VINCENT CALDERON

Do světa, který se i po dvou letech stále vzpamatovával z hrůz druhé světové války a rány byly stále čerstvé, se do rodiny Arellano, která v Tijuaně začala bohatnout na rostoucím turismu, Američanech hladových po zábavě za hranicemi své domoviny, narodil Vicente – druhý syn, o necelé tři roky mladší než jeho bratr Miguel, kterému bylo souzeno v dospělosti převzít byznys, který jejich otec začal. Jejich rodina se celé roky pohybovala na hranici legálnosti a nelegálních obchodů, ze kterých mohli profitovat, a v oficiálních podnicích špinavě vydělané peníze prát. Vicente se musel učit a zapojovat po boku bratra, svět byl nevyzpytatelný, a jejich otec Javier se chtěl do budoucna pojistit. Pokud by první zemřel, nahradí ho druhý. Zatímco byl Miguel poslušným synem, na kterého by každý otec mohl být hrdý, Vicente se s každým dalším rokem chtěl od rodiny odtrhnout, žít tak, jak má žít každý spořádaný občan. Byl až příliš naivní, že ve světě, kde vládla krutost a kde peníze měli větší váhu než prosté slovo, může prorazit skrze spravedlnost a udělat ze světa lepší místo. Javier se dlouho nedokázal smířit s tím, když už dávno dospělý Vicente opustil rodinné hnízdo, a přidal se na stranu údajné spravedlnosti, oblékl policejní uniformu a chtěl chytat bandity, kteří mu cestu za lepším světem křížili a živili se na úkor dobra nevinných lidí.

​

Jenže být policistou ve světě, který má k pořádku a spravedlnosti daleko, a je skrz na skrz zkorumpovaný, byla nadlidská práce. Vicente se snažil něco změnit čtyři roky, než byl kontaktován svým otcem, s nabídkou, že mu pomůže, pokud mu bude donášet na ty, jenž přijímají úplatky. Souhlasil, aniž by věděl, že přesně tyto policisty, které mu hlásil, si Javier kupoval. Vicente na všechno přišel v polovině sedmdesátých let, a rozhodl se Tijuanu, město, které z poloviny patřilo jeho otci, opustit. Dlouhé dva roky se neustále přemisťoval, věděl, že mu jsou otcovi špehové v patách, a Vicente se za sebou snažil co nejlépe zametat stopy, dokud se mu nepovedlo zmizet v Sinaloe, divokém mexickém kraji, který měl v celé své rozloze daleko do živé malé Tijuany. Klid si překvapivě zamiloval, aniž by věděl, že v rozlehlé panenské krajině žijí tvorové, proti kterým neobstojí se svým odznakem ani služební zbraní. Vicente se jedním z nich stal počátkem osmdesátých let, šlo o nešťastnou náhodu i nehodu, byl ve špatný čas na špatném místě. Někdo ze Sinaloaské smečky zdivočel, nezvládl kontrolu nad svým vlkem, který napadl Vicenteho. A někdo další měl dost rozumu, aby ho v divočině nenechali napospas.

​

Nepamatuje si z toho prakticky nic, vracel se pozdě v noci domů, jen na chvíli zastavil, aby si po dlouhé cestě trochu odpočinul, a poté má výpadek, dokud se neprobudil v naprosto cizím domě, obklopený třemi cizími lidmi, okolo sebe pevné mříže, které ho vnitřně svírali. Všichni tři se mu to naráz pokoušeli vysvětlit, Vicente nebyl schopen je všechny vnímat, jeden se mu několikrát omluvil, a Vicente netušil, proč a za co – ze všech ho bolela hlava, probouzeli v něm náhlou chuť mříže roztáhnout, vylézt ven a všem jim zavřít huby. Toužil po tom, živě si to představoval, ale sotva se dokázal pohnout, a když už to udělal, tak cítil a uvědomoval si, jak ho celé tělo bolí, jak je slabý, že sotva udrží vlastní hlavu. Všichni tři ztichli, když do místnosti vešla žena – vysoká, upravená, pro Vicenteho od pohledu krutá, ale zároveň děsivě krásná, s přirozenou autoritou, která místnost okamžitě ovládla a dávala silně najevo, že jí není radno zpochybňovat. Jmenovala se Guadalupe, ale pro Vicenteho se časem stala Lupitou. Ženou, která si ho vzala pod křídla, stala se jeho trpělivou učitelkou, mentorkou, patronkou, platonickou láskou, ale hlavně Alfou. Přijala ho do své malé smečky, která se skládala z šesti dalších vlkodlaků, a Vicente se stal jejím sedmým.

