POLINA ZAKHARCHENKO

Striptérka v Red Light Rose | Renata Valliulina | Madam Satan

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

Life goes on – with or without you.

Rodina & vztahy

Mikhail “Mike” Volkov – Manžel, Američan ruského původu. Je vyhazovač v Red Light Rose, kde Polina po příjezdu začala pracovat. Je žárlivý, majetnický a fyzicky dominantní, Polinu vnímá spíš jako majetek než partnerku. Nevadí mu, když Polina svým tělem vydělává peníze, naopak z toho profituje, zároveň ji však doma pravidelně bije. Manželství vzniklo z kalkulu, pro ni znamená zelenou kartu, pro něj kontrolu. Polina ho nemiluje, jen ho trpí a využívá jako prostředek k přežití.
Noah Brown – Vrchní vyhazovač, nepříjemně pozorný stín u dveří. Chová se k ní dominantně a provokativně, s úsměvem, který slibuje hrozbu. Věnuje jí na její vkus příliš dlouhý pohled, testuje hranice drobnými poznámkami a fyzickou blízkostí, kterou si dovolí jen proto, že může, což jejího manžela vytáčí k nepříčetnosti. Polina mu nevěří, cítí z něj predátora, ale zároveň ví, že dokud je vrchní vyhazovač nových majitelů, musí hrát jejich hru.
Iryna Zakharchenko – Matka, tichá, vytrvalá žena, která rodinu drží nad vodou drobnými domácími pracemi, úklidy a občasným šitím pro známé. Je zvyklá neptat se na věci, na které by stejně nechtěla znát odpověď. Polininy peníze přijímá s vděčností, ale nikdy se nevyptává, odkud pocházejí.
Oleksandr Zakharchenko – Otec, bývalý technik, dnes v invalidním důchodu po pracovním úrazu. Je hrdý, uzavřený a těžce nese ztrátu vlastní užitečnosti. Má problém přijímat pomoc, ale Polininy převody bere jako nutné zlo, které mu umožňuje zachovat alespoň zdání kontroly nad životem.
Danylo Zakharchenko † – Starší bratr, zahynul během války na Ukrajině po roce 2022. Jeho smrt rodinu poznamenala hlubokým tichem a nevyřčeným smutkem. Pro Polinu zůstává symbolem toho, že odešla, aby přežila, zatímco jiní neměli na výběr.
Kateryna, Mykola, Sofiia – Mladší sourozenci, vyrůstají v Oděse, každý z nich jinak poznamenaný nejistotou a válkou. Polina je finančně podporuje, sleduje jejich životy z dálky a snaží se být neviditelným pilířem, o který se můžou opřít, i když se nachází tisíce mil daleko.

Charakter

159 Cm | 50 kg | Rudá | Světle modrá | Neví o vlkodlacích

Polinina existence připomíná napjatou strunu těsně před prasknutím: v jejím postoji je cosi útočného, takřka až agresivního. V jejích očích je to pouhá pohotovost člověka, který očekává náraz a nechce být zaskočen. Kráčí světem s lokty vystrčenými do stran, jako by každá ulice mohla být bojištěm a každý rozhovor předehrou ke střetu. Pod tímto pancířem se však skrývá vnitřní chaos: proud nezkrocených impulsů, afektů, které nikdy nedostaly prostor dozrát, a intuice, jež se stala její hlavní navigací. Rozum neztratila – naopak. Jen ho vyhostila z trůnu, protože pravidla, podle nichž měl vládnout, jí byla cizí, příliš chladná, příliš vypočítavá. Místo nich se odevzdala tělesné moudrosti: první kontrakci v žaludku, zrychlenému pulzu, instinktivnímu záblesku, který proběhne tělem dřív, než se stihne zformulovat myšlenka. Je prudká, vznětlivá, skoro eruptivní. A ne, není to z touhy po konfliktu, ale z permanentního pocitu ohrožení. Svět na ni podle jejího vnímání útočí preventivně – hlasem posazeným o tón výš, pohledem na její vkus o vteřinu delším, tichem, které si vykládá jako obžalobu.

