SCOTT WALKER

Detektiv – Oddělení vražd | Max Parker | Sunny

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

Did he who made the Lamb make thee?

Rodina & vztahy

Taylor Walker – Ex-manželka, byť se o ní tak ještě nenaučil podvědomě uvažovat, a také kolegyně z jiného oddělení. Jejich rozvod je čerstvou záležitostí, již Scott špatně snáší. Stále ji miluje, ale snaží se racionálně uznat, že se jednalo o nejlepší možnou volbu a že láska jednoduše někdy nestačí.
Charlotte „Charlie“ Walker – Jejich osmiletá dcera, která plánovaně přišla na svět v jediný moment, kdy se jim zdálo možné založit rodinu, aniž by Taylor musela obětovat kariéru. Na tak pozorné lidi nicméně oba rodičovství podcenili a Charlie vyrůstala do velké míry s babičkou, až s ní nakonec začala během rozvodu žít trvale. Scott to vnímá jako zásadní selhání a snaží se s ní trávit, co nejvíce času dovede; většinou se ale jedná o ukradené večery.
Sylvia Walker – Matka, s níž má pevný, leč poznamenaný vztah. Smrt Scottova otce a Sylviina manžela je hodně sblížila, jednu dobu vystupovali jako jednotka stojící proti všem. Jsou zvyklí si navzájem pomáhat a být si oporou. V současnosti se stará o Charlie. Povoláním je učitelka matematiky.

Charakter

188 Cm | 84 kg | Zrzavá | Modrá | Neví o vlkodlacích

Scott představuje někoho, kdo má mnoho předpokladů být dobrým člověkem i vyšetřovatelem – je zásadový, ale svět nevidí černobíle; má věrnost a hodnoty, na nichž mu záleží a jimž se snaží dostát, ale dovede pochopit, pokud jim někdo nemůže vyjít vstříc; je chytrý a bystrý, ale chybí mu otravná arogance; má laskavost a empatii, s níž se dovede vcítit do oběti i do myšlenek pachatele. A on se snažil, aby žil správně. Vážně se snažil, měl cíl a záměr. Někde na cestě se však cosi zvrtlo a zanechalo ho to v pozici zkorumpovaného policisty s rozpadlou rodinou za zády a skrývanými stopami únavy v očích. Možná si za to může sám. Možná se prostě ve špatný čas ocitl na špatném místě a za špatná rozhodnutí platí vyšší cenu než mnozí jiní. V každém případě se nachází ve fázi, kdy se zoufale pokouší balancovat svůj život, aby se mu nerozpadl úplně a on nepřišel o všechno, co zná a co ho utváří.

Je v něm silně zakořeněn smysl pro empatii, jež byl však postupně – rok po roku, zkušenost po zkušenosti – nucen otupovat. Scottovi se pravidelně dostává náhledu do těch nejzvrácenější, nejodpornějších zákoutí lidské duše; do pohnutek vedených animálním afektem stejně jako do pečlivě připravených činů založených na chladné racionalitě bez špetky citu; do lidského hnusu, lží, agónie, která je někdy páchána z vlastní bolesti a někdy čistě z rozmaru. Zatímco dřív dbal na další osud oběti i jejího okolí, co prožívalo zhoubný spad důsledků špatných životních rozhodnutí, v posledních letech – zejména od doby, co nastoupil na oddělení vražd – si drží nutný odstup. Už se nesnaží být oporou pro všechny, jejich záchrannou sítí a opornou zdí, dostupný 24/7 na telefonu i dlouho potom, co je daný případ uzavřený, ochotný vždy pomoct nebo ve špatném momentu přijet. Svou práci se navždy bude snažit dělat dobře a citlivě, ale emočně se do ní přestal investovat s takovou intenzitou, co by ho jednou rozervala na kusy – ví, že si to nesmí dovolit, ne zcela. Jeho přístup – všechno, co viděl; všechno, co nedovedl vyřešit nebo uzavřít tak, jak by bylo spravedlivé – ho ostatně i tak rozežral natolik, že si s sebou nosí špatné sny i vinu; že má dojem, jako by patřil všem, ale až příliš málo těm, na nichž vážně záleží. Svou empatii, um vcítit se, nyní využívá raději na druhou stranu, směrem k pachateli, ke schopnosti jeho či její činy pochopit, rozebrat, dívat se na všemožné motivy a hledat rozmanité důvody. Činí z něj dobrého vyšetřovatele, který vyniká především ve výsleších – umí se dostat pod kůži, zpracovávat: mlčet tam, když je to potřeba, nabídnout pochopení, když to má smysl, a uhodit tehdy, jakmile si to situace žádá. Umí číst drobné nuance ve vzduchu, pracovat s lidmi. Stále je laskavý hlavně k těm, kteří si to zaslouží, protože bojují s démonem žalu a ztráty, stále se jim snaží vycházet vstříc, ale na jejich slzy se dívá s větším odstupem. Jako divák. Jako někdo, kdo se nutí být vzdálený a tvářit se, že trýzněné masky pozůstalých ho neženou stále dopředu a dopředu a nejsou důvodem, proč zůstává u policie. Ne vždy mu to jde – na to až příliš dobře ví, jaké to je, trpět v nevyřešeném limbu, v nejistotě toho, co se stalo, ale přitom v prožívání všech následků, co jsou s tímto stavem spojené. Občas mu tak přibude nová noční můra, nový výjev, který jej nutí cukat se pokaždé, když dovoluje své dcerce přespávačku u kamarádky nebo když kolem její školy vidí potulovat se někoho, kdo se mu jednoduše nezdá. Ale zároveň si pokouší vybírat, na koho se emočně naváže, ke komu si dovolí přilnout. Činí tak pečlivě, až se ten okruh lidí osekal na jedince, u nichž seznal, že to jinak nejde. Jeho dcera. Jeho matka. A jeho ex-manželka, s níž se mu vztah možná rozpadl, ale Scott cítí, že z nedostatku lásky to ani trochu nebylo. Ti mají jeho city a on je miluje hluboce, až bolavě, udělal by pro ně cokoliv. Škoda, že jim není schopen věnovat i svůj čas.

