RICHARD HUXLEY

1726: Welcome, Little One

 

Richard se narodil jako druhorozený syn 26. září 1971 v 17:26 v Boston General Hospital. Jeho rodný list nesl pár suchých informací. Narozený o dva a půl týdne předčasně. Otec – James Huxley. Matka – Silvie Huxley, roz. Kearney. U toho letmá poznámka, že byli svoji. Sotva dokázala vystihnout složitou situaci, v níž se rodina v ten moment nacházela. Jamie u porodu nebyl – ne na nemocniční chodbě, ne ve městě, ne v zemi. Richard představoval relikt posledních nocí strávených doma předtím, než odjel bojovat do Vietnamu. První dva roky znal malý chlapec svého otce pouze z fotografií či z vyprávění a jeho vzorem i průvodcem v životě se s lehkostí stal o čtyři roky starší bratr Danny. To se nezměnilo ani poté, co se James z války vrátil – byl propuštěn kvůli zranění oka, na které částečně oslepl. Ve Vietnamu, mezi deštěm a kulkami, však zanechal mnohem víc než zrak. Ztratil tam kus duše, který mu dával motivaci žít. Nebyl… zlý. Prudký. Agresivní. On prostě jen byl. Tichý. Zlomený. Bez zájmu. Sotva se schopný postarat o rodinu, protože velká část jím vydělaných peněz končila v chlastu. Na nohy ho nepostavilo ani narození třetího dítěte, benjamínka a malé sestřičky Elle, o tři roky mladší než Richard. Tím, kdo o ně pečoval a koho se Richard naučil respektovat víc než vlastního otce, byl Danny. Malý a přesto silný, zádumčivý a všímavý vůči jejich matce, která se strhaně snažila zaopatřit domácnost z jednoho platu. Pomáhal a k tomu samému vedl i Richarda – hledal malé cesty, jak si přivydělat, jak ulehčit a donést domů jídlo v době, kdy měly být jeho jedinou starostí domácí úkoly. Jejich vyrůstání se kolem toho točilo snad víc než kolem školy, kde Danny i Richard dovedli fungovat, avšak na hranici pomyslného až-až, a pouze pilná, trochu přidrzlá Elle prospívala. Měli jiné priority, skutečnější a hmatatelnější. Ačkoliv si je dovedli odlehčit – byli ostatně tři a nacházeli si hry a dobrodružství při sbírání plechovek či rozdávání letáků –, jasně se za nimi však skrývala zodpovědnost a povinnost. Na fungování jejich malé, pětičlenné jednotky to mělo dva efekty. Za prvé: to, že Jamie o deset let později zemřel, když při cestě domů z hospody zakopnul a nešťastnou náhodou si rozrazil hlavu o patník, přijali s tichým, nedramatickým odevzdáním a seznáním, že se vůbec nic nemění. Za druhé: je čtyři celá situace přilnula pevně k sobě a slovu rodina vtiskla nenahraditelnou roli.

 

​

1403: Be All That You Can Be

 

Zdá se proto trochu paradoxní, že se armáda stala odpovědí i pro oba bratry. Když s tímto rozhodnutím přišel Danny pár týdnů před osmnáctými narozeninami, Silvie protestovala, nicméně proti klíčovému argumentu neměla šanci: přinese to rychle vydělané, dobré peníze, a ty představují všechno. Cestu ze starého, příliš malého pronájmu. Pro Elle šanci na lepší budoucnost v podobě vysoké školy, na níž měla hlavu i trpělivost. Méně starostí, méně stresu, lepší budoucnost. Byl to kalkul, nic víc, provedený prve Dannym a poté i Richardem, následujícím vzor svého staršího bratra. Dodnes nedovede říct, zda tohoto rozhodnutí lituje nebo ne. Splnilo účel – Silvii a Elle dostali do lepšího bydlení, v bezpečnější části Bostonu, a jejich sestřičce zajistilo právnické vzdělání na University of Massachusetts Amherst –, ale zároveň mu sebralo bratra. Danny byl zastřelen hned na začátku války v Zálivu, v momentu, kdy osmnáctiletý Richard dokončoval svůj základní výcvik mezi lehkou pěchotou. Jeho smrt představovala křižovatku, z níž však vedl pouze jeden směr. Zasáhla ho hluboko a bolestivě, podkopala počátky budovaných jistot, které si v armádě a její disciplíně našel; jenže tím, že rodina přišla o jeden příjem, bylo Richardovi jasné, že musí pokračovat. V opačném případě by Danny zemřel zbytečně, on by promarnil cenný půlrok života a musel si hledat špatně placenou práci se zkušenostmi skládajícími se akorát z toho, jak se správně drží zbraň a provádí patroly.

