MAXIM BLAINE

Maxim se nenarodil do idylické rodiny, nečekala na něj vroucí láska a péče jako na jiné děti. Na matku si nevzpomíná, z vyprávění ostatních členů své rodiny – která se skládala z otce, dvou strýců, a jejich přísné matky, která měla do milující babičky daleko – ví pouze to, že od rodiny utekla krátce před tím, než oslavil své třetí narozeniny. Svým dětstvím nějak proplul, vychovávala ho babička, okolo které se Maxim naučil chodit po špičkách, protože jakýkoliv problém s radostí trestala rákoskou. Ve škole se snažil dobře učit, už jako dítě si vnutil do hlavy, že pokud bude mít dobré známky a znalosti, bude se moct dostat na lepší školu a zařídit si lepší život, než jaký měl jeho otec a strýcové, kterým legální práce nic neříkala, a často Maximovi cpali do hlavy, že učením ničeho nedosáhne. Jejich teorie byla taková, že jedině peníze měli moc, a v běžné práci si je příliš nevydělá. Nelegální cesta byla ta správná, a na místo geografie, chemie a fyziky by se měl učit, jak obejít zákon a jak se nenechat chytit. Maxim se s tím neztotožňoval, ale občas si krev proudící v žilách dělá svoje a nastavuje cestu, po které její majitel nechce jít. Jeho otec neměl mezi normálními lidmi příliš dobrou pověst, a k Maximovi tak bylo přistupováno i ve škole; nezáleželo na tom, že byl první roky premiant třídy, byl učenlivý, vnímavý, kreativní, a potřeboval jen rozvíjet a vést tou správnou cestou. Maxim v sobě tlumil poděděnou výbušnost, ale jeho křehký dětský pohár přetekl v jedenácti letech, a z premianta se brzy stal problémový student, který hodlal dát všem za pravdu. Když ho neustále shazovali kvůli otci, ignorovali jeho prospěch a tvrdili, že jablko nepadá daleko od stromu, tak zahodil všechno, na čem mu kdy záleželo, a rozhodl se dostát jejich slovům.

​

Člověk se jako monstrum nenarodí, ale tvoří ho jeho okolí, a Maxim byl přesnou definicí. Nestabilní zázemí, nulová podpora rodiny i učitelů, a propadl naprostému chaosu a sebepoznávání. Testy s nejvyšším počtem bodů vyměnil za zapalování školního majetku, odpoledne strávené učením trávil venku, vymýšlením dalších nekalostí. Maxim se chytil podobných výrůstků, jako byl on sám, a problémy se jedině hromadili. Z poslušného tichého kluka se stal hádavý a výbušný hajzl, který nikomu nedovolil, aby mu skákal po hlavě. A brzy to nedovolil ani své rodině. Jeho babička o něj zlomila nespočet rákosek a vařeček, a při té poslední jí ránu vrátil. Maxim si vzápětí vysloužil přímou ránu na čelist od svého otce, která ho složila k zemi, a neskončil dokopaný jenom díky nejstaršímu ze svých strýců, který tvrdil, že „ten mladý má potenciál, jenom potřebuje vést“. Kdyby Maxim věděl, že si ho někdo začne všímat a vezme za ruku teprve poté, co uhodí vlastní babičku, skočil by jí do toho kyselého vrásčitého úsměvu dřív.

​

Bylo mu čtrnáct, když ho strýc začal seznamovat s jejich světem, s tím, kterému slovo „nelegální“ a „rychlé špinavé prachy“ říkalo pane. Nesměl se ničeho účastnit další dva roky, musel jen stát, pozorovat, z dálky se učit, školou musel projít s odřenýma ušima a završit aspoň povinnou docházku, než se jeho zájmy přesunuli. Musel si udržovat dobrou fyzickou kondici, přesvědčovat své strýce a otce, že už je dostatečně zralý, aby ho naplno zasvětili, učil se různé bojové techniky, jak vrhat s noži, jak zacházet se střelnou zbraní… v osmnácti se konečně dostal do akce, dostal první příležitost a musel se osvědčit. Pašování drog mu šlo jako po másle, jejich prodej nebyl Maximovou silnou stránkou, za to došlápnout si na dlužníky? Maximovi se líbil pocit mít nad někým moc, vědět, že je silnější, a že by stačilo málo k tomu, aby vzal lidský život. S každou akcí, každým přejezdem, každou položenou otázkou doprovázenou jeho pěstí, si začal budovat reputaci. Nepatřil mezi nejlepší, za to se brzy dokázal dostat do podvědomí jako spolehlivý, ten, který neklade otázky, jen přijme úkol a provede ho. Rychle, diskrétně, bez otázek.

