TAYLOR WALKER

Detektiv – protidrogové oddělení | Jaimie Alexander | Madam Satan

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

Cops don't burn out – they just run on darker humor
and stronger coffee.

Rodina & vztahy

Scott Walker – V současnosti již ex-manžel, se kterým se čerstvě rozvedla po téměř deseti letech manželství. Pracují v Seattle PD, jen každý na jiném oddělení, čas od času jsou nuceni spolupracovat, což jejich vztahu nijak nepomohlo. Taylor ho má pořád ráda a rozvod nese poměrně těžce.
Charlotte „Charlie“ Walker – Jejich osmiletá dcera, kterou v posledních letech vídá méně a méně. V rámci rozvodového řízení a jejich nabitému pracovnímu rozvrhu, se o ni stará Scottova matka. Taylor si ji bere na každý druhý víkend.
Cieran Lynch – Ošetřující lékař, který se o ni postaral v nemocnici a rovněž ji začlenil do Marrokovy smečky, ve které se rozkoukává. Má na něj řadu otázek a z celé smečky k němu má nejblíž.
Bran Cornick – Alfa smečky, do které byla přijata. Pod jeho dozorem [a dozorem ostatních starších členů] se snaží pochopit svou novou vlčí identitu, schopnosti a sílu. Několik týdnů po své proměně strávila v jeho domě, aby se adaptovala na svůj nový život.

Charakter

173 Cm | 61 kg | Černá | Šedě zelená

Spíš než rozesmátou u baru by člověk Taylor našel v kanceláři, kde světlo zářivky nahrazuje slunce a čas se měří spíš podle počtu prázdných hrnků od kávy než podle hodin. Zůstává přesčas, i když už dávno nemá komu dokazovat, že práci bere vážně – šanony, záznamy z kamer a nekonečné výslechové protokoly jsou bezpečnější než hlučný sál přeplněný lidmi, mezi nimiž se nikdy necítí úplně ve své kůži. Na velkých sešlostech je v pozoru, sleduje únikové východy, hlídá si záda a koutkem oka si měří každého, kdo se přiblíží příliš blízko, takže se k nějaké bezstarostnosti nedostane ani omylem. Občas ji frustrace přinutí zkusit to znovu – přijmout pozvání na drink, zůstat v baru o chvíli déle, než je nutné, opřít se do smíchu kolegů a předstírat, že jí nehučí v hlavě všechno, co má ještě udělat. Povinnost se jí ale ozývá příliš naléhavě: blikající displej telefonu na stole, stručná zpráva od nadřízeného, připomínka dcery, kterou tenhle víkend zase neuvidí tolik, kolik by chtěla. Všechno tohle jí spolehlivě stáhne náladu zpátky k zemi, dřív než stačí zapomenout, kdo je a co všechno na ní visí. Vzácné jsou noci, kdy se utrhne ze řetězu natolik, že by vedle ní i leckterý kolega vypadal jako rozumnější typ, než ve skutečnosti je – většinou po uzavření ošklivého případu nebo po dalším rozvodovém kole, které ji semlelo. Nikdo ji ale nezahlédne vyfukovat mýdlové bubliny v parku ani stavět hrady z písku s nadšením dítěte, na podobné věci má příliš plné ruce realitou. Snění odkládá na neurčito, zasune ho mezi nevyřízené spisy a neotevřené zprávy, a když se noc nad Seattlem rozzáří hvězdami, Taylor je většinou už tak vyčerpaná, že místo na oblohu zírá jen do stropu ložnice nebo na prázdný roh gauče, kde jí kdysi usínala dcera – a to jí musí stačit.

První věc, které si na Taylor všimnete, není zbraň u pasu ani služební průkaz, ale ten tichý stín v očích, jako by v hlavě pořád převalovala nějaký nedořešený případ. Působí dojmem ženy, kterou něco hlodá i ve chvíli, kdy se zdánlivě usmívá, a člověk má pocit, že zatímco kývá na pozdrav, v duchu už skládá mozaiku dalšího problému. Starosti jsou pro ni téměř domácí prostředí, něco mezi nutností a zvláštním zlozvykem – pečlivě je opečovává, obrací z každé strany, dokud je nerozpitvá na malé, zvládnutelné kusy. I když se na první pohled tváří klidně, vždycky je tam v pozadí jakási vnitřní inventura, tiché vyhodnocování rizik, které nedokáže úplně vypnout. Její tělo prozrazuje roky praxe víc než jakékoli uniformní označení; štíhlejší, šlachovité, zvyklé spíš na dlouhé směny a utahané návraty domů než na pohodlné posezení v kavárně. Pohyb má úsporný, účelný, bez zbytečných gest. Oči jsou nebezpečně jasné – inteligentní, pozorné, až člověk skoro cítí, jak si ho skládá do interní složky, zatímco se dívá. Rysy má klidné, čisté, jako by se rozhodla, že výraz tváře bude poslední věcí, která ji prozradí, a tak si drží masku, jež popírá veškerý vnitřní neklid.

