SKYE DANIELS

Chapter I: Wildflower

Skye se narodila jako Skye Morgan dne 16. března 1989 v Portlandu. Její matka, Evelyn Morgan, pracovala jako zdravotní sestra a její otec Graham Morgan byl automechanik s věčně odřenýma rukama a talentem opravit téměř cokoliv kromě vlastních problémů. Nebyli bohatí, ale ani nestrádali. Žili v malém domě na okraji města, obklopeném lesy a nekonečnými cestami, po kterých se dala celé hodiny utíkat před světem. Skye byla jejich jediné dítě, což z ní udělalo střed vesmíru obou rodičů, ale zároveň dítě, které si muselo vystačit samo se sebou. Zatímco jiné holčičky si hrály s panenkami, ona lezla po stromech, vracela domů zablácená až za ušima a nosila domů každé zraněné zvíře, které našla. Její matka si zoufala nad roztrhanými kalhotami a odřenými koleny, zatímco její otec se tomu jen smál a říkal, že má doma malého tornáda v lidské podobě. Už od dětství byla hlasitá, tvrdohlavá a neobyčejně soutěživá. Nesnášela, když jí někdo říkal, co může a nemůže dělat jen proto, že je holka. Když jí bylo osm, poprala se se starším klukem, který tvrdil, že fotbal není pro děvčata. Dostala za to týden domácího vězení a modřinu pod okem, kterou pak hrdě nosila jako medaili. Přesto v ní vždycky existovala i druhá stránka. Večer se schoulila vedle matky na gauči, poslouchala její příběhy a snila o tom, že jednou bude mít velkou rodinu. Milovala Vánoce, rodinné večeře a všechny ty malé okamžiky, kdy se lidé smáli kolem jednoho stolu. Už tehdy v sobě měla zakořeněnou potřebu někam patřit. Byla také dítětem, které cítilo věci příliš intenzivně. Když se zlobila, byl to hurikán. Když byla šťastná, rozsvítila celou místnost. A když ji něco bolelo, schovala to tak hluboko, že si toho často nikdo nevšiml. Ve škole si držela jen několik blízkých přátel. Nebyla samotářka, ale nikdy se nenaučila přetvařovat, aby zapadla. Nesnášela falešné úsměvy, přehnanou zdvořilost a lidi, kteří říkali jedno a mysleli druhé. Její rodiče v ní viděli nezkrotnou energii a věřili, že z ní jednou vyroste žena, která dokáže cokoliv. Netušili, že právě tahle energie se jednou promění v něco mnohem temnějšího.

Chapter II: Wildfire

Puberta zasáhla Skye jako požár v období sucha. V patnácti letech už byla téměř stejně vysoká jako dnes, měla ostré rysy, sebevědomý krok a pověst problémového dítěte, které se odmítá podřizovat autoritám. Nešlo o to, že by byla špatná studentka. Naopak – když chtěla, dokázala být chytrá, pohotová a překvapivě bystrá. Jen málokdy viděla důvod dělat něco, co jí připadalo zbytečné. Učitelé ji buď milovali, nebo nenáviděli, nic mezi tím neexistovalo. Čím byla starší, tím častěji se dostávala do konfliktů. S rodiči. Se školou. Se světem. Měla pocit, že ji všichni chtějí nacpat do škatulky, do které se nikdy nevešla. Ve svých šestnácti objevila večírky, hlasitou hudbu a pocit svobody, který přicházel s tím, když člověk ignoroval následky. Zatímco její vrstevníci experimentovali opatrně, Skye se vrhala po hlavě do všeho. Poprvé se opila na oslavě narozenin spolužačky a zjistila, že alkohol dokáže na několik hodin utišit neklid, který v sobě odjakživa nosila. Začala chodit častěji ven, později se vracet domů a postupně si budovala pověst dívky, která nikdy necouvne před výzvou. Přestože působila sebejistě, uvnitř se začínala objevovat prázdnota, kterou nedokázala pojmenovat. Měla přátele, měla rodinu, měla budoucnost. A přesto občas ležela v noci vzhůru a měla pocit, že jí něco chybí. Její vztah s rodiči se během těch let komplikoval. Evelyn se snažila dceru chránit před její vlastní impulzivností, zatímco Graham byl přesvědčený, že si některé lekce musí člověk odžít sám. Hádky byly častější a hlasitější. Skye však nikdy nepřestala své rodiče milovat. Jen neuměla být tím dítětem, které od ní očekávali. V osmnácti už byla mladou ženou, která se naučila skrývat bolest za sarkasmus, zklamání za vztek a nejistotu za drzý úsměv. Byla divoká, nezávislá a přesvědčená, že celý svět leží před ní. Netušila, že největší bitvy jejího života na ni teprve čekají. A už vůbec netušila, že jednou bude po nocích vzpomínat právě na tyto roky jako na poslední období, kdy ještě věděla, jaké to je být opravdu šťastná.