​

Každá vycházející hvězda ale jednoho dne musí padnout, a to čekalo i na Maxima. Jeho trestní rejstřík se plnil, za mřížemi si pokaždé pobyl nanejvýš rok a půl, jeho život pomalu ubíhal, dostal se do začarovaného kola, ze kterého nechtěl ven, protože nic jiného neznal. A ve dvaceti osmi po několikáté vylezl ven, nabitý energií a odhodláním do kolovrátku znovu naskočit, pokoušet zákon a zjistit, za jak dlouho se znovu ocitne ve vězeňském mundůru. Práce, která mu byla přidělena, se zvrtla. Maxim poprvé zabil, ujely mu nervy, a během dožadování se zaplacení dlužné částky, nemohl dál poslouchat prosebné kvílení mladé ženy, jejíhož partnera mlátil na zemi. Maxim jí umlčel, kulkou mezi oči. Do dnes netuší, kdo byla, z jaké společnosti pocházela, s kým byla příbuzná. Jedno ví jistě: na jeho hlavu se vypsala odměna. Jedním výstřelem jí vzal život, a svůj zpečetil. Stalo se to dva týdny po oné akci, kousek za Vancouverem, když se svými strýci převážel zboží. Byli napadeni, strhla se přestřelka, ale ani jednomu z nich nemohli náboje pomoci v tom, aby si zachránili krk. Strýc, který si ho vzal pod křídla, zemřel po zásahu kulkou do krku, Maxim se s druhým kryl za autem, aniž by jeden z nich tušil, že opravdové nebezpečí teprve přijde. Přestřelka byla pouze krytí, z lesa na ně vyběhli tři psy – Maxim neviděl rozdíl mezi čoklem a vlkem, a neměl ani čas se podivit nad tím, že byli obrovští – na Maxima se vrhl jeden, další dva si vzali do parády jeho druhého strýce. Maxim kopal jako vyšinutý, pokusil se tu bestii zastřelit, možná jí jednou či dvakrát zasáhl, ale příliš si z toho nepamatuje. Bylo to organizované, rychlé, a smrtící.

​

Myslel si, že zemřel. Když se probral, považoval to za vtipnou formu pekla – všechno ho bolelo, byl dezorientovaný, ale nic se ironii nevyrovnalo více, než to, kde byl. Klec. Jako zvíře, které si nezaslouží nic jiného, než mříž, přes kterou ho budou mlátit. Do chladné, temné místnosti někdo vešel, ale Maxim byl tak mimo, že nedokázal vnímat hlasy, rozpoznat jediné slovo, zaostřit a vnímat aspoň siluetu. Určitě to byla jeho forma pekla, vyšší trest za to, čím se jako živý živil. Cítit jen chlad podlahy a naprostou dezorientaci. Neví, jak dlouho v té formě byl, čas se mu sléval dohromady, ale když byl schopen alespoň z poloviny vnímat, málem ty mříže vylomil, jen aby se dostal na mladíka, který stál na druhé straně a s pobavením v očích ho sledoval, jako by byl jen zvířátko v zoo, na které se přišel podívat.

​

Jmenoval se Alan. Pro Maxima naprosto stupidní jméno, které si vyloženě říkalo o to, aby ho zmlátil. To on ho pokousal, prakticky zabil, ale Maxim měl tuhý kořínek, a proto skončil v té kleci. Proč? Prostě proto. Častoval ho nadávkami, vyhrožoval mu, že až se dostane ven, zamorduje ho. Ale měl smůlu. Držel ho v kleci, třikrát denně ho kontroloval, podsouval mu jídlo, které po něm Maxim házel za doprovodu vulgárních slov, než toho po několika dnech nechal, jak byl vyhladovělý. Alan ho poté nechával schválně hladovět, protože věděl, že Maxim bude krotší. Začali mezi sebou hrát psychologickou hru, Maxim nebyl hlupák, a začal se tvářit, že toho pitomce s ještě pitomým jménem nechce zabít, že přece nezamorduje ruku, která ho krmí. A Alan tomu brzy začal věřit, začal mu pomalu vysvětlovat, co mu udělal, co se té noci při převozu stalo, co je doopravdy zač. Maxim se držel, aby se mu nevysmál, a začal svému pitomému vězniteli věřit až při první proměně. Maximovi nikdy nebylo hůř, bolest mu nebyla neznámá, ale to, co cítil, když se mu všechny kosti deformovaly, převýšilo všechno, co do té doby zažil. Klec málem nevydržela, jak byl jeho vlk vzteklý a toužil po tom se dostat z klece a pořádně si poprvé protáhnout nohy. Jak jeden, tak i druhý měli smůlu, klec se stala jejich novým domovem na dalšího půl roku, než Maximův vlk pochopil, že si naprostým běsněním nijak nepomůže. A Alan, s vidinou toho, že se Maxim stabilizoval, ho konečně z té klece pustil.