Kdysi bývala daleko ješitnější. Na univerzitě si hlídala dokonalý make-up i to, jak vypadá na každé fotce, a nezřídka si vychutnávala vědomí, že se za ní někdo otočil. Realita policejní akademie z ní tuhle marnivost vytloukla poměrně rychle – místo perfektních šatů řešila fyzičku, taktiku a to, jestli přežije další trénink, ne jestli jí sluší odstín rtěnky. Zůstalo jí však pár drobných reliktů minulého já. Občas se přistihne, jak stojí před zrcadlem a zkoumá své kratší vlasy, prsty mimoděk přejíždí po konečcích a v hlavě jí probleskne vzpomínka na dobu, kdy jí padaly v dlouhých pramenech přes ramena. Stejně tak je to mu u starých fotografií – prohlíží si dívku s delšími vlasy a bez kruhů pod očima, a než obrázek zasune zpátky, stihne ji napadnout, že ta dívka na snímku ještě netušila, kolik věcí se dá v životě ztratit. A přestože už dávno nemá čas držet krok s módními trendy, jednu věc si nese pořád: k vlastním fotkám je nemilosrdně kritická, jen dnes už neřeší, jestli vypadá dost půvabně, ale spíš jestli z ní není až příliš vidět únava.

Na první pohled působí jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou: efektivní, možná trochu neurotická a pod tlakem, kdy si odškrtává úkoly z denního plánu s přesností švýcarského nože. Pořád se však zdá, že v ní něco hlodá. Obavy, které se nevejdou do zápisníku ani do výkazů služeb, jí rozvrtávají žaludek i spánek, rozhoupávají emoce do nepříjemných krajností. Má ve zvyku naložit si víc, než by bylo rozumné, a pak to urputně tlačit před sebou, dokud se nervy nenapnou na hranici, kde už ani káva, ani sarkasmus nezabírají. Existuje verze Taylor, která je k vidění jen vzácně – ta, která je klidná, konejšivá, umí poslouchat a být pevným bodem v chaosu druhých. Tuhle polohu v sobě má, je součástí její výbavy, jen se často zadrhne vnitřními ozubenými kolečky, obroušenými duševní únavou a nekonečnou sérií lidských průšvihů, které k ní denně přistávají na stůl. Když její vnitřní mechanismus běží hladce, dokáže působit téměř léčivě – přímý pohled, jistý hlas, ruce, které se třesou jen tehdy, když se nikdo nekouká. V práci je neochvějně spolehlivá a přímočará, typ člověka, kterému svěříte klíče od bytu i nejhorší tajemství a víte, že je nezneužije – většinou. To ovšem neznamená, že neumí obejít povinnost, když jí připadá zbytečná nebo vyčerpávající.

Když opravdu nechce na rodinnou oslavu nebo na rande, které si nechala vnutit, umí předvést přesvědčivou etudu na téma „něco na mě leze“. Má k tomu skrytý talent – lehce přiškrcený hlas do telefonu, unavené „dneska fakt ne“ a ticho mezi větami, které zní dost věrohodně na to, aby jí to prošlo. Občas zajde tak daleko, že na okamžik uvěří vlastnímu tělu víc než rozumu. Začne se pozorovat až do chvíle, kdy se z obyčejné únavy stane v hlavě malá katastrofa. Pak ale nastoupí její profesionální mozek, ostrý a chladný, a přistřihne fantazii k zemi – žádné dramatické diagnózy, jen vyhoření, nedospanost a příliš mnoho špatné kávy. Taylor je úzkostlivá a náročná na detaily: vadí jí špatně vyžehlený límec, rozblemcané jídlo z fast foodu, odváděná práce bez pečlivosti i milostné vztahy, v nichž chybí jasná pravidla. Všechno, čeho se dotýká, musí nějakým způsobem obstát v jejím vnitřním auditu – a nejtvrdší kontrolou prochází, tradičně, ona sama.

