VIGGO SØRENSEN

Nečistokrevný | zeta | 75 Cm | 80 kg | Hnědo-béžová | hnědá

Viggův vlčí symbiont, jak ho často rád nazývá, se až tak moc neliší od jeho lidské schránky. Vlk je nižšího vzrůstu, nejedná se o žádného těžkého, mohutného jedince, který je obalen silnými svaly. Jeho tělesná konstrukce je uzpůsobena ke hbitému, vytrvalému běhu. Srst je delší, přizpůsobena na nehostinné prostředí Dánska, ve kterém byl Viggo pokousán. Převažují v ní hlavně hnědé tóny, sem tam protkané béžovými odznaky. Špičku ocasu má černočernou.

​

Vlk a Viggo si většinu svého společného soužití rozuměli. Po opuštění smečky v Dánsku to mezi nimi ale skřípe a vlk se častěji hlásí o slovo. Ve Viggovi se tak často odehrávají dvě úplně rozdílné emoce. Už jen kvůli agilnější tělesné schránce je vlk spíš submisivnějšího charakteru.

Proměna je pro Vigga pokaždé nevítaným připomenutím té traumatizující noci, kdy bojoval o život. Tolerance bolesti se nikam neposouvá, Viggo trpí stejně jako tehdy poprvé. Po těch deseti letech koexistování se svým vlkem už pochybuje, že si na něco tak nehumánního vůbec lze navyknout. 

Minulost

Being me just is not good enough

​

Dánské přímořské městečko Lemvig nebylo zvyklé na žádná velká dramata. Drtivá většina komunity byla dostatečně finančně zajištěná, kriminalita v dané oblasti byla velmi nízká. Městečko se každé ráno budilo do nového, zářného dne, ve kterém vše  proběhne podle plánu. Co víc si přát? Rodina Sørensen ale měla tajemství. Viggovi rodiče dlouhá léta nedokázali zplodit potomka. Obzvlášť na matce se začínala projevovat frustrace, protože biologické hodiny byly stále hlasitější a nedokázala je hodit za hlavu. Přála si být mladou maminkou a mít velkou rodinu. O finance neměli s manželem nouzi. Jen ta genetická stránka šla nějak proti nim. A zoufalé ženy dělají zoufalé činy. Románek vzniklý z naprosto zaslepené vášně s jedním z námořníků netrval dlouho, a přesto z něj vzniklo těhotenství.  Nemanželskému dítěti mohl být utnut tipec hned ze začátku jeho vývoje, jeho matka se ale rozhodla pro opak. A co víc, její manžel žil celých devět měsíců v naprosté nevědomosti. Jaké pak bylo překvapení, když se dvěma modrookým lidem narodil hnědooký chlapeček. Otec nebyl hloupý a zrady se dopátral záhy. Rozhodl se zůstat a nemanželského potomka minimálně tolerovat. Realita byla ale temnější.

​

Jediný, kdo byl za zradu a nemanželské početí trestán, byl Viggo, který situaci nemohl nijak ovlivnit. Jeho matka se vědomě rozhodla svému manželovi několik měsíců lhát, ji přesto žádný trest nepostihnul. Manželé si veškerou frustraci vůči sobě navzájem vylívali na malém chlapečkovi. Otec nebyl ve výchově přítomen od samého začátku a matka rozhodně nebyla tou milující maminkou, která by svému synáčkovi dala první poslední. Ona mu nedávala ani trochu pozornosti navíc. Starala se o to, aby fyzicky prospíval, ale o psychiku malého miminka se vůbec nezajímala. Často ho nechávala samotného v pokoji, kde plakal, dokud neusnul. Ačkoli si tohle období nemá šnaci Viggo pamatovat, na jeho duši tento odmítavý přístup obou rodičů zanechal hluboké šrámy, které se už nikdy nezacelí.

​

Viggovi se dařilo začlenit se aspoň do prvních dětských kolektivů. Rád se obklopoval mnoha skupinkami známých, ale zdálo se, že žádné hlubší pouto si ke svým vrstevníkům nedokázal vytvořit. Nebyl rád osamotě, domů se vyloženě netěšil, proto se snažil, aby se zalíbil jiným lidem, když už ne svým vlastním rodičům.