​

Vydržel se přetvařovat další dva měsíce, jen aby zjistil, o co skutečně jde, aby se částečně orientoval v novém životě, o kterém neměl sebemenší tušení, a jakmile nastal další úplněk, Maxim dodržel to, co Alanovi slíbil. Vrhl se po něm, a zašpinil si čistě bílou srst jeho krví. Kousal, drápal, trhal, nořil do jeho krku své tesáky, dokud se pod ním ten prašivý čokl nepřestal třást, dokud ze sebe nevydal poslední posmrtný tik, než se bílý vlk začal krmit na mrtvole svého nepřítele a stvořitele. Maxim nezdivočel, naopak cítil následujícího dne podivný klid, zadostiučinění nad svou pomstou. Klid mu ale nevydržel věčně, s Alanovou smrtí a napůl sežráním jeho těla si na svá záda nalepil terč Alanových kumpánů, či smečky, či co jejich organizace představovala. Maxim byl nucen opustit Vancouver, stala se z něj lovná zvěř, která před lovci utíkala nejprve napříč Kanadou podél hranic se státy, než je následně nelegálně překročil. Snažil se za sebou zametat stopy, ale pokaždé ho vyčenichali. Vrčeli mu přímo za ocasem nesčetněkrát, a dvakrát Maxim utekl doslova o chlup. Život na útěku ho po letech začal vyčerpávat, několik let strávil dokonce i v Mexiku, s nadějí, že ho tam nenajdou. Chvíli jim to trvalo, ale nakonec našli, a Maxim se musel znovu vydat na cesty. S každým dalším míjejícím městem, každým uběhnutým kilometrem, změnou komfortu, který už téměř neznal, byl čím dál více unavenější, jeho vlk byl vyčerpaný, a prahnul po něčem jiném, aniž by vlastně věděl, po čem touží. Zlom přišel v Milwaukee, kde narazil na Solomona Clydea, vlkodlaka, který mu při prvním střetu příliš nevoněl, ale slova měl sladká, smočená v medu, a Maxim byl jako medvěd, který si ho chce vzít. Pořádně netušil, do čeho vstupuje, komu se upisuje, čemu bude vystaven, ale společnost budovaná v násilí, krvi, odéru smrti a zákonu, že silnější přežije? Naučil se v tom dost rychle chodit, a brzy začal chápat i pokřivenou strukturu Ohařů.

​

Maxim do smečky tiše zapadl, první roky vykonával poslušně to, co se po něm chtělo, neupozorňoval na sebe, neúčastnil se směšných vlčích válek o postavení. To jeho mu vyhovovalo, nikdo si ho příliš nevšímal, pokud ano, tak vycenil své zuby, ale jinak Solomon své slovo plnil – měl určitou formu svobody, dostalo se mu částečného klidu, už nemusel nadále utíkat, a hlavně nebyl sám. Ohaři sice nebyli tradiční smečkou, ale Maxim tu normální ani nezažil, a jeho vlk byl spokojený; nějakou smečku měl, už nemusel utíkat a padat každý den vyčerpáním. Maxim se mezi Ohaři naučil chodit, neklást příliš mnoho otázek, a navázal zčásti na svůj starý život – dostat úkol, a ten provést diskrétně a rychle. Maxim pluje s proudem, přidává se tam, kde se přidávají ostatní, ale záměrně se vyhýbá sporům či jejich vytváření, nestojí o zbytečné rozbroje, nýbrž o pouhé přežití a soužití se Solomonovým systémem.