SILAS ECCLESTONE

26. 11. 1914, Manchester | Fixer | Tom Hardy | Sunny

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

These fragments I have shored against my ruins...

Rodina & vztahy

Solomon Clyde – Alfa smečky Ohařů. Není jeho přítel, vlastně je stěží spojenec, mnohem víc se jedná o autoritu, kterou Silas ochotně uznává, neb mu dává to, co potřebuje: Místo, kde by mohl žít.
mikael Thosten – jeho hlavní konkurence v tom smyslu, že Mikael vnímá Silase jako svou konkurenci, ale ten pocit je neopětovaný. Silas ví, že Mikael čeká na vhodnou příležitost, aby ho mohl vyzvat na souboj. Silase ta vidina příliš netrápí, což Mikaela rozčiluje o to víc.
Damien Knight – Skutečná konkurence, Nemesis a dominantní vlkodlak, na něhož si Silas dává dobrý pozor, protože ví, že by ho jednou mohl vystrčit z místa. Silasovi se hnusí jeho vystupování, považuje ho za falešné, za nevěrný jed skrytý v klukovských úsměvech. Pro Solomona je jejich soupeření výhodné, neboť se často obrací k tomu, kdo jakou práci udělá lépe či efektivněji. Když nemusí, nevybavuje se s ním – a pokud, obvykle pro něj nemá nic jiného než pohrdání veprostřed chladu.
Lena Wesna – Popravčí a další z vlkodlaků, kterého považuje za svého nepřítele. Na rozdíl od Damiena s ní nicméně musí poměrně často spolupracovat vzhledem k tomu, že jejich zájmy se mnohdy prolínají. Opovrhuje jejím stylem boje, jejími maskami i hravostí, s jakou ke smrti přistupuje – považuje ji za rozmarnou holku, jejíž hodnota a efektivita se snadno mohou zlomit, pokud se příliš poddá svému šílenství. Část Silasovy nechutě směřuje též k její minulosti, protože Lena stála na jiné straně války než on – a i když je to dlouho, něco takového se nezapomíná. Jako jediný ve smečce ji kvůli tomu říká Jerry.

Charakter

176 Cm | 81 kg | Tmavě hnědá | Šedozelená

Silase vystihuje mnoho přídavných jmen. Chladný a odtažitý. Tichý a kalkulující. Nestálý a těžko předvídatelný. Nelítostný a násilný. Pro někoho krutý, pro jiné zas psychicky narušený. Valná většina z nich se dá stěží označit za pozitivní, nejsou v jeho souvislosti šeptány se romantizujícím obdivem, mnohdy mnohem spíš se směsicí strachu a odporu. Silas to už dávno přijal, nejspíš se tomu vlastně nikdy nebránil. Je totiž tím, kým se potřeboval stát, aby se ve světě – ať už lidském či vlkodlačím – prosadil; aby přežil.

Už od dětství si kolem sebe stavil zdi, které na krátko dokázalo překonat pouze pár vybraných jedinců díky spojení, jež byla obvykle vykovaná společně prožitým traumatem – aby se nakonec stali poučením, že i takoví nakonec vždycky odejdou, buď zmizí, nebo se k němu obrátí zády, jakmile začne být nepohodlný. Za svůj život si vybudoval silnou nedůvěru k lidem i k vlkodlakům spojenou s cynismem ohledně trvalosti citů. Od každého očekává prakticky jen to nejhorší: doteky vnímá jako předzvěst úderu, snahu vlísat se mu do přízně jako budoucí kudlu vraženou do útrob, pocit jistoty v něčí podporu jako iluzi, jež se rozpadne při první překážce. Přesně proto si se zarputilou tvrdohlavostí – jíž má dost – odmítá kohokoliv pustit k tělu. Silné city zavrhuje, vyhýbá se jim úplně stejně jako náznaku lidského spojení intimnějšího, než je pouhý sex. Věří, že cokoliv v danou chvíli je, eventuálně pomine a zatím se nenašel nikdo, pro koho by byl ochotný zkoušet – přestože zároveň, podvědomě a s určitým zoufalstvím, jímž se sám sebe pokouší uvést v omyl, pořád hledá, jako člověk i jako vlk toužící po druhovi, který ho přijme, a po zaplnění prázdnoty, která ho provází. Na lidech ani dalších vlkodlacích mu příliš nezáleží, čímž je ideální pro Solomona, neboť mu nevadí dělat jeho špinavou práci a jako poslušný voják plnit rozkazy.

I v rámci smečky je spíš samotářský, nevytváří si silné vazby a drží se spíš na okraji. Zjistil, že komunitu sice potřebuje, protože bez skupiny kolem sebe jeho život připomíná bloumání se smyslem omezeným pouze na přežívání, protože víc si sám v sobě a ve svém životě nedovede najít, a že bez ní ztrácí kontrolu nad vlkem, ale zároveň se do ní nedovede začlenit. Každý den to zkouší, každý den se k tomu vlivem své nedůvěřivosti nedovede odhodlat – a poslední dobou navíc pochybuje o tom, zda mu s kontrolou skutečně pomáhala smečka a Solomon, nebo jejich Omega. Jeho vlkovi to nevadí, bez stanovených mantinelů, má tendenci projevovat se jako jedinec, který rád pokouší a zkouší, co si ještě může dovolit – co již nedopustí jeho člověk; co se již nebude líbit smečce; co mu zatrhne Alfa. Ke své vlastní vyrovnanosti potřebuje silnou ruku, ktero však v Solomonovi nachází tím nejhorším způsobem. I když by silou osobnosti mohl snadno představovat vysoko postavenou Betu, svým nezájmem o blaho ostatních by se v normálně funkční smečce zařadil spíš na nižší příčky celé hierarchie. Celé toto chování pramení z vytvořeného přesvědčení o tom, že Silas nikdy nikoho nepotřeboval, stejně jako z podvědomě zakořeněného strachu se odevzdat a dát všanc – zatímco s fyzickou bolestí se dovede popasovat, je mu dobrou známou a někdy v ní hledá útěchu, emocionální otevřenost ho děsí, neb nikdy nevedla k ničemu jinému než zklamání. To si, zvláště pak v současnosti, kdy ho dost sil stojí už jen boj s vnitřním vlkem, který se pomalu otírá o jeho psychiku a neustále mu krade stabilitu, nemůže dovolit. A tak raději aktivně volí samotu, pocit prázdnoty, která sice ničí, ale zároveň ji zná a nemůže ublížit.

Navenek proto na kohokoliv působí chladně, lhostejně, jako někdo, koho nezajímají ničí důvody, ale uznává pouze možné následky a naplnění účelu. Snaží se opírat o věcnost, o logiku, protože nevěří své morálce – ve skutečnosti nicméně obvykle volí to, co je dobré pro Solomona a pak také pro něj. Nenechá se obměkčit, prosby ho nezajímají, přemýšlí v transakcionálním stylu – laskavost je vždycky vyměněna za laskavost, nikdy nepochází z dobroty srdce. Nevytváří si přátele, pouze spolupracovníky a nevyhnutelně také vlkodlaky, s nimiž sdílí smečku – nebo, lépe řečeno, Solomonovu přízeň, o níž musí soupeřit a na kterou je naopak relativně teritoriální, vědom si toho, že se na ní váže jeho přežití. Není tak naivní, aby považoval Solomona za svého přítele, ale zároveň ho k němu váže silný závazek a vědomí toho, že právě díky svému nynějšímu Alfovi dost možná žije – když neměl nikoho, Solomon mu dal místo, úkol, směr, cíl a díky Omeze přítomné v jeho smečce také alespoň náznak klidu a úlevy tlaku jeho vlčí stránky. Většinu z toho mu stále dává, do jisté míry drží nad Silasem ochrannou ruku v tom smyslu, že jeho místo ve smečce patří mezi ty nejméně otřesitelné. Právě na Solomonovi se pak také projevuje to, že Silas v jádru dovede být velmi věrný, pokud si ho někdo získá – a v takovém případě bude mnohem pravděpodobněji zrazen, než aby sám zradil; že cítit dovede hluboce a loajálně, pouze si to zakazuje.