Surround yourself with people who feel like sunlight

Narození mladší nevlastní sestry bylo ve Viggově životě velkým milníkem. Své rodiče považoval za dva kusy chladného kamene, které ho z nepochopitelného důvodu odmítají. S narozením blonďaté Therese najednou oba pookřáli. Chovali se emočně přístupně, oči jim jen zářily a na malé dítko typicky rodičovsky žvatlali. Jako kdyby se v nich spustila běžná hormonální reakce novopečených rodičů, která u Vigga zcela chyběla. 

​

Prvotní pocity malého dítěte vůči ještě menšímu ‘narušiteli’ byly velmi smíšené. Nedokázal sám sobě vysvětlit, proč se rodiče takto vřele nechovají i k němu. Co udělal tak strašného? Co jim provedl? Jeho vyvíjící se mozek nedokázal přijít s žádnou uspokojivou odpovědí. Obzvláště když nebyl drzý, nenechával v dětském pokojíčku nepořádek a obecně se nechoval jako malý spratek. Až o mnoho let později mu dojde, že tohle nikdy nebyla jeho chyba. A co bylo pesimističtější - i kdyby se choval sebevíc vzorně, postoj rodičů tím rozhodně nijak nezměnil. 

​

Léta plynula, Therese rostla jako z vody a Viggo se čím dál tím víc osamostatňoval a na malou blondýnku přestal žárlit. Prvotní negativní pocity byly normální, ale naštěstí z nich vyrostl. Uvědomil si, že když se bude na nevlastní sestru tvářit jako kakabus, nic tím nezmění. Ona nemohla za to, jak se k němu rodiče chovali. Stejně jako on to nemohla nijak změnit. Viggo mentálně dospíval mnohem dřív než jeho vrstevníci, protože neměl na výběr. Musel se v tom světě probít sám za sebe, jelikož věděl, že mu ani jeden rodič žádnou cestičku neušlape.

​

Postupem času si nevlastní sourozenci vybudovali opravdu hezký a pevný vztah. Jedině díky Therese se doma cítil aspoň trochu vítaný. Rozpoznal velmi záhy, že je jeho sestra citlivější povahy. Proto si odpustil všechna ta nebezpečná dobrodružství, lezení po stromech a do nepřístupných terénů. To si nechal na pobíhání s klučičí partou. Místo toho sourozenecká dvojice trávila čas značně klidnějším způsobem. Třeba u více či méně složitých deskovek.

The sea does not like to be restrained

Odmalička vypomáhal v přístavu při výlovu mořských ryb a často hleděl do zdánlivě nekonečné modré hladiny. Ještě před pubertou se v něm začala probouzet záliba v mořském životě. Vlnky ho uklidňovaly a na lodi nemíval mořskou nemoc. Často se pobaveně pochechtával zkušeným námořníkům, kteří se celí bledí opírali o okraj lodi a proklínali samotného boha moří. Viggo s těmito ubručenými muži trávil volný čas raději než s rodinou. I přes jejich nevybíravý slovník, přístup a často morálně šedé osobnosti oprýskané drsným severským větrem. Viggo se nechoval vyloženě jako oni, ale rybářskou hantýrku si osvojil velmi rychle.

​

I díky této zálibě si rozšířil okruh svých známých. Parta ve škole byla plná vrstevníků, se kterými mohl podnikat všechna ta dobrodružství, od kterých se snažil držet dál svou mladší sestru. A od námořníků velmi rád poslouchal všechny ty příběhy, které na moři zažili. Kdo ví, jestli byly zcela založeny na pravdě. Po tom se Viggo až tak nepátral. A možná dodnes ve skrytu duše věří, že obrovský Kraken skutečně kdesi existuje. 

​

Časem byl postaven před rozhodnutí, jestli bude dál pohřbívat svůj potenciál v tomhle zaprděném městečku, nebo se vydá na univerzitu, kde si bude moct vybrat obor, který byl jeho vášní. Netřeba zdůrazňovat, že si se svou budoucností nelámal moc hlavu. Upínal se k vidině, že se jeho život aspoň trochu zlepší. Ostatně hůř už být nemohlo. Bylo mu upřímně líto, že svou drobnou blonďatou sestřičku nebude moct vídat každý den, ale pouze o víkendech. Cesta z Kodaně do Lemvigu nebyla až tak nepřekonatelná, aby se několikrát za semestr nevrátil.