Chapter III: Wildheart

Když Skye odešla z Portlandu, byla přesvědčená, že odjíždí vstříc vlastnímu životu. Neutíkala od rodičů, neutíkala od domova. Utíkala od představy, že by měla celý život strávit na jednom místě, následovat předem nalinkovanou cestu a jednoho dne se probudit jako někdo, koho ani nepoznává. Univerzita se zdála být logickým krokem, aspoň zpočátku ano. Vybrala si obor, který ji chvíli zajímal, našla si malý podnájem a snažila se zapadnout mezi lidi, kteří měli plány na příštích deset let života. Jenže čím déle tam byla, tím víc měla pocit, že všichni ostatní dostali nějaký návod k dospělosti, který jí nikdo nedal. Přednášky ji nudily. Semináře ji ubíjely. Měla pocit, jako by každý den seděla v místnosti plné lidí, kteří věděli, kam směřují, zatímco ona se pomalu dusila. Nakonec odešla. Bez velkého dramatu. Bez slz. Jen s několika krabicemi věcí a tvrdohlavým rozhodnutím, že se domů nevrátí. Nějakou dobu přežívala z výplaty na výplatu. Střídala zaměstnání rychleji než adresy. Obsluhovala v restauracích, tahala těžké bedny ve skladu, uklízela kanceláře a pracovala za barem. Byla unavená, často bez peněz a občas i bez pořádného jídla, ale zároveň šťastnější než kdykoliv během studií. Poprvé měla pocit, že její život patří jen jí. A právě tehdy do něj vstoupil Ethan Daniels. Už při prvním setkání jí lezl na nervy způsobem, který by většinu lidí odradil. Byl arogantní, příliš sebejistý a měl talent dostat se jí pod kůži během několika minut. Skye mu to vracela s nadšením sobě vlastním. Schválně mu komplikovala práci, opravovala ho před ostatními a dělala všechno pro to, aby pochopil, že ho nemůže vystát. Ethan na tom nebyl o moc lépe. Každá jejich směna připomínala bitevní pole. Kolegové si z nich dělali legraci a uzavírali sázky, kdo koho jednou zabije. Jenže pod všemi těmi hádkami a urážkami se skrývalo něco mnohem nebezpečnějšího. Přitažlivost, kterou ani jeden z nich nechtěl přiznat. Trvalo měsíce, než se něco změnilo. Stačil jeden večírek, příliš mnoho alkoholu a příliš málo rozumu. Druhý den ráno oba tvrdili, že to byla chyba. Třetí den spolu skončili znovu. A potom znovu. Jejich vztah nezačal romantikou. Nebyly v něm květiny ani dlouhé procházky při západu slunce. Byl syrový, chaotický a založený na fyzické chemii, která mezi nimi fungovala až absurdně dobře. Od chvíle, kdy se dali dohromady, od sebe téměř nedokázali odtrhnout ruce. Všichni kolem viděli katastrofu čekající na příležitost. Oni viděli jen sami sebe.