Je hypersenzitivní, až bolestně vnímavá, a právě proto se obalila tvrdostí, jež působí jako obranný reflex, nikoli jako volba. Pod ní je křehkost forma intimní zranitelnosti, kterou si nemůže dovolit odhalit. Bylo by to příliš nahé, příliš definitivní. A tak volí pohyb místo setrvání, akci místo kontemplace. Raději vyrazí vpřed – někdy s razancí, jindy s groteskní nepatřičností – jen aby nemusela zůstat stát a naslouchat tomu, co se v ní děje. Je v tom cosi tragického i fascinujícího zároveň: žena, která se žene životem s vervou téměř heroickou, jen aby nemusela čelit tichu, v němž by se ozvala její vlastní pravda.

V sociálních situacích působí Polina sebejistě, skoro až neochvějně, ale je to suverenita naučená, vypěstovaná jako maska. Pod ní se skrývá rozpačitost, jemná dezorientace v prostoru, kde ostatní čtou emoce z náznaků, pauz a pohledů. Tyto drobné signály jí unikají. Nevidí je, nebo jim nerozumí. Jsou pro ni jako šum cizí řeči, jejíž melodii slyší, ale význam se jí rozpadá pod rukama. Empatie je pro ni jazyk, s nímž se kdysi letmo setkala, možná v dětství, možná náhodou – ale nikdy se ho nenaučila plynně používat. Není to z chladnosti či absence citu, nýbrž proto, že vlastní emoce vnímá jako nebezpečný materiál. Zachází s nimi opatrně, až paranoidně, jako s nevybuchlou municí: neví, jak ji zneškodnit, a tak ji raději zahrabe hluboko pod povrch a dělá, že tam není. Ve chvílích, kdy by měla někoho utěšit, selhává. Slova přicházejí pozdě, nebo vůbec. Když by měla mlčet, vyklouzne z ní věta ostrá a nepatřičná. A když by měla promluvit, tělo vypoví službu – ztuhne, dech se zadrhne, myšlenky se rozpadnou, jako by někdo náhle vypnul světlo i proud zároveň. Výsledkem jsou poznámky vyřčené v nejméně vhodný okamžik, repliky, které zasáhnou přesně to nejcitlivější místo, aniž by v nich byl úmysl ublížit. Spíš jakási nešťastná balistika emocí, které nemá plně pod kontrolou.

Polina nevěří v lítost. Ne snad proto, že by jí opovrhovala, ale protože jí připadá sterilní, neúčinná. Slzy podle ní nic neopravují, ticho nic nezacelí. V jejím nitru je zakořeněná nutkavá potřeba pohybu, posunu, řešení – jakéhokoliv, jen aby bylo hmatatelné, i kdyby bylo drsné. I kdyby bolelo. Raději si sedře kůži o asfalt, než aby se zastavila a kladla si otázku, odkud ta bolest vlastně přichází. Sebereflexe je pro ni luxus, který si nemůže dovolit; stagnace hrozba. Její praktičnost je v tomto ohledu syrová, téměř brutální. Problém pro ni není něco, co by se mělo prožít, rozbalit a pochopit – je to překážka, kterou je třeba odstranit. A pokud to nejde s grácií, půjde to silou. V jejím světě není prostor pro jemné obcházení ran; rány se buď zanítí, nebo se zahojí, díky čemuž přes ně přechází jako přes přechod. A Polina jde dál, vždycky dál, i když za sebou nechává stopy krve, o nichž odmítá přemýšlet.