Silas je zároveň až paranoidně posedlý kontrolou, což pramení právě z toho, jakým způsobem se za určitých okolností ztrácí ve svém vlčím já. Jeho vlk je silně dominantní a byl mu oporou především v násilí, které spolu v minulosti vykonali – jakmile však Silas začal cítit, že ho zvíře až příliš pohlcuje a občas se zapomíná, že začíná být agresivní i ve zcela běžných situacích a pod kůží mu neustále tepe touha někomu rozervat hrdlo, vlk se stal spíš vnitřním soupeřem, jehož je nutné držet na vodítku a občas uspokojit. Bylo to nutné pro přežití. Bylo to nutné proto, aby neztratil sám sebe, aby mohl říct, že své činy vykonává ze své vůle a skutečně patří jemu. Tehdy si začal zakládat na to, že se dovede ovládat a nepoddávat se jednoduchým touhám, jež si pro sebe žádá vlk a které obvykle zaznívají v jednoduchých promluvách: zabij; roztrhej; pij jejich krev. Tehdy začal potlačovat přirozenou vlčí krutost a začal se zaměřovat na brutální efektivitu, jež mu i v jeho lidství byla vždycky bližší. Snaží se držet racionality, vytvářet přirozenou bariéru mezi tím, co je ještě nutné, a tím, co je zcela zbytečné – ne nutně proto, že by mu záleželo na bolesti, kterou způsobí, ale protože chce mít vliv na činy, jež vykonává. Do jisté míry se mu to daří, po většinu času má vlka vážně pevně v otěžích a nepoddává se jeho pudům.

Paradoxně to ale celé vede vlivem psychické únavy k tomu, že je jako člověk mnohdy popudlivější, v neustálém napětí, které se mnohdy projevuje hlavně v neklidných rukou. Zatímco ve stresových, psychicky náročných chvílích, které v sobě nesou fyzickou hrozbu, si mnohdy dovede zachovat klid, neboť ví, co má dělat a s vlkem jsou často za jedno, je to tehdy, když se nic neděje nebo na něj někdo tlačí emočně, kdy má problém. Mohou to být důležité věci, mohou to být malé spouštěče, které ho zastihnou nepřipraveného, ale v ten moment vystupuje na povrch podrážděná frustrace, s níž je ochoten verbálně kousat – či, v tom horším případě, když ho přehlcení přemůže, i fyzicky ublížit, byť tomu se brání a sám sebou poté opovrhuje. Kvůli tomu působí nevypočitatelně, jeho reakce jsou občas těžko předvídatelné. Zároveň u něj stoupá paranoia – za to může jednak styl života smečky Ohařů, kdy zdaleka není nemyslitelné, že mu půjde po krku ať už zhrzený člověk, nebo vlkodlak toužící po jeho místě, jednak také tendence chránit se před jakýmkoliv ohrožením, co by ho mohlo zlomit. Mnohdy tak vidí nebezpečí tam, kde se nenachází, a ve všech aspektech života, kde to jde, se ho pokouší minimalizovat. Jeho paranoia má kladnou stránku věci – Silas je velmi všímavý, zkušeně se opírá o své zbystřené smysly, má přehled o svém okolí a neuniknou mu ani drobné změny ve výrazu. Mnohdy je ovšem čte vyhroceněji, než by musel, a vyhýbá se situacím, které zahlcují: tedy místům, kde je hluk nebo hodně lidí. Ty ho znervózňují, neboť je v žádném případě nelze ohlídat dostatečně. Zároveň má problémy se spánkem, který si ho vlivem aktivních smyslů i hlavy dlouho nenachází – a pokud, většinou ho provází noční můry. V neposlední řadě je zde také skutečnost, že Silas svého vlka slyší. V jeho mysli s ním hovoří formou krátkých, věcných slov, příkazů a nápadů, označení a vyjádření – netuší, zda je pouze výplodem jeho unavené mentality, která dává šelmě v jeho nitru konkrétní podobu, nebo zda je to běžné. Z obavy ukázat slabost a zranitelnost se o tom ještě nikomu nesvěřil, takže ani neví, jestli to tak mají i všichni ostatní.

Silasovi v udržení myšlenkové jasnosti a vnitřního klidu pomáhá struktura. Je stvořením zvyku založeném na racionalitě; má rád, když den chodí podle přesně daného plánu, což se nicméně v případě jeho „povolání“ děje zřídkakdy – v tomto chaosu se tedy snaží udržovat alespoň to, že každé ráno mezi pátou a sedmou chodí běhat. Fyzická aktivita je mu jednak dobře známá, jednak mu pomáhá klidnit nevybouřenou vlčí energii, která si neustále žádá pohyb a akci, spolu s osobním neklidem. Ze stejného důvodu chodí minimálně třikrát do týdně posilovat či ideálně boxovat, byť se kvůli vlčí síle může málokdy uvolnit zcela. Z jeho záliby ve zvyku rovněž vyplývá, že špatně snáší změnu, zvlášť pokud ji považuje za zbytečnou. Zatímco na rozdíl od jiných starých vlkodlaků se docela dobře přizpůsobil mobilům i autům – oboje ostatně vlastní a využívá – stále se vůči novým technologiím v některých případech bouří, například preferuje klasickou mapu před GPS navigacemi.

Druhým faktem je, že nejlépe pracuje s rozkazem, s úkolem. Silas není stvořen na absolutní velení. Je tvůrčí a přizpůsobivý, dovede nacházet originální cesty, jak dosáhnout výsledku, ale sám cíl stanovovat nedovede. Nechce, nepotřebuje to. Chybí mu na to ambice a vlastně i zájem, v jeho světě bylo vždy nejdůležitější přežít nebo bojovat za ostatní, nikoliv se vydrápat na výslunní nebo se jakkoliv osobně rozvíjet. Mnohem větší stabilitu mu proto přináší pevně ukotvené místo, které je vedené autoritou. Ne tou otcovskou, která by k tomu všemu přidávala krutost maskovanou za dobrodrdečný zájem, ale takovou, která si na nic nehraje a otevřeně přiznává, čím je. Hierarchickou logikou, vyšší mocí nad jeho životem, která nepusobí děsivě. Naopak, dává řád a význam. Obě tyto věci mu pomáhají přidržovat se lidskosti. Mezi jeho třetí kotvu pak patří literatura. Rád čte – od románů přes novely až k poezii. Právě poezie k němu promlouvá nejhlouběji. Verše se mu staly prostředím, kde nachází veškerý život a cit, který mu v jádru chybí, kde nalézá jakési pochopení a soudržnost – často podané rozostřeně, nejasně, ale přesto dokonale přesně a výstižně. Vzhledem k tomu, že má sám velmi dobrou paměť, mu řada z nich uvízla v hlavě, kde se trvale usadila a občas, pokud se hodí, se vynořují. Tohle drobné potěšení – pokud se to tak dá nazvat, vhodnější slovo je možná katarze – si ale nechává pro sebe, málokdy cituje nahlas a pokud, pak obvykle ne v takových situacích, které by dávaly najevo, jak moc blízko k poezii má. Jeho byt je proto neosobní až na knihovnu, kde se nachází ohmatané výtisky s oslími růžky a často hustě vepsanými poznámkami přímo do jejich stránek.

Vlkodlak

Nečistokrevný | Beta – Specializovaná | 133 Cm | 149 kg | Rezavočerná | Jantarové

Silasova vlčí podoba v mnohém odpovídá jeho lidskému vzezření – po fyzické stránce se řadí mezi průměrně vysoké Bety, což však vyvažuje rozložitostí a celkovou houževnatostí. Jeho vlk je mohutný nejen díky huňaté srsti, střídající rezavou a černou barvu, ale též šlachovitým svalům skrytými pod kůží, jež mu propůjčují sílu i rychlost. Zrzavá se v jeho kožichu objevuje především na hlavě kolem čumáku a pod jantarovýma očima, na předních nohách, kde vytváří kontury ponožek, podél linie páteře a nakonec také na špičce ocasu. Zatímco ve sněžném prostředí patří sotva mezi nenápadné vlkodlaky, v lesích okolo Seattlu zejména na podzim se svými barvami dovede splynout. Nevadí mu ani jedna možnost. Pokaždé se přizpůsobí.