Nepatří k lidem, kteří by si v hlavě potají kreslili růžové zámky – sny má většinou praktické, zhruba ve tvaru zaplacených účtů, klidnější služby a dcery, která vyroste s co nejmenším počtem šrámů. Přesto se občas přistihne, že vypadá vzdáleně, nepřítomně, skoro jako by ji obklopovala jemná mlha něčeho, čemu její logický mozek odmítá dát nálepku „naděje“. Pohled jí na vteřinu uteče k oknu, k obloze nad městem, a pak se zase poslušně vrátí k papírům na stole, k výpovědím, k realitě, která se nedá ukecat. Většinu času působí klidně, až smířlivě, ale když se kolem ní příliš rozmáhá vulgárnost, tupost nebo odfláknutá práce, umí se v ní něco sepnout s nebývalou ostrostí. V tu chvíli se z tiché policistky stává nepříjemně přesná kritička – mrzutá, podrážděná, sem tam si od srdce zanadává, hlas jí zhrubne a trpělivost se tenčí na milimetry. Nervozita jí sedne do ramen, do krátkých, úsečných vět, jimiž nemilosrdně sráží lenost i nepořádek. Přesto všechno je s ní ale kupodivu docela dobře. Umí být mírná, když chce; tichý, přítomný člověk, který občas slibuje zázraky, nicméně vás v tom nenechá samotné. Zvlášť u těch, kteří leží v nemocničních postelích, sedí na židlích ve výslechových místnostech a třesou se jim ruce, se z ní stává nečekaně jemný společník – mluví tiše, neptá se na víc, než musí, a dává lidem pocit, že aspoň někdo v tomhle městě drží pohromadě, i když ona sama má uvnitř dávno naštípnuté hrany.

Má zvláštní talent tvářit se, že je naprosto nad věcí. Když na ni někdo mezi řečí poznamená, že je až moc kritická, pořád ve střehu, že si dělá zbytečné starosti nebo že by mohla občas vypnout a nepitvat každou maličkost, jen pozvedne obočí a s tichým, suchým humorem přejde do protiútoku. V jejím podání zní věty typu „Nemám potřebu mít všechno pod kontrolou“ docela přesvědčivě. Navenek vypadá, jako by skutečně nechápala, kde se tyhle nálepky berou. Kdo, ona? Vůbec taková není. Uvnitř je to jiný příběh. Vlastní slabiny vnímá až bolestně jasně do posledního detailu, přesně tak jako rozpitvaný spis na stole. Ví, že přehání, když kontroluje zprávy pozdě večer. Ví, že nedojedená snídaně a kafe místo oběda nejsou dlouhodobý plán, ale krizový režim. Jen nesnáší, když ji někdo shrne do jedné věty a hodí přes ni deku generalizace. Má pocit, že ji tím zplošťuje na karikaturu, a na to je příliš zvyklá na přesnost. Ano, je náročná na sebe, na práci, na to, co si pustí k tělu. Ano, její standardy lezou lidem občas na nervy. Ale jakmile to někdo vysloví nahlas, Taylor instinktivně sáhne po svém nejlepším obranném mechanismu – pádném popření jemně okořeněném ironií. A pak si doma před spaním stejně v duchu rozebere každé slovo, kterým se bránila.

Nevydrží dlouho jen tak sedět. I když vypadá, že poslouchá, že má čas, že nikam nespěchá, prsty jí občas klepou o hrnek, kotník se jí pohupuje v rytmu vlastní netrpělivosti a pohled zalétává ke dveřím, jako by jí někde jinde utíkalo něco důležitého. Když musí čekat příliš dlouho, začne poposedávat, sklouzává pohledem na hodinky a celá její pozornost se stáčí k neviditelným seznamům úkolů v hlavě. Navenek přitom působí klidně – výraz tváře má vyhlazený, kontrolovaný, skoro smířený, jako masku, kterou nosí tak dlouho, až jí přirostla ke kůži. Náklonností zrovna neplýtvá. Nepředvádí velká gesta, nedělá ze vztahů divadlo. Lidi má vlastně ráda – odveze kolegu domů, i když to má úplně na druhý konec města, vyřídí za někoho papíry, pošle zprávu v jednu ráno jen proto, aby se někdo necítil sám. Stejně úsporně zachází s penězi. Ne že by byla lakomá, spíš opatrná. Nemá ráda pocit závazků, dluhů, toho tichého „jsi mi něco dlužná“. Myšlenka, že by ve stáří skončila odkázaná na cizí pomoc a cizí peněženky, jí sedí někde hluboko pod hrudní kostí, studená a vytrvalá, a nutí ji žít tak hospodárně, že to občas zvenčí vypadá tvrději, než ve skutečnosti je. Když se ale cítí relativně zabezpečená, umí povolit pevně stažený opasek – dopřeje si slušnou večeři mimo dům, nový kabát, lepší boty. Jen si vždycky pečlivě hlídá, aby cena odpovídala hodnotě, a když má pocit, že ji někdo tahá za nos, klidně zboží vrátí a prodavače probodne pohledem, z něhož se špatně spí.

