LUCIEN ÉTIENNE VALLART

I. Prologue – Armand Maximilien Vallart

 

Příběh Luciena Étienna Vallarta nezačíná jeho narozením. Začíná mnohem dřív — u muže, který nikdy nepochyboval o tom, že svět má patřit jemu.

V ústraní francouzských Alp, na místě, odkud bylo město Grenoble blízko jen na mapě, stála po generace usedlost rodu Vallartů. Zatímco svět kolem měnil svou tvář, zde čas plynul jinak. Pomaleji. Jako by se odmítal hnout z místa, dokud k tomu nebude donucen. Právě zde se v polovině devatenáctého století narodil Armand Maximilien Vallart, jediný syn svého otce. Byl vlkodlakem poloviční krve, přesto však přišel na svět s jasně daným údělem — stát se alfou malé, uzavřené smečky, kterou Vallartovi udržovali odnepaměti. Armand tuto roli nikdy nezpochybňoval. Od dětství vyrůstal v přesvědčení, že řád světa je neměnný a že jeho jméno stojí na jeho vrcholu. Když jeho otec krátce po Armandově dospělosti zemřel, nezůstalo po něm prázdné místo. Zůstala jen jistota, že vše bude pokračovat přesně tak, jak Armand rozhodne.

Smečka měla velké požehnání v podobě omegy. Éloise spatřil Armand poprvé na tržišti v Grenoble — ještě jako lidskou dívku. Od té chvíle se stala středem jeho pozornosti. Netrvalo dlouho, než ji vylákal z města a proměnil. Její klidná, tichá povaha se přirozeně propsala i do jejího postavení po jeho boku.

To neznamenalo, že by byl Armand věrný jen jí. Byl obklopen vlčicemi, které si ve svém domě držel, aby mu daly syna. Dcery, které se narodily, zůstávaly na okraji jeho zájmu — byly součástí smečky, ale nikdy její budoucností. To byla totiž další Armandova touha – tak jako každý muž toužil po synovi. Po dědici. Díky podpoře Éloise zplodil Armand několik dětí, všechny do jedné to však byly dcery a ty ho příliš nezajímaly. Armand byl posedlý představou syna, dával si však dobrý pozor, aby ho na svět nepřivedla Éloise. Nemohl ji ztratit.

Éloise však měla své vlastní plány. I ona toužila na světě něco zanechat a ač si uvědomovala, že její těhotenství může skončit smrtí, byla připravena pro své dítě obětovat vše. Musela Armanda opít, aby si jedné noci nedal pozor. Té noci Éloise otěhotněla a přesně podle svých předpokladů o devět měsíců později zemřela – porodila však Armandovi syna, a tak pro něho smrt milované družky byla hořkosladká, o to spíše, protože se Lucien tolik podobal své matce.

​

II. Lucien Étienne Vallart

​

Smrt Éloise Armanda změnila. Nezačal být mírnější, s její smrtí pomalu propadal šílenství, vzteku a despotické touze mít vše pod kontrolou. Jejich svět se stal ještě uzavřenějším, Lucien ani jeho sestry nikdy nepoznali výdobytky moderní civilizace – vše potajmu slyšeli jen od vlkodlaků, kteří u nich na kratší či delší dobu zůstávali. Stávalo se, že někdo do smečky přišel jen, aby o pár týdnů později zmizel a už o něm nikdy nebylo vidu či slechu. Nikdo to nezpochybňoval, protože to Armand nedovolil.

A tak Lucien žil ve světě devatenáctého století, ač svět kolem něho odvíjel dějiny dvacátého století, mladý muž o tom neměl ani tušení. Lucienův svět byl tichý, ožíval v knihovně, která dle jeho mínění byla srdcem starého panského sídla. Miloval to místo, miloval ztrácet se ve slovech a světech, které nikdy nemohl spatřit. I samotné město Grenoble viděl jen při několika málo příležitostech, když ho tam otec vzal za odměnu nebo na jeho naléhání. Vždy byli staromódní, oděni do oblečení, které se ani nedalo nazvat nemoderním, bylo zkrátka směšné. Tam, kde se svět pomalu probouzel z války, tam, kde ženy nosily krátké sukně, nosily jeho sestry šaty nabírané a Lucien měl svůj kabátec s vestou.

Byli pro smích, ale Lucien to nikdy nevnímal. Tak moc toužil poznat svět těch mladých lidí kolem sebe – byli to lidé stejně staří jako on, přesto však byli úplně odlišní. Lucien to vnímal, když se na to však ptal otce či sester, nikdo mu neodpověděl. Sestry jím pro jeho touhu vědět něco více o okolním světě pohrdaly a otec by to z něho toužil vymlátit, nebýt Lucien jeho vymodlený syn a jedinou připomínkou jeho zemřelé družky.

