SHELBY SINCLAIR

PROSTITUTKA V BLACK COLLAR | Ekaterina Mironenko | sunny

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

It's hard to dance with the devil on your back, so shake him off...

Rodina & vztahy

Solomon Clyde – Její Alfa. Prakticky ho nezná, ale bojí se ho a dává si před ním pozor. Na začátku svého působení mezi Ohaři se s ním dvakrát vyspala, pak o ní ztratil zájem. Nebyl k ní hrubý, ale Shelby se stejně ulevilo.
Pierce Boyle – Beta, který ji mezi Ohaře přivedl, protože se mu zalíbila a viděl v ní nenaplněný potenciál. Boyle Shelby na malý moment okouzlil, což stačilo k tomu, aby se se Solomonem a jeho smečkou zapletla. Docela dlouho nad ní výměnou za sex držel ochrannou ruku, byl v podstatě její pasák a před proměnou ji chránil. Byla svědkem jeho popravy.
Noah Sinclair – Otec, který jí nikdy otcem nebyl. Chtěl dalšího chlapce a místo toho dostal dceru, nad čímž se nezdráhal svou nespokojenost dávat najevo. Se Shelby interagoval prakticky jen proto, aby ji napomenul. Byl jedním z důvodů jejího odchodu z Ottawy.
Emma Paquette – Matka. Shelby s ní vycházela a vychází dobře, byť kvůli Ohařům byla donucena zpřetrhat kontakty. Matka její touhu po svobodě, po vlastním životě a místě ve světě chápala, za což je jí Shelby vděčná.
Samuel Sinclair – Pouze o několik let starší bratr, který si ukradl většinu otcovy pozornosti (nebo alespoň tak to vnímala malá Shelby). S bratrem vztah nemají prakticky žádný, sdílejí spolu akorát krev, a Shelby je za to na něj popravdě naštvaná. Zároveň se nedá říct, že by ho kategoricky odmítla, kdyby ji zkontaktoval.
Dawn Linderon – Kappa a troufá si říct, že i její kamarádka. Shelby štve, jakým způsobem se k ní Ohaři stavějí, a Dawn tak patří mezi dívky, kolem nichž se Shelby během úplňků pokouší točit. Podezřívá ji z toho, že by se mohla stát její partnerkou v nepravostech.

Charakter

158 Cm | 54 kg | hnědá | modrá

Jestli se o Shelby dá něco říct, pak to, že umí překvapit. Někdy je to tím, co všechno je ochotná udělat pro někoho v nouzi a nečekat za to nic nazpátek. Někdy tím, jak svůdně a elegantně umí tahle holka vypadat, s maskou překrývající oči a se rty rudě podmalovanými rtěnkou. No a někdy tím, jak sladce se umí uculit jen krátce poté, co komusi bytostně otravnému nasypala rozdrcené pilulky projímadla do kafe, s protočením očí zahlásila "aby ses nezesral..." a ukázala mu prostředníček. Takže ano, Shelby umí překvapit. Kdyby byla zcela upřímná – což bývá; hodně a často – někdy nejvíc překvapí sama sebe.