Dochvilnost je pro ni skoro posvátná. Zbytečné čekání vnímá jako krádež, a čas je pro Taylor měna, kterou nehodlá rozhazovat. Opozdilci, marnotratnost a chaos v ní probouzejí podráždění – úsečné věty, utažená čelist, tichý, velmi zřetelný nesouhlas. Přesto je pro okolí často víc oporou než sobcem. Více satisfakce nachází v tom, že druhým pomůže, než v naplňování vlastních ambicí; posune volno, aby pohlídala dceru kamarádce, zůstane déle v práci, aby někdo jiný mohl domů. Umí rozdávat svůj čas a energii zadarmo, ale jen do určité hranice. Když začnou být požadavky nemístné, zasekne se. Zostří hlas, zúží oči a řekne „ne“ tak jasně, že o tom nikdo nepochybuje. Právě tahle schopnost odmítnout ji občas trestuhodně označí nálepkou sobecké. A když k tomu přidáte její zálibu v upozorňování na chyby ostatních a naprostou alergii na otevřenou kritiku vlastních nedostatků, dostanete ženu, která se navenek tváří, že jí nic neotřese, zatímco uvnitř pečlivě brání poslední zbytky kontroly nad vlastním světem.

Vlkodlak

Nečistokrevná | Zeta | 107 Cm | 99 kg | Bílá | Stříbrná

Taylořina vlčice v sobě nese tichou hrdost tvorů, kteří se narodili s odvahou, ale bez potřeby dokazovat ji na každém kroku. Její srst má bílý nádech, světlejší než většina smečky, jako by na sobě zachytila odraz měsíčního světla, které v ní zůstalo i za dne. Na první pohled nepůsobí ohromujícím dojmem – není největší, ani nejmohutnější – přesto má v sobě něco, co přitahuje pozornost: napětí mezi její mírností a skrytou razancí, kterou ukáže, až když je k tomu skutečně donucená.

V hierarchii smečky se pohybuje uvážlivě a opatrně. Umí vzhlédnout přímo do očí dominantnějším vlkům, zkoumá je, posuzuje jejich sílu i jejich úmysly, ale jakmile ucítí, že mají navrch, bez váhání sklopí pohled a podřídí se. Není to strach, spíš přirozená moudrost, kdy ví, že místo se nezískává zbytečnou vzdorovitostí, ale vytrvalostí a trpělivostí. Přesto má zuby, které umí a ve výsledku se je nebojí ukázat. Když je zahnaná do kouta, nebo když někdo ohrožuje slabší, zasune svou mírnost hluboko pod srst a stává se razantní, neústupnou, připravenou postavit se i větším protivníkům, přestože tím riskuje vlastní život.

S lidmi je její vlk uvnitř Taylor tvrdohlavější. Vnímá je jako pomalé, nepřesné tvory s nejistými gesty a ještě nejistějšími instinkty a smysly. Před nimi mívá nastražené uši, vztyčený ocas a drzou touhu prosadit svou – přetahuje se s nimi o poslední slovo, zkouší jejich hranice. Často to pak prosakuje do Taylor samotné; vlčice jí dodává ostřejší ráz v hlase, odvahu odporovat autoritám, když se jí nelíbí jejich tón, i schopnost postavit se za slabší bez ohledu na následky. Pokud jde o ochranu, její vlčice má neobyčejně silný cit pro ty, kteří se nedokážou bránit. Děti, mladiství, staří lidé – kdokoli, kdo voní zranitelností – spadají pod její křídlo. V jejich přítomnosti má tu nejhlubší trpělivost. Vůči predátorům, kteří by jim ublížili, se však mění v bílý stín s odhalenými zuby.