Ne, že by Éloise Armand nenahradil. Místo Éloise převzala jedna z žen, která byla matkou Lucienovi nejstarší sestry, Margaux. Stala se po boku Armanda hrdou alfou – a byla přesně tím, co dominantní muž jako Armand potřeboval. Byla tichá a snášela veškeré jeho rány. Armandova posedlost mrtvou Éloise nebyla menší, ale alespoň byl snesitelnější – a přeci jen zatím měl nač se zaměřovat. Věnoval svou pozornost synovi ze kterého toužil mít svůj malý, dokonalý klon. Byl to přeci jeho odkaz.

I přesto však Lucien věděl, že nikdy nedostojí tomu, co od něho jeho otec očekával. Jeho otec toužil po dědicovi mocné smečky, vše, co dostal, byl Lucien, který byl ztracen ve svých myšlenkách, v knihách, ve světě, který by byl Armandem přisouzen ženám. Po jeho sestrách nikdo nic nechtěl, nikdo od nich nic neočekával. Lucien je miloval, ale ony v něm viděly to, co nikdy být nemohly. Lucien dostal vše jen protože to byl muž. Otec mu najímal soukromé učitele, Lucien dostával vše, nač si vzpomněl – a přesto Lucien mnoho nechtěl. Byl to skromný, klidný mladík, v mnohém příšerně odlišný od svého otce. Dominance v něm nebylo ani co by se za nehet vešlo. Armand se přitom velmi snažil. Bral Luciena na lovy do hlubokých alpských lesů, pro mladého muže to však bylo spíše utrpení, jak by se však mohl podívat otci do očí, kdyby odmítl? Armand nad celou svou rodinou i nad těmi pár členy, kteří rodinou nebyli, vládl železnou rukou. Nikdo si nedovolil mu vzdorovat.

Naučil tak Luciena střílet – a zabíjet. K večeři domů nosili jeleny a v noci je Lucien oplakával, protože smrt pro něho byla tíživá a dusivá. Jeho samotná existence byla poznamenaná smrtí jeho matky, která po něm toužila tolik, že se obětovala. Lucien měl pocit, že takové oběti nikdy nedovede dostát.
Lucien svou matku nikdy nepoznal, přesto však doufal, že by byl v jejích očích přesně tím mužem, kterým chtěla, aby byl… jenže, jak by to bylo možné, když jeho matka tolik milovala jeho otce? Bylo to něco, co Luciena nesmírně trápilo. Nevěděl, že jeho matka byla stejná jako on – nejen svou klidnou a mírnou povahou, ale i vzhledem. Lucien se totiž nikdy nepodobal svému světlovlasému vysokému otci. Lucien byl vždy spíše menší a drobný jako žena. Jedna z jeho starších sester byla dokonce vyšší než on!

Lucien k sobě nikoho nepouštěl. Mohl se zdát odměřený, snad i namyšlený, ale nikdo ho nesvedl pochopit, nikdo se k němu nedovedl přiblížit natolik, aby pochopil, kým doopravdy je. Ani on sám to dlouho nevěděl.
Bylo mu pouhých patnáct let, když se ve smečce v pravidelnosti střídali různí muži. Bylo to protože Armand doufal, že rozšíří svou rodinu tím, že provdá své dcery.

​

III. Julien Moreau

 

V té době se do smečky přidal muž, kterého Armand přivítal skoro jako sobě rovného. Byl to muž, který dle něho mohl být pro jednu z jeho dceru tou nejlepší volbou. Julien Moreau měl však docela jiné zájmy a záměry, které se ani v nejmenším netýkaly Armandových bezpochyby krásných dcer.

Julien chodil po světě mnoho let – uměl přijít a zmizet, nikdy se nevázal, nikdy nikde nezůstal tak dlouho, aby ho někdo začal podezírat z něčeho, co bylo ve čtyřicátých letech minulého století naprosto nemyslitelné. Julien ve své společnosti nepreferoval ženy, což bylo něco, co Armand pochopitelně netušil, protože nikdo nemá něco takového napsáno na čele. A protože byl v očích Armandových Julien perfektním vzorem pro jeho mladého syna, nebránil v tom, aby spolu trávili čas. Bylo to poprvé a naposledy, co měl Lucien přítele. Nejprve totiž jejich vztah skutečně přátelstvím byl. Lucien si neuvědomoval, že v jeho citech bylo mnohem více. Juliena obdivoval. Byl šarmantní, elegantní a nesmírně inteligentní. Celé hodiny spolu strávili v knihovně. Hráli šachy, četli objemné svazky a recitovali si poezii. Ty chvíle byly nejlepší v celém jeho dosavadním životě — a zůstaly jimi i v letech následujících.

