MADISON REYES

Tanečnice v Siren’s net | Chrissy Costanza | Madam Satan

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

I don’t always get revenge, but when I do, I delete your Netflix profile.

Rodina & vztahy

Alexander 'Ace' Massey – Přítel, je středem jejího světa a zároveň jeho nejtemnějším místem. Je jejím stvořitelem, tím, kdo jí dal nový život, a právě to z ní udělalo něco, co neumí opustit. Vnímá ho jako zdroj bolesti i falečné jistoty. Střídá v ní strach, potřebu zavděčit se a zoufalou touhu věřit, že to, čemu dala nálepku láska, je skutečné. Ví, že ji využívá, ponižuje a ničí, ale zároveň má pocit, že bez něj by nebyla nic. Myšlenka odporu se u ní rozpadá dřív, než se stihne nadechnout.
Solomon Clyde – Alfa, vnímá ho jako někoho, koho je lepší neposuzovat a nepokoušet. Je pro ni zosobněním moci, a o to je děsivější. Neví, co si o ní myslí, a právě to ji znervózňuje nejvíc. Snaží se být nenápadná, nevyčnívat, nepřitahovat pozornost. Chápe, že v jeho světě nemá hodnotu sama o sobě, jen skrze to, co představuje pro jiné. Přesto cítí, že u něj existují hranice, které Ace nikdy neuznával.
Shelby Sinclair – Kappa, přítelkyně, je pro ni něco jako nečekaná opora. Nikdy si o svých životech nepovídají do hloubky, ale není to potřeba. Maddie vnímá její pomoc jako něco vzácného, skoro nepatřičného v prostředí, kde se slabost trestá. Shelby jí občas pomůže drobnostmi, radou, něčím, co na první pohled není samozřejmé. Maddie ji respektuje a zároveň obdivuje její schopnost přežít bez iluzí, s chladnou hlavou a jasnými hranicemi.
Dawn Linderon – Kappa, přítelkyně, je jí blízká jinak než Shelby. Spíš jako někdo, kdo chápe bez ptaní. Jejich vztah je postavený na krátkých interakcích a drobných projevech solidarity. Maddie ví, že Dawn riskuje pokaždé, když jí pomůže, a právě proto si toho váží. Nejsou přítelkyně v klasickém smyslu, ale v prostředí smečky je to možná víc než cokoli jiného.
Lena Wesna – Popravčí, má z ní hrůzu. Vnímá ji jako ztělesnění trestu, konečného řešení, hranice, za kterou se nechodí. Snaží se jí vyhýbat, nebýt viděna, nezůstává v jejím zorném poli déle, než je nutné. Zároveň si je vědoma, že Lena patří mezi ty, kteří ji nezneužívají, což v ní vyvolává rozporuplný pocit úlevy a ještě většího strachu, který je smíšený s nevyřčeným uznáním.

Charakter

156 Cm | 48 kg | Tmavě hnědá | Čokoládově hnědá

Madison, které většina lidí říká Maddie, věděla po smrti rodičů jedno jisté: život jí nic zadarmo nedá. Ani ve snu by ji ale nenapadlo, že se nechá stáhnout tak hluboko, až bude přežívat ze dne na den v bolesti, strachu a v nekonečné spirále drog, které alespoň na chvíli otupí příval emocí, s nimiž si neumí poradit. Emoce, které ji převálcují dřív, než je stihne pojmenovat. Slabá. Rozbitá. Troska, jak jí Ace rád připomíná, pokaždé s tím stejným klidným tónem, který bolí víc než křik. Zpočátku je snadné se v jejím chování ztratit. Nevyznat se v Maddie je takřka povinnost při prvním setkání. Jeden den působí jemně, skoro křehce, s očima plnýma pozornosti a tichého pochopení, další den je odtažitá, ostrá a nepříjemná, jako by si kolem sebe stavěla plot z ostnů. Člověk si nevyhne otázce, jestli je laskavá duše, pokrytecká mrcha, nebo jen stín zabalený do šály z tlumičů bolesti, sedativ a alkoholu. Pravda je prostší a krutější. Maddie je nesmírně citlivá. A její pochroumaná psychika způsobuje, že ji dokážou rozhodit maličkosti, které ostatní ani nezaregistrují. Rozčílí se. Rozpláče se. Ztratí půdu pod nohama kvůli něčemu, co by jinde zůstalo bez povšimnutí.