Do Red Light Rose zapadá dokonale, aniž by si to kdy nahlas přiznala. Stejně jako ona sama, je tento podnik je unavený, přežitý, a drží se pohromadě zvykem a rezignací. I proto se v něm pohybuje s jistotou někoho, kdo zná cenu svého těla, ale neumí ocenit vlastní vnitřní hodnotu. Tanec je pro ni disciplinovaný rituál kontroly. Mechanika pohybu, v níž má všechno pevně v rukou: tempo, vzdálenost, trajektorii pohledů. Na pódiu je přítomná, ostrá, soustředěná. Emoce zůstávají zamčené hluboko pod povrchem, zatímco svaly pracují přesně, úsporně, téměř chladně. Není v tom vášeň, spíš profesionalita. Je to zvláštní, paradoxní forma svobody — pocit vlády nad sebou samou v prostoru, který je ze své podstaty nesvobodný. Její vztah k Ohařům je na první pohled ryze pragmatický: dlouho ji nezajímalo, kdo podnik vlastní, dokud se nemění pravidla a výplata chodí včas. Jenže v poslední době se v jejím nezájmu objevila trhlina. Zvědavost, kterou si sama před sebou omlouvá strachem o ztrátu práce; o to, že by o to málo pevného, co jí zůstalo, měla přijít. Opatrně nakukuje pod povrch, pokládá zvídavé otázky, od nichž se hraným úsměvem distancuje, sleduje víc než kdy dřív. Mocenské struktury nevnímá ideologicky, respekt si spojuje víc s tím, kdo má větší bankovní konto než svaly. I proto často přehlíží varovné signály, které nejsou na první pohled vyjádřeny gestem nebo tlakem. A možná proto si zvykla brát bolest jako něco samozřejmého, téměř provozního – jako daň za kontinuitu, za klid, za iluzi bezpečí. Red Light Rose ji neunavuje o nic víc než svět venku. Jen je upřímnější. A Polina, ač to nikdy nepřizná, tuhle upřímnost potřebuje. I když ji pomalu obrušuje až na kost.

Manželství, které jí otevřelo cestu k zelené kartě, je pro ni dalším kompromisem, dalším důkazem, že přežití má vždycky vyšší cenu než pohodlí. Násilí nepojmenovává, neanalyzuje, neřeší; je to prostě součást reality, další tlak, který je třeba ustát. Přesvědčila sama sebe, že to zvládne, protože musí. Protože slabost je luxus, který si nemůže dovolit. Její posedlost nezávislostí hraničí se sebedestrukcí. Kdyby mohla, skutečně by se vzdala i dechu, jen aby nemusela být na něčem závislá. Když se věci začnou sypat, dokáže improvizovat s chladnou pohotovostí někoho, kdo už dávno přijal fakt, že krizové situace nejsou výjimkou, nýbrž pravidlem. A těch krizí má ve svém životě víc než dost. Už jen proto, že troufalost by klidně mohla být její druhé jméno. A jak už to bývá, troufalost s sebou vleče potíže se železnou pravidelností. V Polinině případě dokonce častěji než samotné momenty nouze. Je těžké říct, co za to může víc – její tvrdohlavost, neukojitelná potřeba vědět, co je za dalšími dveřmi, nebo sklon sahat na věci, které jí nepatří, jen proto, že může. Ať tak či onak, její život by šel bez nadsázky přirovnat k jízdě na horské dráze: prudké zvraty, minimum jistoty, žádné bezpečnostní pásy. A když se ocitne v prekérní situaci, slova jí často nejsou oporou. Právě naopak: troufalost se v těch chvílích snadno přelévá v drzost a z jejích úst se dere sarkasmus, hořký a bodavý, jako by si jím potřebovala udržet odstup od světa, který ji znovu zatlačil ke zdi.

Přesto by bylo hrubým zjednodušením označit Polinu za zlou. Pod tou lehce arogantní, ostře řezanou maskou se skrývá vnímavost, která překvapí svou hloubkou. Pokud si k někomu vytvoří vztah – nebo pokud ji někdo skutečně zaujme – probudí se v ní silné ochranitelské instinkty, téměř ferální ve své intenzitě. Brání své lidi s urputností, která hraničí s posedlostí. A k jejím nesporným kvalitám patří i odvaha. I když, řečeno s veškerou upřímností, jde často spíš o zbrklost prosycenou neodolatelnou potřebou všechno vědět, všechno vyzkoušet, všechno okusit na vlastní kůži. Ať už tomu budeme říkat jakkoli, Polina málokdy ustoupí. Před neznámým necouvá, spíš se na něj vrhá po hlavě, bez zbytečného váhání, bez pojistky, bez záložního plánu. Je to způsob existence na hraně – ne proto, že by vyhledávala nebezpečí, ale protože jiný způsob života si neumí představit. A možná ani nechce.