Chapter IV: Wildlove

Bylo jí něco málo přes dvacet, když zjistila, že je těhotná. Připadala si na všechno možné, jen ne připravená stát se matkou. Pamatuje si ten okamžik dodnes. Seděla na okraji vany, držela v ruce těhotenský test a přemýšlela, jestli se má rozbrečet, smát nebo utéct do Mexika pod falešným jménem. Ethan reagoval podobně zmateně. Několik dní mezi nimi panovalo napjaté ticho přerušované dlouhými rozhovory, které začínaly otázkou „Co budeme dělat?“ a končily bez odpovědi. Nakonec přišel s návrhem svatby. Nebyl to romantický okamžik jako z filmů. Spíš dva mladí lidé sedící na podlaze obýváku, kteří se snažili přesvědčit sami sebe, že vědí, co dělají. Jeho rodiče myšlenku okamžitě podpořili. Skye měla pocit, že ji okolnosti tlačí směrem, kterým si nikdy nemyslela, že půjde. Přesto souhlasila. Možná proto, že měla strach. Možná proto, že Ethana milovala víc, než byla ochotná přiznat. A možná proto, že poprvé v životě chtěla být součástí něčeho většího než jen sama sebe. Když se narodil jejich syn Sammy, změnilo se všechno. Ve chvíli, kdy ho poprvé držela v náručí, pochopila něco, co jí nikdo předtím nedokázal vysvětlit. Láska nemusí být hlasitá. Nemusí být vášnivá ani komplikovaná. Někdy prostě existuje. Čistá a bezpodmínečná. O necelé dva roky později přišla na svět Jessie a jejich rodina byla kompletní. Jestli Skye někdy v životě byla skutečně šťastná, bylo to právě tehdy. Děti se staly středem jejího vesmíru. Milovala jejich smích, jejich nešikovné kroky, jejich malé ruce, které se jí chytaly za prsty. Ethan na tom nebyl jinak. Přestože se jako partneři často hádali, jako rodiče fungovali překvapivě dobře. Jenže časem se začaly objevovat praskliny, které už nešlo ignorovat. Vášeň, na které jejich vztah vznikl, nebyla dost silná na to, aby unesla každodenní život. Únava se měnila v podrážděnost. Rozdíly, které byly kdysi zábavné, se stávaly důvodem k hádkám. Oba byli tvrdohlaví. Oba chtěli mít pravdu. A ani jeden neuměl ustoupit. Nakonec spolu nezůstávali proto, že by byli šťastní. Zůstávali spolu kvůli dětem. Když přišel rozvod, nebyl doprovázen nenávistí ani zradou. Jen smutkem. Tichým, vyčerpávajícím smutkem dvou lidí, kteří si uvědomili, že láska sama někdy nestačí. Přesto si Skye dlouho myslela, že to nejhorší už má za sebou. Že přežila rozpad manželství, ztrátu snů a bolest z konce něčeho, co kdysi považovala za navždy. Netušila, že osud si pro ni teprve chystá ránu, vedle které bude rozvod působit jako nepříjemná vzpomínka.

Chapter V: Wildbound

Odmítala zůstat na místě, kde ji každý roh domu nutil vzpomínat na to, co ztratila. Když dostala možnost odstěhovat se do Wichity v Kansasu a začít znovu, přijala ji bez dlouhého přemýšlení. Děti zůstaly s ní. Ethan byl stále jejich součástí života, vídal je pravidelně a jako otec nikdy neselhal, ale primární péče připadla Skye. Byla to ona, kdo ráno připravoval snídaně, kontroloval domácí úkoly, utěšoval noční můry a poslouchal nekonečné dětské příběhy o věcech, které dospělým připadaly nepodstatné. A kupodivu jí ten život