Na čtyřech nohách se nese se jistotou lovce a predátora. I se svou váhu se dovede pohybovat překvapivě neslyšně, čumák skloněný k zemi ne ve znamení submise, ale naopak s ušima nakloněnýma dopředu a očima hrdě nesklopenýma v okamžité připravenosti vyrazit vpřed.

Nepotřebuje ostentativní varování, neopírá se o okatou demonstraci demonstraci síly – stačí mu vnitřní sebejistota, s níž bojuje a vyhrává. V povaze je rovněž rozvinutím svého člověka směrem k agresi. Kalkuluje, ale přesto je nevypočitatelný; útočí bez předchozí výstrahy, ale nepřipomíná při tom hravou kočku, jako spíš efektivního zabijáka, který trhá s účelem; sálá z něj výhružná dominance, která jasně dává najevo, že druhé šance neexistují a že to budou jeho zuby, co si vynutí poslušnost.

Jediný, před kým se sklání, Je v tuto chvíli Solomon, a to především proto, že nejbazálnějším vlčím pudům – jeho pudům – dává svobodu. Na rozdíl od mnohých jiných Ohařů si nevybírá snadné oběti. Nebaví ho totiž krutost, miluje bitvu a hon, příchuť krve, v níž koluje adrenalin, a zasloužený úlovek, na který je silně teritoriální. Přesně proto si jako kořist mnohdy vybírá jiné vlkodlaky a patří mezi ty, kteří jsou během úplňkových běhů pod vlivem opojení ze silného volání měsíce schopní napadnout i některého ze svých bratrů či sester. Zabít, respektive hledat toho, koho by mohl zabít, je vždy jeho prvním impulzem a je na Silasovi, aby ho kontroloval a držel v normách sociálně přípustného chování, jež jeho vlčí já vnímá jako řetězy. I jako vlk má proto sklony spíš k samotářství, které mezi Ohaři kvůli polorozpadlým sociálním strukturám obstojí.

Se Silasem často válčí. Oba jsou silně dominantní, v mnohém si podobní, avšak zatímco Silas představuje v jejich vztahu sice často také násilnou, ale zároveň chladnou, analytickou a uvědomělou racionalitu hledící do budoucna i do sítě kontextů, jeho vlk se ve světě orientuje jen podle nejzákladnějších instinktů založených v přítomnosti. Silas je vzhledem k vlkově dominanci i svému stáří mnohdy nedovede zcela potlačit, a to zejména v momentech silného nervového vypětí – vzteku, bolesti, avšak i vzrušení. Z tohoto důvodu se pokouší sám sebe pevně kontrolovat, otupovat hluboké emoce, držet se stranou, což si vybírá daň jak na jeho mentálním zdraví, tak na jeho vztahu s vlkem, který se o to víc bouří. O vlka se opírá praktiky jen tehdy, když si potřebuje přidat na přirozené autoritě, což se vlkovi líbí; kdykoliv jindy mají do harmonie daleko. O Silase se tento permanentní, neutuchající tlak silně otírá a postupně z něj odštěpuje stabilitu, hlídající jeho vlastní násilné sklony: každým rokem se zhoršuje jeho popudlivost, paranoia z přetlaku smyslových vjemů a tendence vidět hrozbu i v nevinných, zamlžující jeho rozum, čistě protože jeho vlk si žádá krev.

Minulost

I will show you fear in a handful of dust.

Čtvrtek 26. listopadu 1914, 22:18, Manchester Royal Infirmary – tam a tehdy se alespoň podle záznamů po těžkém, vyčerpávajícím porodu, který rodička sotva přežila, narodil Jack Willis. Jeho příchodu na svět vyjma pár černých slov na žlutém papíře nikdo nevěnoval velkou pozornost. Evropa byla utopená v první světové válce. Británie se nacházela ve válečném stavu. Pro své rodiče byl nechtěným darem, který přišel příliš pozdě, příliš zbytečně, příliš navíc. Na tento fakt mu nikdy nedali zapomenout – otec svým chováním, matka svou pasivitou.

Jeho raný život formovaly dva faktory, které sám Jack nikdy neměl šanci ovlivnit. Za prvé, jeho otec – William Willis – byl kat, jinak si přivydělávající jako holič. Za druhé, přesně z tohoto důvodu neodešel spolu s ostatními muži bojovat na francouzskou frontu, ale celé čtyři roky sloužil Jeho Královské Výsosti v zázemí. Pro spoustu rodin by to představovalo požehnání; Willisovým se to stalo prokletím. Bill nepatřil mezi ty popravčí, jež svým jménem činí čest svému řemeslu a vytváří svou osobou atmosféru posvátné, leč tvrdé spravedlnosti – vlastně je s podivem, že z místa pouhého asistenta vůbec kdy povýšil. Z toho mála, co si Jack dodnes pamatuje, byl Willis dokonalou definicí špatných kvalit. Pil. Rval se. Řval. Bil. Trápil. Ponižoval. Své podřízené, ale ze všeho nejvíc své děti a svou manželku. Jako by se tím snažil kompenzovat to, co není, ale čím by měl být. Jako by se nedostatek váženosti snažil kompenzovat děsem. Jako by se všem snažil dokázat to, že je dost mužem, přestože během čtyř let války prolil pokaždé jen cizí krev a nikdy tu svoji – to nejspíš nejvíc, protože po vyhlášení míru se stal ještě horším a každý následný 11. listopad představoval peklo na zemi, i když se všude jinde oslavoval mír. V jeho společnosti neexistoval klidný večer, jako spíš cigareta v trestu típnutá o pohublá dětská žebra, zlomená kost, bezohledné rány koženým opaskem či jízlivé, jedovaté „Měli sme se tě zbavit, když to šlo. K čemu je dobrej usmrkanec jako ty?“ syčené z odulé, zarudlé tváře. Z těch hodin, kdy je zavíral do studeného a vlhkého sklepa do tmy, aby jim uštědřil lekci, se stal skoro únik – protože společnost krys byla milejší než jeho. Ze svého domova vytvořil bitevní pole, kde se každý pokoušel akorát přežívat, kde nikdy nebylo dostatek ničeho jiného než chlastu a mastné slaniny, jíž se však stejně nemohl nikdo dotknout, neb se jednalo o cosi posvátného vyhrazeného hlavě rodiny. Všichni věděli, co je Willis zač a co se v domě děje – bylo to patrné na monoklech, s nimiž děti chodily do školy, na strnulých pohybech jejich těl, které prozrazovaly, že se pod ošuntělým oblečením nachází modřiny či něco horšího, na skelném pohledu paní Willisové, která nemluvila a při každém prudkém pohybu sebou škubla. Nikdo nic neudělal. Protože Willis byl přeci kat a to je, svým podivným způsobem, bohulibé a důležité zaměstnání, stěžejní pro udržení obecního pořádku – a taky protože to jednoduše nebyla jejich věc. Každý sám za sebe. To byla lekce, jež se malý Jack naučil jako vůbec první životní pravdu.