Scott se totiž řadí mezi typické workoholiky a snadno se nechá pohltit svou prací. Od puberty věděl, že chce být policistou, nebo lépe řečeno detektivem na oddělení vražd, a za tímto cílem si sebevědomě šel. Ačkoliv si uvědomuje, že jeho smyslem by měla být jeho dcera či rodina, faktem je, že je to jeho práce, co mu určuje tempo života a definuje ho. Každý jeho případ mu leží v hlavě, těžko se mu vypíná a ještě hůř ho nechává na konci dne na služebně, aby z práce odchází s hlavou čistou. Naopak má tendence se tím, na čem pracuje, nechat spolknout, čímž ztrácí přehled o čase a na svém stole mezi fotkami obětí popravdě nechává i kousky sebe. Stejně, jako si někdo nastavuje budíky ráno, aby se probral, si Scott nastavuje ty své na večer, aby ho něco vytrhlo z práce a on alespoň zvážil to, že půjde domů – často to neudělá, čistě protože má strach, že by mu utekla stopa, myšlenka, že by mu mezi prsty proklouzlo něco drobného, jakýsi detail, který je pořád na dosah, ale zároveň se mu nikdy nedaří uchopit. Všechny případy se pokouší vyšetřit co nejrychleji nejen proto, že mají největší úspěch na uzavření v prvních dnech od začátku vyšetřování, ale také protože je v něm silně zakořeněný pocit, že pokud tak neučiní, tím větší je šance, že se něco pokazí – že se najde se nová mrtvola, že se někdo spravedlnost pokusí vzít do svých rukou. Jednoduše řečeno, že selže a zklame. To je jeho pohon. To je důvod, proč se mu těžko usíná a hlava mu vždy jede na plné obrátky, aniž by se málokdy dovedl uvolnit.

Partnersky je s ním tedy těžko vyjít – s jeho bývalou manželkou, Taylor, mu vztah fungoval dost možná akorát proto, že ho dovedla pochopit. Mohl s ní mluvit o případech a nemusel vysvětlovat pozdní příchody domů či fakt, že se u večeře mnohdy ztrácel v myšlenkách. Jednoduše s ní byl, bez velkých požadavků, s možností nechat se obejmout, když se vrátil domů po těžkém dnu a s otisky lidského hnusu, který jej nutil dívat se na vlastní dceru se zrychleným dechem, za víčky. Na rozdíl od mnohých jiných si dává velký pozor na důležitá data, která nezapomíná – má je všechny pečlivě zaznamenané v kalendáři v mobilu – a často se na ně dostaví, nebo se případně alespoň omluví. Jenže to nestačí. Jakkoliv se snaží, v každodennosti ho práce pokaždé stahuje zpět k sobě, žene ho kupředu podvědomou vinou, že je pachatel pořád na svobodě, zatímco rodina a potažmo i přeživší oběť, trpí. Výtka, že mu víc záleží na jiných a hlavně na mrtvých, sice ve své podstatě není pravdivá, ale stejně je trefná – a faktem je, že časová dotace, jíž jim věnuje, tomu odpovídá. Jakmile do jeho vztahu s Taylor vstoupily ještě k tomu tajemství, o nichž najednou mluvit nemohl, domeček z karet v podobě jeho manželství se zhroutil, neboť ztratil základní stavební kámen: syrovou otevřenost a upřímnost.