Minulost

Narodila se v ukrajinské Oděse. Podzim byl tehdy neobvykle vlhký, vítr od moře si nacházel cestu i skrz špatně utěsněná okna panelového domu a v chodbách se držel pach studené vody, kovu a starých nátěrů. Polina přišla na svět drobná, krátce zakřičela do světa a pak zmlkla s pohledem pevně upřeným kamsi stranou, jako by svět hned od první vteřiny pozorovala s opatrnou nedůvěrou.

Мы как кометы – летим и сгораем, оставляя за собой лишь свет.

We are like comets – we fly and burn, leaving behind nothing but light.

Rodina nebyla chudá v tom smyslu, že by neměla střechu nad hlavou nebo jídlo na stole, ale hojnost k nim nikdy nepatřila. Oleksandr pracoval jako technik. Byl to muž, který měl rád přesnost a byl zvyklý na schémata, kabely a řád, který dává smysl alespoň na papíře. Iryna byla doma, starala se o byt, o Danyla, nejstaršího z dětí, a nyní i čerstvý přírůstek v podobě Poliny, o to, aby věci fungovaly. Péče v jejich pojetí nebyla něžná, spíš praktická. Nikdo Polinu nevodil za ruku zbytečně dlouho, nikdo ji neutěšoval, když upadla, pokud nekrvácela. Naučila se brzy vstávat sama, pozorovat a bohužel i všechno komentovat. Danylo v jejích nejranějších vzpomínkách figuroval jako větší, hlučnější sourozenec, který byl vždy o krok napřed. Polina si ho pamatovala jako stín, který ji někdy kryl a jindy odstrčil stranou, podle nálady a okolností. Jeho přítomnost formovala dynamiku domácnosti od samého začátku. Iryna byla s druhým dítětem rychleji unavená, Oleksandr přísnější a méně trpělivý. Polina se postupně stáhla do sebe a začala si budovat vlastní vnitřní svět, kde nebylo nutné soupeřit o pozornost.

Roky plynuly a byt se postupně zaplňoval dalšími hlasy, pohyby a nároky. Kateryna byla první z mladších sourozenců a Polina si ji pamatovala jako tiché, soustředěné dítě, které se drželo matčiny sukně, za níž se schovávalo. Cítila k ní zvláštní, nevyřčenou odpovědnost, směs podráždění a ochranitelského instinktu. Mykola přišel krátce poté a vnesl do domácnosti chaos – hlučný, neklidný, neustále něco zkoumající, rozebírající a posouvající hranice, dokud se něco nerozbilo. Právě u něj se v Polině začala formovat její tvrdší stránka: netrpělivost, rychlé reakce, schopnost zasáhnout dřív, než se situace vymkne kontrole. Nejmladší Sofiia byla pozdní dítě, narozená do rodiny už unavené, opatrné a poznamenané neustálým přizpůsobováním se okolnostem. Její starší sestra ji vnímala téměř s bolestnou něhou, kterou si ale nikdy nedovolila projevit naplno. Polina u jejich dospívání nestála stranou. Byla přítomná, fyzicky i mentálně, často víc než by odpovídalo jejímu věku. Nezastávala úlohu matky, ale sloužila spíš jako neklidný prostředník mezi světem dospělých a světem dětí. Hlídala, křičela, zasahovala, někdy chránila, jindy bez zaváhání okřikla. Naučila se číst nálady v místnosti rychle, instinktivně, reagovala podle tónu hlasu a pohybu těla. Sourozenci pro ni nebyli jen rodina, ale závazek, který se na ni nabalil dřív, než měla možnost zvolit si jinou roli. A právě tady se definitivně formoval její vztah k blízkosti: intenzivní, ale opatrný, plný odpovědnosti, avšak zbavený iluzí.