Dřív hrála na violoncello, a byla v tom zatraceně dobrá. Hudba jí tekla do prstů přirozeně, s lehkostí, která se nedá naučit. Tělo si pamatovalo každý pohyb, každý tlak smyčce, každé zachvění struny. Na pódiu dokázala být klidná, soustředěná, pevná. Hudba jí dávala řád. Strukturu. Směr. Jenže pak přišly drogy. Nebyl to ani tak módní výstřelek, jako spíš tiché řešení, které se plíží nenápadně, slibuje úlevu a přitom bere všechno ostatní. Maddie se stáhla do pozadí, opustila svět koncertů a potlesku a nechala violoncello umlknout. Ne proto, že by přestala milovat hudbu, ale protože už nevěřila, že si ji zaslouží. Popravdě je to vina jejího toxického přítele, který ji neváhá půjčovat ostatním, aby ji za to ve výsledku zbil. Přítel – jak to zní směšně vedle reality jejich vztahu. Vztahu, kde se láska plete s kontrolou, ochrana s vlastnictvím a péče s manipulací. Maddie se snaží věřit, že bez něj by to nezvládla. Že jí zachránil život. Že ví, co je pro ni nejlepší. A někde hluboko v ní hlodá nepříjemná otázka, jestli by bez něj a bez Ohařů možná dokázala dýchat svobodněji. Před cizími lidmi se ještě zvládne držet pohromadě. Nasadit masku funkční bytosti, která se tváří, že ví, kam patří. Jakmile ale zůstane sama, balancuje na hraně propasti mezi depresemi, úzkostmi a zoufalou touhou vykřičet všechno, co v ní kvasí. Pocity, které nedokáže pojmenovat. Nebo je pojmenovat nechce, protože by to znamenalo přiznat si, jak hluboko klesla. Že Ace má pravdu. Že se z ní skutečně stala troska.

Omámená, smutná a viditelně mimo. Maddie asto nevnímá celek. Svět k ní nepřichází jako souvislý obraz, ale jako sled detailů, drobných výřezů reality, které její rozšířené panenky hladově pohlcují. Prasklina ve zdi. Cizí ruce. Odlesk světla na skle. Právě k nim upíná pozornost ta část její mysli, která je ještě schopná fungovat v drogovém oparu. Zbytek zůstává rozostřený, vzdálený, jakoby se jí netýkal. Chvílemi propadá zlosti, vzteku a náhlým výbuchům agrese, s nimiž si neumí poradit. Emoce přicházejí bez varování, hrnou se přes ni jako příval a ona nemá nástroje, jak je zastavit nebo rozumně zpracovat. Špatná nálada z ní prosakuje ven a snadno se přenáší na lidi okolo. Sarkastické poznámky ji zasahují hlouběji, než dává najevo, bere je osobně, jako potvrzení vlastní bezcennosti, a dokážou ji srazit do tiché, těžké deprese. Otevřená kritika v ní naopak vyvolává vzdor. Protest, který může být prudký a někdy i nečekaně násilný, jako by se bránila samotné existenci cizího názoru. Od smrti rodičů se bojí samoty. Ne té fyzické, ale té vnitřní, tiché, kde se ozývá pocit selhání, který ji v nepravidelných intervalech zaplavuje, spolu s nejistotou a strachem, že znovu a znovu nebude stačit. Není proto divu, že dává přednost malým, rychle dosažitelným cílům před vzdálenými a nejasnými perspektivami. Ty ji děsí. Jsou příliš velké, příliš otevřené, příliš plné možnosti zklamání. Nemá ráda hlučnou společnost. Hlasy, smích a ruch totiž nevyhnutelně vedou k interakcím. K poznávání. K otázkám, kdo je a co je vlastně zač. A to je cesta vedoucí ke zklamání, na které není připravená. Přesto se snaží fungovat, předstírat normalitu. Chabě, průhledně, někdy téměř rezignovaně. Jsou dny, kdy se ani nepokouší hrát tu roli. V takových chvílích je to Ace, kdo ji nutí nasadit úsměv a chovat se tak, jak se od ní očekává. Ne laskavostí ani trpělivostí, ale tlakem. Pohrůžkou násilí, která visí ve vzduchu a kterou on sám naplňuje s děsivou lehkostí. Pro Maddie je to rutina, další pravidlo přežití. Další důkaz, že klid není něco, co by si mohla dovolit.