Julien byl velice opatrný, když si ukradl Lucienův první polibek. Byl večer – už se chystali spát, když Julien popadl Luciena za zápěstí ve chvíli, kdy chtěl otevřít dveře do chodby. Přitiskl ho ke knihovně, jejich tváře jen nepatrně od sebe. Lucien cítil jeho horký dech a poprvé v životě si uvědomil, co je s ním jinak. Stejně jako Julien nacházel zalíbení v mužích. „Vypadáš jako laň,“ šeptal mu Julien, než ho políbil. Lucienův svět v tu chvíli získal barvy. Armand neměl jediné podezření, když muži celé dny jen četli a občas na celé dny mizeli do lesů. Julien dobře znal pravidla světa a na rozdíl od Luciena si dobře uvědomoval, jak se ostatní dívají na tenhle druh vztahů. Lucien vnímal jen to, že ve světě jeho otce by něco takového neprošlo, nechápal však, že je toho mnohem více. Byli opatrní, přesto, když mizeli ve stínech lesů, získávali svobodu, kterou nikde jinde neměli. V ty chvíle lehávali v těsném objetí v opuštěném domě, který Armand používal jako místo přespání při náročnějších lovech. Stačila jim jediná postel.

Julienovy polibky byly tiché a hřejivé jako první světlo dne. Lucien ho tak moc miloval. Nedovedl se nabažit toho, co mu Julien ukazoval. Chtěl s ním poznat celý svět – jeho touha utéct byla silnější den za dnem, kdy se museli skrývat. Julien chápal, že by to nikdy nezmizelo, že by se museli skrývat navždy, přesto však nic neřekl, když Lucien tiše a překotně šeptal o útěku ve chvíli, kdy ho zborceného potem Julien držel ve svém objetí. „Věř mi,“ říkal mu Julien na ta slova. „To nejlepší, co můžeme udělat, je zůstat.“

​

Trvalo to rok. Celý rok si Armand nevšiml, že se v jeho domě odehrává něco, co by se v něm rozhodně odehrávat nemělo. Když to zjistil, nastalo peklo – a to velice rychle.

Armand do knihovny nikdy nechodil, proto brzy Julien s Lucienem ztratili zábrany. Letmé polibky, horké chvíle mezi uličkami s poezií, nic z toho nebylo v jejich světě z knih zakázané. Byla to Camille, Armandova nejstarší dcera, které se Julien líbil, která svého bratra nachytala v mužově náruči. Zlomyslnou sestru nebylo možné umlčet. Vtrhla k otci do pracovny, kde mu vše řekla. Armand nepotřeboval nic jiného než slova své sestry, aby všemu uvěřil. 

Juliena zabil v knihovně. Střelil ho přímo doprostřed čela, když se snažil Armandovi vše vysvětlit. Lucien nestihl udělat vůbec nic. Slyšel jen ozvěnu výstřelu, pach střelného prachu a horkou krev. Jeho ruce, tvář, celé tělo bylo pokryté krví jeho milence, který se mrtvý sesunul k zemi. K jeho štěstí byl mrtvý hned.
„Nevzpomínáš si, synu? Takhle se střílí škodná,“ zavrčel Armand, když ho celého stále od krve, táhl do sklepení. Co se tam dělo si Lucien nevzpomíná. Jeho paměť byla utopená v bolesti, kterou mu připomínala ta krev. Ta zatracená krev, která byla na jeho rukách. Na tváři se mísila s jeho slzami. Otec ho zavřel do cely. Přesně to se totiž nacházelo pod panským domem. Vězení. Přesně tam mizeli všichni členové smečky, kteří se mu kdy zprotivili. Nikdo se nikdy nevrátil. Jen jeho syn zde měl být napraven. Stěny v podzemí byly tak tlusté, že ho nikdo nemohl slyšet křičet.

​

IV. Emprisonnement

​

Zůstal sám ve tmě. Netušil, zda uplynuly hodiny či dny, ležel na chladné zemi bez jediného pohybu, bez jediné změny. Někdo k němu nosil jídlo a džbán vody, ale Lucien si nic z toho nebral. Toužil zemřít, jen jeho smrt měla přijít mnohem pomaleji než ta Julienova, netoužil však po ničem jiném.

Jeho otec ve světě nad Lucienovou hlavou tvrdil, že Julien byl vyhnán kvůli zradě, zatímco hřbety knih a Lucienovy ruce na sobě ještě stále měly jeho krev. Lucien toužil řvát a křičet, chtěl světu říct o tom, co se stalo, byl si však vědom toho, že vše v tomto životě bylo řízené Armandem. Vše se zodpovídalo jemu – to on spřádal plány a uhlazoval hrany, aby vše působilo dokonale.