​

Lupita se snažila ovládnout Sinalou, být ženou, která se v ryze mužském světě prosadí, a Vicente, z náhlé oddanosti, a své skryté lásky, které Guadalupe využívala, aniž by si toho sám byl vědom, pro ni byl ochotný udělat cokoliv. Sbíral pro ni informace, kterých využívala, odstraňovala ty, kteří jí stáli v cestě, a kousala do stále většího sousta, sama sebe přesvědčující, že ho dokáže sežvýkat. Dokud si neukousla takové, které pro ni bylo velké. Začala se drát na rostoucí drogový trh s vidinou rychlého výdělku, a pomalu rostoucí narkobaroni s ní naložili jako s každým, kdo se jim snažil převzít rajón. Jejich domov, útočiště smečky, bezpečný brloh, jedné noci kompletně vystříleli; Vicente měl té noci službu, vyhnul se masakru, ale věděl, že se něco děje, cítil to, ale pocitům svého vlka, který je také nikdy nezažil, nedokázal plně rozumět. Té noci skončil dřív, pospíchal zpátky, aby zjistil, co se děje, a zda nepotřebují jeho pomoc. Vicente se vyhnul masakru, ale čekala na něj noční můra. Smečka, která ho omylem přeměnila, ale vzala mezi sebe, nabídla mu domov, novou rodinu, dostala ho k nohám Guadalupe, která ho svou krásou očarovala, a on byl schopný jí k nohám položit celý svět, byla pryč. Vše, na čem mu začalo záležet, zmizelo. Zůstala jen těla s desítky střelnými zraněními, a v jeho duši ticho a prázdno.

​

Roky osamocení a sebepoznávání má v mlze, balancoval na hraně zdravého rozumu a přetrvávajícího smutku, které ho chvílemi dohánělo k šílenství. Toulal se divočinou, občas zapomínal, jak vypadá civilizace, žil z toho, co mu příroda dala. Pro Vicenteho to byla nejhorší léta jeho života, byl ztracený, opuštěný, věděl, že se do Tijuany nemůže vrátit, a tak se potloukal napříč Mexikem jako toulavý pes, který se snaží znovu najít smysl života a vybudovat si domov. Trvalo to dlouho, příliš dlouho, dokud neskončil v Chihuahue, do které ve stejnou dobu vkročil i Solomon Clyde. Pro Vicenteho byl náhlým spasitelem, který ho mohl vykoupit, a jakmile mu Solomon nabídl místo ve svých řadách, Vicente se spasením souhlasil. Tři roky v Mexiku utekli rychle, a jakmile Clyde zavelil k návratu do států, Vicente ho následoval – aby lépe zapadl, pozměnil si jméno do anglické verze, a stal se Vincentem. Několik prvních let působil pro Solomona jako Gamma, než jeho vlk zatoužil po něčem větším, a Vincent se začal drápat na pozici Bety, na kterou se nakonec po pár neúspěšných pokusech, dostal. Ještě nějaký čas trvalo, než se Vincent na nové pozici plně usadil, a ještě déle trvalo, než v něm Solomon začal vidět skálopevný bod pro mladé, dominantní vlkodlaky. Vincent se nakonec navrátil ke svým původním hodnotám, rozum se stal jeho mečem a spravedlnost štítem, které začal proti smečce používat hlavně po ztrátě Omegy, která smečku začala pomalu ale jistě rozkládat zevnitř.