Její noví přátelé si mohou být téměř jistí, že si o nich dohledá všechno. Do posledního detailu, klidně až k informacím, které by nikdy neměly opustit cizí databáze. Pokud by jim to ovšem řekla. Neřekne. Zpočátku určitě ne. Možná někdy. Ve chvíli, kdy se vznáší na obláčcích Adderallu a Vicodinu, Spiritu či Onyxu, zabalená do měkké, klamné jistoty Valia, kdy hranice mezi rozumem a impulsem přestávají existovat. Má zvláštní cit pro rozlišování důležitého a nepodstatného. Věci, které by jiné zlomily, dokáže s klidem přehlédnout, zatímco maličkosti ji dokážou vyvést z rovnováhy. Její morální kompas nefunguje podle běžných rovnic. Rozhodnutí působí lehkovážně, nepromyšleně a často skutečně taková jsou. Ani ve střízlivém stavu její mysl nedokáže spolehlivě rozlišovat dobro od zla, chytré rozhodnutí od hloupého. Všechno splývá do jediné šedé plochy, kde následky přicházejí až příliš pozdě. Paranoia se k ní vrací v nepravidelných vlnách. Občas je přehnaně ostražitá, jindy zmatená a poplašená, jako topící se kotě, které zoufale potřebuje pomoc. A když je konečně vytažena z vody, usušena, nakrmena a uložená do tepla, sama se zvedne a znovu skočí zpátky. Jako by klid byl něco podezřelého, něco, co si nezaslouží. Skutečně jí pomáhá jen hudba. Je to jediný jazyk, kterým dokáže mluvit s lidmi bez toho, aby se rozpadla. Způsob, jak sdělit bolest, chaos a prázdno, aniž by musela hledat slova. Je to její osobní volání o pomoc. Jemné, vytrvalé, opakované. Volání, které nikdo neslyší. A tak se smyčka uzavírá a znovu rozbíhá, tichá a nekonečná, přesně tak, jak je zvyklá.

Vlkodlak

Nečistokrevná | Kappa | 66 Cm | 73 kg | Tmavě hnědá | Jantarová

Nikdy nepatřila mezi titány, spíš by se dala přiřadit k drobným vlkům, kteří se velmi těžko odlišují od těch normálních. Madisonina vlčice je tmavě hnědá s rezavými odlesky v srsti a jantarovýma očima, které nikdy nepůsobí vyzývavě. Sledují okolí pozorně, ale s opatrností zvířete, které se naučilo, že první rána obvykle nepřichází od nepřítele, ale zevnitř smečky. Pohybuje se tiše, při zemi, vyhýbá se přímému kontaktu a instinktivně ustupuje silnějším. Dominance jí není vlastní. Vůči ostatním vlkům reaguje submisivně, podřizuje se, stahuje uši, odvrací pohled, snaží se přežít spíš než prosadit.

Přeměna jako taková je pro ni trest. Sama o sobě nikdy nepřichází tiše ani hladce. Spouští se v nárazech, bolestivě, jako by se tělo bránilo něčemu, co nikdy nemělo být samozřejmé. Kosti se lámou a znovu skládají, svaly se stahují do nepřirozených poloh a Maddie má po celou dobu jasné vědomí toho, co se děje. Bolest ji nepouští, neutlumí se, jen mění podobu. Vlčí tělo se rodí pomalu, neochotně, a lidská mysl zůstává uvězněná uvnitř, přítomná, vyděšená a neschopná uniknout.

Lidská a vlčí stránka v ní nekoexistují v harmonii. Člověk zůstává přítomný i ve vlčí podobě, uvězněný v těle, které reaguje rychleji, ostřeji a instinktivněji, než by chtěla. Vlk přebírá pohyb a smysly, člověk nese vinu, strach a paměť. Maddie si uvědomuje své činy, i když je ne vždy dokáže ovládnout. Právě to z ní dělá křehkého, snadno zlomitelného člena smečky. Jako Kappa slouží spíš jako nárazník cizí agrese než jako její nositel. Její vlčice nežádá prostor, jen se snaží neztratit.