Na upřímnosti, věrnosti i spravedlnosti si Scott totiž silně zakládá. Ve svém životě nerad lže, vlastně v tom není ani příliš dobrý – jeho máma mu ostatně vždycky říkala, že nosí srdce na dlani. V průběhu života se naučil lhát tím stylem, že se nechtěnému tématu raději umně vyhne, protože jinak má každou lež tendenci budovat tak pečlivě, s takovými detaily, až je to mnohdy přehnané a v puse mu zanechává o to větší pachuť. Když nemá co říct pravdivě, pak raději mlčí – což vzhledem k jeho neupovídané povaze naštěstí není příliš nápadné – nebo odpoví neurčitě, a přesto dostatečně. Spravedlnost, již uznává, se pevně pohybuje v mezích zákona. Scott se ostře vymezuje vůči jakékoliv jiné, vlastní formě, například pomstě nebo vigilantismu. Chápe, že stát může v některých případech selhat, dopustit se chyby, nicméně v jeho očích je to stále menší zlo než představa, že lidé berou právo do vlastních rukou. Vůči svému vlastnímu morálnímu kompasu, jímž se řídí, je tedy značně pokorný. Snaží se chovat podle toho, co vnímá jako to správné, ale dobře chápe, že hranice mezi škálou špatný-správný je značně rozostřená, problematická a že zrovna on není v pozici cokoliv posuzovat, pokud se nejedná o paragrafy a dodatky ústavy. Pro řadu činů v jejich podstatě nachází pochopení, neboť dobře ví, že svět není černobílý a že paleta šedavé je široká, jenže to neznamená, že chyby – jakkoliv učiněné z afektu, z omylu, ze silné emoce – nemají být trestány, zvlášť pokud stojí druhého život. (Je snad trochu paradoxní, že ve své práci na oddělení sexuálních zločinů byl výrazně méně tolerantní a ochotný hledět na věci z vícero stran. Rychle pochopil, že zatímco vražda může mít komplexní, často tragické důvody, sexuálních napadení jsou ve své podstatě mnohem primitivnější. V tuto chvíli má podobný nedostatek zájmu v případě vražd nezletilých.) Jeho hlavní hodnotou je snaha chránit své okolí, respektive především svou rodinu, před vším zlým, co v rámci své práce živě vídává. V tomto směru, stejně jako v jakémkoliv jiném typu vymáhání spravedlnosti, je tvrdý, zásadový, neodpouští, byť v případě rodiny nevyžaduje trest, stačí mu uznání problému a slib, že se to už znovu nestane. Odmítá přihlížet, stát a nedělat nic. Zatímco vůči jeho pachatelům nebo komukoliv, kdo ohrožuje jeho rodinu, to znamená, že neodpouští a je ochotný je rozebrat na nejmenší částečky, aby je pokořil, v celkovém stylu života se to vyznačuje tím, že je vždycky ochotný pomoct či zasáhnout, když je třeba, mnohdy i impulzivně.

Situace s úplatkářstvím, do níž se ve své práci dostal, je pro něj tedy nepřirozená a Scott se z ní neustále pokouší nacházet cestu ven. Nedaří se mu to, částečně i proto, že si chce zároveň pořád udržet svou kariéru a nevzdat se toho, co do velké míry utváří – a také ničí – jeho život. Z neustálého pocitu, že na něj někdo přijde, se stal paranoidnějším, samotářštějším. Někdy má totiž dojem, že všichni vědí – že se na něj podívají a vidí, co udělal, v čem je každodenně zapletený. Straní se lidí, kteří by na něm mohli poznat, že je něco špatně, běžných konverzací i drobných interakcí. Ve vypjatých situacích zaujímá defensivní, podezřívavý postoj, kdy váží každé slovo a z konfrontací co nejrychleji mizí. Dřív se ostatním díval do očí s lehkostí, se sebejistotou. Teď jeho pohled hlavně v podobných momentech těžkne, stává se z něj skoro výzva, která ponouká, aby něco řekli.