I v rodině vládlo ticho. Paní Willisová – Edith – byla v momentu Jackova narození již dvojnásobnou matkou Jackových sourozenců, o pět let staršího bratra Thomase a o sedm let starší sestry Joanne. Jack byl nehoda, nikdy na svět přijít neměl, Edith kvůli němu rodila ve svých šestatřiceti letech a porod skoro nepřežila. Když měla vztek, když byla sama zbitá a zkrvavená, když si přála přestat existovat, tuto skutečnost malému chlapci nikdy nezapomenula připomenout. Starala se o něj hmotně, šatila ho a dávala mu najíst, ale mateřský cit z ní vyprchal s dvěma prvními dětmi – a ani pro ty ho neměla mnoho. Nemohla. Stejně by je neochránila. Před Willisem se nedalo skrývat, nedalo se mu ani bránit nebo se pokoušet brát na sebe vinu jiných, protože pak akorát trpěli všichni. Naučil je, že soudržnost se trestá, že pomoc bližnímu je na obtíž a znamená akorát víc bolesti, že na nich absolutně nikomu nezáleží a to on je v jejich životě Bůh. Otevřenost znamenala slabost, slzy se braly jako faleš, vztahy byly jednostranné – a vždycky v něčí neprospěch. Jack hlavně jako malý nechápal, domácnost plná tichých svědků se mu příčila, matku prosil, skrýval se do jejích sukní. Pokaždé ho však vydala; nikdy neposlouchala. V těch pár vzpomínkách, které si Jack dodnes pamatuje a o kterých tuší, že ho hluboce formovaly do dalšího života, je toto: samota, strach, lhostejnost. Byli jako čtyři cizinci sdílející krev a střechu, ale nic víc. Jacka tedy vlastně ani nepřekvapilo, že ho nechali za sebou – a že se díky nim sám naučil opouštět.

Joanne odešla jako první. Dávalo to smysl, byla nejstarší. Našla si chlapce, jednoho dne jednoduše nebyla, na stole akorát vágní vzkaz o tom, že se vdává a odjíždí do Ameriky. Znovu o ní neslyšeli, nikdo se popravdě ani nezajímal – tesknilo se akorát po příjmu, který získávala prací v jedné z přádelen. Druhý zmizel Tommy. Ztrácel se postupně s chabou, skoro hranou snahou ho zachránit a vrátit do ‚rodiny‘, avšak tuberkulóza si ho nakonec sebrala pro sebe se rty zabarvenými do ruda. Otec to zhodnotil tak, že je aspoň o krk méně, když už přišli o příjem. Jack zbyl jako jediný. Jako jediný zdroj přivýdělku, jako jediný hromosvod otcova hněvu a matčiny lhostejnosti, jako jediná pomocná síla v domě. S dětským zoufalstvím se snažil hledat cesty, jak se ochránit, jenže žádné neexistovaly. Nepomohlo mu, že se otci pokoušel vyhýbat, že se úkoly snažil plnit tak, jak nejlépe šlo, že se Willisovi dokonce pokusil postavit – výsledek byl vždycky stejný. Nebyl dost dobrý, nebyl dost silný, nebyl k ničemu. A tak jen nenávist, vztek a přesvědčení o tom, že se o sebe každý musí postarat sám, v něm kypěly.

Dry bones can harm no one.

Dlouho s nimi neměl co dělat – a pak přišel zlom. V jeho dvanácti letech, v roce 1926, zas na podzim, který Jack odjakživa nesnášel jako připomínku konce války i svého narození. Willis byl pro násilnou, nevhodnou povahu z katovského řemesla propuštěn, znovu degradován na pomocníka. Jack se to dozvěděl zcela náhodou ještě předtím, než se s touto novinou přišel pochlubit otec sám; zaslechl ji od dvou policistů na ulici. V ten moment si sbalil to málo, co měl, a zmizel, neohlížeje se na to, že za sebou zanechá matku. To ona ho ostatně nejlépe naučila lhostejnosti k utrpení druhých. Neměl nic, neměl nikoho, ale přesto se zdála myšlenka na to, že se ztratí v ulicích Manchesteru, lepší, než aby zůstal. (Potvrdilo se mu to. O pár týdnů zjistil, že otec tu noc jeho matku zbil do nepoznání a na dva týdny ji upoutal na nemocniční lůžko. Byl zadržen, ale po třech dnech ho propustili. Matka se vymluvila na to, že spadla ze schodů, a Willis měl mezi policisty přátele. Nezájem vládl světu.) V prostředí, do něhož se dostal, bylo plno existencí jako on – lidí, co přišli o práci; sirotků, co přišli o rodiče; dětí, jejichž otec se z války vrátil jiný. Přestože po první světové válce děti z továren teoreticky vymizely, práce na černo se prakticky dala najít vždycky. Jack tak pracoval, jak se dalo, spal, kde to šlo. Někdy na ulici, někdy u někoho ve sklepě, někdy se mu povedlo na pár nocí najít sdílený kamrlík. Když nemohl jinak, lhal, žebral, kradl, rval se pro peníze, snažil se přežít. Ta existence v sobě sotva nesla trvalost, ale jemu na tom nezáleželo – neměl zájem o budoucnost, jeho cílem bylo přežít tak akorát do dalšího dne, neb na cokoliv dalšího neměl energii. I když v této době nepokračoval ve vzdělání, přesto se mu ho dostávalo. Poznával další zákoutí lidské povahy, učil se utíkat, myslet mimo zavedené rámce, hledat si cesty tam, kde zdánlivě neexistovaly – a také se dál a dál učil sobeckosti, tentokrát spojené nejen s nečinností, ale rovněž s proléváním krve.

Změnilo se to až o dva roky později, když ho hokynář chytil při krádeži pečiva a uzeného masa a pubertálního výrostka, jenž sice zarputile mlčel, ale jeho špinavé oblečení mluvilo za vše, předal patřičným orgánům – nikoliv policii, ale výchovné instituci pro osamocené děti. Jack se tak pod příjmením Marlowe, neboť ani trochu netoužil po setkání s otcem, dostal do jednoho z několika sirotčinců vedených metodistickou církví, v jeho případě nacházejícího se kousek od Birminghamu. Ze všech možností, které mohl v životě potkat, narazil nejspíš na tu nejlepší – aniž by si to uvědomil. Bojácný, skeptický a zároveň vzdorovitý vůči každému zdání otcovské autority, o níž už nestál, se i v domově, který sdílel spolu s dalšími třiceti chlapci a který vedl přísný, avšak ne násilný metodista Charles Knox, držel stranou. Nenápadně natolik, aby ideálně nepřitahoval pozornost, ale zároveň silně teritoriální na to, co ostatním dovolil se sebou dělat. Kvůli tomu patřil mezi ty problémovější. Nerad se dělil, nesdílel prostor i myšlenky, neposlouchal příkazům – paradoxně mu nevadilo pracovat na zahradě, přispívat k chodu domácnosti či následovat základní disciplínu, to v něm pořád bylo zakořeněno s přirozeností mu vlastní, problém měl s výchovnými radami, s autoritou opřenou o rodičovskou blahosklonnost a s křesťanskými poučkami o obecném dobru. Ani trochu se neshodovaly s jeho realitou, nevěřil jim, přítomnost Knoxe v něm vyvolávala úzkost, protože to byla další mužská figura, na níž byl závislý a která se tvářila, jako že mu chce pomoct. Nechtěl. Určitě nechtěl. Mnohem větší smysl dávaly Jackovi fyzické tresty a bití – proto také často provokoval, odmlouval, vymezoval se. Snažil se tím sám přesvědčit o tom, že všechny rodiny a všichni muži jsou ve výsledku stejní, jen aby dal smysl svému vyrůstání a nemusel přemýšlet nad tím, zda (ne)funkčnost jeho rodiny nebyla jeho chyba. Tím, že se narodil; tím, že nebyl dostatečně dobrým synem. V jednom však rozdíl mezi domovem a sirotčincem vnímal zásadně – jednalo se o předvídatelné místo s jasně danými pravidly, které mohl či nemusel následovat, a podle toho přicházel předem stanovený trest. Toho se Knox držel. Už žádné opilecké výlevy, už žádné zoufalé zimní shánění se po jídle a troše tepla. Dostal zde střechu nad hlavou, jistotu, řád, přístup ke vzdělání – a rovněž k románům a jiné literatuře, jež se mu zde poprvé dostala do rukou. Stala se jeho útěkem a zároveň pochopením. Zjistil, že tento typ hierarchie mu do jisté míry vyhovuje, že podobná komunita akorát bez oné otravné otcovské postavy by pro něj mohla fungovat, dát mu stabilitu, kterou nikdy neměl, ale vlastně hledal. Důvěru v nedůvěřivosti, společenství bez citových vazeb.

But when I look ahead up the white road, there is always another one walking beside you.