Její přeměna je zpomalený a velmi náročný proces, který si vybírá daň na těle i na mysli. Obvykle trvá více než půl hodiny – dlouhých pětatřicet minut, během nichž ji její kostra bolestivě přetváří a svaly se napínají do nové podoby. Když je psychicky připravená, když dokáže přijmout, co se stane, zkrátí se proces o několik minut. I tak je to vysilující a bolestivé. Bolest snáší mlčky, jak nejlíp to dovede. Zuby zatíná do čehokoli, co má v ruce – starý pásek, kus dřeva, někdy i látku košile. Není to důstojné, není to elegantní, ale je to pravdivé – její přerod je tvrdý, fyzický, poctivý. Když konečně dopadne na čtyři tlapy, bývá několik minut rozechvělá, než se vlčice naplno probudí a převezme kontrolu.

Minulost

Taylor se narodila v Castle Rock, malém městě na mapě Washingtonu, kde se dny odvíjely v tichém rytmu služebních hlášení, zvuku dálničních kamionů a obligátních drbů v samoobsluze. Byla dítětem, které si její rodiče dlouho přáli – až příliš dobře znali prázdnotu po potratech, takže její první nadechnutí pro ně mělo skoro posvátnou váhu. Otec, místní šerif, bral své povolání vážně i přesto, že Castle Rock nepatřilo zrovna k místům, která se topila ve zločinu; většinu dnů řešil zatoulané psy, drobné sousedské války a opilé páteční hrdiny, přesto se z práce vracel s klidem muže, který ví, že má svůj kus světa pod kontrolou. Matka byla oficiálně žena v domácnosti, neoficiálně tichý motor rodiny – když zrovna nevařila, neuklízela nebo nežehlila manželovy košile, seděla v obchodě s domácími potřebami, případně u šicího stroje, kde z metráže bavlny a krajky vytvářela malý šatník pro dceru.

Just looking hot and keeping monotone and understated.

Taylor byla vymodlené dítě a její matka k ní podle toho přistupovala. Ne dusivou hyperochranou, ale pečlivým pěstováním představ o malé princezně: šila jí šaty s nabíranými sukněmi, ladila mašle do vlasů s ponožkami, natáčela jí vlasy na natáčky, aby měla „hezčí fotky“. Několikrát ji přihlásila do soutěží krásy, do sálů plných přepudrovaných maminek a nervózních dívek v přezdobených šatech. Taylor tam stála na osvětlených pódiích, trpělivě se usmívala do fotoaparátů, ale jakmile pochopila, co se po ní chce, začala dávat velmi jasně najevo, že tohle není její svět. Nevyhrála ani jednou a ani jí to nevadilo – spíš si úlevně oddechla, když bylo po všem a mohla z lodiček zpátky do tenisek.

Daleko víc ji přitahovala otcova kancelář na stanici. Tam to byla jiná nuda – ta, která jí dávala pocit, že stojí blízko něčemu důležitému. Sedávala na židli v rohu, houpala nohama ve vzduchu, barvila si pastelkou výtisky hlášení a poslouchala monotónní zvuk psacího stroje nebo později ťukání do klávesnice. Otec jí občas podal odznak, aby si ho mohla prohlédnout, nebo jí nechal projet se v zaparkovaném policejním voze, zatímco jí s vážnou tváří vysvětloval, že zodpovědnost začíná u detailů. Taylor v těch tichých odpoledních nasávala atmosféru řádu, protokolů a povinností, aniž by tomu rozuměla – jen cítila, že právě tady jí dává svět větší smysl než v sále plném flitrů a umělých úsměvů. Matčina představa o princezně a otcova realita šerifovy kanceláře se v ní začaly brzy přetahovat o prostor; nebyla z ní rozmazlená panenka, spíš dítě v hezkých šatech, které si raději ušpinilo sukni na služebním dvoře, než aby stálo rovně na pódiu a čekalo, až někdo rozhodne, jestli je dost „půvabné“.

Life is a line on the road.