vyhovoval. Byl obyčejný. Klidný. Po letech plných hádek a zklamání dokonce šťastný. Ve Wichitě si našla práci, malý dům a postupně začala věřit, že některé věci se skutečně dají nechat za sebou. Právě tam poznala muže, který změnil její život podruhé. Jmenoval se Cole Walker. Na rozdíl od Ethana nebyl hlasitý ani výbušný. Nepotřeboval být středem pozornosti. Měl klidný hlas, trpělivost světce a zvláštní schopnost vyvést Skye z míry jediným pobaveným úsměvem. Poprvé po velmi dlouhé době se vedle někoho necítila jako bojovník připravený každou chvíli vytasit zbraně. Cole se nikdy nesnažil napravovat její chyby ani měnit její povahu. Přijal ji přesně takovou, jaká byla. Tvrdohlavou. Sarkastickou. Občas nesnesitelnou. A právě proto si k němu našla cestu mnohem rychleji, než čekala. Miloval její děti, aniž by se snažil nahradit jejich otce. Sammy ho zbožňoval od prvního dne a Jessie si během několika měsíců vytvořila zvyk usínat s hlavou položenou na jeho rameni během společných filmových večerů. Po několika letech soužití začala Skye poprvé od rozvodu znovu přemýšlet o budoucnosti. O domě s větší zahradou. O cestách, které chtěli podniknout. O společném stáří. O životě, který už nebyl jen sérií krizí a improvizovaných rozhodnutí. Kdyby se jí tehdy někdo zeptal, jestli je šťastná, odpověděla by bez váhání ano. Právě proto ji pravda zasáhla tak tvrdě. Všechno začalo drobnými zvláštnostmi, kterým nikdy nevěnovala větší pozornost. Cole byl každý měsíc několik dní pryč a jeho vysvětlení se postupně stávala čím dál méně přesvědčivá. Jedl maso téměř syrové a tvrdil, že ho tak má prostě raději. Občas reagoval na zvuky, které sama neslyšela. Jindy dokázal přesně zopakovat rozhovor vedený přes celý dům, jako by stál přímo vedle něj. A pak tu byly jeho nálady. Dny, kdy byl neklidný, podrážděný a uzavřený do sebe způsobem, který nedával smysl. Skye si všímala všech těch maličkostí, ale nikdy je neposkládala dohromady. Dokud jednoho večera Cole neprohlásil, že jí musí něco ukázat. Odvezl ji hluboko za město, kde na ně čekal muž jménem Nathan Hale, Alfa místní smečky. Nathan byl vysoký, prošedivělý muž s pohledem člověka, který viděl příliš mnoho na to, aby se ještě nechal něčím překvapit. Už samotná atmosféra toho setkání byla natolik absurdní, že se Skye několik minut smála. Opravdu smála. Byla přesvědčená, že si z ní oba dělají legraci. Že jde o nějakou podivnou formu vtipu nebo snad test důvěry. Smích ji přešel ve chvíli, kdy jí Cole začal vysvětlovat všechny ty drobnosti, které celé roky ignorovala. Proč mizel při úplňcích. Proč slyšel věci, které slyšet neměl. Proč nestárnul jako ostatní lidé kolem něj. A proč Nathan vypadal ve svých pětašedesáti sotva na čtyřicet. Když se pak před jejíma očima proměnil, nezůstalo jí nic, na co by se mohla upnout. Žádné logické vysvětlení. Žádný trik. Jen realita, která během několika minut rozmetala všechno, co si myslela, že ví o světě. Trvalo dlouhé měsíce, než se s tím smířila. Ještě déle, než přestala čekat, že se jednou probudí a zjistí, že to byl jen zvláštně živý sen.

