MORRIGAN GRAVES

Jakým lidem se narodila, to nikdy nezjistila, dostala od nich pouze jméno, než jí odložili, a Morrigan nikdy nezjistila – a už dávno po tom přestala pátrat – z jakých důvodů, jestli by dítě nezvládli uživit finančně, jestli byli normálními lidmi, a ona byla počatou nehodou, nebo se jednalo o pár tvořený narkomany, kteří se o to málo peněz, které mohli utratit za drogy, nechtěli dělit s dítětem, které by na nich bylo závislé. Dříve se, jako dítě, ptala, ale čím byla starší, tím se ptát přestávala, zejména proto, že jí v sedmi letech adoptovala Amanda, žena, která dokázala svou rolí zastoupit oba chybějící rodiče, zaplnila prázdno v jejím životě, a už první den jí slíbila, že jí dá všechno, co jí v modrých očích uvidí, a ten slib zvládla dodržet, a stále ho drží. Dala Morrigan všechno, vedle základních potřeb a zázemí, na cokoliv si jako dítě ukázala, to měla, avšak z ní nerostlo rozmazlené kvítko, které by si žádné věci po čase nevážilo, Amanda dbala na vysvětlování, že všechno, co mají, má nějakou cenu, a musí si toho vážit.

​

Amanda se o ni starala sama, často u nich ale byly na návštěvě „tety“, ženy, které se dříve rozplývaly nad kouzelnou holčičkou se světlými vlasy a modrými očky, než po letech tiše vzdychaly, jak ta malá roste, a Morrigan nikdy nepřišlo zvláštní, že zatímco se ona sama měnila, pomalu přecházela z dětské tváře do pubertální, těch několik tet se za ty roky sotva změnilo. Ke dvěma si vypěstovala vztah, dvě se v jejím životě aktivně pohybovaly, když musela být její adoptivní matka v práci, a jedna nebo druhá svolily k tomu, že jí pohlídají. To, že by se nemuselo jednat o skupinu velmi dobrých kamarádek, si Morrigan začala uvědomovat v pubertě, když je většina z nich, výjimečně všechny, přišly naráz navštívit, a Morrigan si nechávala pootevřené dveře, aby mohla odposlouchávat jejich rozhovor. Málokdy jí to dávalo smysl – ženské drby hltala, aniž by vůbec věděla, o kom se baví, nikdy jí ale nedávalo smysl, když tlumily hlas, jako by věděly, že dospívající dívka poslouchá, a Morrigan zachytávala úlomky jejich konverzací, které nedokázala seskládat dohromady a zjistit, o čem se to baví. Morrigan bylo šestnáct, když si s ní Amanda sedla ke stolu s tím, že si musí vážně promluvit. Morrigan čekala, že něco provedla, a nic by jí nepřipravilo na to, co jí Amanda chtěla sdělit, a také jí to nevěřila. Myslela si, že zapomněla, jaký je den, a byl to pouhý aprílový žertík, který se jí moc nepovedl. Pár dní měla Amandu za blázna, než měly tradiční návštěvu tet, které Amandě přikyvovaly, samy jí dodávaly informace, a Morrigan na ně koukala a nechápala, kdo z nich se zbláznil, jestli je to kolektivní žertík, nebo se praštila do hlavy, je v kómatu a zdá se jí šílenost o své rodině, která mluví o jakémsi Marrokovi, s jehož souhlasem jí to všechno říkají – Morrigan také napadlo, že onen Marrok může být nějaký jejich prorok, a nevědomky celou dobu žije v sektě, která se považuje za vlkodlaky.

​

Všechny ženy – vlkodlačice a Marrokovy Kappy – jí nakonec nechaly být, nic jí nenutily, daly jí prostor, aby si utřídila myšlenky a na všechno přišla sama, když se opětovně scházely, už své hlasy netlumily, o některých tématech hovořily i před Morrigan naprosto otevřeně, sem tam se sama na něco zeptala, když jí to zrovna zaujalo, ale až do svých osmnácti let si myslela své. V tom věku se u ní cosi zlomilo, začala se sama zajímat, více se vyptávat, a své studium skoro nedokončila, jak se Amandiným světem nechala pohltit; světem, do kterého rázem chtěla sama patřit, být jeho součástí, protože to byl Amandy svět, a Morrigan samu sebe považovala za velký kus jejího života, a obojí by mohla spojit dohromady. Amanda pod přísnými podmínkami – primárně pod studiem, které musela dokončit – svolila k tomu, aby se směla více potkávat s určitými členy smečky a sbližovat se s nimi, trvalo ale dlouho, než Morrigan potkala vlkodlaka, o kterém všichni mluvili s naprostou úctou v tónu hlasu. Marroka si představovala jinak, měla obraz muže, který budil respekt jen svým vzhledem, a setkala se s mužem, který jí spíše připomínal kluka, který rozváží pizzu, a přesto na něm bylo něco, co jí nutilo se s Branem bavit se vší úctou, pokorou a respektem.

​

Ačkoliv Morrigan o vlkodlačím světě věděla, znala členy smečky, několikrát se setkala s Branem a jeho ženou, mezi Kappami si dokázala i jako člověk najít přátele a dobré přítelkyně, na svou vlastní proměnu si musela počkat, aniž by si byla vědoma toho, že jí zdržovala sama Amanda, která pokaždé vyjádřila obavy a bála se, že to Morrigan nepřežije, i když podstoupila veškeré fyzické i psychologické testy, kterými dokázala projít, a kterými se Morrigan poslední rok oháněla a nedokázala pochopit, proč nikdy nemohla být mezi ostatními čekateli, jakmile nadešel Slunovrat. Po každém Slunovratu cítila hořkost, že jí ještě nevybrali, neměla v jejím rozhodnutí žádný vliv ani smrt, která proměnu doprovázela, a že čekatelé často zemřeli, a takový osud mohl potkat i jí. Trávila se smečkou čas jako člověk při téměř všech jejich společných večerech, snažila se tvářit, že je jednou z nich, a přesto si vždycky připadala jako kousek skládačky, který mezi ně úplně nezapadá.

​

Bylo jí dvacet šest, když se konečně dočkala dlouho očekávaného momentu, a stanula tváří v tvář mohutnému vlkovi, kterému nastavila své tělo, aby ho změnil do morku kostí. Morrigan si z toho příliš nepamatuje, jako by traumatizující událost její mozek naprosto vytlačil a nedovolil si vzpomenout. První, co si pamatuje, je tvář Amandy, unavená, strhaná, a v očích se jí zrcadlila obava. Morrigan byla dostatečně silná, aby proměnu přežila, její vůle byla nezlomná, chtivá po tom se okamžitě začlenit, a pod správným vedením se jí to za nedlouho splnilo, a ocitla se po boku své adoptivní matky a jejích přítelkyň, vlčic, svých nevlastních tet, jako další Kappa v Marrokově smečce.