Čím byla starší, tím víc jí Castle Rock připadal malý a bezpečný až příliš – skoro dusivě. V den, kdy si podávala přihlášku na Washingtonovu univerzitu v Seattlu, měla už v hlavě jasno: pryč z městečka, kde všichni vědí, kdy kdo nakupuje mléko. Na univerzitě zkusila práva. Znělo to logicky – něco mezi tátovou prací a její potřebou, aby svět dával aspoň rámcově smysl. Jenže už po prvním semestru bylo jasné, že logické představy a realita jsou dvě různé disciplíny. Učení jí přerůstalo přes hlavu, nekonečné texty a judikáty se jí slévaly do jedné šedé hmoty. Aby udržela tempo, nechala se ukecat na „výpomoc při studiu“ – malé lahvičky s pilulkami na povzbuzení, které někdo „sehnal“. Na papíře to byly léky na předpis. V praxi se z nich staly berličky, bez kterých nedokázala sedět nad knihami tak dlouho, jak potřebovala. Přesto nepatřila mezi klasické průšviháře. K vandalismu, který její spolužáci poeticky označovali za „umělecké vyjádření“, se připletla spíš proto, že ten večer neměla sílu jim říct, ať se jdou vycpat. Spreje, zeď, pár hloupých nápisů – a pak blikající světla a policejní auto. Na policejní stanici ji posadili do výslechové místnosti, studený stůl, papír, diktafon. Proti ní Scott Walker, mladý strážník Seattle PD, který měl s drzými studenty zjevně víc zkušeností, než by Taylor byla ochotná připustit. Když na něj zkusila vytasit nově nabytou právnickou terminologii, několika jasnými otázkami jí ji rozcupoval na kousky. Na každé její „mám právo“ měl klidné „to máte, a taky máte co do činění s následky“, podložené znalostí zákona, kterou nešlo ukecat.

Podruhé se setkali, když u ní při jedné z kontrol našli lahvičku stimulantů bez receptu. V jeho očích byla kombinací problémového dítěte a dcery šerifa, která by „měla vědět líp“. Nesedělo mu to – její čistý rejstřík, slušné známky, způsob, jakým mu při výslechu vzdorovala s pevně sevřenou bradou. Nabídl jí dohodu: jestli bude spolupracovat jako informátor, záznam o zatčení a držení drog se v jejím trestním rejstříku neobjeví. Taylor nemusela dlouho váhat. Věděla přesně, co by jí takový zápis udělal s budoucností, a taky ji zajímalo, jak daleko je ochotná zajít. Souhlasila – napůl z rozumu, napůl z trucu. Od té chvíle se stala jeho osobním informátorem, pomalu se dostávala k lidem a místům, kam by se jinak nepodívala, a mezi ní a Scottem začala vznikat zvláštní linie napětí: něco mezi dohledem, nedůvěrou a podivně nechtěným sbližováním, které ani jeden z nich neuměl zastavit.

Stuck between the old me and who I’m supposed to be.

Po třech letech studia, během kterých se nejen provdala za Scotta, ale zároveň s ním plánovaně otěhotněla, se rozhodla, že učebnice a skripta vymění za služební boty. Podala si přihlášku na Seattle Police Training Academy – Pioneer Annex, menší, ale ostřílené výcvikové centrum pro kadety a nováčky, kde se v kamenné budově s oloupanými rámy a starými černobílými fotografiemi v hale učili základním postupům, střelbě, první pomoci i tomu, jak přežít noční směnu v centru města bez toho, aby se z člověka stal jen další spis. Na dvoře běhala v těžkých botách, lapala po dechu při fyzických testech, učila se zákony zpaměti a večer padala na gauč vedle učebnic, které už měla plné zuby z univerzity – jen tentokrát dávaly její únavě aspoň nějaký smysl. Akademii absolvovala a její první umístění vedlo zpátky na známou půdu univerzity, jen z druhé strany barikády. Nastoupila do Campus Patrol, malé pobočky Seattle PD, která hlídala ulice kampusu, večerní akce, opilé studenty a drobné průšvihy, jež bylo potřeba řešit rychle, potichu a často s větší trpělivostí, než měli jejich kolegové ve městě. Vedle toho vypomáhala v odchytové stanici a na záchytce, kde se naučila, jak moc umí být lidská důstojnost křehká, když v ní plave moc alkoholu nebo levných drog.

