NICOLE FOSTER

• Elizabeth Foster – mladší sestra (vždy ji chránila, ale při útěku od otce kvůli zdraví omdlela a už ji neviděla) 

• Amanda Barlow – matka (zemřela při porodu její mladší sestry) 

• Joseph Foster – otec (po smrti ženy se zbláznil a začal své dcery týrat nejen fyzicky, ale psychicky) 

• Joanna Foster – teta 

Charakter

170 Cm | 55 kg | Tmavě hnědá, až černá | modrá

Nicole je mladá žena, kterou život naučil být silnou dřív, než měla vůbec šanci pochopit, co to znamená. Smrt matky při porodu její mladší sestry v ní zanechala hlubokou trhlinu – nejen bolest ze ztráty, ale i pocit viny, který ji pronásleduje dodnes. Když se otec po tragédii zlomil a začal obě dcery týrat, Nicole se stala ochránkyní. Naučila se potlačovat emoce, být neviditelná, číst v lidech podle nejmenších náznaků nálady, aby předešla dalšímu výbuchu. Navenek působí chladně, uzavřeně a někdy až tvrdě, ale uvnitř je citlivá, empatická a zoufale touží po pocitu bezpečí a přijetí.

​

Pod tlakem reaguje pragmaticky – instinktivně přepíná do režimu přežití, přemýšlí rychle a bez zbytečných emocí. Ve stresu se stáhne do sebe, málokdy vybuchne, ale když už ano, bývá to prudké a nečekané. Mezi přáteli je zpočátku odtažitá, pozoruje, testuje důvěru. Jakmile se ale otevře, dokáže být loajální, oddaná a překvapivě vřelá. Vůči autoritám má silnou nedůvěru – těžko snáší, když jí někdo poroučí, protože kontrola pro ni znamená ohrožení.

Nicole věří v spravedlnost, ale ne v systém – spíš v osobní morální kodex, který jí říká, že slabší se mají chránit, i kdyby to mělo stát všechno. Je motivována touhou dokázat, že minulost ji nedefinuje. Přesto ji její vlastní démoni často svazují. Nerada mluví o citech – vyjadřuje je činy, drobnými gesty, tichou přítomností. Jejím největším strachem není bolest, ale ztráta lidí, které miluje – protože tu už jednou zažila a přežila jen tělem, ne duší.

​

Miluje kávu, i proto si našla práci v kavárně. A jestli existuje něco, co má raději než právě šálek horkého latte, pak je to čtení knih při podzimním večeru (pokud zrovna není v práci). 

Minulost

Nicole nikdy neměla dětství, které by mohla nazývat šťastným. Vyrůstala v domě, kde ticho znamenalo jen předzvěst další bouře, a kde křik nebyl výrazem hněvu, ale bezmoci. Její otec byl člověk, který se dávno utopil ve vlastních démonech – v alkoholu, ve vzteku, v bolesti, kterou přetvářel v násilí. Matka odešla, když byla Nicole ještě malá, a zanechala za sebou jen dvě dívky, které měly jedna druhou. Nicole a Elizabeth.

​

Od té doby byla Nicole tou starší, ochránkyní, která se postavila mezi otce a svou sestru pokaždé, když bylo třeba. Schytávala rány místo ní – doslova. Kolikrát se schoulila před dveřmi Elizabethina pokoje, aby ji ochránila vlastním tělem, zatímco jejich otec řval a rozdával údery. Naučila se neplakat. Slzy by jen přiživily jeho vztek. Ale pokaždé, když se podívala na svou sestru, věděla, že to všechno má smysl. Že musí vydržet.

​

Jenže jednoho dne přišel okamžik, kdy už to nešlo dál. Otec se opil víc než obvykle, záchvat zuřivosti byl horší než kdy dřív. Nicole se snažila postavit mezi něj a Elizabeth, ale tentokrát nestačilo ani její tělo, ani odvaha. Viděla, jak padá její sestra, jak se hroutí, a v tu chvíli v ní cosi prasklo. S posledními zbytky sil popadla sestru, vyběhla z domu a běžela, dokud jí dech nestačil. Byla zraněná, zbitá, vyčerpaná – a přesto běžela.

​

Ale tělo má své limity. Někde na cestě, kdesi mezi strachem a nadějí, se jí zatmělo před očima. Ztratila vědomí. Když se probudila, bylo to v nemocnici – v bílé místnosti, kde páchlo dezinfekcí a kde ticho znělo podezřele cize. První, na co pomyslela, byla Elizabeth. Ale postel vedle ní byla prázdná. Nikdo jí nedokázal říct, co se stalo. Někdo ji prý našel na kraji silnice, bez dokladů, bez sestry.

​

Od té chvíle se její život rozdělil na dvě části – před a po. Předtím žila pro Elizabeth. Potom už jen přežívala, dokud si neuvědomila, že musí pokračovat, aby jednou mohla sestru znovu najít.