 

​

----: Climb to Glory

 

Jeho domovem se až do roku 2004 stala 10. horská divize Spojených států amerických a každá základna, kam byl převelen – někdy se nacházející v aktivních bojových zónách, někdy na půdě USA, jindy mezi spojenci. První bojové zkušenosti získal rovněž ve válce v Zálivu, po jejímž konci byl nasazen v rámci pomoci na Floridě při hurikánu Andrew, na základně Ramstein v Německu, poté při operacích na Haiti či v Bosně. Armáda mu nakonec byla bližší než Boston, kam se dostával zřídkakdy. Nebylo to snadné. Sotva to mohlo být snadné. Pochopil, že ačkoliv se mezi muži se stejným cílem a stejným rozkazem buduje jiný typ pevné rodiny, spravedlnost ve světě neexistuje a žádná válka nemá smysl. Ne doopravdy. Krev, která mu ulpívala na rukou, ne vždy patřila nepřátelům a ne vždy byla prolitá jím – někdy stačilo to, že museli masakrům prostě jen přihlížet, neboť z vyšších míst přicházely rozkazy o tom, že v žádném případě nemají zasahovat. Každá nová země přinesla hlubší pocit vykořenění a odtržení, vojáci se v jeho životě střídali, až nezbývala jiná jistota vyjma pití a rovněž sporadických e-mailů, vyměňovaných se Silvií a Elle. Jeho matka ho opakovaně prosila, aby se vrátil, naléhala na něj, že se zničí stejně jako jeho otec a Richard… Vlastně s ní souhlasil, jenže s každým dalším rokem stráveným v pevných armádních strukturách se zdálo víc a víc nemyslitelné, že by se vrátil do normálního světa. Bylo to zbabělé, ale radši se držel toho, co znal a co mu dávalo smysl a řád, než aby si hledal nové místo někde jinde. Nemyslel si, že by se mu povedlo uplatnit v jiné práci – rozhodně ne natolik, aby Silvii dál mohl podporovat. Kariérní postup, šplhání po žebříčku armádní hierarchie, ho v tom utvrzoval. Z obyčejné pozice vojína se nejprve vypracoval na hodnost Sergeanta, v níž vedl svůj vlastní tým, a nakonec na Staff Seargeanta, zodpovědného za vlastní taktické družstvo. Jako lehká pěchota měli za úkol především rutinní úkoly spolu s typickou útočnou a obrannou podporou při akcích – nebyli elitním mužstvem jako mariňáci, měli však svou klíčovou úlohu. V organizaci a podpoře hlídek, dohlížení na citlivé objekty, tréninku mužů a každodenním rozvrhu si našel prostor, ve kterém dovedl existovat a veškerou vinu v něm pěchovat do zapomenuté části své mysli.

 

​

1831: Hearts and Minds

 

Přišel o to přesně v 18:31, 15. srpna 2004. V Afghánistánu sloužil tehdy druhý turnus, z něhož mu chyběly poslední tři měsíce. Jejich úkoly byl jednoduchý: měli jednoduše zajišťovat stálou přítomnost, patrolující klíčové budovy či humanitární konvoje, hlídající upevňující se americkou vojenskou přítomnost. Byla v tom horká pouštní rutina, občas proložená smrtí, protože bojovníci za víru se vždy najdou. Ten den se nemělo nic stát. Nic nenasvědčovalo tomu, že se cokoliv stane. Jenže pak jejich auto najelo na minu a Richard byl jediným, kdo z celého vozidla přežil. Jeho cenou se stala noha, která byla rozdrcena těžkými ocelovými troskami. V ten moment se rozplynula jeho veškerá kariéra a z Richarda se stal beznohý veterán, navenek poplácávaný po rameni, ve skutečnosti zbytečný a ponechaný své existenci. Myslel si, že je to konec. Měl to být konec – následovaný ve šlépějích svého otce, strávený ve vzpomínkách a pití. Našel však ji. Nebo, lépe řečeno, ona našla jeho.