​

Život na univerzitě ve velkoměstě pro něj byl velkým neznámým. Nebyl zvyklý na ten nekonečný cvrkot nočního života. Viggo se držel svého obvyklého motta. Hlavně nezůstat někde sám. Do kolektivu se velmi dobře zapsal, jak měl ostatně ve zvyku. Našel si skupinku podobně zapálených mořských biologů, se kterými studium a žití ve velkém městě zvládal na jedničku. Byl až tvrdohlavě cílevědomý. Proto nebylo divu, že si hned z kraje studia našel pomocnou brigádu v oboru. Šlo jen o třídění biologických vzorků, ale to vůbec nevadilo. I pomocná práce v laboratoři pro něj byla cennou zkušeností. A hlavně si přišel aspoň k nějakému příjmu, ze kterého mohl financovat svůj vysokoškolský život.

​

Studium mořské biologie ho fascinovalo. Už od počátku měl přesnou představu, kam by se chtěl profilovat. Viditelné znečištění oceánů bylo alarmujícím problémem, co ale pak to neviditelné? Hrozba mikroplastů v mořské vodě se začínala dostávat do povědomí i široké laické veřejnosti. A studování takové skryté hrozby bylo pro Vigga přínosné. Viděl v tom buducnost. Studování ekologie mořských živočichů a jejich anatomie svět úplně nespasí a nezaléčí. Ale upozorňování na stále zvyšující se koncentrace nebezpečných mikroplastů by mohlo. Ačkoli Viggo věděl, stejně jako mnoho jiných vědců, že lidstvo udělalo na životním prostředí nenávratné škody.

In just a heartbeat’s time, everything shifted

Bylo mu dvacet dva let, když se naplno ponořil do výzkumu znečištění mořské vody. Na svou vědeckou činnost získal během magisterského studia studentský grant, který dokázal pokrýt všechny výdaje, které s tím byly spojené. Pokud by všechno měl financovat z částečného úvazku na univerzitě, rozhodně by to nestačilo. A od rodičů ve svém dospělém životě nikdy neviděl ani korunu, takže s těmi už od počátku nepočítal. 

​

Sběr dat a vzorků podstupoval na vlastní pěst. Neměl u sebe žádný vědecký tým, některé problémy a nové objevy konzultoval se svým školitelem z Kodaně. Jinak se ale jednalo o několik dlouhých týdnů, kdy se musel spokojit jen s vlastními myšlenkami. Do jisté míry to bylo osvobozující. Uvědomil si, že nemusí být nutně vždycky obklopen lidmi. I ty špatné stavy své psychiky dokázal nějakým způsobem zvládnout a pokračovat dál.

​

Na výzkumné ploše pobýval vždycky několik dnů, než se posunul zase na jinou. Vybíral si je tak, aby se v blízkosti pobřeží nacházela i nějaká rybářská chata, kde by mohl přebývat. A když nic takového v okolí nebylo, rozložil si stav, ve kterém mu sice občas drkotaly zuby zimou, ale bylo to lepší, než vyspávat po širákem. Během svého výzkumu se pohyboval po celém dánském pobřeží. A právě na jednom odlehlém místě se jedné noci Viggův život naprosto změnil. 

​

Do spánku upadal, jak když ho do vody hodí. Po celodenní terénní práci byl tak unavený, že často nedojedl ani večeři, kterou nechal na ohništi. V naprostém tichu bylo slyšet sebemenší šustnutí. Viggo byl ale příliš unavený na to, aby spal s jedním okem otevřeným. Bdělost by mohla být na místě, když se nacházel v neobydlené oblasti, kde byly jen dlouhé louky a lesy. Nikdy předtím se mu nic nestalo, proto předpokládal, že noc proběhne stejně jako každá jiná.