Lucien si myslel, že k němu přichází smrt, když k němu sešla Margaux, aby ho očistila a donutila ho pít a jíst. Lucien se bránil, i ona však měla více síly než mladík, který se plánoval dobrovolně vyhladovět. Nebyl si nikdy jistý, co na ní toho prvního dne křičel, jen věděl, že nenáviděl své bílé ruce, které náhle byly bez jediné kapky krve. Byla to připomínka toho, že Julien kdy žil – a že zemřel rukou jeho otce. Každý den byl od té doby stejný. Margaux chodila. Přinášela sebou jídlo a vodu. Teprve, když Lucien znovu vnímal svět kolem sebe a jeho tok, objevil se Armand.

Nic neříkal, ale krev se objevila znovu – tentokrát však jeho vlastní. Armand ho bil. Proč? Protože se rozhodl, že ze svého syna vybije hřích, který se v něm usídlil. A rozhodně se nedržel zpátky. Lucien měl na svém těle mnoho ran, které se nehojily, protože byly způsobené alfou. Každý den se ho jeho otec ptal, zda v sobě zapře Satana. Lucien mu vždy řekl vzdorné „ne“. Jen jednou měl tu drzost plivnout otci do tváře. Tehdy dostal tolik, že na několik dní ztratil vědomí. Jeho otec vymýšlel stále nové a nové mučící techniky. Lámal mu kosti. Bil ho tak, že jeho tvář i tělo hrálo modřinami – jeho oblíbenou kratochvílí však bylo rytí do jeho kůže naostřeným nožem. Den za dnem mu v kůži prohluboval nápis salope – děvka – protože přesně tím v Armandových očích jeho syn byl. Také mu tak rád říkal. Salope. Salope. Salope.

V Lucienových uších neznělo nic jiného. Nejhorší však bylo, když mu otec poprvé v jeho životě vyprávěl o matce: „Éloise by z tebe bylo zle. Éloise by si myslela, že jsi hříčka přírody. Souhlasila by se mnou,“ opakoval mu to stále dokola. Lucien už neměl slzy, které by se překlenuly z těch tmavých očí, které prý vypadaly jako laní. Doufal, že to mučení ustane. Že ho konečně dožene smrt, protože vše bylo lepší než žít v tomhle neskutečném utrpení.

 

Občas, když ho ticho užíralo, volal na Juliena, jako by ho mohl slyšet: „pořád si myslíš, že je tohle lepší?!“ V Lucienovi se zrodilo něco zvláštního. Vztek, který doutnal tak dlouho až se rozhořel jasným plamenem. Lucien si nebyl jistý, jestli právě on mohl za jeho první proměnu, ale ať už to bylo jakkoliv, ta přišla právě v tomto nekonečném vězení. Bolest, kterou sebou proměna přinesla, byla překvapivým vysvobozením od toho, co cítil každou minutu svého lidského bytí. Vlčí mysl ho obejmula a on jí přijal jako hřejivé objetí. Nemusel se trýznit, nemusel myslet. To pro něj byl největší dar – s každým dalším úplňkem vyhlížel proměnu raději. Nemohl to popsat, i kdyby se ho na to někdo ptal. Fyzická bolest pro něho nikdy nepředstavovala problém. Lámání kostí? Dlouhé hodiny v křečích? Nebylo to nic, co by neznal. Otec ho možná na proměnu nevědomky připravil lépe než kdyby ho opečovával tak jako do té doby, než poznal, koho jeho syn miluje.

Proměn přišlo ještě několik, než se Lucienovi naskytla první možnost k útěku. To, že chce žít k němu doléhalo pomalu – uvědomil si, že tohle nemůže být jeho konec, že se musí pokusit zmizet. Nejen kvůli sobě, ale kvůli Julienovi. První pokus dopadl tragicky. Margaux nechala otevřené dveře jeho cely. Lucien se vyplížil až ke dveřím, které nebyly zamčené – Armand neměl důvod je zamykat, protože nebylo možné, aby se Lucien dostal ven.

Lucien se však ven dostal. Oslepen světlem se plížil chodbami svého rodného sídla, jen aby ho překvapený výkřik jeho sestry Clémence poslal zpět do cely. Clémence si celé ty roky myslela, že Lucien z domu zkrátka utekl, věřila tomu, co jim předkládal Armand jako jedinou pravdu – proto jí tolik šokovalo vidět bratra zmučeného, špinavého a od krve, tentokrát od jeho vlastní. Lucien neměl šanci. Armand ho znovu uvrhl do sklepení a vše začalo nanovo. Lucien však měl v tuhle chvíli nečekaného spojence.

