REGINALD ‚REAPER‘ FINCH

Narodil se do jedné z nejbohatších rodin v Seattlu, do světa, kde se o penězích nemluvilo proto, že byly všude, všudypřítomné a samozřejmé, zabetonované do zdí domu, do tónu hlasu služebnictva, do způsobu, jakým se zavíraly dveře a řešily problémy.

​

Fuck you, I won’t do what you tell me.

​

Jako nejmladší ze čtyř dětí přišel na svět do již hotové struktury, do hierarchie, která fungovala dávno před ním a s níž se od něj očekávalo, že se prostě smíří. Dva starší bratři a sestra měli náskok, nejen věkový, ale i v boji o otcovo uznání, a domácnost byla prostoupená tichým soutěžením, které se tvářilo jako ambice a disciplína, ale ve skutečnosti šlo o permanentní test loajality a výkonu. Reggie do tohohle závodu nikdy nenaskočil – možná z lenosti, možná z vrozeného odporu k pravidlům, možná proto, že příliš brzy pochopil, že hra je předem nastavená a výhru si stejně odnese ten, kdo se nejlépe trefí do otcovy představy úspěchu.

 

Už na základní škole začal vyčnívat s otravnou vytrvalostí, kterou se pyšní dodnes: falšoval omluvenky spolužákům, aby se pak díval, jak učitelé řeší chaos, přehazoval tabulky se jmény v elektronickém systému, zamykal tělocvikáře ve skladu s nářadím, jednou dokonce přesměroval školní rozhlas tak, aby během ranního hlášení zazněla vulgárně přepsaná hymna školy. Nebyly to vysloveně zločiny, spíš drobné [možná víc než drobné] sabotáže systému, testování hranic, které ho zjevně bavilo víc než samotný výsledek. A pokaždé, když se zdálo, že tentokrát už to opravdu přehnal, nastoupil jeho otec se svým klidem a peněženkou – právníci, dary škole, nenápadné sponzorské smlouvy, telefonáty za zavřenými dveřmi. Peníze fungovaly jako univerzální lepidlo, které zahladilo praskliny, utišilo pohoršení a z Reggieho průšvihů udělalo jen nepříjemné epizody, nikdy skutečný problém. On sám to sledoval s ironickým odstupem a velmi rychle pochopil, že odpovědnost je v jejich světě relativní pojem.

​

I tried hard to have a father, but instead I had a dad.

​

Rodina byla laboratoří charakterů, v níž se sourozenci formovali pod tlakem bohatství, přísného řádu a neustálé potřeby se zavděčit otci, který byl centrem gravitace všeho dění. Bratři sbírali úspěchy, tituly, sportovní trofeje a akademická ocenění, sestra excelovala v oblastech, které byly společensky správné a dobře prezentovatelné společnosti, s níž se na denní bázi stýkali. Mezi sebou vedli tichou válku drobných podrazů, přehlížených křivd a pečlivě maskované závisti. Reggie to pozoroval zpovzdálí, často s pobaveným úsměvem, někdy s lehkým opovržením, protože soutěžit o pozornost mu připadalo nedůstojné; raději si všímal, jak se lidé mění, když mají pocit, že jsou neustále hodnoceni.

 

Matka v tomhle systému stála zvláštně mimo – byla druhou manželkou jeho otce, ženou, kterou si vzal po krátkém, půlročním vztahu, a přesto s ní zůstal dodnes, což bylo v ostrém kontrastu s prvním manželstvím plným skřípání, hádek a nevěry. Sourozenci ji nikdy nepřijali jako autoritu ani jako cíl své snahy; neměla pro ně žádnou hodnotu v jejich vnitřní hierarchii, a tak ji jednoduše ignorovali, pokud u toho nebyl otec – jedině tehdy, aby se mu zavděčili, se k ní chovali jako ke členu rodiny, kterého mají rádi. Reggie se narodil krátce po svatbě, byl produktem nové kapitoly, která nebyla zatížená starými resentimenty, a jeho vztah k matce byl přirozenější, a tím pádem i mnohem méně vypočítavý. Viděl na vlastní oči, že jeho otec ji skutečně miluje, a možná právě tahle stabilita mu umožnila stát se pozorovatelem místo bojovníka. Zatímco ostatní se snažili zapadnout do formy, on si budoval vlastní identitu skrze chaos, humor a drobné vzpoury, protože v rodině, kde se všechno dalo koupit, byl jediný skutečný vzdor ten, který se nedal snadno zalepit penězi.