Přesně proto hned po vystoupení ze sirotčince vstoupil do armády. Krom toho se jednalo o možnost stálého příjmu v dobách hospodářské krize a v neposlední řadě také o určitou pomstu otci, který sám nikdy nesloužil a ostatní mu tuto hanbu nenechali zapomenout – přesně proto se také zapsal pod svým pravým jménem a vzdorovitě o této skutečnosti napsal zprávu domů. Nikdy mu nepřišla odpověď, tu však ani nepotřeboval. Stačilo mu gesto. Armáda splnila jeho očekávání. Dostal dril, nezájem a lhostejnost, která v sobě nenesla falešný cit, jen nemaskovanou hierarchii, zároveň nicméně našel místo, které ho označilo za svého a nechalo si ho. Prošel výcvikem a jako příslušník britské armády byl poslán do kolonií, konkrétně na Blízký Východ, kde se podílel především na potlačení arabského povstání. Nikdy si neoblíbil pouštní horko, avšak vyhovoval mu rytmus nového života i nalezený účel. Když se otrkal, mimoděk se pokusil vybudovat i něco víc, v ten moment ještě zkoušeje objevovat své ambice. Do určité míry se mu to povedlo, využívaje svých zkušeností získaných jak doma, tak v životě potom. Postavil si pověst někoho, kdo sice poslouchá, ale také se rychle přizpůsobuje a nepřemýšlí v zajetých kolejích; kdo dovede rychle přečíst a vyhodnotit situaci; kdo nejlépe pracuje v kombinaci s menšími skupinami a nebere si příliš servítky; kdo přichází tiše jako šelma v noci a bez váhání či lítosti vykoná to, co je potřeba. Neuvědomil si, že přesně tam a tehdy se poprvé stal vrahem zproštěným morálky i viny proto, že se přece jednalo o rozkaz opřený o nekompromisní racionalitu. Že využívá ostatních k tomu, aby zahnal svou vlastní prázdnotu a cítil se o něco lepší – lepší, než mu říkal otec i matka, ne zbytečný. Že v něj ostatní neměli důvěru, protože pro splnění vytyčeného úkolu byl ochoten zajít až příliš daleko, neb přesně na spolehlivosti, na věrnosti, na nezlomnosti sebe samého zakládal a vnímal je jako své nejlepší kvality. Co na tom, že kvůli tomu byl o něco vzteklejší, o něco zuřivější, o něco opilejší násilím a vzdálenější od většiny svých vrstevníků – nevadilo to. Protože někoho takového armáda potřebovala a Jack? Ten naopak nepotřeboval vůbec nikoho.

Po vypuknutí druhé světové války zůstal nasazený na Blízkém východě, účasten místních britských operací proti italským a německým jednotkám jako jeden z těch, kteří již byli dobře aklimatizovaní na tvrdé pouštní podmínky i podnebí. Během prvních pár měsíců si díky zkušenostem vysloužil povýšení na kapitána a nakonec také možnost, která se zdála ideální: stát se součástí nově vznikajícího pluku Special Air Service, operujícího za nepřátelskými liniemi formou takřka partyzánské činnosti a ztrácejícího se jako duchové zpátky do pouště. V těch mužích, podobně vyčleněných jako on, podobně nevybouřených a skrytě toužících po uznání, na krátko našel něco, co připomínalo rodinu, zrozenou z extrémních podmínek. Všichni byli samotářskými individualitami, ale dohromady kupodivu dokonale fungovali – nejspíš protože pro ně neexistovala pravidla, jen přirozený organismus, v němž si byli všichni rovní už od momentu intenzivního výcviku zaměřeného na parašutistické výsadky. Nezastavilo je ani to, že hned při prvním, provedeném do písečné bouře, zemřela zhruba třetina členů celého oddílu. Vedli je muži podobně houževnatí a zarputilí jako Jack sám, neměli tendenci se vzdávat – a tak se jim povedlo vytvořit legendu. K těm dnům stráveným někde mezi libyjským či egyptským pískem se v mysli vztahuje jako k momentům, kdy naposled skutečně a z vlastní vůle patřil – iluzorně, dočasně, ale patřil. Podmínky byly náročné, noci chladné a dlouhé, na jeho oblečení ulpívala krev a za očima výjevy, které každým coulem porušovaly ženevskou konvenci a bránily klidnému spánku, ale měl kolem sebe ty, s nimiž mohl být sám sebou, mezi nimiž se zuby vyceněnými a hradbami vztyčenými nevyčuhoval a s nimiž nemusel válčit. Spor se vyřešil bitkou, osobní antipatie zanikly v boji dřív, než skutečně stihly vzniknout. Jakékoliv mezilidské vztahy byly fungované na syrové přežití. Navíc jich v prvních dnech bylo málo, díky čemuž se dobře znali. V této době se také zrodila jeho přezdívka – Vlk, pronesená v hodnocení jedné z proběhlých misí s humorem, aby Jackovi nakonec zůstala a on ji přijal za svou. Protože patřila jemu. Protože si ji vysloužil.

I had not thought death had undone so many.

Jenže všechno dobré se postupně rozpadá. S úspěchy rostly i nároky, z neformální skupiny se začala formovat pevněji sepnutá jednotka neztrácející svou efektivitu, ale ten podivný typ blízkosti ano. Tak to ostatně chodí, když se někde příliš rychle střídají tváře, až člověk nakonec nepoznává toho, kdo stojí vedle něj. Jack si přestával pamatovat jména, po krátké eufórii z přijetí si znovu přestával tvořit vazby, neb ochutnal, jak chutná ztráta někoho, na kom mu záleželo a komu záleželo na něm. Navíc se měnili. Divokost i jisté rebelství SAS nikdy neopustily, ale válka je všechny nějakým způsobem smílala – krev zabitých, jež jim uplývala na rukou; křik zraněných, jimž nemohli pomoci, protože tak zněly rozkazy; těla civilistů roztrhaná bombami či kulkami. Jack se situaci přizpůsoboval po svém, vracel se k odosobněnosti, k ne-citu, k nezájmu o lidský život – cizí i vlastní. Když se rozpadají hodnoty a člověk ztrácí přehled o tom, kde se vlastně nachází, dostává se do toho zvláštního stavu, kdy je mu jedno, co s ním bude další den. Bylo nutné přežít akorát ten stávající, vykonat svou práci a jít dál. V těch dobách nacházel jediný únik v poezii, ve sbírkách mužů jako on, lapených ve válce se všemi hrůzami před očima, kteří zároveň netušili, co jiného by měli dělat, protože svět jim nikdy žádné jiné místo nepřisoudil.

Nejlépe se to projevilo tehdy, když byl v Itálii zraněn – do zad zasažen střepinami způsobem, že mu doktoři v polní nemocnici opakovaně říkali, jaké má štěstí, že bude vůbec kdy ještě chodit. Nechal se uschopnit nejspíš dřív než měl, protože sám se sebou, se svými vzpomínkami, v civilním životě nedovedl vydržet. Všechno se zdálo příliš hlasité, barevné, ne-opravdové, falešné, pokrytecké – lidé v zázemí nechápali každodenní realitu války a v hospodách kritizovali britskou armádu a její snahy, zatímco v oknech jim visely vlajky; tvářili se přátelsky a chápavě, aby byli připraveni pomluvit za zády o tom, že se na ně ani neusmál. Jack nevěděl jak. Neuměl mluvit o ničem jiném než o válce; nepamatoval si nic jiného, než jak zní výstřely z jednotlivých zbraní; jakýkoliv rozhovor mu přišel banálně absurdní a nedůležitý a pokaždé si říkal, jak by se asi tvářili, kdyby tušil, co všechno provedl, kolik morálních přesvědčení překročil – nebo kdyby hodil do plného lokálu granát a všem těm rozumbradům ukázal, jak doopravdy chutná válka. Ten svět se mu zdál cizí, nerozuměl mu. A tak se vrátil – samozřejmě, že se vrátil. Po boku ostatních, z jejichž tváří na konci poznával už jen pár původních, prošel Francii, Belgii, Nizozemí a nakonec i Německo. V den vítězství se opil do němoty. Ne protože by měl radost – ale protože si uvědomil, že právě skončila jediná věc v jeho životě, v níž měl pevně dané místo.