Мы рано повзрослели,слишком рано научились выживать.

We grew up too early, learned how to survive far too soon.

S každým dalším dítětem se domácnost stala těsnější, hlučnější a finančně křehčí. Peníze byly trvalým problémem, o němž se sice nemluvilo nahlas, ale byl přítomný v každém rozhodnutí. Polina si nepamatovala dobu, kdy by bylo vlastně čehokoliv dost. Dost prostoru, dost jídla, dost klidu. Byla zvyklá dělit se o postel, o přikrývky, o oblečení, o pozornost. Soukromí bylo luxusem, který si rodina nemohla dovolit. Spánek byl přerušovaný, chaotický, plný dechu brblajících sourozenců a pohybu, a Polina se už tehdy naučila fungovat v neustálém nedostatku, bez nároku na vlastní místo. Škola pro ni nikdy nebyla prioritou z lenosti, ale z nutnosti. Často chyběla, někdy celé dny, protože bylo potřeba hlídat mladší sourozence, postarat se o ně, když rodiče pracovali nebo prostě nezvládali. Jindy se toulala ulicemi Oděsy s očima otevřenýma dokořán, zkoušela štěstí v drobných krádežích, testovala hranice, riskovala. Nešlo o adrenalin, ale o hlad, o tlak, o pocit, že musí něco udělat. Že někdo musí. Ve svých patnácti letech udělala rozhodnutí, které si sama před sebou nikdy nepojmenovala jako pád. Začala se prodávat. Ne s romantickou představou, ale s chladnou kalkulací, že tělo je to jediné, co má okamžitou hodnotu. Peníze nosila domů a tvrdila, že je někde našla, nenápadně je vkládala rodičům do peněženek.

Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy na to přišel Danylo. Jejich hádka byla prudká, syrová a definitivní. Křičel na ni, vyhrožoval, mluvil o vězení, o ostudě, o tom, co by se stalo, kdyby to řekl rodičům. Viděl v tom zkázu. Ona v tom viděla přežití. Tenkrát se mezi nimi cosi zlomilo. Poprvé a nenávratně. Polina si odnesla přesvědčení, že i ti nejbližší dokážou stát na opačné straně barikády. Evidentně nezáleželo na tom, co chtěla ona. Původně toužila být veterinářkou. Milovala zvířata, jejich bezpodmínečnost, jejich schopnost přežít bez lži. Ten sen ale vyžadoval dobré známky, disciplínu a peníze. Neměla ani jedno. Škola šla stranou, stejně jako iluze, že by se z Oděsy dalo odejít čistě, bez obětí. V osmnácti letech se rozhodla odejít. Spojené státy pro ni nebyly politickým cílem ani promyšleným plánem, ale projekcí touhy. Rodiče už nějakou dobu tušili, že v Oděse není šťastná, že ji to město svírá a dusí. Polina snila o americkém snu tak, jak ho znala z filmů a seriálů. Chtěla chodit v drahém oblečení, mít kreditní karty, pít koktejly v barech a žít život, který vypadal jako ze seriálu Sex ve městě. Nešlo jen o luxus. Šlo o důkaz, že existuje svět, kde není třeba neustále přežívat. Odjela s představou, že jinde to bude jiné. Že tam bude mít konečně prostor nadechnout se. Netušila, že si s sebou veze všechno, od čeho se snažila utéct.

Назад уже нельзя – мы выбрали дорогу.

There is no way back – we chose this road.