Mluví rychleji než myslí. Otevřeně, bez příkras, občas sprostě, mnohdy nespisovně. Obecně o ní platí, že co na srdci, to na jazyku. V tomto směru se nejlépe projevuje její impulzivnost, která ji mnohdy dostává do problémů – a to především mezi Ohaři, kde se odmlouvání či bránění ostatních zrovna nenosí. To, že souvisí i s její tvrdohlavou hrdostí, situaci rozhodně neusnadňuje. Shelby dostává facky, je tahaná za vlasy, je jí jasně sdělováno, co přesně s ní budou ochotní udělat, pokud ještě jednou něco cekne nazpátek, a jí to není jedno – avšak touha říct něco nazpátek, vzdorovat a ukázat, že ona v dané situaci není ten slabý ubožák, je silnější. Obvykle ji následuje. Ještě častěji tím celý incident ještě zhorší. V její krvi ale místo kyslíku koluje vzdor a ona si nemůže pomoct, naopak sama sebe ponouká k tomu, aby si ve světě nacházela bezpečné, své místo, aby si ho vybojovala a každému dává najevo, že pokud jí ho budou chtít sebrat, Shelby bude kousat, škrábat, ječet a vyškubávat chomáče vlasů – nebo srsti. Není to dáno přehnaným sebevědomím, Shelby ví, že je slabší, ale mnohem víc strachem. Protože faktem je, že vzdor tomu, jak se navenek tváří, Shelby se bojí. O život. Bolesti, na kterou si do teď nezvykla a kterou rozhodně nevyhledává. O to, že ji – malou, prodejnou Kappu – nebudou brát vážně, ona nikdy nikomu nic nedokáže a ona zůstane nechtěnou, zbytečnou dcerou, která si veškerou pozornost musela vyprosit. Přesně proto při každém odrazu slabosti přechází do defensivy a brání sebe samou s takovou vervou, až by jí mnozí záviděli. Je ochotná bojovat do posledního dechu, s vyceněnými zuby vzdorovat jakékoliv snaze ji ponížit nebo ublížit. Působí statečně. Není. Shelby akorát neví, co jiného dělat. Její zbraně jsou různé. Někdy rafinované, v podobě pomsty a již zmíněného projímadla nasypaného do kávy – nebo ryby strčené do boty. Někdy daleko přímější, v podobě fyzického útoku. V prvním způsobu je obvykle úspěšnější, protože Shelby se neumí prát, nikdo jí to nikdy nenaučil. To neznamená, že jí to v rebelského vzteku není jedno. Skutečnost, že se v momentech jako tento nechová příliš jako Kappa, přisuzuje faktu, že smečka Ohařů nefunguje správně a že vůči Kappám nezvládá naplnit tu nejzákladnější funkci: ochranu. Ani oni se nechovají tak, jak se od nich očekává. Proč by měla ona? Duh...

Nedokáže nikdy dlouho postát na místě. Shelby má tendence být pořád v pohybu, ať už doslova či obrazně. Dovede být vrtkavá, měnit nálady rychleji než májové počasí a v tomto rozpoložení se samozřejmostí proplouvat životem. Brzdy jí chybí. Dělá to, co chce, jak chce a s kým chce – a je přitom jak síla vlnobití. Málokdy tichá, málokdy nenápadná. Nebojí se flirtovat, ať už ze zábavy, nebo proto, aby dosáhla toho, co chce. Ve svém těle se cítí přirozeně, dobře a přesně toho využívá. Za svou práci se nestydí, sex vnímá jako přirozenou součást života, která nemusí být vždy podložená dlouhým seznamováním; jedná o službu jako každá jiná. Jsou klienti, které si neužívá, ale jakmile narazí na někoho, kdo kladně odpovídá na její škádlení? Pak se nezdrahá přiznat, že ta noc jí nepřišla promarněná. O intimitě umí hovořit otevřeně, beze studu. Je také velmi fyzicky kontaktní – nebojí se dotýkat a svou náklonnost tímto způsobem dávat najevo.