Clémence bratra milovala a nesnesla myšlenku na to, co se mu celé roky dělo. Proto se dívala, učila se – a poskytla bratrovi druhou a poslední naději. Když Armand s Margaux odjel do města, vkradla se do sklepení. Odemkla celu ve které nechala jediný starý kabát a zmizela. Stejně jako zmizel Lucien, když si uvědomil, co se stalo. Clémence byla jen stín – a tím se vzápětí stal i Lucien.

 

Oblékl si kabát a zmizel z domu, tím však jeho strádání neskončilo. Musel pryč z Alp, neměl však peníze a vypadal… zbědovaně. Měl jediné štěstí, že znal lesy – byla však jen otázka času, než ho otec začne hledat. Uměl si představit ten hon, který nastane, až se Armand dozví, že je pryč. Když si konečně dovolil se zastavit u horského potoku, omyl si tvář, napil se. Daroval si pět minut odpočinku, pak se znovu vydal na cestu. Našel cestu, která vedla do Grenoble, ze strachu však pokračoval lesem. Jeho srdce vyděšeně tlouklo v jeho hrudi.

Trvalo mu celý den, než město našel. Nevěděl, kde byl jeho otec, ale Lucien si během dne cesty utřídil svůj cíl. Najde nádraží. Neměl sice peníze, spoléhal však na to, že se dostane alespoň někam – ideálně si ho průvodčí nevšimne až do Lyonu, pokud by však nastaly problémy… inu, ty měl v plánu řešit, až nastanou.
Z Lyonu pojede až do Paříže. A tam? Bude žít. Bude to znamenat, že přežil. Více ho v tu chvíli netrápilo.
Noční spoj z Grenoble do Lyonu trval hodinu a půl. Lucien strávil půlku odpoledne v čekárně, kde se choulil do příliš velkého kabátu a trhl sebou při hlasitějším zvuku. Příšerně se bál, že ho otec najde. Hledal ho vůbec? Věděl, že zmizel? Možná to ještě ani nezjistil…

Příjezd vlaku se zpozdil o nekonečnou půl hodinu, která se vlekla jako hodiny. A když konečně nastoupil, ulevilo se mu jen částečně. Bál se průvodčího, protože peníze neměl. I kdyby ho však z vlaku vyhodili, byl to pro něj úspěch. Byl by pryč. Nic takového se však nestalo a on se díval, jak Alpy pomalu mizí z obzoru i z jeho života.

V Lyonu to bylo horší. Další dvě hodiny strávil na nádraží, strach ho ještě plně neopouštěl, jeho tělo si neuvědomovalo, že už nebylo čeho se bát. Cesta do Paříže už neprobíhala tak hladce. Po cestě z Grenoble získal trochu větší jistotu, a tak se ve vlaku usadil, jen, aby ho za hodinu průvodčí žádal o lístek. Lucien k němu vzhlížel svýma laníma očima, jeho tvář jemná jako tvář panny – průvodčí k němu snad pocítil lítost, která Lucienovi darovala klid. „Nemám,“ vydechl tiše a průvodčí kývl. „Jedeš do Paříže za prací? Sedni si dozadu a nedělej bordel,“ řekl mu nakonec unaveně. S podobnými mladíky se setkával neustále. Doufali, že na ně v Paříži čeká celý svět, město je však mělo spolknout. Průvodčí si myslel, že to samé čeká i nebohého Luciena.

​

V. Paris

 

Do Paříže dorazil unavený způsobem, který neměl nic společného s cestou. Vystoupil z vlaku ještě před svítáním. Nádraží bylo plné tlumených zvuků — kroky, pískání lokomotivy, kašel někoho, koho neznal a nikdy znovu neuvidí. Vzduch páchl olejem a studeným kovem. Město ho nevítalo. Jen mu dávalo znát, že tady je jedním z mnoha. Jen tvář vytržená z davu.

První hodiny strávil chůzí. Bez cíle, bez mapy. Držel se ulice, kde nebylo potřeba nic vysvětlovat — kde lidé míjeli jeden druhého a nikdo se nerozhlížel. Sám se zastavil až tehdy, když ho nohy přestaly poslouchat. Sedl si na obrubník a sledoval, jak se Paříž pomalu probouzí: rolety, káva, hlasy. Život, který byl tolik odlišný od toho, co znal.

První dny jen bloudil. Snažil se poznat město, které znal jen z knih a z Julienova vyprávění, Paříž se však od dob, kdy v nich jeho milenec žil, změnila. On poznával jiný svět – a brzy pochopil, jakou cenu bude mít jeho přežití.
 