And each man fixed his eyes before his feet.

Jenže SAS bylo rozpuštěno a přátelství se rozpadla, neboť nebyla stavěná do normálních podmínek; nebylo pro ně místo. V ten moment ho to už ani nepřekvapilo, byť tento typ lhostejnosti stejně chutnal jinak. Všichni byli svých způsobem zlomení a většina chtěla zapomenout, vrátit se ke starému životu, co je volal. Jack se neměl k čemu vracet, a tak se alespoň s tvrdohlavostí mu vlastní snažil: žít běžně, nesložitě; přijít na to, jak se vlastně funguje, když člověk nemá žádnou válku, jež by bojoval. Začal jednoduše. Vrátil se do Anglie, pracoval na odklízení trosek po náletech a výstavbě nového Londýna, možná v jakémsi neupřímném pokusu o nějaké osobní vyvážení toho, že posledních šest let v podstatě jen ničil, přestože mu na tom vlastně ani nezáleželo. Choval se podle toho, jak se od něj čekalo, protože nevěděl, co jiného dělat. Proto si našel i dívku. Ava – krásná, modrooká s medově blonďatými vlasy – zaháněla samotu i černé myšlenky, dávala určitou formu jistoty. To oceňoval, avšak vnitřně věděl, že o lásce nemůže být řeč. Jednak netušil, jak podobný cit vypadá; jednak věděl, že i Ava jednou odejde, že ten vztah se nevyhnutelně rozpadne a v danou chvíli slouží jen svému účelu. Upadl do rutiny. Ráno vstal, odešel do práce, večer se vrátil – unavený, ale stejně s pocitem nečinnosti a toho, že ho nečeká žádná budoucnost. Nedovedl žádnou vidět. Únikem a jistým uvolněním se mu staly alespoň nelegální boxerské zápasy, kde se mu do krve alespoň na chvíli vlil adrenalin, na který byl zvyklý a který mu připomínal časy, v nichž se necítil ztracený. Když se jí začal vracet zbitý a často i opilý, Ava nesouhlasila. Jack neposlouchal.

Are you alive, or not?

Zvrat v jeho životě přišel přesně v polovině století, na podzim – samozřejmě, že na podzim – roku 1950. Z té noci si popravdě pamatuje záblesky. Vědomí, že ho někdo sleduje, provázené skoro euforií nad tím, že na něj pro jednou nehovoří jeho paranoia, která obyčejně v každém rohu hledala skrytou dýku, jako by nikdy neopustil kontinent a nikdy nepřestal bojovat. Rychlý pohyb, na který nestihl zareagovat. Bolest. Neproměnili ho omylem. Alfa smečky v Camden Town, Lloyd Hamington, věřil, že zoufale potřebují posily v podobě mužů, kteří se jim zdáli jako dobří bojovníci a které zároveň nikdo nebude příliš postrádat – přesně proto dostali tip i na Jacka s armádní minulostí a s nynější pověstí rváče. Měsíc strávil zavřený v kleci. Měsíc si myslel, že prostě zešílel, že ho dohnala válka a oni ho umístili do léčebny, kde si jeho mysl vytváří iluzorní realitu, jen aby se nemusela popasovat se skutečností. Měsíc bojoval sám se sebou. Všechno bylo příliš hlasité, všechno oblečení příliš dřelo o kůži, zatímco v těle se mu sbírala touha zabíjet, rvát, kousat a škubat, kterou nechápal, která ho svou silou překvapila, ale zároveň ji se vzpomínkami na válku nemohl popírat. Stala se vyjádřením jeho niterních pudů, jeho opovržením vůči lidem. Lloyd se ho snažil vést, ale Jack ho první dva týdny prakticky neposlouchal, ztracený a zmatený ze všech vjemů, zatímco v něm dlel neukojitelný hlad. Pak se něco zlomilo.

Možná si zvykl. Možná se v momentu největšího dna nakopnul pud sebezáchovy. Snažil se dýchat volněji, snažil se kontrolovat těkavost v očích i cukavost v končetinách, snažil se ovládnout pocity, o nichž podvědomě věděl, že sice patří jemu, ale zároveň… tak úplně ne. Začal Lloyda poslouchat, zvlášť když před ním rozvinul budoucnost, jejíž velkou součástí bylo patřit a bojovat. Na to slyšel, vraceje se k tomu, co znal, vědom si toho, že žádná jiná možnost pro něj neexistuje – ne trvale. A i bestii v něm, která neustále bděle hledala jeho slabosti, se ta vidina líbila; i pod jejím vlivem – možná až příliš – se nakonec poddal. Zabralo mu pět týdnů, než svého vlka ovládal natolik, aby si dovolili ho pustit. I tak však od této chvíle jeho hlava připomíná věčné bojiště, svářící v sobě dvě silné identity, které se v mnohém podobají, ale zároveň obě chtějí vést a jen jedna z nich je přizpůsobivá pro lidskou společnost.

Lloyd z něj vytvořil svého vojáka: dal mu místo i směr, aniž by se pokoušel hrát na otce. Jack se tomu typu známé autority sice podvolil, ač odporu se zcela ubránit nedovedl – v této volbě totiž chyběla svoboda a kontrola, jíž mu nedobrovolnou proměnou vzali. Ze začátku nicméně odejít nemohl, ne jako mladý, čerstvě proměněný vlkodlak, který se sotva uměl ovládat a kterého dovedl zkrotit právě autorita Alfa. A pak? Pak už ani nechtěl. Svou frustraci obrátil a přetvořil v zarputilost, s níž se chytal každého zadaného úkolu, s níž se vypořádával s Lloydovými nepřáteli. Jack ve válce nikdy nebyl krutý, ve smrti se nevyžíval, pouze ji páchal – s vlkem v sobě, s Lloydem za zády se však změnil v někoho, koho sice příliš nepoznával, ale kdo mu v tu chvíli vyhovoval. Od svého starého života se odstřihnul, znovu se vrátil k příjmení Marlowe, symbolicky sám sebe pohřbívaje. V něčem to bylo osvobozující, dávalo mu to do rukou moc, která mu v těch dnech zoufale chyběla – iluzi toho, že je to tentokrát on, kdo si volí cestu. Ve stejné době se v něm navíc zcela zlomila snaha navazovat jakékoliv intimní vztahy a hledat blízkost v druhých. Jediné, čeho se totiž pokoušel držet, byla Ava. Když se však objevil po několika měsících mlčení na jejím prahu, viditelně napjatý a neurotický, ale zároveň i pokorný, její první otázka nebyla směřována na to, co se stalo. Zněla „Co jsi provedl?“, odsuzující a přísná, ukazující, že od něj vlastně nikdy nečekala nic dobrého. A tak Jack tuto roli přijal. Stal se tím, co v sobě nikdy nenese nic dobrého.

I ve smečce se přesně proto choval částečně samotářsky, opatrný v tom, komu bude věřit, účasten pouze akcí, jimž se věnovat musel, většinu času trávící jako jeden z Lloydových osobních bodyguardů, protože jejich Alfa byl čím dál tím paranoidnější v tom, kdo všechno se mu snaží ublížit – spousta z těchto hrozeb byla přitom vymyšlená. Ukázalo se, že hlavní důvod, pro který Jacka proměnili, tedy domnělá konkurenční smečka usazená v sousedním Islingtonu, nikdy nebyla rizikem a vyjma jediného personálního střetu neměla zájem zasahovat do Lloydova teritoria. Nevadilo to. Když zmizel jeden nepřítel, objevil se jiný. Lloyd si vždy nějakého našel, pokaždé se odvolávaje na bezpečnost Camdenské smečky. Ta tak žila v neustálém pocitu nervozity, rozpolcená mezi tím, zda rozporovat Alfovi, nebo zda Alfa vidí a vědí víc, než oni. Jack, nezkušený a neznalý jakýchkoliv jiných poměrů, situaci přijímal a podobná atmosféra mu na jednu stranu vyhovovala, na tu druhou ne. Připomínala mu válku a dávala mu jasně vymezený úkol, s nímž se dovedl ztotožnit, ale zároveň ho nutila mít se neustále na pozoru, zhoršovala jeho vlastní psychickou nestabilitu a vlčí agresivitu. Ve výsledku si ale zvykl, odpor vyprchal. Byl Lloydovým útočným psem, což mu vlastně nevadilo – už jen proto, že i přes samotářské tendence si nedovedl představit, že by smečku opustil, pamatuje na to, jak přesně to vypadalo naposled, když se podobné struktury vzdal.