Současně se snažila zvládat roli matky; rána měla rozdělená mezi odvozy, služby a pocit viny, že Charlie přes den častěji vídala Scottovu mámu než vlastní. Taylor prošla klasickým kolečkem – od zelenáče, který se držel služebně starších a zapisoval si každou blbost, přes obyčejného strážníka, co už znal svůj rajon, až po někoho, koho začali přibírat k zaučování nováčků. Ukazovala jim, jak se nenechat napálit a jaká je realita od výcviku. Právě v té době si jí někdo nahoře všiml jako vhodné posily pro protidrogové oddělení v SoDo. Přesun do robustního betono-skleněného komplexu na jihu města, mezi sklady, továrnami a kamiony, byl krokem, po kterém už nešlo úplně couvnout. Uvnitř budovy seděli vyšetřovatelé vražd, specialisté na pohřešované osoby i její noví kolegové z protidrogového – unavení lidé s hrnky studené kávy, mapami přilepenými na zdech a spisy, které nikdy neubývaly. Loupeže, domácí násilí, drobné přestupky, pouliční rvačky, ztracené náklaďáky – všechno končilo v těchhle kancelářích. Ukázalo se, že Taylor ten tlak zvládala překvapivě dobře. Uměla skládat střípky informací, poslouchat informátory, být tvrdá tam, kde to bylo nutné, a neústupná ve chvílích, kdy ostatním docházela trpělivost.

Another version of me, I was in it.

V protidrogovém rychle pochopila, že všechno, co se učila na akademii, byl jen úvodní manuál – skutečná práce začínala teprve ve chvíli, kdy za ní zaklaply těžké dveře betonové budovy a před ní přistál první šanon se spisem, který smrděl levným fetem, potem a beznadějí. Zelenáčské jistoty z kampusu vzaly za své, když zjistila, jak snadno se z „menšího dealu“ stává mrtvola v uličce za skladem a jak rychle mizí svědci, kteří ještě včera přísahali, že budou spolupracovat. Čím déle tam pracovala, tím víc se její dny drolily na směny, výjezdy, hlášení a nevyspalé noci; z kampusové policajtky, která řešila přepálené mejdany a ukradená kola, se stala detektivka zvyklá na zadrátované telefonní odposlechy, nekonečné sledovačky a na to, že se jí adrenalin rozběhne žilami pokaždé, když někdo sáhne do kapsy příliš rychle. Velmi brzo zjistila, že „protidrogové“ v překladu znamená i špinavou práci, kterou nikdo jiný dělat nechce. Občas musela stát opřená o zeď v příliš krátké sukni, namalovaná tak, že by ji vlastní otec nepoznal, a hrát hru na někoho, kdo prodává tělo, aby se dostala k někomu, kdo prodává něco horšího. Jindy seděla naproti vychrtlým děckám, které se jí pokoušeli prodat historku o tom, že „to mají jen pro kámoše“, a ona v nich viděla spíš děti z Castle Rocku, než potenciální zločince. Nenáviděla práci s mladistvými informátory, nenáviděla pocit, že je tlačí do pozice figurek na šachovnici, ale dělala to, protože někdo musel. A zatímco Scott se pohyboval na oddělení vražd a v jiném tempu, jejich manželství se tiše přesouvalo do režimu směnného provozu – jeden doma, druhý v práci, krátké míjení ve dveřích, kdy se řešily jen praktické věci a na všechno ostatní nezbýval prostor ani síla.

Charlotte mezitím rostla hlavně pod dohledem Scottovy matky, což Taylor hlodalo víc než většina případů na stole. Snažila se být přítomná aspoň o víkendech, ale často se stávalo, že jí do „rodinného dne“ spadla akce, kterou nešlo odmítnout. Říkala si, že dělá tuhle práci právě kvůli dětem, jako je to její – aby jednou nemusela řešit, že si bere něco, co jí někdo podstrčil za školou. Jenže realita byla méně vznešená: studená káva, zmačkané fotky dcery v peněžence, hádky se Scottem o tom, kdo z nich tahá za kratší konec, a pocit, že na obou stranách barikády prohrává. Přesto se v tom prostředí osvědčila; uměla být tvrdá na správných místech, uměla poslouchat i tlačit, skládala si drobné indicie do větších celků a nadřízení si všimli, že spisy, které dostane na starost, mají větší šanci skončit uzavřením než zapadnutím do šuplíku. Povýšení do role plnohodnotné detektivky na protidrogovém oddělení tak nebylo překvapením – spíš nevyhnutelným krokem pro někoho, kdo se naučil žít s tím, že cena za dobrou práci je chronická únava, rozklížený osobní život a stále tenčí hranice mezi tím, kde končí její povinnost a začíná sebeobětování.

