TABITHA "CLARA" ROBINS

Nebyli bohatí, ale ani nežili v nouzi. Paní Robins učila na střední škole v obci na východu britského pobřeží, zatímco otec sloužil jako kapitán u Irish Ferries a býval mnohdy i týdny pryč.

​

Maminka ji často brávala na školní představení. Na hlídání nebyly peníze, a tak Tabitha sedávala v hledišti, ani nedutala. V jejích očích ožívalo jeviště a svět, který existoval jen tady a teď.

​

Taneční škola jí dala pevné základy, ale její srdce vždy patřilo baletu. V devadesátých letech však baletek její barvy pleti mnoho nebylo. Doma navíc panovala tíživá atmosféra. Maminka často plakala, otec byl buď pryč, nebo svou přítomností zaplnil celý dům křikem. Trvalo roky, než Tabitha pochopila proč.

​

S každým novým krokem, který se naučila, přehlédla další modřinu na matčině zápěstí.

​

S každým povzbuzením, že jednou bude primabalerína, spolkla otázky o jejích slzách.

​

A s každou otcovo nadávkou si představovala potlesk, který jeho hlas přehluší.

​

Bylo jí osm, když zůstaly samy. Peněz ubývalo, ale pořád tu byla naděje na stipendium. Maminka brala více hodin, po nocích opravovala písemky a nové baletní piškoty se kupovaly teprve tehdy, když ty staré nešlo znovu opravit.

​

Tabitha to nevnímala jako oběť. Jen jako další krok choreografie.

​

Ráno škola. Odpoledne balet. Večer domácí úkoly. O víkendech vystoupení. Když ostatní děti slavily narozeniny, ona stála u zrcadla a opakovala stejné pohyby, dokud nebolely svaly víc než mysl. A když hlad nedal spát, občas po cestě domů ukradla něco malého k jídlu. Dost na to, aby utišila kručení v břiše. Ne dost na to, aby si připadala jako zloděj.

​

Ve čtrnácti si jí začali všímat správní lidé. Soutěže, letní akademie, doporučení... a nakonec dopis, na který čekala celé dětství.

​

​

It was all worth it…

​

Byla přijata na prestižní baletní školu.

​

Seděly s maminkou u kuchyňského stolu a obě jásaly. Poprvé se zdálo, že všechny odřené špičky, modřiny i roky odříkání měly smysl.

​

Jenže štěstí trvalo jen krátce.

​

​

…for a brief moment.

​

Maminka zkolabovala při cestě do schodů. Lékaři brzy vyslovili diagnózu a bylo jasné, že stipendium zaplatí školu, ale ne nájem, léky ani život.

​

Tabitha si dlouho nalhávala, že zvládne obojí. Že bude trénovat po nocích, pracovat přes den a spát jen pár hodin. Svět ale neustoupil.

​

Jen složila dopis zpátky do obálky a pohřbila spolu s ním život, který si celé roky představovala.

Brigády sotva pokrývaly nájem a léčbu. Když maminka odešla do invalidního důchodu a domácí péče, tanec se stal luxusem.

​

​

Begone, my innocence.

​

Tehdy znovu potkala starší kamarádku z taneční školy. Vyprávěla jí o práci v nočním klubu. Ne jako o vysněném povolání, ale o místě, kde se dá vydělat a přitom nepřestat tančit.

​

Dlouho odmítala.

​

Pak přišlo další zvýšení nájmu. A v sedmnácti letech už nebylo kam couvnout.

​

První večer ji vyděsily víc vlastní předsudky než samotný klub. Čekala rivalitu a přetvářku. Místo toho našla ženy, které si navzájem zapínaly šaty, hlídaly pití, půjčovaly si rtěnky a po směně si ukazovaly fotografie svých dětí.

​

Každá z nich tam byla z jiného důvodu. Jedna studovala, jiná splácela dluhy, další živila rodiče nebo utíkala před násilným partnerem. Nikdo se neptal, jestli jsi dost dobrá. Jen jestli jsi v pořádku.