Za drzostí a vzdorovitostí se v modrých očích skrývá přece jen něco víc. Smysl pro komunitu, pramenící z vyrůstání ve smečce, kde ji ostatní znali a každý jí byl tak trochu rodičem – jako malá se jim motala pod nohama, učila se od nich, bystrou myslí od té či oné schopnosti sbírala střípky, takže si sama dovede vyměnit pneumatiku u auta (které nevlastní), uplést si šálu nebo zateplit dům (ani ten nemá). Ráda se pohybuje v komunitě a bez řečí do ní přispívá, když může, protože ví, že jí to zas zpětně splatí, až bude potřebovat. Skrývá v sobě laskavost, co na povrch proplouvá hlavně v komunikaci s někým zraněným, ublíženým, poškozeným. Nevládne komplexem zachránce, ale pro outsidery má slabost, možná protože se sama jedním cítí a někdy má obavy, jestli svým bezprostředním chováním od sebe neodhání všechno dobré. Dovede být překvapivě něžná a trpělivá, když ví, že to za to stojí, a má velký smysl pro věrnost. V přátelství, ve smečce a nakonec i v lásce, byť v tomto směru ji děsí možnost, že by se měla vázat a přišla by o velký kus své svobody. I přes srdce, co hledá spřízněné duše, o které by se mohla opřít a ony se zas mohly opřít o ni, se tak její milostné vztahy často omezují jen na krátké románky, které skončí dřív, než se stihnou jakkoliv vyvinout.

Vlkodlak

polokrevná | Kappa | 92 Cm | 108 kg | hnědá | jantarová

Shelby má jako polokrevný vlkodlak problém pochopit, jak je možné, že mnozí jedinci z jejího okolí s vlkem bojují – ona to tak nemá. Naopak. Přestože první proměna jí zanechala vyděšenou a přestože před úplňkem jí stále ještě buší srdce kvůli strachu z bolesti, to až s vlčicí po boku má dojem, že se konečně probrala, nadechla, otevřela oči a začala vidět. Její vlčice ji ve všech směrech doplňuje: jedná se o hrdou šelmu, která si nenechává líbit žádný pocit ohrožení a která se nezdráhá dát najevo svou nespokojenost. Shelby si všímá, že se nechová jako Kappa, což je hierarchická pozice, jíž jí Ohaři přisoudili, ale domnívá se, že je to kvůli dysfunkčnosti, která celou smečku definuje – protože je nedovedou držet v bezpečí, ba naopak je často ohrožují, její vlčice ji ponouká se dominantnějším vlkodlakům stavit, pokud má pocit, že Shelby nebo někomu jinému chtějí ublížit. Tuto její ochranitelskou stránku, s níž má tendence dávat pozor na slabší či na takové, kteří nezapadají, v Shelby posílila. To, že stále ještě žije, je pravděpodobně testamentem její specifické kombinace tvrdohlavosti, umění utéct a především pak notné dávky štěstí.

Shelby jako vlčice není příliš velká – stejně jako člověk se řadí mezi menší a lehčí jedince. Vyniká díky tomu především svou mrštností a rychlostí, což jsou vlastnosti, které jí pravděpodobně mnohokrát zachránily život. Do boje se sice mnohdy vrhá bezhlavě a bez rozmyslu, ale když vidí, že jinak to nejde, ustupuje, a to nikdy ne bez finálního, vzteklého ohnání, nicméně tohle řešení situace se naučila využívat jako nutnost – jako obranu, aby se mohla vrátit a dotyčného potrápit jinak, třebas dobře promyšlenou pomstou v lidské kůži. Nevyznačuje se zbytečnou krutostí, ale pevně se pokouší nastavovat hranice a Shelby tím chránit, držet, podporovat. Shelby bývala přidrzlá a bez filtru už předtím, její vlčice v ní tuto tendenci – lehkomyslnou, ale mezi vlkodlaky důležitou – podporuje, sama se tak chová. Když dostává šanci, mnohdy je hravá, škádlivá a silně kontaktní. Ráda se o ostatní vlky otírá, vyhledává jejich bezprostřední blízkost, dovádí s nimi a snaží se je ponouknout ke hře.

Její proměny jsou rychlé, trvají okolo pěti minut, a daleko méně bolestné než u jiných vlkodlaků. To je mezi Ohaři její velkou výhodou, neboť během úplňků dostává šanci zmizet rychleji, než se ostatní zvládnou proměnit a rozhodnou se lovit. Zejména po smrti Boylea se Shelby nicméně přesto drží spolu s ostatními Kappami, vyznávající nikdy nevyřčené pravidlo, že to v množství je síla, a neochotná je nechávat napospas.