​

Když se Nicole po měsících strávených v nemocnici konečně postavila na nohy, bylo v ní prázdno. Tělo se zahojilo, ale duše zůstala rozbitá na tichá, ostrá zrnka, která se nedala posbírat. Nějaký čas se snažila najít svou sestru – chodila po úřadech, mluvila s lidmi, kteří nic nevěděli, procházela adresy, které nikam nevedly. Každý den věřila o trochu míň, že ji ještě někdy uvidí. A pak, jednoho chladného rána, když se Glasgow topilo v mlze, prostě přestala.

​

Zůstala jen ona a ticho. Byla zlomená, ale zároveň unavená z bolesti. A právě v té únavě se zrodilo rozhodnutí – odejít. Ne utéct, ale začít znovu někde, kde ji nikdo nezná, kde nebude jen „ta, co přežila“.

​

Pomohla jí teta z matčiny strany, jediný člověk, který zůstal. Tichá žena s laskavýma očima, která jí našetřila na letenku. „Nemůžeš se pořád dívat zpátky, holčičko,“ řekla jí tehdy. „Někdy se musíš zachránit sama.“

​

A tak Nicole sbalila kufr – jen pár věcí, starou fotografii se sestrou a malý přehrávač se sluchátky. Letenka do Seattlu byla jednosměrná. Když procházela letištěm, třásly se jí ruce, ale v srdci se poprvé po letech rozhořel malý plamínek klidu.

​

Z Glasgow odletěla těsně před úsvitem. Z okna letadla sledovala, jak město mizí pod mraky, a cítila, že spolu s ním mizí i kus minulosti. Věděla, že nic nebude snadné. Ale tentokrát to byla její volba. Poprvé.

Dnes je Nicole studentkou vysoké školy. Studuje psychologii – možná proto, že chce pochopit, proč lidé ubližují těm, které by měli chránit. Po večerech pracuje v malé kavárně, kde se ztrácí v rytmu šálků a vůni kávy, a kde jí každý zákazník připomíná, že svět může být i klidný. 

​

Ale každou noc, když se vrací domů, přejíždí prsty po staré fotografii dvou malých dívek. Jedna se směje, druhá ji objímá. Nicole ví, že by už dávno měla přijmout, že Elizabeth je možná mrtvá. Ale nedokáže to.
Protože dokud dýchá, někde hluboko v ní žije víra, že i Elizabeth dýchá někde tam venku.

​

Co se týče kluků, Nicole se naučila držet si odstup. Nikdy nebyla z těch, které by si hrály s city nebo hledaly útěchu v cizím objetí. Po tom všem, čím prošla, pro ni důvěra nebyla samozřejmostí, ale dar, který se musí vydobýt. Párkrát se někdo snažil přiblížit – spolužák z univerzity, zákazník z kavárny, dokonce i jeden z jejích kolegů. Ale pokaždé, když cítila, že by mohla být šťastná, v hlavě se jí ozval hlas minulosti. Vzpomínky na křik, na bolest, na to, co všechno ztratila. A tak couvla. Usmála se, poděkovala, ale dál si držela svůj svět uzavřený. Ne že by netoužila po lásce – právě naopak. Jen měla strach, že by kdokoliv, koho by si pustila k sobě, jednou mohl odejít stejně, jako odešla její sestra. A tak si raději nechává srdce na uzdě. Čeká na někoho, kdo ji nebude chtít zachraňovat, ale kdo s ní dokáže jen tiše být – bez otázek, bez nátlaku, bez strachu.  

Zajímavosti

• Díky otcově "lásce" má na levé paži větší jizvu. 

• I když studuje psychologii, nikdy se pořádně sama neuzdravila, alespoň ne psychicky.

• O vlkodlacích netuší, dokonce jí přijde i naprosto šílené filmy na tuhle tématiku.

• Její nejoblíbenější období je podzim, kdy všechno hraje všemi barvami. 

• Večery Nicole často tráví v Lantern Café, útulné kavárně, kde se každý stůl topí v teplém světle lampičky a vůně čerstvé kávy se mísí s tichem listovaných stránek. Pracuje tu po škole, s vlasy staženými do copu a rukávy vyhrnutými až k loktům, zatímco se učí balancovat mezi studiem a skutečným světem. Zná jména štamgastů, ví, kdo si dává espresso bez cukru a kdo potřebuje povzbudit laskavým slovem. Když se kavárna večer promění v útočiště básníků a snílků, Nicole se často přistihne, jak mezi šálky kávy zapisuje vlastní myšlenky na ubrousky. Lantern Café pro ni není jen práce — je to místo, kde svět zpomaluje, a ona si může na chvíli dovolit dýchat.  

Odměny