Minulost

Loveland v Coloradu. Čtrnácté nejlidnatější město chladného státu, nenápadné místo, které málokdo nosí v hlavě jako rodiště něčeho významného. Pokud z něj vzešel někdo důležitý, Maddie na hodinách historie nejspíš nedávala pozor. Ostatně její hrdinové už dávno existovali. Měla je doma. Otec byl profesorem psychologie na státní univerzitě. Matka jeho bývalou studentkou, která si postupně vybudovala slibnou kariéru místní terapeutky. Dva lidé, kteří spojovali přísnost s vřelostí, řád s empatií, intelekt s obyčejnou lidskou laskavostí. Přesně tak si je pamatuje. Milující, přítomné, pevné body ve světě, který tehdy ještě držel tvar. Snažili se o další děti, ale nepoštěstilo se. Maddison měla vyrůstat jako jedináček v poměrně dobře zajištěné rodině, kde bylo místo na bezpečí, vzdělání i tiché ambice. Měla. To slovo se časem naučila nenávidět.

Podnapilý řidič. Smyk. Několik vteřin, které neměly žádný hlubší význam, žádný vyšší smysl. Autonehoda, při níž oba její rodiče, přestože dodržovali předpisy a byli připoutaní, skončili na místě mrtví. Ten druhý přežil. Nepřipoutaný. Opilý. Náhoda má někdy krutý smysl pro ironii. Bylo jí čtrnáct let. A tehdy poprvé okusila bolest, která nebyla přechodná, ani léčivá, ani poučná. Bolest, která se už nikdy neusadí, ale navždy zůstane v pohybu. Takovou, která se tiše přizpůsobí každému dalšímu roku jejího života a odmítne z něj odejít.

I didn’t choose this life. I didn’t choose music. It chose me.

Rozjela se nezastavitelná jízda na horské dráze, nahoru a dolů, pořád dokola. Pěstounská péče, ze které utíkala. Drobné krádeže, aby přežila. Pasťák, aby se polepšila. Bludný kruh, Bermúdský trojúhelník, ve kterém se postupně ztrácela, aniž by si byla jistá, jestli ještě někdo stojí o to ji hledat.

Procitnutí přišlo za celé dva roky. Vrátila se k hudbě. K nástrojům, které znala už dřív, ale nikdy jim předtím nedovolila, aby ji pohltily úplně. Hraní pro ni dříve bylo součástí výchovy, dovedností, které se mají osvojit. Teď se změnilo v útočiště, v prostor, kde mohla zmizet, aniž by se ztratila. Do hudby se ponořila hlouběji než kdykoli předtím. Cvičila posedle s urputností někoho, kdo si tím zachraňuje vlastní mysl. Tóny jí dávaly řád, strukturu a smysl, jaký jinde nenacházela. Měla talent. Skutečný, výjimečný talent. Nejen technický, ale i po citové stránce: schopnost slyšet vrstvy, napětí, ticho mezi notami. Dokázala hudbou vyjádřit věci, které nedokázala pojmenovat slovy. Cítila se živá. Balancovala na okraji propasti, do které mohla kdykoli spadnout, ale hudba ji držela nad ní, natažená jako tenké lano. Nebezpečí nezmizelo, jen změnilo podobu. Místo strachu z chycení přišla obava, že o tohle přijde. A právě to ji udržovalo ve střehu, soustředěnou, přítomnou. Dokud svět tvořily struny, smyčec a rezonující dřevo, dokázala věřit, že ještě není ztracená. Že se dá zůstat. Aspoň na chvíli.

I was somebody else once.

Hudbou, drobnými krádežemi a vším, co balancovalo na hraně zákona, si vydělala dost na to, aby se sbalila a opustila střed států směrem do Los Angeles, města andělů. Chtěla zkusit žít normálně. Tak normálně, jak jen to v jejím podání šlo. Začít znovu, bez minulosti, bez dozoru, bez neustálého pocitu, že jí někdo dýchá na záda. Dostala práci v baru jako hosteska. Nějaké peníze to přineslo, ale zdaleka ne tolik, aby si mohla dovolit vlastní bydlení. Přespávala na gauči kolegyně z práce, s pocitem dočasnosti, který se jí zažíral pod kůži. A pak potkala Deana. Svou první osudovou chybu, jak mu později říkala.