Chapter VI: Wildborne

Cole jí nikdy nedával ultimáta. Nikdy po ní nechtěl, aby se stala součástí jeho světa. Přesto se po čase téma proměny začalo objevovat stále častěji. Nejdřív jen jako hypotetická možnost. Později jako něco skutečného. Vysvětloval jí, že vlkodlaci nestárnou stejným tempem jako lidé. Že za několik desetiletí by sledoval, jak stárne, zatímco on zůstává téměř stejný. Že by ji jednoho dne pohřbil a musel pokračovat bez ní. Poprvé ten návrh odmítla okamžitě. Podruhé také. A potřetí mu řekla, aby se zbláznil. Jenže čas běžel dál a myšlenka se jí pomalu usazovala v hlavě. Nešlo o nesmrtelnost. Nešlo o sílu ani nadpřirozené schopnosti. Šlo o něj. O možnost, že by spolu mohli mít víc času, než kolik bývá lidem dopřáno. Nathan jí otevřeně vysvětlil všechna rizika. Přeměna bolela. Mohla selhat. Mohla ji zabít. Nebyla žádná záruka, že přežije. Cole jí však pokaždé opakoval totéž. Že je silnější, než si myslí. Že má za co bojovat. Že má děti, rodinu a budoucnost. Trvalo celé tři roky, než konečně souhlasila. Tři roky pochybností, strachu a přemýšlení. Když pak během letního slunovratu vstoupila do kruhu připraveného smečkou, byla přesvědčená, že začíná nová kapitola jejího života. Že podstupuje něco děsivého, ale krásného. Něco, co jí umožní strávit zbytek existence po boku muže, kterého milovala. Netušila, že právě tímto rozhodnutím otevírá dveře tragédii, která jí během jediné noci vezme všechno, co kdy považovala za svůj svět. Samotný obřad proběhl během letního slunovratu. Smečka se shromáždila hluboko v lesích za Wichitou, na místě, které používala po generace. Skye si ještě dlouho pamatovala vůni vlhké hlíny, kouře z ohně a vlastní nervozitu, která jí seděla v žaludku jako kámen. Ačkoliv na své rozhodnutí čekala celé tři roky, v okamžiku, kdy skutečně stála uprostřed kruhu a sledovala Nathana Halea, jak se připravuje k proměně, si nebyla jistá vůbec ničím. Nathan ji naposledy upozornil, že jakmile začne, nebude cesty zpět. Mohla zemřít během několika hodin. Mohla zemřít během několika minut. Mohla se proměnit v něco, co už nikdy nebude sama ovládat. Přesto přikývla. Udělala to kvůli Coleovi. Kvůli budoucnosti, kterou si spolu vysnili. Kvůli představě, že jednoho dne nebude muset sledovat, jak stárne a odchází ze světa, zatímco on zůstává. Nathanova přeměna byla rychlá a děsivá zároveň. Jeden okamžik před ní stál muž a v dalším obrovský vlk s prošedivělou srstí a očima staršíma než většina lidí, které kdy poznala. Kousnutí přišlo bez varování. Ostrá bolest jí projela ramenem tak prudce, že se jí podlomila kolena. Pak další. A další. Nathan musel do jejího těla dostat dostatek ran a magie smečky, aby proces vůbec mohl začít. Skye si později pamatovala jen útržky. Jak ji Cole držel za ruku. Jak na ni mluvil. Jak jí opakoval, že to zvládne. Jak se snažila odpovědět a nedokázala ze sebe dostat jediné souvislé slovo. Horečka přišla během několika hodin. Její tělo hořelo zevnitř. Každý nádech bolel. Každý pohyb připomínal lámání kostí pod kůží. Několikrát byla přesvědčená, že právě umírá. Že tohle je konec. Slyšela Coleův hlas, ale zněl vzdáleně, jako by přicházel z druhého konce světa. Několikrát ztratila vědomí a pokaždé si přála, aby se už neprobudila. Když horečky konečně ustoupily, otevřela oči na ošetřovně v Nathanově sídle. Byla slabá, vyčerpaná a dezorientovaná, ale živá. Cole seděl vedle její postele a vypadal, jako by za těch několik dní zestárl o deset let. Přesto se usmíval. A právě tehdy jí Nathan oznámil, že to nejtěžší ji teprve čeká.