Třetí večer se zastavil v baru, který byl plný kouře a poloprázdných sklenic. Neměl peníze, měl však něco jiného, co mohl nabídnout jako platbu. Seděl stranou, zády ke zdi. Pil pomalu, i když měl žaludek prázdný. Muž vedle něj si ho všiml bez zjevného zájmu — to byl ten druh pozornosti, který Lucien poznal jako nebezpečně bezpečný. Nešlo o chtíč. Šlo o nabídku. „Jsi tady sám,“ řekl muž tiše. Nebyla to otázka. Lucien neodpověděl hned. Přikývl až po chvíli, sotva znatelně. Učil se, že slova jsou nebezpečná.

Muž zaplatil za oba. Vyšli spolu ven, aniž by se dotkli. Ulice byla chladná, dlažba mokrá, město se tvářilo, že o nich neví. Byt nebyl daleko. Lucien si všiml detailů — klíčů, dveří, schodů — protože bylo snazší soustředit se na cizí věci než na vlastní dech. Byt byl uklizený způsobem, který Luciena znejistil. Čistota bez stop života. Sundal si kabát a položil ho přes židli. Muž mu nechal prostor. To bylo pravidlo, které se opakovalo i později. Nikdo se ho nedotkl dřív, než on sám udělal krok. Ne z ohleduplnosti. Z jistoty. Když udělal krok vpřed, muž se na něho dlouze zadíval. „Jsi si jistý?“ zeptal se. Lucien přikývl. Cítil, jak se mu stahuje žaludek. Uvědomoval si, že se musí stát tím, co jeho otec předurčil. Aby mohl žít. Muž se ho dotkl lehce. Zkoumavě. Lucien se nesnažil odpovídat. Jen stál a dýchal.

V jednu chvíli zavřel oči. Ne proto, že by chtěl zmizet — ale proto, že věděl, že když se bude dívat, rozpadne se. Přijal doteky s přesností někoho, kdo věděl, že není cesty zpět. Věděl, co přijde. A přesto v něm cosi tiše doufalo, že aspoň na tu jednu noc nebude muset myslet na to, kde složí hlavu.

Když bylo hotovo, nebylo co řešit. Peníze se objevily na stole. Nezůstal. Zmizel jako ranní mlha. Mohl si dovolit kávu a snídani. A zbytek dne strávil v knihovně, které se stalo jeho novým denním útočištěm. Takových nocí přišlo víc. Ne všechny byly stejné. Některé skončily jen rozhovorem a nocí na gauči. Jiné byly kratší, chladnější. Někteří muži chtěli mluvit. Většina mlčela. Lucien se naučil poznat, co kdo potřebuje, a dát přesně tolik — nikdy víc. Nikdy míň. Za peníze si kupoval čas. Za čas klid. Za klid možnost sedět celé hodiny v knihovně a číst. Pařížské knihovny byly jediné místo, kde jeho tělo přestávalo být předmětem.

Někdy v noci, když náhodou zůstal sám, se v zrcadle díval na svá záda a své jizvy. Nebylo to proto, aby si připomněl bolest, ale aby se ujistil, že to nebyl sen. Že tam ta slova stále jsou. Stejná jako vždy. Přesvědčovala ho, že tohle je přirozené pokračování. Že nic jiného mu stejně nepřísluší. A přesto — mezi jednou nocí a druhou — se snažil získat si svobodu. Četl, studoval. Držel se toho, že dokud má jasnou mysl, kterou mu nikdo nevezme, není úplně ztracený. Paříž ho nepohltila. Dala mu strukturu. A struktura byla poprvé po dlouhé době opakem násilí. Celé ty hodiny a dny v knihovnách, všechny ty vyposlechnuté rozhovory ho dovedly k jedné myšlence. Chtěl na Sorbonnu. Trvalo, než zjistil, jak toho dosáhnout – a věděl, že to nebude snadné. Jeho otec možná platil drahým učitelům, jen těžko však mohl Armandovi napsat a doufat v potvrzení, které snad od učitelů měl.

