství de Virelle, rozlehlé sídlo sevřené hlubokými lesy a mlhou líně se válející mezi kopci. Zpočátku jí připadalo romantické. Izolované. Tajemné. Připomínalo příběhy, které četla jako dítě. Staré kamenné zdi. Krby praskající dlouho do noci. Chodby osvětlené svícemi, jejichž plameny tančily jako duchové. Élise tam hrála roli oddané mladé manželky s odzbrojující horlivostí. Tančila. Smála se. Zdobila pokoje květinami a snažila se ignorovat chlad ukrytý pod zdvořilostí obyvatel domu. Théodorovi přátelé ji znervózňovali. Lucien Moreau měl oči hladového psa a příliš rád se dotýkal žen při rozhovorech. Bastien Ravel se usmíval způsobem, po kterém člověka bolela páteř. A Étienne de Clare působil, jako by každou místnost posuzoval podle toho, koho by v ní dokázal zabít. Élise tehdy ještě nedokázala pojmenovat, co ji děsí. Jen cítila, že se na ni dívají jinak než muži ve Versailles. Ne jako na ozdobu. Jako na maso.

Nejhorší byl Théodorův otec, Alaric de Virelle. Vysoký muž s nepatrně prošedivělými vlasy a očima studenýma jako led pod sněhem. Nikdy na ni nezvýšil hlas. Nikdy ji neurazil přímo. Přesto měla Élise při každém jeho pohledu pocit, že selhala v něčem, čemu ani nerozumí. Pozoroval ji při večeřích mlčky, jako by čekal, až se rozbije. Občas jí pokládal velmi zvláštní otázky. Jak dlouho vydrží běžet. Jestli se někdy prala. Jestli umí lovit. Théodor se tomu vždy zasmál a políbil ji do vlasů, zatímco Élise nervózně předstírala úsměv. Úplňky byly nejpodivnější. Théodor i jeho přátelé tehdy odjížděli do lesů pod záminkou lovu. Vracívali se až nad ránem, špinaví, rozedraní a podivně rozjaření. Élise si dlouho nalhávala, že nechce znát odpovědi. Jenže zvědavost bývá nebezpečnější než strach. Jedné noci, během úplňku zalitého stříbrným světlem, se rozhodla je následovat. Les byl chladný a příliš tichý. Sníh pod jejími botami křupal hlasitěji, než by měl. Pak uslyšela vrčení. Nízké. Hluboké. Nelidské. Mezi stromy se objevili obrovští vlci, větší než cokoliv, co kdy spatřila. Jejich oči žhnuly ve tmě zlatem a krví. Élise nejprve nedokázala ani vykřiknout. Jen zírala, zatímco kolem ní pomalu kroužili. Hráli si s ní. Úmyslně ji nechávali utéct jen pár kroků, než jí znovu zablokovali cestu. Jeden jí drápy roztrhl sukni. Jiný jí zavadil tesáky o lýtko tak lehce, až to působilo skoro posměšně. Slyšela jejich funění. Cítila pach mokré srsti a krve. Byla kořist., nic víc. Jeden vlk ji srazil do sněhu a Élise poprvé v životě skutečně pochopila, co znamená čistý živočišný děs. Myslela si, že zemře. Že ji roztrhají a nechají v lese jako kus masa. Pak se objevil další vlk. Obrovský. Temný. Starší než ostatní. Zaútočil s brutalitou, která otřásla celým lesem. Vrčel tak hluboko, až to vibrovalo v kostech. Ostatní neochotně ustoupili se sklopenýma ušima. Élise ležela ve sněhu třesoucí se zimou i hrůzou, zatímco kolem ní začala monstra měnit tvar. Kosti praskaly. Srst mizela. Tlamy se měnily v lidské tváře. A ona s narůstající panikou poznávala svého manžela. Jeho přátele. Nakonec i Alarica de Virelle stojícího nad ní s hrudí zvedající se těžkým dechem a očima, které už nebyly vlčí ani lidské, jen děsivě prastaré. Omdlela dřív, než stihl kdokoliv cokoliv říct.