​

Neslyšel blížící se těžké, cizí kroky. Kdyby se zaposlouchal do jejich rytmu, zcela jistě by jako biolog rozpoznal, že nejsou lidské. Kdo ví, co mladého, nezkušeného vlkodlaka přilákalo. Vůně nedojedeného, snadno dostupného jídla? Až hlasité rány s kuchyňským nádobím Vigga probraly. Rozespale se soukal ven ze stanu a pro vlka se stal další snadnou kořistí. Mladý muž ani nestihnul postřehnout, s čím měl tu čest. Mohutný vlk nadprůměrné velikosti se mu zakousl do ramene a trhnul s ním do strany. Silnému stisku čelistí podlehla klíční kost, která se rozlomila na několik menších kousků. Viggovo tělo zůstalo částečně ve stanu, částečně na chladné zemi, schoulené v nepředstavitelných bolestech. Agresivní vlkodlak se naštěstí k dalšímu útoku neodhodlal.

​

Čas začal plynout opravdu zvláštním způsobem. Střídaly se stavy, kdy byl Viggo při vědomí, ale pociťoval tak neskutečnou bolest, že velmi rychle upadnul znovu do bezvědomí. Jeho tělo bylo celé v ohni. Mozek byl ochromen bolestí. V lepších hodinách si dokázal ránu vydezinfikovat a velmi nevzhledně obvázat. Opravdu takhle vysokou horečku způsobí tříštivá zlomenina kosti a infekce? Viggo nebyl lékařem, nicméně měl pocit, jak kdyby se mu všechny vnitřnosti přeskupovaly. Na hledání pomoci byl příliš vyčerpaný.

​

Kdo ví, jak dlouho tak ležel. Přišlo mu to jako věčnost. Nedokázal říct, jestli blouznil, nebo to byla realita. Ale objevila se kolem něj skupinka mladých lidí. Stáli nad ním s rukama složenýma na hrudi, jak kdyby hodnotili, co s ním mají vlastně dělat. Zkušení vlkodlaci byli na pátrací akci po mladém vlkodlakovi, který nad sebou ztratil kontrolu. Nebyl to Viggo, ale jeho útočník. Věděli, že alfa malé dánské smečky bude zuřit, až se dozví, že jejich pochybení má jednu nebohou oběť. Teď ještě živou, ale kdo ví, proměna může být fatální. A tak Vigga odtáhli do velké vily, která vlkodlakům sloužila jako útočiště. 

The echoes of who I was have faded into silence

Horečka stále přetrvávala. Rozpálené tělo se nedokázalo ochladit ani o studenou kamennou podlahu v prostorném a spletitém sklepení, které kdysi dávno sloužilo jako mučírna. Dnes smečce sloužila k ‘výchově’ a zkrocení nově vzniklých vlkodlaků. Viggo nedokázal vnímat, že na něj ostatní lidé mluvili. Sotva vnímal fakt, že se nachází v jakési provizorní cele. 

​

Proměna přišla pro Vigga z nenadání. Už se zdálo, že se jeho tělo samou horečkou zcela a nenávratně vypne, když mu začaly praskat kosti. Jedna po druhé. Deformovaly se do větších struktur, hlavy dlouhých kostí se v kloubních jamkách nepřirozeně točily. Vysoká horečka byla oproti tomuhle trýznivě pomalému procesu procházkou v růžové aleji. 

​

Všechno jeho oblečení zůstalo roztrhané na podlaze. V kamenných zdech byly svislé rýhy od vlčích drápů a železné tyče klece byly podivně zohýbané. Viggo proměnu přežil, ale za cenu velkého vyčerpání a neskutečné bolesti. A přitom se paradoxně proměnil na docela prťavého vlčíka, který se nemohl rovnat vysoce postaveným vlkodlakům. Jeho tělesná stavba byla sice agilní, ale ne mohutná. V podstatě nebyla až tak odlišná od jeho lidské podoby.

​

Proměna zpátky do lidské bytosti byla také zlomová, ale trochu jiným způsobem. V těle se mu něco zlomilo, ne bolestí, ale tlakem, který se uvolnil. Svaly se stáhly, kosti zapraskaly, ale tentokrát to nebyla hrůza, jen tíha proměny. Srst se ztrácela, zuby se zkracovaly, dech se měnil v nádech lidský, nepravidelný. Padl na kolena s vědomím, že možná přišel o všechno, co doposud znal.