 

​

0600: Amazing Grace

 

Grace byla tehdy zdravotní sestrou v armádní nemocnici Bethesdě ve Washingtonu, kam se Richard eventuálně dostal, aby se mohl plně zotavit, než se ho chystali definitivně vykopnout z jejich řad s vyznamenáním, slovem díků a následným nezájmem. Od první vizity, kdy se zjevila u jeho lůžka, s ním mluvila jako s člověkem a ne jako s mrzákem. Když měl chuť padnout, nechala ho – a pak mu pomohla se zvednout. Když se ztrácel ve své hlavě, jemně ho dovedla zpátky. Činila tak s cynickým humorem, s popíchnutím, s tázavě zvednutým obočím, zda je tohle vážně všechno, co zvládne. Richard se do ní zamiloval dřív než ona do něj, a nejspíš to bylo dobře. Ačkoliv netušil, co bude dělat, najednou měl důvod za co bojovat – za svou hrdost, za svou vlastní hodnotu. Začal poctivěji docházet na rehabilitace, snažil se namísto toho, aby prostě ležel a čekal, co s ním bude. A Grace ho přitom celou dobu nenápadně nabádala. Když ho propustili, pomohla mu najít práci v autodílně, což mu přišlo dostatečně ironické, aby se byl ochotný ve svých čtyřiatřiceti učit úplně nové řemeslo. Nechala ho přespávat u sebe na gauči, než si pořídil vlastní byt. Doslova ho postavila na nohy. A až tehdy – právě tehdy – jeho city opětovala. Richard je jí za tento přístup dodnes vděčný, protože se sama nesmířila se skořápkou muže, ale nutila ho posouvat se dál a dál, zatímco po celou dobu stála po jeho boku. Eventuálně se vrátil do jejího bytu, tentokrát ne na pohovku, a do rytmu života automechanika vklouzl s lehkostí, již by mu mohli mnozí závidět – dílna ho fyzicky unavila, zaměstnala ho, dodala mu pocit úplnosti, aniž by v ní postrádal svou končetinu. Akorát vinu přeživšího, ošklivou a hlodající, neotupila. Ta mu zůstala, pečlivě skrývaná za úsměv a náznak domácí idyly, kterou se snažil budovat, aby se nestal ničím břemenem.

 

Zpětně si není jistý, jestli někdy viděl nesrovnalosti v Graciném chování – její práce zdravotní sestry jí ostatně poskytovala dobrou výmluvu pro to, že mizela na celou noc a občas se vracela pomlácená, jakkoliv to Richard nesl s nelibostí a nadával na ochranku její nemocnice. Snad na tom nezáleží. Teď už ví, že se mu brzo chystala říct, kým je. Čím je. Okolnosti ji k tomu dohnaly dřív. V noci, když se vraceli z oslavy narozenin její přítelkyně, je skoro srazilo auto; o Richarda se jen otřelo, Grace nabralo na kapotu a ujelo. Richard chtěl zavolat policii i záchranku, protože Grace se třásla a byla zcela očividně rozrušená, ona mu to však zakázala a řekla mu, ať ji radši vezme domů. Tam, v obýváku, ztratila kontrolu a musela se proměnit do své vlčí podoby. Richard si upřímně myslel, že přichází o rozum; že se uhodil do hlavy a tohle jsou sny, které prožívá v kómatu. Pak to – popravdě s větší lehkostí – než čekal, prostě přijal. Co jiného mu zbývalo? Vzdát se Grace? Těžko. Popírat to? Ještě hůř vzhledem k tomu, co měl před očima. A tak to vzal z druhé strany. Začal se zajímat. Ptát. Zjišťovat. Faktem bylo, že to vzal stylem, kdy nedostal na výběr. O Grace přijít nechtěl a tohle byl její život. Proto se musel stát i tím jeho.

 

​

2143: Got Your Six

 

Byla to smrt matky a právě zdánlivá rodina, co ho poprvé ponouklo k uvažování o proměně. Věčný život ho nelákal, nicméně komunita, která mu scházela, ano – nedovedl příliš dobře navazovat přátelské vztahy, ať už z nedůvěry či z obav. Po amputaci navíc cítil i limity svého těla; to, že ho víc bolelo druhé koleno, co kompenzovalo, že byl pomalejší, že mysl žila, ale klouby a svaly nutně zpomalovaly. Grace, sama proměněná nedobrovolně, se mu podruhé stala průvodkyní a učitelkou. Ačkoliv nad jeho rozhodnutím váhala, postupně usoudila, že mu prospěje a za riziko stojí. Po vzoru Marrokovy smečky i ta ve Washingtonu následovala pevný protokol složený z psychologického vyhodnocování, u Richarda o něco přísnějšího vzhledem k absenci končetiny a logických konsekvencí. Nakonec bylo seznáno, že se může zapojit mezi kandidáty. Nikdy netíhnul k bezuzdnému násilí, měl smysl pro hierarchii, uměl poslouchat a následovat disciplínu. Zdálo se to jako dost.