Lucien musel složit zkoušku. Na tu zkoušku se musel připravit – a pak teprve mohl doufat, že se dostane k přijímacímu řízení na nejprestižnější univerzitu v celé Francii. Do té doby musel nějak přežít. A dělal to přesně tím jediným způsobem, který se naučil. První muže si Lucien nepamatoval. Nebylo proč. Byly to jen byty, cizí hlasy a noci, které končily stejně rychle, jako začaly. Učil se, kde si stoupnout, kdy mlčet a kdy odejít. Adrien nebyl první. Ani druhý. Ani třetí. Poprvé u něj zůstal náhodou — pršelo a bylo pozdě. Podruhé protože věděl, kde má zazvonit. Adrien mu otevřel. Nedal na sobě znát překvapení, jen ho vpustil dovnitř a řekl mu: „Večeře je na sporáku.“ Lucien se posadil na židli u okna. Jedl pomalu. Každé sousto mu chutnalo jako popel. Adrien se ho nedotkl. Neptal se, kde byl. Neptal se, jestli se vrátí. Když bylo později ticho, Lucien si lehl na kraj postele. Zády ke zdi. Adrien zhasl lampu a lehl si vedle něj, aniž by se přiblížil. „Nemusíš,“ řekl. Lucien tu větu slyšel poprvé. A nevěděl, co s ní má dělat. Otočil se až po chvíli. Ne proto, že by chtěl víc. Ale proto, že potřeboval, aby bylo jasné, že tohle je jeho rozhodnutí. Adrien nic nekomentoval. Jen přijal to, co mu bylo nabídnuto — stejně klidně, jako přijímal ticho.

Takhle to pokračovalo. Lucien se vracel jako toulavá kočka – jen v nocích, kdy na nebi jasně zářil úplněk, mířil k okraji města, kde se skryl tak daleko od civilizace, jak jen mohl. Výhoda toho, že jeho vztah s Adrienem nikdy nebyl skutečným vztahem. Jen nevyřčenou dohodou. Lucien si poučel jeho knihy, jedl jeho jídlo a ležel v jeho posteli. Stále byl salope, ale alespoň si našel místo, kde se mohl připravit na baccalauréat. Byl to první krůček k tomu, aby si dokázal, že má i jinou hodnotu, než horké, měkké tělo.

​

Studium nebylo tak snadné, jak si Lucien představoval. I přes pohodlí, které u Adriena nalezl, trvalo celé dva roky, než se mu podařilo zkoušky složit. Cesta k úspěchu byla dlážděna neúspěchem, opakováním, zoufalstvím smíseným s únavou. Adrien se ho nikdy neptal na to, kam směřuje a o co se snaží. Lucien u něho nikdy nezůstával přes den. Vracel se večer. Dostal večeři – pak se věnovali práci. Adrien opravoval korektury a Lucien studoval. Noc byla známá a přestávala být pro Luciena stigmatem. Stále na sobě cítil ruce jiných mužů, ale čím déle se prodával, tím méně to vnímal. Vše, co dělal, byla jen msta otci, který ho nazval děvkou. Teď jí skutečně byl a mnohým se ta slova na jeho kůži líbila. Adrien se na ně nikdy nezeptal, ale občas vnímal, jak po nich palcem horce přejíždí.

Přijetí na Sorbonnu bylo pro Luciena vysvobozující. Přineslo mu to úlevu – byl to důkaz toho, že veškerá jeho snaha měla nějaký smysl, že dělá něco pro sebe, něco, co mu pomůže. Nevěděl, co chtěl dělat dál, nejprve však zoufale toužil vystudovat. 

 

Trvalo však ještě nějakou dobu, než za Adrienem přestal chodit – nebylo to ze dne na den, nastalo to postupně. A jednou prostě nechal na stole klíče a knihu, kterou měl zrovna půjčenou. Nerozloučili se. Neřekli si jediné slovo. Lucien ukončil to, co pro ně bylo vzájemně výhodné, přesto však nepřestal s tím, co byla jediná cesta k těm pár mincím, které ráno zůstávaly na nočním stolku.

Našel si bydlení. Nebylo to nic extra – pokoj v podkroví vysokého činžáku bez topení jen s maličkou koupelnou. Více Lucien nepotřeboval, jen místo, kde bude spát a kde se bude moct učit, když nebude v knihovně. A místo, kde může přečkat své klidné přeměny. V tom měl totiž Lucien nesmírné štěstí. Jeho vlk byl klidný a přeměny zvládal bez bolestného skučení. Úplňky tam byly o něco snesitelnější a klidnější, když nemusel hledat místo, kde by ho náhodou někdo spatřil. Zvlášť v Paříži nebyli vlci zrovna obvyklí. Nikdy se nesetkal s žádným dalším a i kdyby ano, odmítl by jakékoliv pozvání do smečky. To bylo to poslední, co potřeboval. Nebyl si navíc jistý, zda chtěl v Paříži zůstávat, to jediné, nač se zatím soustředil, bylo jeho studium – nic víc, nic míň.

Snažil se živit i jinak, ale nešlo to tak snadno, jak si přál. Našel si práci v antikvariátu a pomáhal svým profesorům s překlady a s korekturami. Občas, když se nemusel učit, nebo když nebyl ponořen v hromadě textů, vytrácel se do baru, kde nikdo neznal jeho jméno. Nechal si zaplatit za pití a strávil noc v příliš neosobním bytě, kde se zrána na nočním stolku objevilo pár mincí. A občas, když mohl, tak noc trávil jen tím, že spal. Nebylo to více než pár hodin – nic delšího si nedovolil, ale bylo to osvobozující. Nestaral se o nic jiného. Přežíval – ale už nebyl na dně. Měl cíl.