Dobře si všímá především detailů, drobností, které jiným unikají, a nepatrných nesrovnalostí, jež by ostatní přehlídli. Z toho pramení i jeho sklony k pořádku, v chaosu se mu špatně žije a potřebuje, aby měly věci své místo: ať už na stole, ve skříni nebo ve složkách na obrazovce počítače či mobilu. Hodně velký důraz klade na intuici, už mu několikrát ostatně zachránila život. Pokud cítí, že je něco špatně, zvláště v rodině, dovede se proměnit ve vyšetřovacího psa i vůči své rodině – hlavně od matky někdy dostává výtky, že se k nim někdy chová, jako by byli jeho podezřelí. Těžko se mu vysvětluje, že právě tímto způsobem chrání, že opatrnost a informace jsou pro něj zbraní, že věří v prevenci, protože když se něco stane, je už pozdě. V práci každý den vidí následky. Z podstaty svého zaměstnání musí být zatvrzelý, vytrvalý, těžko se mu vzdává – a pokud, je to pokaždé z rozkazu nebo z momentu, kdy je jasné, že už žádné stopy neexistují.

Minulost

The Lamb

Scott se narodil do běžné rodiny, ničím zvláštní. Matka a otec. Sylvia a Gil. Nerozvedení. Občas se hádali možná tak o finance, ale Scott tuto tíseň nijak zvlášť nepocítil. Dali si na to pozor. Oba učili na střední škole – oba matematiku; poznali se na vysoké a utahovali si z toho, že Sylvia byla jediná holka na oboru, jejich princezna, která se probírala nerdy a nejnormálněji z nich nakonec vyšel Gil – a jejich plat dovedl spolu s hypotékou zajistit malý předměstský domek s ještě menší zahradou. Pořídili si dvě děti. Starší dceru, Liz. Po dvou letech mladšího syna, Scotta. Scott měl nejprve rád dinosaury, pak se vzhlédl v baseballu a jednu dobu si usmyslel, že bude ornitolog. Na dítě byl překvapivě všímavý a takto mohl trpělivě pozorovat své okolí a hledat na obloze všední krásu. Ve škole se mu dařilo. Po rodičích si dobře rozuměl s čísly a hůř s angličtinou, ale na co mu chyběl talent, to dohnal pílí. Neplatil mezi výrazné děti, které by sbíraly body popularity jako bonbóny, hlavu do záchoda mu však taky nikdo nestrkal. Měl své tři dobré kamarády, a to stačilo. Walkerovi byli dokonale, jednoduše nezajímaví – skoro plakátová rodina nižší střední třídy.

Když mu bylo osm a pár měsíců, atmosféra doma najednou zhoustla. Rodinné večeře se ze dne na den naplnily těžkým mlčením, otci kolem očí přibylo několik vrásek i přesto, že čtvrtý den tohoto ticha neodešel do práce a raději se na zahradě pustil do opravy plotu. Děti se, pochopitelně, ptaly. Bylo jim řečeno, ať si nedělají starosti, že si jejich táta akorát vzal na několik dní volno, protože si potřebuje vyřešit jedno nedorozumění. Tajemné, nevyřčené, dál nerozebírané. Scott byl citlivé dítě. Hádky rodičů na něj obvykle dopadaly tíživější než na Liz, máloco dokázal nechat být, dokud si nebyl jistý, že ostatní jsou vážně naprosto v pořádku – tady se po ujištění, že se jedná o dospěláckou záležitost, dál neptal. Vycítil, že otázky nejsou žádoucí, že jsou jeho rodiče ve stresu i bez jeho zvědavosti. Věřil, že odpovědi stejně brzo dostane a do té doby se s vlastní nervozitou z toho, jak budou vypadat, popasuje sám. Místo ní ale přišel výstřel. A pak druhý.

The Slaughter

Scott vzpomínky z toho odpoledne do velké míry vytěsnil – má je, ale jsou rozmlžené a už ani ve snech je nepoznává, neb se slívají v jedno s jeho novějšími. Figurují v nich modro-červená policejní světla. Výkřik. Pláč. A krev. Obrovské množství krve, rozlité po hnědém lakovaném dřevě jejich chodby, rozprsklé na krémové zdi i řadě pověšených kabátů. Tělo jeho otce naštěstí – na rozdíl od Liz, která ho zastavila – neviděl. Dost možná by ho ani nepoznal: chyběla mu větší část obličeje. Na pohřbu měl Gil uzavřenou rakev a na to, jak populární učitel býval mezi studenty, prakticky žádné návštěvníky. Sylvia prakticky nebyla schopná mluvit, ale nakonec jim musela říct pravdu. O dívce z tátovy třídy, která se ztratila, jen aby ji po pár dnech našli v kufru zaparkovaného auta. O tom, že ta dívka neměla snadné umírání. O tom, že určité stopy ukazovaly na jejich otce – nebylo jich moc, ale nějakou chybou prosákly do novin a staly se titulní informací týdne. Sylvia si byla jistá, že její manžel nic neprovedl. Takový nebyl. Otec oné dívky nabyl jiného názoru. A tak se spravedlnost pro svou dcerku rozhodl vzít do svých rukou.