​

Skupinka, která ho nalezla, mu následně vysvětlila, co se vlastně stalo. Jak ho pokousal mladý vlkodlak, který nad sebou ztratil kontrolu. A jak se i on může snadno stát hrozbou pro všechny kolem. To Viggo přirozeně nechtěl a tak, byť velmi skepticky, kývnul na to, že se bude nějaký čas zdržovat tady. Tenhle osud si nevybral, ale nebylo to poprvé, co byl vtažen do cizího světa, aniž by o to jakkoli stál. 

​

Svým blízkým se ozval, jakmile toho byl fyzicky schopen. I tak uběhlo několik dní, kdy o něm nikdo nic nevěděl. Vymluvil se na to, že se zastavil na místě, kde nebyl dostatečně dobrý signál a byl příliš zabrán do sběru dat. Realita nemohla být rozdílnější. Ale nechtěl, aby si obzvláště Therese dělala starosti. Už tak ho trápilo, že nyní nabyl tajemství, se kterým se s nikým nebude moct svěřit.

​

Ve vile zůstal několik dlouhých týdnů, kdy si ho smečka testovala v různých situacích. A Viggovi velmi rychle docházelo, že jeho vnitřní vlk je samostatnou entitou. Není to jen prodloužení jeho vlastního známého vědomí. Cítil, jak kdyby mu pod srdcem pomyslně bilo ještě nějaké další, cizí. Do vlčí podoby se sám od sebe zatím nehnal, bohatě mu stačila vynucená proměna za úplňku.

​

Možná, že se jednalo o jakýsi Stockholmský syndrom. V lidech, kteří ho tu kvůli jeho bezpečí uvěznili, začínal vidět spojence. Všímal si jejich vzájemným interakcí a začal si říkat, že by v nich možná mohl najít rodinu, kterou vlastně nikdy pořádně neměl.

Never become so attached to something that letting go feels impossible

​

Následující léta probíhala velmi hektickým způsobem. Viggo napříč všemu chaosu kolem smečky, vlastní rodiny a studií úspěšně odpromoval a dal se na dráhu časově vytíženého vědce. Na univerzitě působil jako externista, protože sběr vzorků na různých koutech světa mu zabíral mnoho času. Ale pro svou disertační práci potřeboval rozšířil pole působení, a tak se s dalšími badateli dostal třeba až do Antarktidy.

​

Právě tento kontinent plný věčného ledu a sněhu jeho vlkodlačí stránce zavařil ze všeho nejvíc. Strávil tam ve výsledku několik měsíců s pauzami mezi pobyty. Ke konci už expedice plánoval mimo úplněk, poučen ze svých předešlých chyb. Ačkoli byl na úplňkové přeměny systematicky připraven, nebylo to zdaleka dostatečné. Vyrazil na několikadenní odběry vzorků, aby neměl svědky. Rozestavil si dvojici stanů. Jeden aktivně obýval, druhý byl takovou pojistkou, aby se vrátil k čistému, neroztrhanému oblečení. Ve skutečnosti vzorků sesbíral jen minimum, staral se jen o to, aby vůbec přežil. Teploty, které se držely hluboko pod nulou, proměně škodily. Byla o to pomalejší a bolestivější. Viggův vlk byl zvyklý na dánské podnebí, s tím antarktickým měl velké problémy. Neměl dost hustou srst a musel se stále držet v pohybu, aby podmínkám nepodlehl. Z hladu lovil různé druhy tučňáků. Tím neskutečně trpělo jeho osobní přesvědčení zapáleného vědce. Svým kolegům nechtíc nasadil brouka do hlavy se záhadou, co tučňáky cupuje na kusy. Sám si tímhle stresem škodil, lhaní mu bylo proti srsti. Ale bylo to nezbytné.