​

Proměnili ho o letním slunovratu v roce 2007. Z těch dnů si moc nepamatuje vyjma toho, že se cítil podobně jako tehdy, když mu mina sebrala nohu – popravdě se mu ty dva prožitky stírají ve své brutalitě. Na rozdíl od dalších čtyř kandidátů přežil a následně zvládl i první úplňkovou proměnu. Byla to jiná bolest, než na jakou byl zvyklý, brutálnější a silnější, vycházející ze samého jádra jeho existence, když se na povrch dralo zvíře, s nímž se měl sžívat. Možná pomohlo to, že se mu jednoduše odevzdal. Že ho přijal jako své rozšíření, nekonfliktně a otevřeně jako spoustu věcí ve svém životě, a nechal bestii v sobě plynout, zatímco po ní vyžadoval pouze své vlastní zásady. Neublížit. Nezabít. Už ne. Vlk to překvapivě uznal s lehkostí někoho, kdo raději chrání než zabíjí. Stal se víc Richardovým rozšířením než protějškem, rozvinutím vlastností, které v sobě již dávno měl, a vlk je v sobě umocňoval či dotahoval do důsledku. S kontrolou měl problémy akorát na počátku, a to v momentech krize, zejména když si dominantnější vlkodlaci troufali na slabší nebo bezdůvodně mrzačili zvířata. Nepochybně mu tehdy pomohla skutečnost, že washingtonská smečka patřila mezi ty stabilnější a že měl po boku Grace.

 

​

----: An Army of One

 

Oba napůl očekávali, že jejich vlci v sobě najdou zalíbení, stanou se druhy – vlastně to tiše předpokládali všichni. Nestalo se. Roky plynuly, Richard se s vlkem sžil, stal se Gammou ve smečce, aniž by aspiroval na vyšší pozici, maje podobný přístup jako v armádě: najít si místo někde uprostřed, kde nebude drcený všemi, ale kde bude mít omezenou zodpovědnost. Druhové pouto s Grace ovšem nikdy nevzniklo. Definitivně se to potvrdilo poté, co se k jejich smečce přesunula Beta z Texasu, Stuart Kennedy, jehož vlk se prakticky okamžitě navázal na Gracinou vlčici. Tuhle situaci spolu vydrželi rok, než se všichni shodli na tom, že se navzájem trápí. Nebylo snadné ji nechat jít – vlastně by řekl, že to bylo nejtěžší rozhodnutí v jeho životě, učiněné proto, že cítil, jak z Grace vyprchává štěstí. Byla roztěkanější, unavenější, musela se neustále kontrolovat, zatímco její vlčice jí táhla jinam; i jako člověk si Bety začala víc a víc všímat, propadat přirozenému šarmu. Stuart navíc nebyl špatný. Byl férový, držel si odstup, ačkoliv bylo vidět, že se mu Grace líbí, a nikdy nepřekročil hranice, dokud nedostal přímý souhlas. Richard jim ustoupil. Pro svůj klid i jejich; pro Gracinu spokojenost; pro vědomí, že jí nedokáže stát v cestě, zvlášť když tu jeho vydláždila. Současně však nedovedl zůstat. Přál jim to, vážně ano, sledovat to nicméně nedokázal. Odešel v zimě roku 2019, s požehnáním svého Alfy a s Graciným objetím.

 

Několik let se toulal. Vzdal se svého místa i průvodkyně a další smečku nehledal – ne principiálně, ale spíš protože nebyl schopen zcela zapomenout na tu původní. Vztahy, které navazoval, byly povrchové, často na jednu noc, nekomplikované a založené na jednoduchých transakcích, neb se po Grace netoužil – a netouží – dávat všanc. Jeho domovem se stal starší model Chevroletu Silverado, černý oprýskaný pick-up, a šňůra měst vedoucí z východního pobřeží USA na to západní. V každém z nich se živil krátkodobě jako mechanik a současně jako taxikář, dokud necítil potřebu pohnout se dál. Byla v tom volnost, kterou prakticky nikdy nezažil. Pocit, že nemusí být pro nikoho zodpovědný, pouze sám pro sebe. A vědomí, že trvale to stačit nebude, avšak nyní ano. Na jaře 2025 skončil až ve Seattlu, v Marrokově království, jehož králi se – jako všude – poctivě nahlásil. Ačkoliv se původně plánoval zas pohnout dál, nakonec zůstal. Ne trvale, ne stabilně, pouze s pocitem, že cesty je prozatím dost. Našel si laciný podnájem i práci v dílně Lambert&Sons, v níž figuruje pouze Victor Lambert, jeho postarší zaměstnavatel, bez synů – oba padli v Afghánistánu a ačkoliv Richard popírá jakoukoliv souvislost, je to možná jeden z důvodů, proč se ještě nerozhoupal k odchodu. Po nocích, aby se nenudil, si pak přivydělává ježděním pro taxikářskou společnost, která krom obyčejných vozů zajišťuje i luxusnější služby řidičů limuzín. Richard to černohumorně považuje za zkoušku svých životních hodnot.