Zaujaly ho její rychlé, pohotové reakce a schopnost improvizace. Právě díky nim jí dohodil práci v soukromém loungi, kde se odehrávaly pokerové večery za zavřenými dveřmi. Tehdy poprvé čichla k dalšímu průšvihu. Ke spouštěči drogové závislosti, ze které se už nikdy úplně nevyhrabala. Jejím úkolem bylo starat se o pohodlí hostů, jejich spokojenost, plynulý přísun pití a zapisování vstupních poplatků. V jedné místnosti seděla s filmovými hvězdami, umělci, režiséry i podnikatelskými titány. Svět měla na dosah ruky, stačilo ji jenom natáhnout. A Dean měl v hrsti ji. Byla jeho, zatímco on nikdy nebyl její. Googlila každé slovo, které neznala, dokud nepochopila alespoň základy hry. Učila se rychle, tiše, pozorováním. Ale nic netrvá věčně. Madison byla nahraditelná stejně snadno jako každá jiná ženská, na kterou si Dean ukázal. Když ji osočil, že spí s ostatními hráči, změnilo se to v jednostrannou hádku a několik podlitin. To byl moment, kdy se sebrala a odešla. Bez loučení, bez vysvětlování. Začala v New Yorku, kde se snažila zahladit stopy spojené s daňovými úniky a nelegálními pokerovými večery. Jenže čím déle zůstávala, tím jí začali víc a víc dýchat na záda. A tak utekla, jako už tolikrát předtím. Následovala Atlanta. Pak Chicago. Portland. Další města, další adresy, další dočasné práce, které nedokázala udržet. Všude to začínalo stejně. Krátké období snahy, předstírání, že tentokrát to zvládne. A pak pomalý, ale nevyhnutelný rozpad. Drogám propadala čím dál hlouběji a spolu s tím se rozpadala i její schopnost fungovat v běžném rytmu. Přicházela pozdě. Mizela bez oznámení. Dělala chyby. Odcházela dřív, než ji stihli vyhodit, nebo byla vyhozena bez okolků. Práce se pro ni stala přechodnou kulisou, nikoli oporou. Něco, co se dalo rychle získat a ještě rychleji ztratit. Stejně jako města, která jí nikdy nepatřila a která ona opouštěla bez lítosti. Všechno bylo dočasné: vztahy, byty, jména, sliby. Nakonec skončila v Bostonu. Ne proto, že by to byl cíl, ale proto, že už jí docházely možnosti. Poslední zastávka v řetězci útěků, o níž si tehdy namlouvala, že by mohla vydržet déle než ty předchozí. I když někde hluboko věděla, že to je jen další bod na mapě, kde se pokusí přežít o něco déle, než ji dožene vlastní stín.

This is how it starts.

Nebezpečné město ji strhlo a navzdory všemu, co v sobě neslo, ji naprosto uchvátilo. Irská mafie, gangy, nepsaná pravidla ulic, kde se stačilo špatně podívat nebo být ve špatnou chvíli na špatném místě. Neměla v úmyslu se zaplétat s nebezpečnými lidmi, a tak se stáhla. Nejdřív do čínské čtvrti, později do latinského ghetta, kde skončila namačkaná v malém bytě se dvěma kluky, hudebníky. Přespávala na matraci u zdi, mezi kabely, nástroji a prázdnými lahvemi. Několik měsíců se snažili prorazit, ale nedařilo se. Nedokázali se shodnout ani na jménu, ani na jasné hudební tváři, která by je odlišila od stovek dalších kapel. Když už se jim podařilo přivést nějakou další hudebnici, obvykle se o ni rozhádali dřív, než vůbec vzniklo něco použitelného. Všechno končilo dřív, než to stihlo začít.