Scott netušil, co si má myslet, vyjma pocitu, že tohle je prostě špatně; vzhledem k tomu, že o dva dny později se jim na dveřích garáže objevilo černým sprejem napsané slovo "PEDO", veřejnost měla jasno. Matka odmítala dům prodat a přestěhovat se, protože tvrdila, že tak se chovají lidé, kteří něco provedli – a oni, nikdo z nich, nic neudělali. Scott se s ní snažil souhlasit. Ve škole osaměl, na chodbě slýchal posměšky, několikrát nešťastně "spadl", ale dál si trval na tom, že jeho táta – jeho hodný, vlídný táta – je nevinný, dokud nebude prokázáno jinak. Měl vztek. Měl takový vztek a přitom ho – je všechny – nikdo neposlouchal. Případ mrtvé dívky zůstával stále otevřený, ale ostatní to přikládali faktu, že finální přiznání se ztratilo v rozhodnutí jednoho zoufalého muže. Ačkoliv o tom doma nemluvili a snažili se tvářit, že je vše v pořádku, ani Sylvia a Liz to neměly o nic snazší. Když jim o rok později přišla zaklepat na dveře policie s formální omluvou, že vraha dívky náhodou vypátrali, protože se svůj čin pokusil zopakovat, a jejich otec a manžel byl tedy skutečně nevinný, bylo však těžké cítit satisfakci. Škoda byla napáchána. Rodina se částečně rozpadla, její dynamika se zcela posunula. Scott mimoděčně zaujal roli muže domu, protože ho hryzala povinnost. A zatímco se on pro Sylvii stal, mnohdy i za cenu vlastních emocí, velkou oporou, z Liz se stal někdo ošklivě kousavý, nedůvěřivý a cizí. Nikoho nepřekvapilo, když v sedmnácti utekla za svým přítelem a vazby s ostatními zpřetrhala. Bolelo to stejně.

Scott se tehdy upnul na myšlenku, že podobným chybám se má bránit, že státem dána spravedlnost má chránit, ať už před primárním násilím, tak před pomstou – protože ta nikam nevede a naopak může stát ještě víc. Jako dvanáctiletý se ve svém naštvání rozhodl, že to chce změnit; že se chce vrhnout do stejného systému a dělat věci správně, bez podobných přešlapů, bez zničených životů. Pokud by pomohl jednomu člověku, bylo by to víc než dost. Brzo se ukázalo, že to není jen rozmar. Během let ho tento cíl nepřešel, naopak se upevnil – všichni okolo zapomínali, co se stalo, ale Walkerovi dál žili ve stejném domě a každý den chybou jednotlivce i systému prožívali. Přestože si v pubertě musel najít brigádu, protože utáhnout celou domácnost z jednoho učitelského platu nebylo snadné, věděl, že jeho cesta povede na policii. Po střední nastoupil na vysokou, ochotný několik let splácet studentský úvěr, přestože dostal částečné prospěchové stipendium; byla to pro něj investice do budoucna. Za obor si vybral kriminální právo – směr, který mu měl pomoci stát se detektivem. Vystudoval s výbornými známkami a šel dál.

The Justice

Po škole nastoupil do policejní akademie. Někdy tam, mezi těžkými fyzickými tréninky, večery strávenými nad paragrafy, výukou zpracování místa činu či psychickými hrami výslechů, mu došlo, že se z volání po spravedlnosti alespoň pro druhé, když pro sebe se jí pořádně nedočkali, se stávalo poslání, které ho naplňuje. Nutilo ho přemýšlet a hýbat se, kombinovalo v sobě různé typy zaměření i zátěží a při tom všem mohl pro někoho, kdo to potřeboval, dělat něco smysluplného. Skutečnou praxi zakusil po sedmi měsících, kdy se z akademie posunul na místo pochůzkáře na ulici. Scott do jednotky v University District vplul s pracovitou efektivitou, touhou se dál učit a posouvat se. Nevadilo mu zůstávat přesčas. Nevadilo mu dělat i fyzicky náročné či nepříjemné práce – věděl, že je to třeba. Když mohl, stínoval seniorní policisty a pokoušel se od nich pochytit jejich postupy. To, jak přemýšlejí. Na co se dívají. Brzy se ukázalo, že jeho silnou stránkou je jednak sbírání důkazů díky jeho smyslu pro detail, jednak um vést výslechy, ať už se svědky, oběťmi či pachateli. Jako by vždycky věděl, co přesně má říct, jakým způsobem se má zachovat, zda má přitlačit nebo naopak věnovat laskavost. Ta práce ho bavila, ale zároveň se snažil, aby ji překlenul co nejdříve, mohl složit detektivní zkoušky a posunout se k tomu, co chtěl skutečně dělat – a k zodpovědnosti, která k tomu přirozeně patřila.