Se svým vlčím symbiontem koexistoval už pár let, přesto pro něj období s častým cestováním bylo psychicky i fyzicky náročné. Býval daleko od smečky, po které si vlk stýskal, a Viggovi chyběla jejich podpora. V tomto období se s Therese vídal ze všeho nejméně, ale měl k tomu obhajitelné kariérní důvody.

Nebylo to až tak dlouho po absolvování doktorského studia, kdy za ním Therese přišla s informací, která se Viggovi zprvu nezdála. Jeho mladší sestra mu sdělila, že v nějakém dědickém řízení zdědila malý domek v Seattlu? Viggova první reakce byla poměrně zmatená a pochybovačná. Co když to byl nějaký podvod, jak z důvěřivé dívčiny vymámit nějaké peníze? To by nemohl dovolit. Podle všech listin to ale byla pravda. Nečekaná a k neuvěření. Viggo své sestře neměl za zlé, že chce z Dánska odejít. Ale zároveň se mu příčila myšlenka, že by jeho úzkostlivá blondýnka byla uprostřed neznámého města úplně sama. A tak i on stál před rozhodnutím, zdali se za velkou louži vydat s ní. Nemusela ho až tak přemlouvat, dala mu dost dobré a logické důvody, proč by ji měl následovat.

Jenže Viggo měl na mysli jeden podstatně větší důvod, proč v Dánsku zůstat. Smečka. Jeho nepokrevní rodina, která se o něj postarala, když to nejvíc potřeboval. Našel tu lidi, pro které by byl schopen zemřít. Ale všechno hezké jednou končí, no ne? Byl čas se posunout dál a to hezké nechat za sebou.

Nepředpokládal, že to bude snadné, ale že to bude takto obtížné, to opravdu nečekal. Vyčkal do úplňku, aby své pouto ve smečce zpřetrhal. V tu chvíli se jeho vlčí symbiont začal vztekat. Tak hluboký zármutek, který nebyl vyloženě z Viggovy hlavy, ještě nikdy nepocítil. Jak kdyby se mu uprostřed hrudníku otevřela široká díra, která, zdálo se, se už nikdy nezacelí. Viggo se propadl do hlubokého smutku, kterému nedokázal nijak zabránit a měl pocit, že mu z toho vyloženě přeskočí. 

If the road you walk no longer feels right, begin to build your own

Všechny své negativní pocity před sestrou tajil. Neměl na výběr. A teď už nebyla ani cesta zpátky. Nový život v Seattlu přijímal velmi opatrně a pomalu. Byl sestře vděčný, že ho z domečku hned nevyprovodila a naopak byla za jeho přítomnost ráda. Pokud by se v cizím městě pohyboval sám, bez sestry a bez smečky, dozajista by zešílel. Při odchodu z Dánska měl k takovému stavu velmi blízko, až ho to děsilo. I nyní se stále pral se svým vlkem, protože každý z nich měl trochu jiné záměry a motivace. 

​

Viggo našel velmi rychle práci na univerzitě v Seattlu jako odborný vědecký pracovník. Bylo štěstí, že i tady byla mořská biologie žhavým tématem. Podílel se na několik odborných seminářích a praktických cvičeních. Ale že by aspiroval na nějaký další, vyšší titul, to se říct nedalo. Rád se pohyboval v terénu, ne v kanceláři. Tudíž si na pozadí své akademické kariéry vedl další badatelskou činnost. 

​

Vlkova touha po smečkové sounáležitosti byla neutišitelná. A i Viggovi chyběly chvíle strávené s lidmi, se kterými má nevysvětlitelné pouto. Jeho pach byl pro ostatní vlkodlaky neznámý. A tak se ho dohmátla Marrokova smečka. 

Zajímavosti

• Rád šnorchluje a poznává mořské organismy. Není to vyloženě jeho specializace, právě proto u této aktivity zcela vypne a jen se kochá hezkým mořským habitatem.

• Fascinují ho chobotnice. I přes jejich podivný vzhled jsou Viggovi nejoblíbenějším živočichem. Je přesvědčený, že pokud by nevznikl člověk, jsou to právě chobotnice, kdo by inteligencí dominoval.

• Občas trpí na noční můry. Pokaždé stojí na nějakém převisu a někdo ho shodí. Následuje nekonečný pád.

Odměny