Chapter IV: The Girl Who Feared Teeth

Probuzení bylo horší než samotná hrůza v lese. Élise se probudila v pokoji provoněném levandulí a kouřem z krbu, s tělem těžkým vyčerpáním a hlavou pulzující bolestí, která jí připadala nekonečná. Několik minut jen ležela a přesvědčovala samu sebe, že šlo o noční můru. Jenže pak spatřila zaschlou krev na spodním lemu noční košile a vzpomínky se na ni sesypaly s brutalitou laviny. Vlci. Tesáky. Oči zářící ve tmě. Théodor klečel u postele s výrazem člověka čekajícího na rozsudek. Vedle něj stál Alaric, vysoký a nehybný jako socha vytesaná ze zimy. A tehdy jí řekli pravdu. Žádné pohádky. Žádné jemné vysvětlování. Jen syrová realita vyslovená hlasem tak klidným, až z toho mrazilo. Rod de Virelle byl smečka. Théodor se narodil jako vlkodlak. Lucien, Bastien i Étienne byli proměněni. Úplňky nebyly lovem vysoké zvěře. Lovili oni sami. Élise poslouchala s rukama sevřenýma v pokrývce tak silně, až ji bolely klouby. Část její mysli chtěla hystericky křičet. Druhá část byla fascinovaná. Protože hluboko uvnitř cítila, že všechno začíná dávat zvláštní smysl. Ty pohledy. To napětí. Hlad v očích mužů, kteří ji obklopovali. Alaric byl Alfou smečky a jeho autorita prostupovala domem jako pach bouřky před deštěm. Théodor jí přiznal, že si ji vzal bez svolení ostatních, což byla chyba gigantických rozměrů. Lidská žena byla slabina. Riziko. A Élise navíc nepůsobila dojmem někoho, kdo by přežil jedinou zimu mezi vlkodlaky. Lucien si z ní dělal legraci bez sebemenšího studu. Ptával se, jestli omdlí pokaždé, když uvidí trochu krve. Bastien jí schválně vrčel za zády, jen aby sledoval, jak sebou trhne. Étienne ji nazýval „hedvábnou panenkou“. Élise je nenáviděla s intenzitou spalujícího uhlíku, jenže zároveň odmítala dát jim za pravdu. Neustále se hádala. Ptala se. Chtěla vědět všechno. Jak vznikají smečky. Proč mají hierarchii. Co znamená být Alfa. Proč ji Alaric sleduje tím podivně hodnotícím pohledem. A hlavně proč všichni mluví, jako by byla odsouzená zemřít.

Strach se v ní usadil hluboko a proměnil se v cosi studeného a tvrdohlavého. Élise začala odmítat být tou vystrašenou dívkou, kterou v ní viděli. Chodila do lesa navzdory panice. Snažila se pochopit pravidla smečky, i když jí připadala krutá a primitivní zároveň. Jenže lidské tělo mělo své limity a vlkodlaci je viděli až příliš jasně. Jednoho večera jí Alaric řekl pravdu bez jediné známky lítosti. Pokud chce mezi nimi přežít dlouhodobě, musí být proměněná. Jinak zestárne, zeslábne a stane se přítěží. Théodor protestoval. Hádali se celé hodiny za zavřenými dveřmi, zatímco Élise seděla na schodišti a poslouchala vlastní osud rozhodovaný cizími hlasy. Nakonec souhlasila sama. Částečně ze strachu., částečně z lásky k Théodorovi. A částečně proto, že její hrdost nesnesla představu, že by ji ostatní dál vnímali jako křehkou porcelánovou figurku. Roku 1778 ji Alaric proměnil. Nikdo nevěřil, že to přežije. Lucien dokonce uzavřel sázku, že zemře. Jenže Élise přežila navzdory všemu. Slabá několik dní, rozbitá bolestí a horečkou, ale živá. A její vlčice byla… jiná. Nepřišla s agresí ani touhou po dominanci. Byla poddajná, měkká a instinktivně loajální. Dominantní vlky to uklidňovalo způsobem, který nikdo nečekal. Přestali ji vnímat jako vetřelce. Lucien ji začal nosit v náručí zpátky do postele, když po proměnách vyčerpaně usnula u krbu. Bastien jí čistil rozedřené ruce. Étienne ji učil lovit s trpělivostí, která působila skoro něžně. A Théodor… Théodor ji miloval posedleji než dřív. Smečka kolem ní postupně vytvořila podivné, intimní pouto. Élise se stala jejich součástí v každém možném významu. Sdíleli s ní lovy, postele i dlouhé zimní noci, během nichž se lidská blízkost mísila se zvířecí potřebou patřit k sobě. A po několik krátkých let připomínal jejich život něco nebezpečně podobného štěstí.