​

Když se některá z nich vrátila od zákazníka se slzami v očích, ostatní ji beze slov objaly, podaly čaj nebo zavolaly ochranku. Nikdo netvrdil, že si o to koledovala.

​

Teprve tehdy Tabitha pochopila, že ji sem nepřivedl tanec.

​

Přivedla ji nouze a ta měla mnoho podob.

​

Společnost ty ženy viděla jen pod světly reflektorů. V zákulisí ale řešily nemocné rodiče, první krůčky svých dětí, nesplacené půjčky i sny o životě, který teprve přijde.

​

Poprvé po dlouhé době měla pocit, že někam patří. Nebyla to dokonalá rodina, ale byla to skupina lidí, kteří věděli, jaké je to ocitnout se na dně – a odmítali tam nechat kohokoliv ležet samotného.

​

O několik měsíců později dostala její kamarádka nabídku připojit se k výměnnému programu mezi londýnským a newyorským divadlem. Když se loučily, objala Tabithu a řekla jí jen jediné:

"Přijeď za mnou. Hned jak to půjde."

​

Ta čtyři slova se jí usadila v hlavě.

​

Jen jak to půjde.

​

​

An end can lead to new beginnings -

​

Pokoj v hospici byl až bolestivě klidný. Na parapetu stála váza s čerstvými květinami od kolegů ze školy, které už pomalu začínaly vadnout, stejně jako jejich přísliby, že se zase brzy zastaví. Tabitha seděla u matčiny postele a mlčky jí pročítala kapitolu z knihy, kterou měly obě rády. Neposlouchala ji. Poznala to podle pohledu. Matka se dívala z okna, jako by za ním hledala něco, co už dávno nebylo součástí tohoto světa.

​

„Nemusíš sem chodit každý den,“ pronesla tiše.

​

„Chci.“

​

„Ne. Jen jsi nic jiného nepoznala.“

​

Matka se usmála tím unaveným úsměvem, který v sobě nesl více smíření než radosti. „Až tady jednou nebudu, nechci, aby ses dívala zpátky a zjistila, že jsi celý svůj život věnovala mému.“

​

Tabitha tehdy jen sevřela její ruku. Nedokázala slíbit něco, čemu sama nevěřila.

​

Cestou z hospice se poprvé po dlouhé době přistihla, že přemýšlí o budoucnosti. Měla našetřeno dost, aby nemusela přijmout první práci, která se naskytne. V jednadvaceti měla celý život před sebou - stihla by si možná i doplnit vzdělání. Jedna známá jí nabídla administrativní pozici v taneční škole. Nebylo to jeviště, o kterém kdysi snila, ale možná by mohla být součástí cesty někoho, kdo na něm jednoho dne vystoupí. Rozhodla se, že dnešní směna bude jedna z posledních. Nechtěla se za svou minulost stydět. Jen ji chtěla uzavřít.

​

Po půlnoci se rozloučila s děvčaty. Objímaly ji, přály jí štěstí a jedna z nich jí se smíchem připomněla, že dveře budou mít vždycky otevřené, kdyby se rozhodla vrátit. Tabitha jen zavrtěla hlavou. Tentokrát tomu opravdu věřila. Byla připravená začít znovu.

​

​

- it just wasn't meant to be.

​

Zadní ulička za klubem byla prázdná. Jen vzdálený hluk města připomínal, že noc ještě neskončila. Udělala sotva několik kroků, když ticho roztrhl zvuk, který nikdy předtím neslyšela. Nebyl to štěkot ani lidský výkřik. Bylo v něm něco divokého, syrového a nepřirozeného. Zastavila se. O několik metrů dál se mezi kontejnery cosi pohnulo. Nejprve zahlédla jen stín, pak druhý. Oba byly příliš velké na člověka a příliš lidské na zvíře.

​

Rozum jí velel utéct. Tělo neposlechlo.