Minulost

Narození Shelby představovalo pro oba rodiče určité zklamání – pro otce, Alfu ottawské smečky, posedlého rozšiřováním genů a zajišťováním silné linie, protože doufal v dalšího chlapce, dalšího možného nástupce a Alfu, na kterého by nakonec tak akorát žárlil; pro matku, jednu z Noahových početných milenek, Emmu Paquette, protože jí úspěšně donošené a především přežité dítě nepřineslo pozornost, v níž od Noaha doufala. Noah se k narození Shelby ani nedostavil. Z Emmy, vyčerpané, avšak na rozdíl od všech ostatních matek jeho dětí živé, neučinil svou družku, ba dokonce ani stálou partnerku. Naopak. Ztratil o ni jakýkoliv intimní zájem, znovu jí ve své smečce přiřadil řadové, ničím zajímavé místo Kappy, jako by pro něj nikdy nic neznamenala. Emma – nebo lépe řečeno, její tělo – posloužila svému účelu. I když přežila, další dítě by mu pravděpodobně dát nedovedla, neboť už první těhotenství pro ni bylo těžké a vyčerpávající, zvládnutelné pouze díky vzácné přítomnosti Omegy. A krom toho, jako jediná žena mu dala děvče. Otec Shelby tento hřích nikdy neodpustil. Matka naštěstí o to spíš ano – obě ostatně skončily odmítnuté mužem, jenž je měl milovat.

Maybe I've always been more comfortable in chaos…

Během vyrůstání Shelby nicméně otcovská láska nijak nechyběla – i tak jí měla dostatek. Byla polokrevným vlkodlakem, rozmazlovaným benjamínkem smečky, malou modrookou a bezstarostnou holčičkou, která nikdy příliš dlouho nevydržela schovaná za máminými sukněmi a raději celý svět považovala za své hřiště. Od počátku, kdy mohla jako batole lézt, si ji nacházely průšvihy – nebo alespoň to je její intepretace. (Ostatní s ní nesouhlasili. Kladli vinu na ní. S nimi zas nesouhlasila Shelby.) Ztrácet se v remízkových lesích, na jejichž okrajích v malém domku na předměstí bydlela, až jí máma zcepenělá hrůzou musela vyčmuchat? I to si prožila. Hrát si s pavoukem, který se nešťastně zatoulal do její blízkosti a Shelby zaujal natolik, aby si z něj udělala svého mazlíčka? Jistě, proč ne, zvlášť když jeho přítomnost donutila pokaždé Hannah, jednu z jejich Bet, poděšeně vypísknout. Pak, když byla o něco starší a chodila i běhala jistěji než čerstvě narozené mládě, začala utíkat. Všude, kam to šlo. Hlouběji do lesů. Hlouběji do své čtvrti. Ještě o něco později hlouběji do svého města. Protože ráda objevovala a nehleděla při tom na rizika, která pro ni jako by neexistovala; protože si chtěla dokázat, že možná není kluk a zatím vlastně ani pravý vlkodlak, ale stejně si pokaždé troufne o kousek dál a o kousek rychleji než kdokoliv jiný. Strach? Ten potlačovala. Vzpouzela se mu a se slzami z odřených kolen a dvakrát zlomené ruky – pokaždé výsledku pádu ze stromu – se rvala, aniž by ho kdykoliv přiznala nahlas. Protože nebyla slabá. Tato tendence jí zůstala. A při tom všem pokaždé, v každé situaci, spoléhala na svou smečku, své ochotné ochránce s dobrým nosem a průvodce v životě, kteří ji vždycky našli dřív, než se něco skutečně stalo. Obvykle ji potom vyhubovali, připomínali jí, co všechno jí hrozilo. Shelby jim to pokaždé odkývala – ale přitom stejně vymýšlela další lumpárnu, do níž by se mohla namočit.