Odjezd z Oděsy nebyl dramatický. Neprolévaly se slzy na nádraž, neprobíhala dlouhá loučení plná slibů. Existovala jen příliš lehká taška a pocit, že cokoli by se teď řeklo nahlas, by všechno jen zhoršilo. Iryna ji objala pevněji, než bylo obvyklé, jako by tím gestem chtěla vtisknout dceři do těla něco trvalého, co by ji ochránilo, až bude daleko. Oleksandr stál stranou, ruce v kapsách, hrdý i zlomený zároveň. Neptal se, kam přesně jde. Možná proto, že odpověď by neunesl. Polina se na sourozence podívala krátce, skoro zbaběle. Věděla, že kdyby se zastavila déle, zůstala by. A to si nemohla dovolit. Odjížděla s pocitem viny, který si racionalizovala nutností. Rodina ji potřebovala. Peníze, které se jim chystala posílat, měly být jejím odčiněním. Slíbila si, že se postaví na nohy rychle, že to zvládne – ostatně jako vždy.

Spojené státy ji přivítaly hlukem, světlem a přehnanou jistotou, která působila téměř urážlivě. Ulice byly širší, lidé hlučnější, úsměvy rychlé a povrchní. Angličtina jí zněla cize, tvrdě, rozbitě, a přesto v ní slyšela příslib. První dny byly dezorientující. Spala málo, jedla nepravidelně, orientovala se podle cedulí, instinktu a toho, co znala z obrazovky. Americký sen se zatím držel v dálce jako kulisa, ke které se ještě neprodala vstupenka. Práce přišla rychle. Ne proto, že by měla kvalifikaci, ale protože měla tělo a byla ochotná ho využít. Red Light Rose nebylo místem, které by připomínalo lesk, o němž snila. Byl to podnik držící se zuby nehty na okraji relevance. Přesto tam poprvé pocítila cosi, co si vyložila jako stabilitu. Pravidla byla jednoduchá. Výkon za peníze. Žádné otázky. Žádné iluze. Zpočátku si namlouvala, že je to dočasné. Přestupní stanice. Něco, co vydrží, než se posune dál. Každý dolar, který vydělala, měl konkrétní cíl. Nájem. Jídlo. Převody domů. Amerika jí dala přesně to, co hledala. Možnost přežít bez vysvětlování. Vzala jí ale to, co si myslela, že si dokáže uchránit. Představu, že útěk znamená svobodu.

Мы платим собой за право остаться.

We pay with ourselves for the right to stay.

Red Light Rose nebyl chrám rozkoše, jak si někteří namlouvali. Spíš se ho snažil chabými pokusy napodobit. Zpočátku pracovala jako prostitutka. Bez dramat, bez protestů. Brala to jako transakci, nikoli jako ponížení. Tělo bylo nástroj, který znala a uměla používat. Naučila se oddělovat dotek od sebe samé, přítomnost od vědomí. Smála se, když se to očekávalo, mlčela, když z toho káply finance pro rodinu. Peníze schovávala pečlivě bankovku po bankovce, jako by si ukládala důkazy, že to celé má smysl. Mikhaila si všimla prakticky ihned. Měl široká ramena, pevný postoj a pohled člověka, který rozhoduje, kdo projde dál a kdo zůstane venku. Pomáhal jí v jejích začátcích, občas hlídal její bezpečnost. V jeho blízkosti se cítila méně zranitelná, i když nedokázala říct proč. Jejich vztah nezačal romanticky, naopak se nesl v duchu praktičnosti: on jí nabídl zelenou kartu, ona na oplátku svoje tělo a do jisté míry i poslušnost. Postupně se hranice rozmazaly. Doteky, které byly dřív varováním, se staly samozřejmostí. Rozhodnutí, která byla původně návrhem, se změnila v příkazy. Svatba byla další logický krok. Bylo to řešení – zelená karta výměnou za status a možnost zůstat. Polina věděla, že to není láska. Mikhail si to možná namlouval, ale spíš ho uspokojovala představa, že něco vlastní. Žárlil na ni, hlídal ji, omezoval ji. Násilí v jejich vztahu nepřišlo hned, postupně se vplížilo do jejich života a projevovalo se v momentech, kdy byla jeho kontrola ohrožená. Bez zbytečné hysterie to přijala a zařadila do své reality jako další daň, kompromis za život v Americe. Konec konců přežití mělo vždycky přednost.