​

Stála ztuhlá na místě, zatímco se před ní odehrával krátký, brutální střet dvou tvorů, kteří do světa jaký znala vůbec nepatřili. Ozývalo se vrčení, praskání kostí a údery tak silné, že se od nich otřásaly zdi okolních budov. Okolo stálo pár tmavě oděných postav, které nedaly najevo ani náznak údivu nad scénou, která se před jejich zraky odehrávala. Pak jedno z těch monster prudce zvedlo hlavu. Jeho pohled se na okamžik setkal s Tabithiným.

​

Nebyl v něm hlad.

​

Byla v něm panika.

​

V ten moment si uvědomil, že tam stojí svědek.

​

Tabitha se rozběhla. Uslyšela za sebou těžké dopady končetin na asfalt, ale věděla, že je pozdě. Prudká bolest jí projela ramenem a srazila ji k zemi. Než stačila vykřiknout, někdo útočníka od ní odtrhl. Poslední, co si pamatovala, byl hlas cizího muže. Neznala ho, ale z tónu jeho hlasu poznala, že nehledí na zraněnou ženu.

​

„Sakra, ona žije.“

​

Proměna bolela způsobem, na který lidské tělo nebylo stavěné. Několik dní střídala vědomí s horečnatými sny, než se probudila v odlehlé chatě uprostřed lesa. Lidé kolem ní jí s nečekaným klidem vysvětlili, že už není člověk.

​

Smečka, která ji přijala, nebyla zlá. Jen rozbitá. Skupina emocionálně nevyrovnaných štěňat plných vlastních mindríků, nevyřešených bolístek a řetězce na sebe navazujících špatných rozhodnutí. Její členové spolu lovili a chránili své území, ale každý si své trápení nesl sám. Neexistovalo projevit slabost a nově proměnění se učili přežít metodou pokus-omyl.

​

Tabitha v tom poznávala svůj vlastní život.

​

Začala drobnostmi – vařila pro ostatní, starala se o společný dům a sedávala s nově proměněnými během nocí, kdy bojovali s bolestí a strachem. Neuměla zahnat jejich démony, ale dokázala jim připomenout, že na ně nejsou sami. Roky plynuly a zanedlouho se stala člověkem, za kterým ostatní chodili kvůli klidu.

​

Jenže ani tentokrát domov nevydržel.

​

Alfa viditelně scházel, nejprve rok po roku, poté měsíc po měsíci. Stával se podezíravým, uzavíral smečku před okolním světem a každou otázku bral jako projev neposlušnosti. Strach postupně nahradil důvěru a z kdysi respektovaného vůdce se stal netvor, kterého ovládala vlastní paranoia.

​

Když jednoho dne bezdůvodně napadl nejmladší členy smečky, beta už neměl jinou možnost. Vyzval ho na souboj o vedení.

​

Byla to podívaná tak smutná, že Tabitha celou dobu jen klopila oči do země. Byl to ten nejhůře sepsaný dopis na rozloučenou, který po sobě kdo mohl zanechat. Žádný boj o pozici ve smečce, prostě pohřeb.

​

S alfou zemřelo i to málo, co smečku ještě drželo pohromadě.

​

Její členové se rozprchli mezi okolní smečky, podlehli vlastnímu šílenství a Tabitha si uvědomila, že sama nemá kam jít. Maminka byla dávno pryč, kde je děvčatům z klubu konec je rovněž záhadou, mohou ji vůbec po tolik letech spatřit? Nikdo jí nic takového nevysvětlil.

​

Večer otevřela krabici se svými několika osobními věcmi. Mezi fotografií maminky a obnošenými baletními piškoty ležel lístek s jedinou větou.

​

Přijeď za mnou. Hned jak to půjde.

​

Tentokrát už ji nic nedrželo. Došlo jí, že na to nemusí být protentokrát sama. Jedna z mála informací, ke kterým se v rámci smečky dostala, byly zvěsti o vlkodlakovi, který by jí mohl být nápomocen. Zkontaktovala Marokka a požádala o azyl - jeden z prvních kroků, kdy se rozhodla žít pro sebe.

​

Ale všechno je proces.