The Stars

Jednou ze zásluh, kterou si připsal jako výhodu ve své kariérní cestě, bylo naverbování spolehlivé informátorky, která je v řešení několika případů dokázala navést správným směrem díky svým kontaktům mezi studenty i ošuntělými ulicemi univerzitní čtvrti. Taylor Donovan. Byla příliš chytrá na to, aby se nechala chytit, ale její kamarádi tuto výhodu neměli a ona se jimi nechala stáhnout. Líbila se mu od prvního momentu, kdy si naproti ní ve výslechové místnosti sedl a ona se na něj i jeho kelímek laciného kafe zahleděla se zvláštním vzdorem vepsaným jak do rukou založených na hrudníku, tak v povytaženém uhlově černém obočí, jímž mlčky soudila jeho nápojovou volbu. Pustila se s ním do přestřelky paragrafů, kterou by pravděpodobně vyhrála, kdyby neměla tu smůlu a narazila na někoho s menším zápalem a horší pamětí. Tehdy jí nechal odejít akorát s varováním vzhledem k tomu, že majitel domu obaleného toaletním papírem – údajně podváděl jejich kamarádku, a to hned s několika dalšími dívkami; něco na tom bylo, protože jedna z těchto milenek si do výslechové místnosti sedla hned po Taylor – nevznesl žádná obvinění. Scott si myslel, že ji ten večer vidí naposled. Podcenil ji.

Podruhé se mu do rukou dostala s lahvičkou prášků odhalenou při náhodném protidrogovém zátahu v univerzitní čtvrti a výrazem, který značil, že ví, v jakém je průšvihu. Byla. Překvapila ho tím – měla příliš dobré známky a příliš bystrý rozum na to, aby zahodila svou budoucnost v právu pro nelegálně držené stimulanty. Když ho znovu šedýma očima odsoudila za vodnaté kafe z automatu a jen tak z rukávu začala v systematické argumentaci sypat legislativu k nelegálním substancím, aby se ho pokusila udolat svou pravdou – o níž věděla, že je lží, viděl jí to na očích – Scott se celkem rychle rozhodl, že by jí byla škoda. Že má možná problém, v tomto případě nedostatek rozumu, ale že zrovna v tomto případě k reformě vážně nepomůže záznam v trestním rejstříku. Uzavřel s ní dohodu. Čistá minulost za informace. Měla ostatně kontakty, které se pro ně jevily jako cenné. Každý měsíc se měli scházet na kafe – kvalitnější než to na policejní stanici, jak sám navrhl při pohledu na její nakrčený nosík – aby mu odpověděla na otázky týkající se nejnovějších případů nebo se pokusila zjistit více informací. Scott nedovede říct, kdy přesně se z jedné podobné schůzky najednou stalo rande. Pamatuje si akorát to, že se z jejich pátků progresivně staly oblíbené dny v jeho měsíci. Nakonec ji políbil a tím porušil veškeré protokoly, které mají být nastaveny ve vztahu policisty a jeho informátora. Taylor ho nenahlásila – možná protože měla příliš starostí s tím, aby ho co nejrychleji dotáhla do svého bytu a zbavila uniformy.

Zamiloval se do ní nejen proto, že byla chytrá a absolutně nádherná, ale taky protože ho bez tlaku a bez otázek pokaždé pochopila – ačkoliv jí v hlase někdy slyšel zklamání, když jí volal, že daný den nakonec neplánovaně nezvládne dorazit, práci mu nikdy nevyčítala. Naopak, sama se rozhodla pro stejnou kariéru. Zbožňoval ji za to možná ještě víc. Scott od začátku věděl, že si ji bude chtít vzít; že s ní založí rodinu. Taylor nebyla jeho první, ale byl odhodlaný k tomu, že bude jeho poslední. Aby těhotenství a dítě nebránilo jejím profesnímu rozvoji, do tohoto milníku života skočili trochu po hlavě, na dva tak pozorné lidi s tendencí plánovat překvapivě nezodpovědně a bez rozmyslu. Vzali se. Narodila se jim holčička, Charlotte. Taylor o rok později nastoupila do policejní akademie, zatímco Scottovi se povedlo složit detektivní zkoušky a povýšit na poslední předstupeň před oddělením vražd – vybral si oddělení sexuálních zločinů a dostal místo v SoDo pod dohledem zkušené, otřelé detektivky. Možná za to mohla povaha domnělého zločinu jeho otce, jehož detaily se dozvěděl až zpětně, v pozdějším věku. Možná to byl stud v očích obětí, které neudělaly nic špatně, ale měly dojem, že je celý svět přesvědčuje o opaku. Už práci pochůzkáře bral vážně a byla náročná. Někdy tady, mezi rozbory biologických vzorků a těžkými rozhovory především s mladými dívkami, si ho práce k sobě začala stahovat až nezdravě příliš. V hlavě si případy nosil domů, někdy byl dostupnější pro holky z ulice než pro svou rodinu a zdálo se, že přestat nejde – protože zločin je jako hydra a lidí, kteří se starají, je málo.