Hold on to each other…

Paradoxně nikdy neměla příliš mnoho kamarádů v jejím věku, čistě protože se jí zdáli nudní. Proč by měla trávit čas se svými vrstevníky, když měla okolo sebe plno dospělých obětí, co jí pro zamrkání kukadel nedokázali říct ne? Místo hraní s panenkami tak využívala toho, že jí máma, pracující jako sestra v nemocnici, během směn ochotně nechávala pod dozorem nepřeberného množství vlkodlačích strýčků a tetiček, kteří brzo pochopili, že nejvíc Shelby zabaví, když ji zahrnou do svého obvyklého života. Strejdu Johna tak sledovala opravovat auta a podávala mu hasáky. Tetičce Sonye asistovala při pečení načechraných bílých pavlov a jiných dobrot, od nichž si pokaždé mohla vylízat mísu. Strejda Jim jí ukazoval různé způsoby přípravy alkoholu a občas – když věděl, že u něj Shelby bude trávit noc a v jejím dechu do rána nezbyde po štiplavosti ani stopa – jí spiklenecky dával ochutnat. (Shelby se vždycky zakuckala, ostrý alkohol jí tehdy ještě na jazýčku nechutnal, ale to nahlas nepřiznala. Jim to pochopitelně poznal. O to víc se bavil, když ho Shelby neodmítla a radši se zhnuseně škaredila do rukávu.) Takových lidí měla kolem sebe spousty a každý jí vtiskával něco nového. Se svou biologickou rodinou vyjma své matky trávila paradoxně nejméně času. Její otec na ni, jak se zdálo, nikdy neměl tak úplně náladu a Emmě v její přítomnosti často vytýkal, že se Shelby neumí chovat, že je pro ostatní akorát tak přítěží, že pokud má být vlkodlačicí v jeho smečce, musí se naučit poslouchat a být užitečná – Emma se za svou dcerku pokaždé postavila, navždy zhrzená odmítnutím muže, který se tvářil láskyplně jen do té doby, kdy se mu to hodilo. (Shelby ví, že její matka jednu dobu, když byl vztah mezi ní a Noahem obzvláště napjatý, každý večer plakávala. Že chtěla odejít. Až zpětně chápe, proč to neudělala – Noah přes všechny jeho chyby dovede smečku zajistit, postarat se o ni tak, aby se v ní každý cítil bezpečně.) Své bratry prakticky neznala, ne jinak než od vidění, jako by o sebe sourozenci neměli zájem. Nevyrůstali spolu. Krom krve neměli nic společného, každý byl veden jinak. Nejhůře to nesla od Samuela, jenž jí byl věkově nejblíže – ten měl ovšem jiné starosti, mezi něž především patřilo dostát otcovým představám.

I kvůli Noahově kritice se Emma Shelby, jakmile byla starší, pokusila vtisknout smysl pro komunitu, spočívající v ochotě pokaždé pomoct a dýchat pro smečku – jako zdravotní sestřička v sobě měla empatii ukotvenou i normálně, ale takto se k ní přidala ještě rozhodná tvrdohlavost. Bylo to téma, na kterém se s Shelby srážely. Tehdy šestiletá holčička chtěla běhat. Být volná. Nechtěla se zaobírat prací, domácí povinnosti jí nebavily, nechtěla je dělat, když měla mnohem lepší věci na starosti, celý svět k objevování. Stálo jí to hodně slz a hodně sporů s mámou, než se zlomila – nebo, lépe řečeno, než si uvědomila, že hra může spočívat i v těch nejotravnějších aktivitách. Smečka jí to ukázala. Její členové, kteří viděli, jak spolu s Emma a Shelby bojují, dovedli z každé povinnosti udělat drobné dobrodružství. John z úklidu své dílny udělal závod. Sonya jí začala učit vařit a každý recept budovala jako příběh. Jim jí pomáhal s úkoly do školy, na které měl překvapivě hlavu i způsoby, jak je zpříjemnit. Pokaždé jí připomínali, že jednou bude rovněž součástí jejich skupiny, kde bude mít své místo, za které bude odměněna huňatým kožichem a volností při smečkových lovech, ale kde se od ní bude očekávat ochota, obětavost, zájem. Tím jí nakonec dovedli ukotvit, zbavit jí části její divokosti a vlastně i sobeckosti, která by z ní jednou udělala rozmazleného fracka, a naopak jí vtiskli radost z toho, že může pomoct. Shelby totiž rychle zjistila, že ji těší, když ostatním udělá radost, když jim usnadní život nebo jim může jako dárek věnovat den odpočinku. Empatii – stejně jako tvrdohlavost – zdědila po mámě.