Chapter V: The Girl Who Survived Fire

Roku 1789 začala Francie hořet. Nejprve pomalu. Jako doutnající uhlík pod podlahou domu. Pak náhle a všude najednou. Bastila padla, ulice Paříže se zaplnily hladovými lidmi a jména šlechtických rodů se začala vyslovovat s nenávistí místo obdivu. Élise sledovala proměnu země s narůstajícím pocitem neskutečna. Svět jejího dětství se hroutil před očima. Aristokraté prchali. Panství byla vyrabována. Lidé, kteří ještě před rokem pořádali plesy, končili na dlažbě s krví stékající pod gilotinou. Smečka de Virelle přežila první roky hlavně díky své nelidské síle. Jenže ani vlkodlaci nebyli nesmrtelní. Lucien zemřel jako první během nepokojů v Lyonu, kde ho dav doslova roztrhal poté, co zabil několik mužů při obraně jednoho šlechtického domu. Bastien odešel do armády pod Napoleonovým vzestupem, protože válka pro něj byla přirozenější než mír. Étienne zmizel beze stopy někde v Prusku a už ho nikdy neviděli. Francie požírala vlastní děti s nenasytností hladového zvířete. Théodor s Élise uprchli z panství de Virelle během jediné noci provoněné kouřem a spáleným dřevem. Dav se blížil. Služebnictvo uteklo. Na nádvoří ležela těla koní rozpáraná vidlemi. Élise tehdy poprvé spatřila Théodora skutečně vyděšeného. Ne o sebe. O ni. Utíkali lesy celé týdny, špinaví, hladoví a pronásledovaní světem, který už pro jejich druh neměl místo. Alaric zůstal pozadu, aby kryl jejich útěk. Nikdy se nedozvěděli, jak přesně zemřel. Jen o několik měsíců později zaslechli příběhy o obrovském vlku zastřeleném poblíž Grenoblu a starém šlechtici, jehož tělo bylo následně vystaveno na náměstí jako monstrum. Théodor po té zprávě přestal mluvit na tři dny.

Élise a Théodor přežívali následující roky jako stíny. Přesouvali se z místa na místo, měnili jména a učili se žít mezi lidmi, kteří by je bez váhání zabili, kdyby poznali pravdu. A právě tehdy začala Élise chápat cenu nesmrtelnosti. Zatímco svět kolem nich stárnul, ona zůstávala stejná. Krásná. Mladá. Nepřirozeně neměnná. Théodor ji zpočátku miloval stejně spalujícím způsobem jako kdysi. Jenže války, hlad a neustálý útěk v něm něco rozlomily. Začal být prudší. Uzavřenější. Vlk v něm sílil s každým dalším rokem přežívání. Élise se ho stále snažila držet pohromadě, ale člověk nemůže donekonečna zachraňovat někoho, kdo se pomalu rozhodl utopit ve vlastní temnotě. Jedné zimy roku 1798 se Théodor nevrátil z lovu. Élise ho hledala dva dny, než našla krev ve sněhu a stopy boje vedoucí hluboko do lesa. Nikdy nezjistila, jestli ho zabili lidé, jiní vlkodlaci nebo něco ještě horšího. Zůstalo po něm jen prázdno a prsten, který nosil na krku místo na ruce.

Chapter VI: The Girl Who Outlived Empires

Roku 1799 byl první, který Élise přežila úplně sama. Ne jako dcera šlechtického rodu. Ne jako manželka Théodora de Virelle. Jen jako tvor, který se naučil utíkat před světem rychleji, než ho svět stačil dohnat. Francie po revoluci připomínala tělo po horečce. Vyčerpané, zjizvené a nebezpečné. Élise tehdy poprvé pochopila, jaké to je být skutečně sama se svou nesmrtelností. Neexistovala smečka, která by ji chránila. Neexistoval hlas, který by jí večer šeptal do vlasů, že všechno přežijí. Zůstala jen ona a hlad. Nekonečný hlad vlčice, která přišla o vlastní teritorium. Několik let přežívala mezi venkovem a městy pod cizími jmény. Občas pracovala jako švadlena, protože ruce si stále pamatovaly jemnost drahých látek. Jindy tančila v divadlech a hostincích, kde muži házeli mince na pódium s výrazem lidí přesvědčených, že si mohou koupit cokoliv, co je krásné. Élise se naučila lhát s elegancí aristokratky. Každých pár let změnila jméno, město i přízvuk. Učila se nové jazyky. Nové způsoby přežití. V devatenáctém století projela Evropu jako duch. Vídeň. Praha. Benátky. Petrohrad. Londýn. V každém městě se na chvíli snažila zapustit kořeny a pokaždé zjistila, že nesmrtelnost je nejkrutější ve chvíli, kdy člověk začne někam patřit. Viděla stárnout přátele. Milence. Děti lidí, které kdysi znala jako mladé. A ona zůstávala stejná. Pořád s tváří mladé ženy, která působila dojmem, že by jí někdo měl zakázat pít víno bez doprovodu dospělého. Některé smečky ji přijaly. Krátce. V Rumunsku strávila sedm let mezi horskými vlkodlaky, kteří uctívali měsíc jako božstvo. V Irsku žila s malou smečkou rybářů, dokud je epidemie a lovci nerozprášili. V Americe se připojila k putující skupině vlkodlaků během zlaté horečky, jenže chamtivost a paranoia nakonec zabily polovinu z nich. Doba měnila svět příliš rychle a smečky mizely stejně snadno jako kouř. Élise si začala připadat jako poslední stránka knihy, kterou už nikdo neumí číst.