Soužití s nimi jí ale nevadilo. Hráli pop rock, který se dal poslouchat, a prostředí bylo překvapivě klidné. Madison se do jejich zkoušek nejprve nepletla, poslouchala zpovzdálí, vnímala strukturu skladeb, melodie a rytmus. Některé motivy jí uvízly v hlavě, vracely se k ní ve smyčkách, rozvíjely se samy od sebe. Jednou, spíš mimoděk než záměrně, si k nim sedla s violoncellem. To byl moment, kdy se věci posunuly. Její hra do jejich hudby zapadla zvláštním, nečekaným způsobem. Violoncello přidávalo hloubku, napětí i emoci, kterou jejich skladbám chyběla. Nehrálo na efekt, ale na pocit. Na vnitřní proud, který se nedal přeslechnout. Kluci ztichli, poslouchali, až nakonec pochopili, že přesně tohle je ten prvek, který jim celou dobu scházel. Váhala, zda se k nim přidat, nenechala se přemluvit hned. Trvalo jim několik týdnů, než ji ukecali aspoň na zkušební nahrávku. Tehdy po dlouhé době zjistila, že při hraní nepřemýšlí nad tragédiemi, které ji v životě potkaly. Myšlenky se nerozbíhaly k minulosti. Soustředila se jen na emoce, na tlak smyčce, rezonanci dřeva a vibrace, které jí procházely tělem. Nahrávku poslali kluci za jejími zády do všech studií a rádií, které znali. Nečekali zázrak. A přesto se z ní stal menší hit. Ne něco, co by změnilo svět, ale dost velký na to, aby si jich někdo všiml. Dost velký na to, aby si našli manažera – Alexandera Masseyho, známého pod přezdívkou Ace. Rozmazlený spratek s tučným bankovním kontem a nulovými zkušenostmi, zato s přístupem tam, kam se bez peněz nedalo dostat. Kluby, zákulisí, kontakty. Pocházel z důležitého rodu a své komplexy ventiloval brutálními, nenápadně krutými způsoby. A Madison do toho znovu vlítla po hlavě.

You stay because you’re afraid of what happens if you leave.

Stala se jeho osobní hračkou – neoficiální, snadno zaměnitelnou, vždy po ruce. Ace jí nikdy nebyl schopen dát skutečné postavení po svém boku, alespoň ne takové, které by znamenalo respekt nebo bezpečí. Přesto nedokázal snést, když se k ní přiblížil někdo jiný. Stačil úsměv, letmý zájem, nic víc. Kdo to odnesl, bylo pokaždé jasné – Maddie. Ace byl vlkodlak a měl své zvyky. Rád do ní kousal. Brala to jako úchylku, další z jeho temných potřeb, které si omlouvala tím, že je jiný, zvláštní, nepochopitelný. Nechápala hierarchii, instinkt, vlastnictví. Cítila jen bolest a zmatek, který se mísil s pocitem, že je mu vydaná napospas. Že patří jemu, i když on nikdy nepatřil jí.

V té době jela v drogách víc než kdy dřív. A Aceovi to vyhovovalo. Byla otupělá, pomalejší, poddajnější. Její krev mu chutnala víc, když byla plná chemie, než když byla čistá. Nebrala kvůli němu, brala proto, aby přežila život po jeho boku. Aby na pár hodin umlčela vzpomínky, bby nemusela cítit doteky, které překračovaly hranice, ani bolest, která se jí rozlévala tělem v podobě modřin, prasklin a zlomenin, jež tlumila dalšími dávkami, dokud ji kamarádi násilím nedotáhli na kliniku. Prosili ji, ať odejde. Ať ho opustí. Ať to nahlásí. Maddie toho nebyla schopná. Vzdor z ní někdo vymlátil dřív, než se stihl vytvořit. Někdy, ve vzácných chvílích střízlivosti, si uvědomovala, jak špatně na tom je. Jak hluboko klesla. Jak by se za ni rodiče styděli, nebo by nad ní tiše plakali. Jenže dřív, než dokázala vstát, sbalit se a setřást ze sebe toho ďábla, sáhla po další hrsti prášků. Myšlenky na útěk se pak snadno rozpustily v mlze. A kruh se uzavřel znovu.

This is not a story about happy endings.

Ace byl součástí bostonské smečky, ale se svým postavením Gammy se nikdy nedokázal smířit. Považoval ho za urážku, za důkaz, že ho ostatní podceňují, a posedlost představou vrcholu potravního řetězce v něm postupně rozežírala všechno, co ještě připomínalo sebekontrolu.

