THERESE F. SØRENSEN

Když přišla malá Therese na svět, nikdy by nepomyslela, že v tom velkém domě existuje i něco jiného, než je ta typický radost. Byla ještě příliš malá, než aby mohla vnímat, že ji rodiče milují a byli by ochotni pro ni udělat první poslední, ale jakmile se mělo mluvit o jejím bratrovi, jako kdyby mluvili o někom úplně cizím. O někom, kdo nepatří do jejich rodiny a chovají se k němu jako ke kusu hadru. Věděla, že si nejsou nijak podobní On byl ten snědý, tmavovlasý. Ona vedle něj vypadala jako kdyby měla každou chvíli zemřít nebo trpěla závažnou dědičnou nemocí. Kdyby ji postavili vedle upíra, nejspíše by souboj v bledosti vyhrála. Ale také díky jejímu vzhledu je naprosto jasné, že je podobná svým rodičům, kteří také světlé typy. Ovšem svého bratra i přes to všechno si svého bratra zamilovala na první dobrou. Ale ona se rozdíl od jejich rodičů k Viggovi chovala mnohem lépe. Bavila se s ním jako s pravým členem rodiny, smála se s ním, a dokonce s ním podnikala všemožná dobrodružství, kterými ji její bratr kazil. Sice ji nebral do žádného nebezpečí nebo někam, kde by jí nemuselo být příjemně, ale i tak společně trávili čas skoro pořád. A pro ni bylo nejlepší, když společně mohli dlouho večer strávit u deskových her a předhánět se v tom, kdo je z té dvojice víc soutěživý.

​

Tehdy jí bylo patnáct let, když se stala ta nepříjemná a pro ni traumatická událost, která ji nejspíš už nikdy nedá spát. Byl to příjemný jarní večer, kdy měla mladá dívka pozvané své přátele na klasický večer plný deskových her. Všichni se smáli nebo se dohadovali o porušování pravidel či uklidňovali jednoho uraženého člena, která nejspíše prohrál nedopatřením. Therese tyhle večery milovala a pokaždé ji mrzelo, že konči a musejí to konečně rozpustit. S úsměvem je všechny vyprovodila a slíbila jim, že si na ně zase najde v nejbližší době čas a zopakují si to. Jako vždy uklidila ve společenské místnosti a vydala ses do svého pokoje, kde si dopřála sprchu a věnovala se své citlivé pleti. Na tváři ji tančil spokojený a úsměv a nepřišlo jí, že by bylo cokoliv kolem ní zvláštního či nepřirozeného. Všechno bylo tak já má být a ten zvláštní chlad přiřadila, že je venku méně stupňů, než ukazoval její teploměr. Nakonec se uložila do postele a zhasnula lampičku.

​

Přibližně v jednu hodinu ráno se rodinným domem rozlehl skoro až nelidský a přidušený křik. Nejen rodiče a bratr, ale i personál se pokusil dostat do jejího pokoje, Dveře byly zamčené a ona je nikdy nezamyká. Otci se podařilo dveře vyrazit a všechny zarazil ten vyděšený výraz v dívčině tváři. Nikdo by neřekl, že by mohla být ještě bledší, ale v ten moment byla. Na její levé paži, pravé holeni a stehně se nacházely podlitiny. Ta nejvýraznější se nacházela na jejím krku. Nějaké drobné modřiny se našly dokonce na jejích žebrech a břiše. Na jejím levém boku se táhnul krvavý úzký šrám. Jedno z oken bylo otevřené dokořán, ale nikdo neotočil kličkou. To okno bylo doslova vyrvané. U zdi domu nebyl žádný žebřík, kterým by se útočník dostal dovnitř a keře pod okny byly neporušené, tudíž nikdo nemohl ani skočit dolů do křoví. Nenašla se žádná zbraň, která by způsobila onen šrám. Sama dívka neměla nejmenší tušení, co se stalo. Všechno se událo tak neskutečně rychle, nikoho neviděla a jí probralo, jak ji tělem projela neskutečná bolest a jak nemohla dýchat. Jediné, co prokazovalo nějaké stopy poškození byla sedřená fasáda vedle jejího okna. Někdo se rozhodl jít horem a nejspíše se spustit po laně. Nebo po něm vyšplhat nahoru. To už se nikdo nedozví.