Dvacáté století ji unavovalo způsobem, který nedokázala vysvětlit. Války přicházely jedna za druhou a lidstvo se pokaždé tvářilo překvapeně, že je schopné další brutality. Během První světové války pracovala jako zdravotnice ve Francii pod jménem Camille Laurent a celé noci poslouchala umírající vojáky volající matky, které už nikdy neuvidí. Druhá světová válka byla horší. Vlci se tehdy skrývali stejně zoufale jako všichni ostatní. Někteří bojovali. Jiní kolaborovali. Jiní prostě mizeli. Élise přežila bombardování Londýna, hlad v okupované Paříži i několik let strávených na útěku přes Kanadu. A právě po válce, někdy na konci čtyřicátých let, narazila na Marroka. Seattle byl tehdy syrové, deštivé město vonící solí, dřevem a novým začátkem. Marrokova smečka byla jiná než všechny předchozí. Nebyla založená jen na síle a dominanci. Byla stabilní. Moderní. Fungovala jako skutečná rodina místo smečky tvořené čistým instinktem a hierarchií. Élise, která si už dávno začala říkat Willow, tam zůstala nejprve jen na pár týdnů. Pak pár měsíců. A nakonec desítky let. Poprvé po velmi dlouhé době se přestala každou noc budit s pocitem, že musí znovu utéct. Jenže právě v Seattlu si bolestivě uvědomila něco dalšího. Svět pokročil dál a ona v něm začínala působit čím dál podivněji. Lidé kolem ní dospívali, zatímco Willow zůstávala uvězněná v těle mladé ženy s příliš jemným obličejem a očima, které působily moc otevřeně na někoho, komu bylo přes dvě stě let. Muži ji často podceňovali během prvních pěti minut rozhovoru. Cizí lidé se jí ptali, na jakou chodí školu, ještě dlouho poté, co přežila revoluce, války a několik století lidské stupidity. A tak Willow začala studovat znovu a znovu, pokaždé jiný obor. Historii. Literaturu. Biologii. Psychologii. Umění. Potřebovala zaměstnat mysl, protože věčnost bez cíle člověka pomalu rozleptává zevnitř. Nakonec zakotvila v Evergreen Wildlife Parku, kde začala pracovat s vydrami. Okamžitě si je zamilovala. Byly hlučné, chaotické, dramatické a neustále něco kradly. Připomínaly jí ji samotnou víc, než byla ochotná přiznat. A někde mezi deštivými ulicemi Seattlu, univerzitními učebnami a vůní mokré srsti konečně našla něco, co celé dvě století zoufale hledala. Ne dokonalý život. Jen místo, kde mohla na chvíli přestat utíkat.

• Má absolutně katastrofální orientační smysl. Jednou se ztratila v univerzitním kampusu, na kterém studovala už třetím rokem.

• Umí perfektně péct, hlavně francouzské dezerty.

• Její vlčice miluje fyzický kontakt. Willow má tendenci se o lidi opírat, tulit se k nim nebo jim nevědomky sahat na ruce a oblečení.

• Nasbírala absurdní množství titulů a certifikátů, protože posledního půl století opakovaně studovala různé obory jen proto, aby zaměstnala mysl.

• Má slabost pro hezké věci. Šperky, drahé parfémy, vintage šaty nebo krajky ji spolehlivě rozptýlí.

• Umí tančit několik historických tanců včetně menuetu a valčíku, přičemž při opilosti přechází do dramatických otoček bez ohledu na prostor kolem sebe.

• Vydry v Evergreen Wildlife Parku ji naprosto zbožňují. Jedna jí pravidelně krade gumičky do vlasů a jiná odmítá jíst, dokud ji Willow osobně nenakrmí.

• Má tendenci hromadit sladkosti „na horší časy“, přestože reálně nikdy žádné nesní a jen je rozdává ostatním.

• Kvůli svému věku občas zapomíná, co je pro ostatní normální. Dokáže začít větu slovy: „To mi připomíná rok 1812…“ a až po několika sekundách si uvědomí, že to zní šíleně.

• Má panickou hrůzu z gilotin vystavených v muzeích. Nikdy kolem nich neprojde bez viditelného napětí.

• Přes dvě stě let života si pořád uchovala naivní romantickou stránku a zamilovává se rychleji, než by bylo rozumné.

• Ve stresu začne uklízet nebo péct. Čím větší emocionální katastrofa, tím více skořice v kuchyni.

• Navzdory své jemnosti umí být při lovu překvapivě rychlá a tichá. Její specialitou není síla, ale vytrvalost a schopnost stopovat.