The Tigers

Trpěla tím rodina. O Charlie se přes den starala především Sylvia, zatímco v noci se s Taylor pokoušeli scházet doma. Často se jim to nedařilo, ale Scott si ani neuvědomoval, jak moc mu pomáhaly ty vzácné dny, kdy si společně sedli na gauč nebo se jim jednou za čas povedlo vyrazit do zoo, na piknik, na výlet. Ty dny mu připomínaly, pro koho tohle všechno začal dělat; že spravedlivější a lepší svět, ve který bude mít důvěru, chce především pro Charlie i pro svou manželku, byť ta za něj bojovala sama. S Taylor navíc mohl mluvit. Když mu něco leželo v hlavě, když byl na pokraji něčeho nového, něco mu škrábalo o lebku, ale on se přes tu hranu nedovedl překlenout, často mu pomáhal právě rozhovor s ní. Neměl pocit, že veškerou zodpovědnost tak, jako v dětství, nese sám – a krom toho, Taylor měla ke každému jeho případu své postřehy. Scott věděl, že to nestačí. Že je tento styl života, skutečně plný akorát v ukradených chvílích, postupně zničí, neboť oba – Taylor i on – si vzájemně dávali akorát zbytky, protože se považovali za jistotu a věřili, že ten druhý pochopí. Chápali. Z trvalé absence je ale těžké kovat vztah a ještě hůř se v ní vychovává dítě. Ale zatím to fungovalo a on neměl odvahu to zpochybňovat. Ani jeden z nich by se stejně nedokázal vzdát své práce.

The Chain

Nebyly to absence, Taylořina neschopnost dorazit i na akce, kde být měla, její občasná zapomnětlivost, pro níž musel pokaždé Scott nebo Sylvia zaskočit, nebo jeho tendence nechávat si i v noci mobil zapnutý, co jim srazilo vaz – byl to jeho sen, který jim sebral to, co je drželo pohromadě: možnost spolu mluvit. Scott byl v roce 2022 povýšen na detektiva na oddělení vražd. Jeho parťákem se stal zkušený detektiv Brett Reddick, který se pyšnil tím, že za sebou rád nechává čistý stůl a vyřešené případy. Chvíli vše vypadalo dobře. Scott měl sice míň a míň času podobně jako Taylor, která se probojovala na protidrogové oddělení, Charlie u babičky již získala svůj trvalý pokoj, protože v jejím domě mnohdy trávila celou noc, ale věci si našly svůj rytmus, podle kterého běžely. Pak dostali případ – kluk s prostřeleným krkem. Reddick ho prakticky okamžitě vyhodnotil jako sebevraždu, Scottovi námitky neposlouchal. Důkazy byly příhodně znehodnoceny neopatrným pochůzkářem. Nikdo to neřešil, případ byl uzavřen. Zanechaná nábojnice se dokonce údajně ztratila. Jenže Scott ji našel. Z Reddickova stolu si chtěl vzít kancelářské sponky, místo toho na dně skleničky od nakládaných papriček našel cizí svědomí. Na malý moment se případ pokusil znovu otevřít za zády svého parťáka. Nevyšlo to, Brett na něj přišel a dal mu na výběr – mlčet, nebo se vzdát kariéry, protože on by se postaral o to, aby mu ji sebral. Tehdy to bylo poprvé v životě, co si Scott nevybral správně a co šel proti své vlastní cti. Vymstilo se mu to.