It feels good to be running from the past.

Manželství se Scottem se jí nakonec rozsypalo pod rukama tiše a neodvratně, bez velkých scén, spíš sérií vyčerpaných rozhovorů, kdy už neměli sílu ani se pořádně pohádat. Měli se rádi dost na to, aby si přiznali, že jim práce pomalu rozebrala život na směny a služební hlášení, a že soukromí, o kterém kdysi mluvili, existuje už jen v podobě starých fotek na lednici a dcery, kterou vídali každý méně než tabulky doporučují. Rozvod podala bez cirkusu, jen s tichým vědomím, že tentokrát už nic nevymluví ani nezachrání. Aby před touhle skutečností utekla, ponořila se ještě víc do práce, jako by každý nový případ mohl překrýt vinu za to, že jim manželství pod rukama vyhořelo.

Jeden z těch spisů ji přivedl na stopu nového distributora drog, které se začaly v Seattlu šířit rychleji, než stačily laboratoře vydávat analýzy. Sledovala ho sama, bez parťáka; rozhodnutí, které by v hlášení popsala jako „operativní nutnost“, i když šlo spíš o kombinaci tvrdohlavosti a potřeby mít aspoň něco pod plnou kontrolou. Cestou se přes telefon dohadovala se Scottem o tom, kdo měl vyzvednout Charlotte z narozeninové oslavy spolužačky – drobný logistický detail, v němž se zhušťovala celá absurdita jejich rozpadu. Hádka jí ukradla pozornost ve chvíli, kdy ji potřebovala nejostřejší. Hluboko v Olympijském národním parku, mezi stromy a šerem, které pohlcovalo zbytky signálu i rozumu, se snažila najít stopy po distribuci, místo toho našla něco úplně jiného. Obrovské zvíře se na ni vrhlo tak rychle, že ani nestihla domyslet, co přesně vidí – jen bolest, krev a instinkt, který jí vnutil ruku ke zbrani. Povedlo se jí ho zahnat, zasáhla ho, zanechala za sebou zraněného tvora, neschopná určit, jestli víc kulhá on nebo ona. Nezabila ho. Sama skončila v nemocnici, nalezená a vytažená ze tmy lidmi, kteří si mysleli, že šlo o útok medvěda nebo vlka. Pravda dorazila až s Cieranem Lynchem, lékařem, který jí se suchou profesionalitou a zvláštním soucitem v očích vysvětlil, že to, co ji pokousalo, nebylo jen zvíře, a že od té chvíle už není „jen člověk“. Záznam z té noci se nikdy neocitl v běžném spisu; místo toho se její život rozdělil na období „před“ a „po“ jedné špatně vyhodnocené stopě. Taylor, která dosud věřila v logiku, procedury a šanony, teď musela přijmout skutečnost, že se stala něčím, o čem by dřív napsala do zprávy maximálně ironickou poznámku. Teď se učí žít s tím, že uvnitř ní vyje něco cizího a silného – vlk, kterého si nevybrala, ale který s ní zůstane, ať už se jí to líbí nebo ne.

Zajímavosti

Její otec je šerifem v jejím rodném městě Castle Rock a bere svou povinnost vážně, tudíž jen málokdy viděl svou vnučku.
Lépe vychází se psy než kočkami, nicméně si žádného nepořídila kvůli tomu, že v práci takřka bydlí a na zvíře nemá čas.
Jako malá se toužila stát profesionální krasobruslařkou, ale svého snu se po několika měsících vzdala.
Miluje koblihy se sladkými posypkami a polevami. Také má ráda wafle, lívance a palačinky, po kterých se může utlouct. V šuplíku ve stolu má pokaždé schované nějaké sladkosti pro případ nouze.
Její matka z ní chtěla mít malou miss, nicméně se účastnila jen dvou soutěží krásy. Ani v jednom případě nevyhrála.
Ovládá základy španělštiny.
Vlastní policejní zbraň Glock 22, obušek, taser, paralyzér a pepřový sprej. Mezi její vybavení rovněž patří želízka a služební vozidlo.
Na své práci nesnáší spolupráci s mladistvými informátory a fakt, že občas pracuje v utajení, kdy hraje šlapku, na což si nikdy nezvykla.
Na univerzitě nosila dlouhé vlasy. Ty si ostříhala krátce po příchodu na policejní akademii. Od té doby je nosí kratší.