​

I’m going off the rails on a crazy train.

​

Otec ho měl rád, možná víc, než kdy dokázal dát najevo u ostatních dětí, a Reggie to věděl. Cítil to v drobných gestech, v tichém krytí zad, když provedl lumpárnu, v pohledech, které nebyly hodnotící, ale spíš zkoumavé, skoro zvědavé a laskavé. Zatímco jeho sourozenci byli produktem přesně nastavené výchovy, motivace zděděné po dědečkovi, tvrdém muži, který kdysi stejným způsobem formoval jejich otce, on sám byl anomálií – dítě, které se odmítlo nechat nalít do formy, i když chápalo, odkud ta forma pochází. Otec v něm viděl cosi autentického, syrového, možná i kus sebe, kterého se sám kdysi musel vzdát, aby přežil v systému rodinného jména a mramorových očekávání. A Reggie ho měl rád taky, upřímně, bez cynismu, jenže pokaždé, když se před něj postavily požadavky na disciplínu, kariéru a reprezentaci, hluboko v těle pocítil odpor, který nešlo umlčet ani racionalizovat.

 

Nebylo proto žádným překvapením, že postupně vyletěl prakticky ze všech škol, kam ho otec zkoušel umístit – elitní soukromé instituce, státní školy, nakonec i zahraniční internáty, kam byl poslán s nadějí, že změna prostředí udělá zázrak. Neudělala. Evropa ho naučila hlavně to, že svět nemusí být puritánský, že autority se dají obejít s elegancí a že marihuana chutná jinak, když není zahalená do moralistního strachu; tam se poprvé dotkl drog nejen ve znamení rebelie, ale jako způsobu, jak rozšířit prostor, v němž se dalo dýchat. Sourozenci ho za tyhle výsady nenáviděli ještě víc, protože zatímco oni plnili tabulky očekávání, on cestoval, padal a vstával, a otec ho přesto nenechal spadnout úplně. Průšvihy se kupily, ultimáta přicházela pravidelně, až to poslední bylo jednoduché a definitivní – dokončit univerzitu. Vydržel téměř až do konce, nechal všechny uvěřit, že se přece jen stane dalším z Finchů, kteří své jméno vytesají do mramoru, a pak se nechal vyhodit těsně před udělením titulu. Jeho poslední malá vzpoura.

​

Taste me you will see, more is all you need.

​

Místo toho se věnoval tomu, co mu dávalo smysl – hudbě, hlasité, zkreslené, špinavé, rocku a metalu; drogám, které bral s respektem k jejich síle; a životu bez přísných pravidel, jen s těmi, která si určil sám. Otec nad ním stále držel ochrannou ruku, dohlížel zpovzdálí, připravený zasáhnout, kdyby se věci zlomily špatným směrem, a zároveň mu dával lekce, které nebyly trestem, ale varováním.

 

Reggie se rodinných peněz nedotýkal – svěřenecký fond existoval spíš jako symbol než jako zdroj – a jediné, co si z rodinného impéria skutečně vzal, byl dům, staré skladiště přestavěné na bytový komplex plný platforem, schodišť, otevřených i soukromých koutů, kde žil s přáteli z kapely, lidmi, kteří ho brali bez příjmení a bez očekávání. Testoval nové drogy s pečlivostí, která hraničila s profesionalitou, přeprodával jen to, čemu sám věřil, a kupující si prověřoval, protože nehodlal prodávat děckám ani nést na svědomí něčí předávkování. Byl to jeho kompromis se světem – pohyb na hraně, ale s vlastním morálním kompasem, život mimo mramorové síně, přesto pořád ve stínu jména, které odmítl vytesat, a otce, jehož lásku nikdy nezpochybnil, jen se s ní naučil žít po svém.