Chapter VII: Wildsoul

První úplněk přišel o několik týdnů později. Skye se snažila působit statečně, ale pravdou bylo, že měla strach. Byla vyděšená až do morku kostí. Smečka ji předem připravovala na všechno, co mohlo přijít. Učili ji techniky dýchání, vysvětlovali jí jednotlivé fáze proměny a opakovali, že bolest je normální. Nic z toho ji nepřipravilo na skutečnost. Když ji zavřeli do masivní železné klece v podzemních prostorách sídla, připadala si jako odsouzenec čekající na popravu. První vlna bolesti přišla s východem měsíce. Prudká, náhlá a absolutní. Skye se zhroutila na zem dřív, než stihla vykřiknout. Měla pocit, jako by jí někdo páčil kosti z těla holýma rukama. Slyšela vlastní žebra praskat. Cítila, jak se jí vyklubují klouby. Jak se její páteř láme a přetváří do jiného tvaru. Zvracela několikrát. Ze samotné bolesti. Ze zvuků vlastního těla. Ze strachu. Čas ztratil význam. Každá minuta působila jako hodina. Každý nádech jako boj o přežití. Několikrát začala křičet, že už nemůže. Že to vzdává. Že chce, aby to skončilo. Jenže proces pokračoval bez ohledu na její přání. Více než hodinu se její tělo lámalo a znovu skládalo, dokud na místě ženy neležela vlčice. Šedohnědá. Štíhlá. Roztřesená. Vyděšená. První okamžiky byly chaotické. Narážela do stěn klece. Vrčela na všechno včetně vlastního odrazu. Reagovala na každý zvuk kolem sebe. Instinkty byly silnější než rozum. Pachy byly nesnesitelně intenzivní. Každý tlukot srdce za dveřmi slyšela tak hlasitě, jako by jí někdo bubnoval přímo do lebky. Nakonec se stáhla do nejvzdálenějšího rohu klece a několik hodin jen pozorovala svět kolem sebe zlatohnědýma očima plnýma zmatku. Když se ráno proměnila zpátky, byla tak vyčerpaná, že několik hodin nedokázala ani vstát z postele. Následující měsíce byly obdobím učení. Smečka ji postupně přijímala mezi sebe a Skye se snažila osvojit si všechno, co ji učili. Jak pracovat s instinkty. Jak ovládat agresi. Jak fungovat jako součást něčeho většího. Překvapivě jí většina věcí šla lépe, než očekávala. Byla tvrdohlavá, ale disciplinovaná. Když si něco usmyslela, šla za tím stejně urputně jako celý život. Jenže existoval problém, který nikdo nedokázal vysvětlit. Její vlčice odmítala Colea. Zatímco lidská Skye ho milovala stejně jako před proměnou, vlk reagoval úplně jinak. Při prvních společných proměnách na něj vrčela. Když se přiblížil příliš blízko, instinktivně ukazovala zuby. Několikrát se dokonce pokusila zaútočit, pokud se cítila zahnaná do kouta. Zpočátku si všichni mysleli, že jde jen o nezkušenost mladého vlka. Jenže týdny se měnily v měsíce a nic se nezlepšovalo. Coleův vlk se jí snažil přiblížit, zatímco ten její odmítal ustoupit byť o jediný krok. Postupně se to začalo promítat i do jejich lidského života. Skye byla podrážděnější. Častěji se hádali. Občas cítila nevysvětlitelnou úzkost pokaždé, když se jí dotkl. A pokaždé se za to nenáviděla. Protože ho milovala. Milovala ho celým svým srdcem. Milovala jejich společný život, jejich plány i budoucnost, kterou si vysnili. Jenže něco uvnitř ní odmítalo přijmout jeho přítomnost. Jako by vlčice viděla něco, co ona sama nedokázala pochopit. A čím víc se snažila ten rozpor potlačit, tím hlubší propast mezi nimi postupně vznikala. Přesto věřila, že čas všechno spraví. Že se její vlk naučí Colea přijmout stejně, jako ho přijala ona. Netušila, že času už mnoho nezbývá.