Some things you let go in order to live…

Jak rostla, Ottawa jí nicméně začínala být malá – což je u tak velkého města paradoxní. Nebo to možná byla skutečnost, že měla předem dané místo, nijak nevybojované, určené jejím otcem, na které ještě k tomu musela čekat, dokud se nepromění, a který jí zároveň dával najevo, že ji považuje za nedostatečnou. Fakt, že zůstávala na místě, ji svazoval. Shelby to neustále táhlo dál, za obzor, za něčím novým, kde by se mohla projevit, kde by se sama o sobě naučila něco nového, kde by poznávala nové lidi a učila se novým věcem. Snažila se vydržet. Dodělala střední školu – Shelby nikdy nepatřila mezi nejlepší studenty, čistě protože jí chyběla pozornost; nejvíc excelovala v předmětech, které se skládaly z něčeho praktického, překvapivě jí tedy pokaždé šla jakákoliv laboratorní výuka – ale už v této době začalo její experimentování s kluky, s klubováním, s pitím. Byla jako sociální motýlek, v žádné skupině pevně ukotvená, ale přítomná všude, kde se něco dělo. Začala si také všímat svého těla, objevovat ho s dívkami i chlapci. Její večery občas skončily tím, že se s někým vykousla a – o něco později – vyspala, ať už u něj doma v tichosti, aby nevzbudili rodiče, nebo přímo v klubu bez jakékoliv třídy; občas tím, že se vrhla do rvačky, když se do jejích společníků někdo pustil; občas hecem v podobě vtípků na hraně legality, do nichž se nechala navést. Pokoušela, co přesně může ještě udělat, kde přesně leží v rámci Ottawy hranice, jak daleko může na jednom místě zajít. Byl to určitý typ dobrodružství – mnohdy nerozumný, že ho máma neoceňovala, ale o to svým způsobem chutnalo lépe. (A možná, jen možná, doufala, že si jí díky tomu otec všimne. Nevšímal. Snad o to víc – protože nebyla vlkem, mužem, potenciálním nástupcem a přitom konkurencí.) Tohle v kombinaci se smečkou, již milovala, chvíli stačilo. Dokud nedodělala školu. Dokud nezačala pracovat jako servírka, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Ta práce nebyla těžká, v něčem jí bavila, ale pravidelné hodiny jí ubíjely. To, že byla součástí smečky, ale zároveň byla svou lidskostí vyčleněná, taky – a čím dál tím víc. Zklamané pohledy jejího otce, které vůči ní vrhal pokaždé, když se zmínilo, že nešla na vysokou, zrovna tak. Shelby to vydržela tři měsíce – a pak ji příliš nalákala cesta. Její máma překvapivě pochopila. Objala jí. Řekla jí, ať se jí vrátí, až bude zas chtít přijít domů, a ať jí volá.