V průběhu let však poměry pomalu, plíživě však eskalovaly a tlak se zvyšoval – úplně stejně jako za války. Lloyd nejprve po svých členech smečky začal požadovat, aby se přestěhovali do bezprostřední blízkosti jeho sídla, aby je měl pod kontrolou. Poté se začal víc a víc ukazovat na cíle, které musely být eliminovány, protože byly příliš nebezpečné. Mohli to být lidé – novináři či obyčejní přihlížející –, mohli to být i vlkodlaci – příliš dominantní samotáři žijící na jejich území či zatoulaní příslušníci jiných smeček. Boj o ochranu se nakonec přelil v boj o moc, v němž vyvraždili velení Islingtonské smečky a převzali jejich území s vysvětlením, že to dělají pro vlastní ochranu. Jack toho všeho byl aktivně účasten, svědomí ho však netížilo. Proč by mělo? Staral se jen o svou skupinu, o své zájmu, ostatní ho nezajímali úplně stejně, jako se oni nikdy nezajímali o něj. Pro Lloyda tak zabíjel, ničil, dělal, co bylo potřeba, zatímco nezaujatě sledoval, jak se pouta ve smečce pomalu trhají, jak je všechny paranoia jejich Alfy svazuje a jak se předcházející vztahy mění ve strach, protože pozornost se upírala i dovnitř a podezřívavost se začala vztahovat i na vlastní členy – z obavy, aby nezradili, aby nezběhli. Nikomu nebylo možné věřit, všichni se obraceli proti sobě, aby si zachránili kůži. Jeho vlk s ním aspoň byl za jedno. Byla to úleva.

He who was living is now dead.

Lloydova vražda nikoho nepřekvapila, smečkou ale stejně otřásla. Zabila ho jedna z Bet, Joseph Henry, který se sám pohyboval na hranici šílenství a sotva přinášel hledanou jistotu. Řada vlkodlaků tehdy odešla, ať už aby se vyvázala z patologických pout a přísného ovládání, nebo protože vzhledem k předešlému spojení s Lloydem neměli na výběr. Jack patřil do druhé skupiny – a stal se samotářem, vlivem své povahy i Lloyda nedůvěřivý k fungování jakékoliv jiné smečky, která si hraje na společenství, ale nakonec stejně končí jako tyranie, neochotný si hledat místo mezi neznámými. Vážně si myslel, že to půjde; že je dostatečně silný, aby vlkovi choutky dovedl ovládnout i bez svého Alfy, aby se obešel bez vnější autority a aby dokázal přežít bez komunity, již v tu chvíli považoval za zbytečnou. Své pocity a strachy, nejistoty z rozpadu něčeho, co znal dvacet let, potlačoval, ignoroval, nutil se necítit a nevnímat. Odešel do Skotska, do Glasgow, které bylo dostatečně velké, aby se v něm dalo snadno ztratit a zároveň dostatečně prohnilé, aby v něm našel práci, protože v tomto industriálním městě nikdy nebylo málo zločinu – neb právě v této sféře zůstal. Měl pocit, že nic jiného neumí. Jeho prací bylo už několik desítek let zabíjet; nikdy neopustil válečné pole, pouze jeho pán se lišil. Stejně jako ke smečce, ani k žádné organizované skupině se nepřidal, jsoucí jen sám za sebe, přesvědčený o tom, že jakýkoliv bližší kontakt končí špatně. Jeho vlk se v tomto prostředí začal do popředí drát až příliš, bez kontroly vrtošivý a bez provokace, beze smyslu krutý. Jack se o něj tehdy opřel, využívaje jeho povahy a jeho síly k tomu, aby nemusel řešit svou samotu i pocit odcizení. Jeho práci to prospívalo. Jeho psychice ne. Ve vlkovi se často začal ztrácet, v násilí nad člověkem přebíral kontrolu, v některých momentech osobního života také. Prostředí, v němž se pohyboval, tuto situaci normalizovalo. Jsou noci, z nichž si nic nepamatuje – které strávil jako vlk na dvou nohách, aby nemusel být sám sebou.

Chvíli si myslel, že takto by zvládl žít. Ta existence nebyla v ničem příjemná, částečně mu nepatřila a zabíjel jí sám sebe, ale alespoň se zdála funkční. Z této iluze se nicméně probral a musely za to položit život tři dívky. Jack si nemyslí, že je zabil, ale jistý si popravdě není. Vyloučit to nemůže. V každém případě ho v souvislosti s jejich smrtí – sexuálním zneužitím následovaným ubodáním – několik měsíců vyšetřovali. Nikdy nenašli tolik důkazů, aby ho mohli zavřít do vazby na déle než pár hodin, a jeho jediným štěstím bylo, že to nebylo během úplňku. Došlo mu, že takto pokračovat nemůže. Že pokud přenechá kontrolu vlkovi, ztratí sám sebe, prohraje a stejně to v žádném případě nepovede k přežití, spíš naopak, protože jeho vlk nemá v normální společnosti místo. Jakmile byl celý případ uzavřen jako nevyřešený, protože pachatele nikdy nenašli a jeho nikdy formálně neobvinili, Británii poprvé od války nechal za sebou. Byla příliš malá, příliš zalidněná, příliš živá a plná vzpomínek. Chtěl čerstvý začátek, jiné prostředí, klidnější a svobodnější, kde by se mohl alespoň pokusit najít sám sebe i kontrolu nad svým vlkem, nevypočitatelné bestii toužící po svobodě, jíž nemohla dostat. Spálil za sebou mosty, tentokrát definitivně. Jméno si vybral zcela náhodně podle telefonního seznamu. Silas Ecclestone.

Living nor dead, and I knew nothing, Looking into the heart of light, the silence.

Let do Kanady byl utrpením, ale místní rozsáhlé lesy nabízely útočiště jak před sebou, tak před Marrokem, o jehož přísné kontrole slyšel a ani trochu do ní netoužil spadnout – faktem však bylo, že jeho problémy nové místo nevyřešilo ani o trochu víc než nové jméno a identita. Možná místo lidí lovil jeleny, ale pořád šílel, neschopen udržet vlka na uzdě. Samota nepomáhala. Odtržený, část roku pracující v národních parcích jako hlídač lesních požárů, tu druhou se držící v malých, věčně zasněžených osadách – podobná existence nevedla k větší stabilitě, čistě protože se neměl o koho opřít, v kom najít jistotu, s kým prolomit ticho, prosycené pouze verši básní, jež četl i psal. Vlk byl neustále pod jeho kůží, připravený vystartovat v jakémkoliv momentu slabosti, které si Silas sice nedovoloval, ale zároveň jim nutně podléhal – protože je to lidské a i když se snažil co nejvíc oplošťovat, silné emoce ho někdy stejně dostihly. Právě v této době začal slýchat hlas vlčího já, formovaný a hlasitý v jeho myšlenkách jako promluva někoho cizího a přece jeho. Věděl, že pokud se něco nezmění, zřejmě v rozsáhlých lesích provincie Ontario jednou zemře: buď protože udělá chybu a zabije někoho, koho neměl; protože ho rozsápe medvěd či jiná šelma, s níž se pod vlivem vlka pustí do konfliktu; nebo protože se sám utopí, příliš unavený tím, že vede válku sám se sebou, že své místo nachází jen mimo veškerou civilizaci, že se všechno kolem něj mění a nevyhnutelně pomíjí. Pořád se držel svého cynismu, svého přesvědčení, že po životních zkušenostech přece nemůže nikoho potřebovat, své touhy přežívat, ta však nevyhnutelně slábla. Bylo totiž těžké v přežití věřit, když v něm pořád neviděl smysl.