​

Celých osm let mu trvalo než dosáhl vrcholu vzdělání, které mu Sorbonna poskytovala. Nějakou dobu tam zůstal jako chargé de cours poté, co získal licenci. Nevydělával si tolik, ale mohl si dovolit byt a trochu klidu. Zdálo se, že po všech těch letech konečně nachází smysl života. Jenže pro vlkodlaka nic nemohlo být věčné – a rozhodně ne vidina toho, že bude moci zůstat na jednom místě příliš dlouho. Rozhodnutí odejít nepřišlo náhle. Přišlo tiše, jako všechna důležitá rozhodnutí jeho života.

​

VI. Epilogue – Amérique

​

Uvědomoval si, že bude muset opustit vše, co znal a vše, co budoval. Možná nebude muset začínat od nuly, nebude muset znovu poznávat město poté, co stráví několik let v zajetí jako divoké zvíře, přesto to však znamenalo změnu, která ani po tolika letech nebyla pro Luciena komfortní. Snažil sám sebe přesvědčit, že mu to dá nový začátek, že bude moct začít od začátku.

Dlouho přemítal, kam se vydá. Mnoho možností však neměl – stále panovala Studená válka a Evropa byla rozdělena. Krátké akademické návštěvy mu navíc daly poznat, že tohle nebyla cesta, kterou se chtěl vydat. Itálie, Švýcarsko a Belgie byly země, které mu příliš připomínaly domov a to bylo něco, co Lucien stále ještě nemohl snést.

Amerika tak poskytovala jasnější směr a mnohem více příležitostí. Mohl poznat svět docela nový a najít v něm svůj směr. Přestěhovat se ze státu do státu tam bylo snadnější než v Evropě a ač byl starý kontinent jeho domovem a on byl mužem, který zbožňoval historii, někdy bylo třeba hledět kupředu. A tentokrát chtěl minulost i vše, co představovala, nechat za sebou.

A tak nastoupil na loď a nechal Paříž a celou Evropu za sebou. Odnášel si ji jako knihy, jazyky a tváře, které se nikdy nestaly ničím konkrétním. A když poprvé stanul na pevnině nového světa, cítil, jako by se okovy uvolnily – nikdy z jeho rukou a nohou nemohly spadnout docela, ale cítil první závan lepšího světa.

Amerika ho nenutila nikde pevně zakotvit. Nikdo ho neznal, nikdo ho nikde nedržel, překvapivě častěji tu však nacházel vlkodlačí smečky. Občas mu někdo dal nabídku, aby se připojil, ale on o to nestál. Jeho život byl jen jeho vlastní. Nikdy si plně nezvykl na tempo, které Američané měli a všude tak byl cizincem, ač v jeho hlase nikdo neslyšel cizí přízvuk. Lucien se nikdy nesnažil zapadnout, protože to vlastně ani neuměl.

Zůstával na místech, ale nikdy ne tak dlouho, aby zakořenil. Pracoval různě – jako knihkupce, jako učitel, dělal věci, které miloval a do kterých ho nikdo nemusel nutit. A čas od času, kdy už samota byla neúnosná i v novém světě nacházel podniky, kde na něho nikdo nehleděl jako na hříčku přírody. Nacházel místa, kde byli muži, kterým jeho blízkost nepřipadala odporná a se kterými mohl strávit pár nocí – nikdy ne více. Po lásce k Julienovi a tichém soužití s Adrienem už chtěl být jen sám – jen se svou možností volby nad tím, komu své tělo daruje.

​

Svět se možná měnil, ale Lucien se mu nikdy nepřizpůsobil. Vždyť na těle stále nosil své jizvy, které mu připomínaly stigma z let jeho raného mládí. Nikdy na to nemohl zapomenout – na roky věznění a utrpení, které mu daly pochopit, že svět ani lidé v něm nebyli milostiví. Prošel si peklem, ale už nedovolil, aby ho to peklo znovu stáhlo k sobě. Na svého otce a na svou rodinu v Grenoble nikdy nemyslel. Nikdy se k nim ve svých vzpomínkách nevracel – neznamenalo to však, že by ho Armand občas stále neděsil v nočních můrách.

​

Amerika pro něho opravdu byla vysvobozující. Mohl se ze dne na den sebrat a zmizet na druhý konec. A tak to, že nakonec zakotvil v Seattlu bylo zkrátka nevyhnutelné. Našel si práci a byt. Začal novou kapitolu svého života.