And for a moment I forget to worry…

Shelby zmizela na cestu. Neklidná, rozlítaná, a možná, jen možná, hledající to, kým je vlastně bez smečky, bez mámy, bez otce. Nikdy v žádném městě nevydržela dlouho, pár měsíců maximálně. Procházela je úplně stejně jako národní parky, stopovala, užívala si volnost a svobodu – a když jí chyběl domov, volala a posílala pohledy. Živila se různě. Někdy jako krátkodobá výpomoc sbírala jahody, jindy se vrátila do práce jako servírka, onehdy zas využila své tělo. Nevadilo jí to, neviděla v tom nic špatného – a v lehkomyslnosti i jisté aroganci si neuvědomovala rizika, neboť věřila, že pokud se o sebe dokázala postarat doteď, zvládne to i nadále. V tom všem čekala na proměnu, na vlčici, která se jí stále skrývala pod kůží a nechtěla se projevit, i když se dávno přehoupla přes dvacátý rok. Jedna její část začala pochybovat o tom, zda její otec neměl pravdu: zda se na vlkodlaka jednoduše nehodí, a tak jí její zvířecí část odmítá. Byla to hloupost, ale Shelby se neměla koho zeptat, o koho opřít. Chvíli zvažovala návrat domů, vlastní byla dost nalomená. A přesně v tento moment ji na krajnici při stopu nedaleko Winnipegu našel mladý muž, který jí nabídl odvoz. Představil se jako Pierce Boyle.

The stars, the moon, they have all been blown out…

Uvědomil si, že je jiná, ve stejnou chvíli, jako to došlo Shelby. Dali se do řeči. Shelby, věčně otevřená a upovídaná, mu v nejasných konturách popsala svůj příběh. Pierce se toho chytil a začal jí vyprávět jinou pohádku. O vyhnancích, co si říkají Ohaři. O vlkodlacích, kteří také nikam nezapadají, ale mezi nimi nachází svou cenu a své místo. O svobodě, kterou si užívají, protože jejich Alfa nevěří na rigidní pravidla a sám nedovede nikde dlouho zůstat. Pierce ji nalákal na to, že mezi nimi bude volná, ale zároveň ukotvená, bez tlaku a bez odsudků – že Ohaři věří v jiné hodnoty, že Shelby mezi ně dokonale zapadne. Rekrutoval ji. Shelby až zpětně, až příliš pozdě došlo, že jedinou její alternativou byla v tu chvíli smrt. Ohaři byli sice jiní než její původní smečka, avšak ne tím dobrým způsobem. Dominantní vlci nepřinášeli žádný pocit bezpečí, ba naopak, živili se na slabších členech. Solomon byl charismatický vůdce, avšak bez jakéhokoliv zájmu o jednotlivce. Každý byl jeho otrok, odevzdaný poddaný, který zvláště v případě Kapp musel přinášet nemalé finanční oběti. Shelby byla navíc jediným člověkem mezi vlkodlaky, outsiderem, čekajícím na to, až se v ní probere šelma a vtiskne jí všechny výhody nadpřirozeného života. Bránila se slovy, mrštným jazykem, neboť přesně tak reaguje na to, když se cítí vyděšená – ne tím, že se stáhne, ale defensivní drzostí. Než se nadála, byla do celé struktury zapletená hlouběji a pevněji, aniž by se byla schopná vymotat. Měli přístup k jejím financím. K jejím kontaktům. Měli všechno včetně jejího pasu a dokladů. A Shelby se najednou ocitla na místě, z něhož zdánlivě nebylo úniku.

I'm gonna be free and I'm gonna be fine (maybe not tonight)