​

Trápilo jí to, necítila se ve svém pokoji komfortně a snažila se pátrat. Hodně se začala věnovat kriminálkám a občas si zašla i na střechu. Díky tomu, že nebyla strmá a dalo se na ni vylézt a procházet se po ní, mohla se tam porozhlédnout. Hledala nějaké sebemenší stopy, které by vedly k pachateli. Vzhledem k tomu, že hodně četla kriminální knihy, měla v hlavě myšlenky, které jí nedaly spát. Několikrát se přistihla, že dlouho sleduje okno nebo se vyleká ze špatně pověšeného župánku. Jako kdyby tam někdo opět stál a chystal se. Měla ve své blonďaté hlavince myšlenky, že se neznámý útočník jednou vrátí zpátky, dodělá to, co nedotáhl do konce. Samozřejmě, že hodně přemýšlela i nad tím, co asi tak komu mohla provést. Ale nikdy nebyla zlá, vulgární nebo nikomu nepomohla. Rozdala by se pro ostatní. Ale tyhle myšlenky si nechávala pro sebe a utápěla se v nich. Ze začátku spala s rodiči nebo u svého bratra, dokud od něho nedostala plyšového medvídka, který ji měl chránit. Díky tomu začala opět spát ve svém pokoji, ale nechávala si vždy rozsvícenou lampičku. Věřila tomu, že její medvídek je opravdu ochranářský a nepustí k ní toho pachatele, který se pokusil vzít jí život.

​

Roky plynuly a ona se vydala v jejím životě dál, a to na vysokou školu. Vzhledem k tomu, že vždycky měla kladný vztah ke zvířatům, a tak si zvolila cestu v rámci zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. Ta škola ji neskutečně bavila a samozřejmě to, co se naučila, tak se snažila učit a trénovat dál. Během svých procházek venku, kdy narazila na plno zraněných tvorů. Některé si brala domů, ale ne vždy jí to prošlo. A tak zkoušela hledat volné prostory a rozhodla se pro jeden projekt, ve kterém ji rodiče podpořili. Společně koupili pozemek a Therese se rozhodla na tom místě vybudovat jednu záchrannou stanici pro zraněné tvory. Byly tam různé obory a ohrady. Různé klece, které byly vždy upravené tak, aby vyhovovaly danému tvorovi, který tam byl zrovna umístěn. A musí říct, že tenhle její nápad se opravdu povedl. Podařilo se jí sehnat i nějaké sponzory, rozšířit prostory a nabrat plno spolehlivých zaměstnanců a ona sama tam trávila mnoho času.

​

Všechno bylo krásné. Její život byl skvělý, dělala to, co ji bavilo. Školu úspěšně dokončila i když měla občas chvíle, že by to nejraději vzdala kdykoliv jí zase nějaký spolužák nebo jiný muž zlomil srdce. A že se dala jednoduše omámit jejich šarmem i když je dokázala většinou prokouknout docela rychle a vztah ukončila. Ale také občas skončila v posteli s prvním mladíkem, který se na ni mile usmál. A nejednou se stala dokonce terčem sázení. I z toho důvodu si myslela, že když jí přišel už čtvrtý dopis, a tak desátý email o tom, že zdědila malý rodinný domek v Seattlu a měla by se okamžitě ozvat, tak papíry roztrhala a vyhodila, maily zase mazala. Do momentu, než na dveře jejich domu zaklepal muž v draze vypadajícím obleku, koženým kufrem a dvěma velkými muži za zády. Nejspíše jeho ochranka. Potvrdilo se, že všechna ta korespondence nebyla lež, ale pravda. Nikdo netušil, že nějaký jejich příbuzný žil tak daleko a nikdo netušil, proč si vybral zrovna jí. Samozřejmě nechali dům ověřit, protože nikdo by nechtěl mít v tak mladém věku na svém krku nechtěné dluhy. Ukázalo se, že byl čistý a ona dostala prostor, aby se mohla rozhodnout. Jestli zanechat v Dánsku naprosto všechno, co tady měla a mohla by začít od začátku v novém prostředí, a i tak papíry podepsala.

​

Svému bratrovi jednou položila jednu důležitou otázku a to takovou, zda nechce odjet s ním. Dala mu dost dobré důvodu. Mohl by začít od začátku, nemusel by trpět tu negativitu jejich rodičů a to, že mu pořád nějak podkopávají nohy a mohli by tam být společně. I když se o to jeho bratr mohl snažit, jak mohl chtít, poznala moc dobře, že ho něco trápí. Nechce se mu úplně z Dánska, ale zároveň přijde o ten jeden trn, který ho ničil. Jejich rodiče. Nechtěla svého bratra z domu hned vyhazovat, nechala si ho tam. Chtěla s ním strávit co nejvíce času, dokud se nerozhodl jít svou cestou. A ona si také našla okamžitě práci. Našla na kraji města jednu záchrannou stanici, kdy mohla pokračovat v tom, co ráda dělala v Dánsku. Zachraňovat životy drobných tvorů a díky tomu se v jejím domě objevil havran, který měl zlomené křídlo a nikdy už pořádně nemohl létat. Dala mu jméno Nibblers, netušila proč, ale zkrátka se jí líbilo a on na to krásně reagoval. A vlastně se z nich stala i docela dobrá dvojka a v jejím životě se zase začalo tak trochu dobře zase dařit a ona se necítila tak ztraceně v novém městě.