Chapter VIII: Wildwolf

Každá další proměna byla o něco horší. Její vlčice byla neklidná, agresivní a odmítala přijímat věci, které ostatním připadaly přirozené. Cole se snažil být trpělivý. Snažil se jí dát prostor. Snažil se pochopit něco, co nedokázal pochopit ani Nathan. Jenže ani trpělivost není nekonečná. Hádky byly častější. Začínaly kvůli maličkostem a končily věcmi, které ani jeden z nich doopravdy nemyslel. Jednoho večera se všechno zlomilo. Sammy a Jessie byli doma. Skye si dodnes nepamatuje, kvůli čemu přesně se pohádali. Jen útržky. Zvýšené hlasy. Coleův výraz. Vlastní vztek, který jí pulzoval v žilách jako jed. Pamatuje si, jak jí začalo být horko. Jak se jí rozostřilo vidění. Jak cítila, že se něco dere na povrch. Cole to poznal okamžitě, viděl to už mnohokrát u mladých vlků. Snažil se ji uklidnit, opakoval jí, aby dýchala. Aby se soustředila. Aby převzala kontrolu dřív, než bude pozdě. Jenže čím víc na ni mluvil, tím víc ji to rozčilovalo. Připadala si jako dítě, které někdo poučuje, jako pacient, kterého se snaží uklidnit těsně před operací. Vztek se proměnil v paniku. Panika ve strach. A strach v něco mnohem horšího. Poslední, co si skutečně pamatuje, je Coleův hlas. Naléhavý. Vyděšený. A pak telefon v jeho ruce. Volal Nathanovi. Potom už nic. Jen tma. Probudila se druhý den na studené betonové podlaze. Každý sval v těle ji bolel. Hlava jí třeštila. V ústech cítila železitou pachuť krve. Když otevřela oči, chvíli nechápala, kde je. Pak si uvědomila mříže kolem sebe. Klec. Seděla v kleci. Její ruce byly celé od zaschlé krve. Krev měla pod nehty. Na stehnech. Na obličeji. A přímo před ní stál Nathan Hale. Neříkal nic, jen se na ni díval pohledem, který v ní okamžitě probudil hrůzu. Protože v tom pohledu nebyl vztek. Nebylo v něm zklamání. Byla v něm lítost. Hlas se jí zlomil už při první otázce. Chtěla vědět, co se stalo, proč je zavřená, kde je Cole. Nathan mlčel tak dlouho, až se jí žaludek sevřel strachy. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl nezvykle tiše. Řekl jí, že během proměny zaútočila na Colea. Že se ji snažil zastavit. Že utrpěl vážná zranění. Ta informace ji zasáhla, ale nebyla to ta, která ji zničila. Protože Nathan ještě neskončil. Druhá informace přišla o několik sekund později. Krátká. Jednoduchá. A naprosto nesnesitelná. Řekl jí, že zabila své děti. Skye se rozesmála. Opravdu se rozesmála. Hystericky. Protože to byl nesmysl. Musel to být nesmysl. Sammy a Jessie byli v bezpečí. Museli být. Nathan se spletl. Několik minut odmítala poslouchat. Křičela. Nadávala. Obviňovala ho ze lži. A pak si najednou uvědomila něco zvláštního. Ticho. Nebylo to skutečné ticho. Byla to prázdnota v jejím srdci, pocit, který nedokázala vysvětlit. Ještě předchozí den dokázala vycítit své děti kdekoliv v domě. Vnímala jejich pach. Jejich přítomnost. Jejich život. Teď necítila nic. Vůbec nic. A právě v ten okamžik se její svět definitivně rozpadl. Následující měsíce si později pamatovala jen v útržcích. Přestala jíst. Přestala spát. Přestala se starat o to, jestli je den nebo noc. Nedokázala se podívat do zrcadla, aniž by viděla krev na svých rukou. Cole přežil. Navzdory všemu zůstal. Snažil se jí pomoct. Sedával vedle ní celé hodiny, i když na něj odmítala promluvit. Nosil jí jídlo, které nejedla. Přikrývky, pod kterými nespala. Naději, kterou nedokázala přijmout. Nathan i zbytek smečky se pokoušeli o totéž. Jenže Skye už nechtěla být zachráněná. Začala pít. Pila, dokud si nedokázala vzpomenout na vlastní jméno. Když alkohol nestačil, hledala další způsoby, jak umlčet vlastní hlavu. Začala mizet na celé noci. Spávala s cizími muži, jejichž tváře si ráno nepamatovala. Vracela se domů od krve z rvaček, které sama vyvolala. Několikrát zmizela na několik dní a smečka ji musela hledat. Cole vydržel déle, než by vydržel kdokoliv jiný. Miloval ji i poté, co přestala milovat sama sebe. Nakonec však ani on nedokázal zastavit její pád. Nathan sledoval, jak se z ní stává stín ženy, kterou kdysi znal. A právě tehdy učinil rozhodnutí. Existoval jediný člověk, který měl dost síly, autority a zkušeností na to, aby si s ní poradil. Muž, kterého respektovaly smečky po celé zemi. Marrok. O několik týdnů později přijel do Kansasu jeho druhý pobočník, Willard Mendes. Skye si pamatovala jen cestu. Dlouhou silnici. Déšť bubnující do oken auta. Ticho mezi nimi. Neptala se, kam jedou. Bylo jí to jedno. Všechno, na čem jí kdy záleželo, už bylo mrtvé. Když dorazili do Seattlu a Willard ji předal pod Marrokovu ochranu, začala poslední kapitola jejího života. Kapitola, ve které už nešlo o štěstí ani o budoucnost. Jen o to, jestli se jí podaří přežít samu sebe.

• Pije tvrdý alkohol, jako by se snažila vypálit si vzpomínky z hlavy. Nejhorší je, že někdy to na pár hodin opravdu funguje.

• Nejčastěji ji člověk najde v barech s příliš hlasitou hudbou, rozmazanou neonovou září a cizími rukama na bocích. Tanec, alkohol a anonymní noc jsou pro ni jednodušší než ticho vlastního pokoje v Marrokově domě.

• Dřív byla matkou. Když slyší dětský smích, na zlomek sekundy přestane dýchat a postupně začíná propadat záchvatu paniky. Děti miluje až bolestivě moc, ale nedokáže se na ně podívat dlouho. Vždycky nakonec vidí krev na vlastních rukou.

• Vztek v sobě drží tak dlouho, dokud nezačne přetékat. Pak končí buď v posteli, nebo v ringu. Kickbox není její koníček, ale způsob, jak přežít den, aniž by někomu rozbila čelist mimo tělocvičnu. Pokud necvičí, tak aspoň běhá.

• Na levém žebru má vytetované dvě drobné měsíční fáze – jedinou připomínku svých dětí, kterou si dovolila nechat.

• Nesnáší úplněk. Den před proměnou bývá agresivní, neklidná a prakticky nespí.

• Nikdy nezůstává u někoho přes noc. Odchází dřív, než se druhý člověk probudí.

• Je překvapivě dobrá kuchařka, ale vaří jen zřídka.

• Nikdy nepřizná, že se bojí samoty víc než smrti.

Aktivita