Nakonec ze smečky odešel. Maddie vzal s sebou a krátce poté ji brutálně proměnil v pronajatém hotelovém pokoji, který po všem vypadal, jako by se v něm odehrál satanistický rituál zkřížený s jatkami. Ace se tehdy utrhl ze řetězu. Její bolest ho přitahovala, sadisticky si ji užíval a během samotné přeměny byl schopný jí ubližovat, znovu a znovu ji kousat, zneužívat okamžiků, kdy byla bezbranná a rozpadala se v agónii, přičemž se jí nebál i znásilnit. Maddie neuměla odejít, nedokázala se zvednout a opustit někoho, kdo ji současně ničil i definoval. Přeměnil ji, dal jí nový život, v němž drogy sice vyprchávaly rychleji, ale mohla jich brát víc, a právě to Ace využíval. Ponižoval ji, lámal, manipuloval, zatímco jí mezi ranami a výčitkami dokazoval cosi, čemu říkal láska a čemu ona chtěla věřit, protože alternativa byla prázdno. Ace přitom hledal někoho, kdo ho pochopí. Původně chtěl zamířit k detroitské smečce, ale na cestě se ve Filadelfii roku 2017 seznámil se Solomonem. Jeho životní styl a zvláštní seskupení silných vlkodlaků, kteří netvořili klasickou smečku, ho fascinovaly natolik, že se bez váhání přidal a Maddie musela jít s ním. Okamžitě jí byla přidělena role Kappy, zatímco Ace se velmi rychle vyšplhal na pozici Bety. Aby se Solomonovi zavděčil, začal mu i jeho vlkům Madison půjčovat na hraní, na sex, na ubližování, a pak ji doma trestal za to, že nebyla dost poslušná, nebo naopak za to, že byla poslušná až příliš. Ať udělala cokoliv, byla to chyba. Po příchodu do Seattlu v létě 2025 zašel ještě dál, když ji po novém roce drze strčil Marrokovi a jeho smečce pod nos tím, že jí dohodil práci v Ballardu v Siren’s Net, pochybném strip klubu, s tím, že na cokoliv lepšího prý nemá. Není dost dobrá. Dost hezká. Dost… cokoliv.

Zajímavosti

Žije v toxickém vztahu, který je plný křiku, manipulace a fyzického násilí. Od svého partnera se ale nedokáže odpoutat, protože je jejím stvořitelem. Vztah vnímá jako pouto, které nejde jednoduše přerušit, a většinu času musí maskovat podlitiny a zranění make-upem nebo pečlivě zvoleným oblečením.
Pravidelně do sebe sype všemožné povzbuzující látky i tlumiče. Zpočátku brala drogy hlavně proto, aby zůstala vzhůru a fungovala. Nejdřív Adderall, pak rozdrcený Adderall s postupným uvolňováním. Následoval kokain, Valium, Vicodin, Percocet a další stimulanty. Její závislost se postupně prohloubila natolik, že dnes bere prakticky cokoliv, co je po ruce – Adderall, Ambien, Xanax, kokain, alkohol, Valium, Ativan, Trazodone, nově i Spirit a Onyx, cokoliv, co ji udrží několik dnů bdělou a na pár hodin umlčí tělo i mysl.
Má problém s autoritami, ale zároveň k nim podvědomě tíhne. Lidi s mocí v ní vyvolávají směs strachu, odporu a potřeby zavděčit se, což ji opakovaně dostává do nevyrovnaných a nebezpečných vztahů.
Má tendenci zlehčovat vlastní bolest černým humorem nebo sarkasmem. Pokud si zranění dělá legraci, obvykle to znamená, že je horší, než přiznává.
Nespí pravidelně a ztratila přehled o tom, kolik hodin denně je vzhůru. Čas pro ni často nefunguje lineárně, spíš v úsecích, které se rozmazávají dohromady.
Má silnou averzi k nemocnicím a ordinacím. I když ví, že potřebuje pomoc, vyhledává ji až ve chvíli, kdy už není jiná možnost. Na to navazuje fakt, že neumí přijímat péči bez pocitu viny. Pokud se o ni někdo stará, automaticky předpokládá, že za to něco bude chtít. Má problém uvěřit, že by ji někdo mohl chtít bez podmínek. Pokud se k ní někdo chová laskavě, instinktivně hledá háček.
V hloubi duše si stále myslí, že kdyby byla „lepší“, všechno by dopadlo jinak. Tenhle pocit viny ji provází téměř ve všem, co dělá.