Dlouho si udržovala iluzi vzdálené reality. V hlavě pořád nosila obrazy žen z televizní obrazovky, které řešily vztahy u koktejlů a považovaly bolest za dočasný stav. Polina rychle pochopila, že tenhle svět existuje, ale nikdy nebude pro ni. Amerika jí dala peníze, ale vzala jí čas. Dala jí možnosti, ale každá měla cenu. Svoboda byla podmíněná. Bezpečí iluzorní. Každý krok vpřed byl vykoupen dalším ústupkem. Zjistila, že americký sen není lež. Je jen selektivní.

Zajímavosti

Její ukrajinský přízvuk je neoddiskutovatelný a hluboce zakořeněný. Angličtina jí zní v ústech tvrdě, místy lámavě, a v emočně vypjatých chvílích má tendenci zcela ji opustit. Tehdy se vrací k mateřštině, rychlé, ostré a nekompromisní, v níž nadává s téměř poetickou vervou, aniž by si vždy uvědomovala, kdo jí rozumí a kdo ne.
Dříve se živila prostitucí. Nepatří to k etapám, o nichž by mluvila, ani k těm, které by si romantizovala. Po sňatku tuto kapitolu uzavřela a zůstala pouze u striptýzu, který vnímá spíše jako mechanickou práci s tělem než intimní akt. Tanec je pro ni forma kontroly, nikoli svádění.
Její manželství není postavené na citech, ale na nutnosti. Vnímá ho jako transakci, jako cenu za možnost zůstat ve Spojených státech. Emoční prázdno, které z něj plyne, nepovažuje za tragédii, ale za daň, již je ochotná platit, aby nemusela zpět.
Je levačka, což se projevuje v drobných, nenápadných gestech. Drží sklenici jinak než většina lidí, jinak se opírá o zábradlí, jinak se dotýká vlastního těla. Sama tomu nevěnuje pozornost, ale pro všímavější oko je to další drobný prvek její odlišnosti.
Část svých výdělků pravidelně posílá rodině do Oděsy. Ve zprávách a telefonátech pečlivě buduje obraz bezstarostného života, téměř pohádkového, plného příležitostí a jistot. Je to lež, kterou považuje za nutnou a spravedlivou. Nechce, aby se o ni báli, a už vůbec ne, aby cítili vinu, že ji v období války pustili do Spojených států.
Anglicky se učila především skrze filmy a seriály. Její slovník je proto zvláštní směsicí hovorových frází, filmových hlášek a nespisovných obratů, které občas používá v naprosto nevhodných kontextech. Gramatická přesnost pro ni nikdy nebyla prioritou.
Líbí se jí dokumenty o zvířatech, zejména ty, které se věnují jejich záchraně, léčbě a návratu do volné přírody. Jako dítě chtěla být veterinářkou, což je sen, o němž mluví jen výjimečně a spíše s ironickým odstupem, jako by se bála přiznat, že ji to stále bolí.
Nemá ráda, když se jí někdo dotýká bez varování, a to ani zdánlivě nevinně. Dotek je pro ni věc, kterou musí mít pod kontrolou. Výjimkou jsou zvířata, u nichž tento reflex téměř mizí.
Má zvláštní vztah k bolesti. Fyzickou snáší lépe než tu emocionální a často ji bere jako něco konkrétního, hmatatelného, s čím se dá pracovat.
Peníze si pečlivě rozděluje a málokdy utrácí za věci, které nepovažuje za praktické. Luxus jí nic neříká, pokud nemá jasnou funkci.
Přestože působí chladně a odtažitě, má silný smysl pro loajalitu. Když někoho pustí blíž, brání ho tvrdohlavě, někdy až iracionálně, a zradu vnímá jako něco, co se neodpouští.
Má tendenci podceňovat vlastní vyčerpání. Tělo ignoruje, dokud ji nezradí samo, a teprve pak je ochotná připustit, že už nemůže dál.