Po pár měsících mezi Ohaři, v půlce roku 2024, se konečně poprvé proměnila. Už pár dní předtím jí svědilo celé tělo, bolela ji hlava, cítila se unavená. Myslela si, že na ni něco leze. Při úplňku se ukázalo, že to není pravda, a jejím jediným štěstím – do té doby neštěstím – byla skutečnost, že byla nucena začátky veškerých úplňků trávit s Ohaři, vyděšená a snažící se učinit co nejmenší, dokud o ní vlci neztratili zájem a nenašli si lepší kořist. Dodnes nechápe, jak je možné, že ji neroztrhali, ale má dojem, že to mělo co dočinění s Boylem, který nad ní výměnou za sex držel ochranou ruku, a možná i s jejich Omegou. Bolelo to. Bolelo to víc, než si kdy dovedla představit, když jí všichni doma vyprávěli příběhy. Nebýt Boylea, toho dne by se stala lovnou zvěří. Vyprovokovaná bolestí, zmatením a snad i vztekem zaútočila na jinou Betu, Damiena Knighta, který si dobíral jednu z Kapp. Ten den získala jizvu na pravé paži a také svou vlčici. Alespoň do té se zamilovala – jak to tak chodí, s nově objeveným kusem duše, co jí posílil a z absolutní kořisti udělal něco bojovnějšího, jistějšího, přidrzlejšího. Ohaři jí stejně přitlačili na místo Kappy, nedali jí šanci se projevit. Byla žena, navíc v jejich kruzích živící se prostitucí, aby se pro Ohaře učinila alespoň nějak cenná a zároveň si mohla dovolit mezi nimi žít. Měla sloužit, měla mlčet, držet krok. Něco takového Shelby však nikdy moc nešlo, a tak se věčně dostávala do problémů: nejednou schytala facku, nejednou se jí pokusili ponížit. Teď, už s nově narostlými tesáky, se onu ruku obvykle pokusila kousnout.

Smrt Boylea pro ni představovala ránu – svým způsobem, který nikdy zcela nepochopila, ho měla ráda, ale mnohem víc jí to ukázalo, do jaké míry si ve smečce nemůže nikdo být nikdy jistý. Paradoxně jí to žene k ještě větší hádavosti, drzosti, snaze se vymezit, neb pokud může padnout spolehlivý a pevný vlkodlak jako Beta bez jediného důvodu, co jim brání zabít ji? Shelby, která vždycky rychleji činila než myslela, o to spíš nechce odejít bez boje, nechávat je, aby si s ní dělali, co chtějí. S Ohaři bojuje, i ze své pozice Kappy a z práce prostitutky, která se Solomonovi hodí – a při tom všem se po příchodu do Seattlu, sídla Marroka, začala poohlížet po cestě ven. Pokud ji nenajde tady, v místech, kde má šanci najít útočiště mezi králem vlkodlaků, pak kde?

Zajímavosti

Její pracovní jméno je Blue. Dřív šlapala především na ulici na vlastní noze, nicméně u Ohařů jí nejprve dělal pasáka Boyle, který vyhodnotil, že v této pozici bude smečce nejcennější, a po jeho smrti se přesunula do pevných podniků. Ve Seattlu si vybrala Black Collar, má však problém, že tam na ni tlačí s vízem a pracovním povolením.
Ráda šije a vyšívá. Je to jedna ze sedavých činností, která jí dovede udržet na delší dobu než pár minut. Ve skříni má pár kousků – tílka, šaty, kalhoty – které si buďto zásadně upravila nebo rovnou celé sama ušila. Její šatník je obecně hodně rozmanitý, Shelby nemá vyhraněný vkus a dovede nosit vše od elegantních šatů po roztrhaná, vytahá trika. Záleží na náladě.
Hlavně ve vlčí podobě miluje sníh.
Je bilingvní, s mámou komunikovala prakticky jen ve francouzštině.
Dovede se dobře orientovat v přírodě i bez GPSky – stačí jí mapa.
Je bisexuální, nemá vůbec žádnou preferenci a svou orientaci se nesnaží nijak zastírat – nahlas bude komentovat jak muže, tak ženy.
Má čtyři starší bratry – Samuel, který působí v Marrokově smečce, je jí věkově nejblíž. Ostatní bratři jí jsou mentálně i věkově zásadně vzdálení, nejmladší z nich má přes šedesát. Shelby si s nimi nikdy neporozuměla a ač by to nepřiznala, popravdě na ně i žárlila. Nechápala, v čem přesně jsou o tolik lepší než ona.
Nosí šperky, byť se jedná o většinou zlatou bižuterii. Na prstech má vždy několik prstýnků, na krku řetízky.