A current under sea picked his bones in whispers.

V tomto stavu ho nalezl Solomon – dominantní, charismatický vlkodlak, který mu při jednom z úplňkových běhů zakázal zabít submisivní vlčici ze svých Ohařů, na které Silas čistě náhodou narazil. (Zpětně, když se na celou situaci dívá, si vážně říká, zda to bylo náhodou; zda si ho Solomon nevybral úplně stejným způsobem, jako to kdysi udělal Lloyd.) Solomon ho srazil k zemi, porazil ho v souboji – ale nechal ho žít. Byla to první laskavost, jíž se Silasovi dostalo po mnoha letech, nakonec doprovázená i tím, že mu nabídl práci spolu s místem ve smečce. Silas byl skeptický. Dlouho. Ale nakonec přijal. Protože Solomon se objevil v momentu nouze. Protože dal Silovu životu řád, pomohl mu energii směřovat někam konkrétněji, nejen k jakémusi bloumání, které bylo přežíváním, ale sotva žitím. Protože věděl, že v osamění vydrží jen pár let, než nad ním kontrolu zcela převezme vlk – měl pocit, že tím by akorát dával za pravdu otci o tom, že je slabý, a chápal, že skupina i opora v autoritě mu pomůže. Solomon mu znovu dal úkol, nechal ho pracovat po svém boku a pečovat o veškeré problémy i rozpory ve svém nelegálním impériu, aby drobné rozmíšky pod svou úrovní nemusel řešit sám. Důvěra, kterou mu vložil do rukou, je falešná a vratká, kdykoliv se může zlomit – jenže možná o to je sladší. Silas ji zatím nezklamal. Každý den má prostor udělat chybu, kterou však prozatím neučinil, což mu dokazuje, že jsou světy, do kterých pořád ještě zapadá a v nichž je dobrý. Ne možná ty klasické, ty lidské, ale to nevadí – Silas si stejně vždy víc rozuměl se situacemi s příchutí adrenalinu, s těmi, kde nejde o ubohou lidskou komunikaci, ale o otázky přežívání. V Solomonovi si našel další válku, jež mu nahrazuje jakékoliv intimní vztahy. Je to snazší. Je to srozumitelné. A pokud ho to bodne do zad, alespoň to bude čekat.

V každém městě tedy Solomonovi pomáhá budovat pozici, ochotný přehlížet fungování smečky i skutečnost, že se stal tím, čím sám opovrhoval. Svědkem. Je to ve prospěch toho, že mu mezi Ohaři byla vytvořena pevná pozice, i pro Omegu, která donedávna byla součástí smečky a která po více než padesáti letech soužití dovedla jako jediná jeho vlka alespoň na moment uspat. Solomon a jeho skupina mu tedy dali to, co hledal. Klid. Význam. Jistotu. A vlastně i pochopení, protože mezi Ohaři dokonale zapadá a zároveň ani nepatří mezi ty nejhorší. Možná mu nevadí zabíjet a týrat, to už ostatně činil už tisíckrát, ale alespoň se tak snaží činit s čistou hlavou, neovlivněný vlkem a jeho touhou po krvi, držící se chladné racionality a svého rozkazu. Ostatně právě díky tomu je spolehlivý a místo speciální Bety se udržel tak dlouho. Pohybuje se mezi Ohaři a zároveň tak trochu mimo ně, mající zdánlivou volnost spojenou s nutností být flexibilní – alespoň tímto způsobem v Solomonovi vidí něco jiného než dalšího Lloyda. Solomon je upřímný v tom, co chce, neopírá se o falešné záminky, servíruje jim fakta. Je manipulativní, je krutý a nevypočitatelný, ale v tomto směru zároveň předvídatelný. Vytváří prostor pro ty, co už prostor nikde jinde nemají. A něco takového Silasovi stačí – přesně proto ho následuje kamkoliv. I na území Marroka.

Zajímavosti

Má celou řadu tetování, obvykle se symbolickým významem. Většina z nich pokrývá horní polovinu hrudníku, ramena a do velké míry také pravou ruku – částečně v těchto místech se nachází i jeho čtyři nejstarší tetování, a to: britská vlajka na vrcholku levého prsního svalu jako dávný záchvěv opileckého patriotismu, dýka sledující linii jeho pravého předloktí, která má přes sebe položeného skaraba s roztaženými křídly, v odkazu na svůj pluk, své identifikační číslo (194693) na vnitřní straně levé paže. Všechna pochází ještě z jeho lidského života, ačkoliv Silas později nechal jejich rozpité linie obtáhnout; od momentu, kdy se stal vlkodlakem, se nechává tetovat stříbrnou jehlou. Krom zmíněných míst, kde různá tetování pokrývají kůži v prakticky kontinuální ploše, mu dále jeden nápis zdobí pravý bok, táhnoucí se jen kousek pod žebry: Do not go gentle into that good night. Nad ním se nachází vyznačené souhvězdí Jižního kříže zakreslené červeným inkoustem, jimž jako podklad slouží dvacet dva zápisových linek, shromážděných a po pěti přeškrtnutých – i ty spadají mezi nejstarší. Červenou je vyveden i druhý nápis, umístěný na žebrech na druhé straně kousek pod prsním svalem, který předává jasnou instrukci: Try not to be a cunt. Některá tetování má i na zádech, konkrétně na pravé straně táhnoucí se až do jejich poloviny. Na lopatce má třeba vytetovanou tarotovou karta Oběšence.
Jizvy pak na jeho těle doplňují tetování, jež je na některých místech překrývají. Na levém boku má tak několik malých, nenápadných kruhových spálenin – stopy po típnutých cigaretách. Na pravé straně beder zas spršku podlouhlých vystouplých jizev, větších i menších, jako pozůstatek střepin výbuchu, které ho na tři měsíce vyřadily z boje. Po stříbrné kulce mu zůstala stopa na hrudníku pod levou klíční kostí, ta je však částečně překrytá tetování jednoduchého pikového esa. Zranění, které dodnes ještě cítí a které nespravila ani vlkodlačí proměna, je špatně srostlá zlomenina právě levé klíční kosti – zejména při těžké námaze a po proměnách ho bolí, a to zejména v noci jako vlezlý, tupý dozvuk předchozího dne.
Dřív uměl relativně italsky a německy, většinu však zapomněl.
Má slabost pro sladké – a to zejména čokoládu. Tyto chutě kupodivu vyhovují i jeho vlkovi, na kterého čokoláda rovněž působí uklidňujícím dojmem.
Básní, kterou zná prakticky celou nazpaměť a ke které se opakovaně vrací, takže by ji nejspíš označil za svou nejoblíbenější, je Pustina od T. S. Eliota. Když cítí, že se potřebuje ukotvit ve své lidskosti, zklidnit se nebo si posbírat myšlenky, občas si sám pro sebe šeptá její předposlední verš, složený ze tří slov v Sanskrtu: Datta. Dayadhvam. Damyata. Připomíná mu vlastní lidskost a zároveň si do jeho rytmu snaží zklidnit tep srdce.
Nemá rád doteky na holou kůži, nebo vlastně fyzickou blízkost obecně – i při sexu si obvykle drží odstup tím, že se prakticky nikdy kompletně nesvléká. Spíš než s čímkoliv jiným tento jeho povahový rys souvisí především s obecným nedostatkem důvěry vůči lidem a s touhou po kontrole.
Za svůj život nevystřídal tolik jmen. Narodil se jako Jack Willis, kterým byl po většinu času až do proměny – v této identitě si ironicky vysloužil i přezdívku Vlk, kterou dodnes používá ve světě postavéném mimo zákon, když nechce prozrazovat své jméno. Poté několik desítky let vystupoval jako Jack Marlowe. Do USA nicméně odešel jako Silas Ecclestone.