Reddick využil toho, že je Scott zasvěcený; sám měl totiž zaječí úmysly, chtěl se s manželkou a dětmi přestěhovat na druhou stranu států. V podstatě ho prodal kriminální organizované skupině Sons of Éire, která působila v severní části SoDo, jako svou náhradu v pozici špinavého policajta, který vraždy vedoucí zpět k irskému gangu zametá pod stůl a obvykle pro ně nachází jiné pachatele. Tuhle povinnost začal se Scottem sdílet, aby po dvou letech odjel na Floridu a jím stvořenou situaci vhodil Scottovi do rukou, ať si s ní poradí. Za celou jeho dosavadní kariéru to bylo jen pár případů, celkem čtyři, faktem ale je, že Scotta sžírá právě ona nejistota – a to, že ví, že jakmile dostane rozkaz, bude muset. Udělal chybu a nechal se stáhnout příliš hluboko, zastřel si cestu zpět a vykopal sám sobě jámu. Ví, že si za to může sám; že měl Reddicka nahlásit i za cenu svého rizika. Nedokázal to a teď sklízí následky.

Rozpad manželství je nejbolestivější. Pod novým tlakem a se špatným svědomím začal být Scott nutně defensivnější, najednou měl ještě méně času a povinnosti se kupily, neb volno trávil zametáním stop. S Taylor se začali hádat, přestávali spolu mluvit, večery na gauči se proměnily ve strohé textové zprávy, v nichž si akorát vzájemně sdělovali povinnosti. Charlie vídal méně a méně, snad i cíleně, aby se jí a mámě nemusel dívat do očí. Nadhození slovíčka rozvod bolelo, ale přišlo v momentu, kdy měl pocit, že mu hlava vybuchne – a oni se tedy vzájemně dohodli, že než se trápit, bude lepší jednoduše… přestat. Scottovi nedošlo, jak velkou chybu tím udělá. Že přijde nejen o manželku, ale i o nejlepší kamarádku; o člověka, díky kterému se necítil sám, s nímž se sice míjel, ale zároveň byl v každodenním kontaktu a na kterého se mohl vždy obrátit. Taylor neviní. Chápe, že tohle je jeho selhání, vliv toho, jak se změnil – že se uzavřel a přestal jí nabízet to, co ve vztahu bylo vždy jeho nejlepší kvalitou: oporu, otevřenost, laskavost. Přestal být domovem, takže nebylo divu, že se rozhodla odejít. Scott ji pořád miluje. Jen mu to, do jaké míry musí svůj život od základu změnit, došlo až v momentu, kdy ji téměř v přímém přenosu ztratil, když ji napadlo divoké zvíře v Olympijském národním parku, zatímco se po telefonu hádali, kdo vezme Charlie k zubaři.

Zajímavosti

Scottovi po rozvodu zůstal společný byt, který ale obývá především sám – Charlie si už natolik zvyklá u babičky, že domů, do prázdna a ticha, se jí prakticky nechce. Scott se za dcerou snaží alespoň několik dnů v týdnu zastavovat a vyhrazovat si na ni celé páteční odpoledne. Práci pak dohání v sobotu.
Dřív chtěl velkou rodinu, neb její vřelost mu po smrti otce scházela – zvlášť poté, co se od nich odloučila jeho sestra Liz, s níž zcela ztratil kontakt. Této touhy se vzdal kvůli své práci i kvůli Taylor, jíž nechtěl bránit v kariérním rozletu. Zpětně vidí, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které mohli udělat, protože i když se snažili, práce je s Taylor oba stáhla a učinila ze sebe jejich hlavní prioritu.
Peníze, které dostává od Sons of Éire, neutrácí. Nově začal navíc sbírat důkazy proto, aby se jim eventuálně mohl postavit – jeho cílem je především zabezpečit rodinu vůči možným následkům, o pádu své kariéry nepochybuje. S touto skutečností se pokouší vyrovnat.
Nemá problém pracovat na jakémkoliv typu případů, ale rodiny zastřelené ve vlastním domově s ním vždycky zůstávají silněji. V době, kdy podobný případ řeší, je obvykle zamlklejší a z práce prakticky neodchází.
Býval kuřák a několikrát se pokusil skončit. Poslední pokus je nejúspěšnější, trvá už osm měsíců a dvanáct dnů. Cigarety nahradil za nikotinové žvýkačky.
V tuto chvíli už líp slyší na své příjmení než na své jméno.
Nosí s sebou služební zbraň Springfield 1911. V kufru auta má navíc i samonabíjecí pušku AR-15.
Je věřící – anglikán. Tuto informaci nijak neventiluje, vlastně ji o něm ani mnoho lidí neví, ale když potřebuje, aby svět okolo ztichnul, on se necítil sám nebo tak, že se utopí ve vině, chodí si sednout do katedrály sv. Marka.