LUCAS WAKEFIELD

• Daniel Wakefield – Otec, se kterým nikdy nevycházel a později ho začal nenávidět. Přerušil s ním veškerý kontakt když mu bylo šestnáct a od té doby ho neviděl nebo s ním nemluvil.

• † Ester Wakefield – matka mu byla vždycky oporou a světlem v jeho temných dnech. Vychovala z něj takového člověka, kterým byl dnes. Zemřela, když nastoupil na střední školu a dodnes se s její ztrátou nedokázal vyrovnat.

• Caroline [née Wakefield] Norman – sestra, co se provdala za bohatého podnikatele. Společně žijí v New Yorku a Lucas a ní stále udržuje kontakt. Byla jeho mladší sestrou a jako děti je považovali za dvojčata byť je od sebe dělily tři roky. Pokud má někdo na Lucas vliv, pak jeho sestra.

183 cm | 83 kg | Tmavě hnědá | Zelená | Neví o vlkodlacích

Pokud by byl morální kompas osobou, byl by jím právě Lucas, jehož morální zásady stály hodně vysoko. Spravedlnost a čest, dvě slova, která by dokázala popsat jeho přesvědčení, ale i způsob, jakým žil. Věřil v dobro a zlo, kde bylo jasně dané, co se považovalo za dobré a kde končila jeho hranice a začínalo zlo. Uvědomoval si ale i jakousi šedou zónu, kdy nic nebylo jen černé a bílé a i dobré úmysly mohly vést po zlé cestě, avšak neměl pro tuto věc žádné pojmenování, protože takový člověk nemusel být nutně zlý, ale ani dobrý. Sám toho za svůj život viděl a zažil hodně a dřív zastával názor, že lidé byli pouze dobří nebo špatní, nic mezitím, no život policisty mu ukázal, že se někteří lidé nacházeli na zcestí a museli sáhnout do černoty své duše, aby přežili. Třeba chlapec, co kradl léky, pro svou nemocnou matku, sám neměl peníze, vydělávat nemohl, protože mu bylo teprve dvanáct a stát se na ně vykašlal. Když ho chytil a následně vyslechl, pochopil, že systém nebyl nastavený tak, aby pomáhal ostatním, aby tu byl pro lidi, ale že to fungovalo úplně jinak, než si myslel a věřil. Sundal si ony růžové brýle a vzdal se přesvědčení, že zákony jsou tady pro lidi stejně jako stát. Musel to vzít do svých rukou a tehdy chlapci pomohl jak před zákonem, který nedokázal ochránit ti, jež to potřebovali a taktéž jeho nemocné matce. Tahle zkušenost byl zásadový zlom při začátku jeho kariéry a s podobnými případy se setkával často. Jeho přesvědčení mu umožnilo občas "ohnout" zákon k ochraně nevinného a nikdy toho nelitoval. I když se velice rád řídil pravidly a chtěl je dodržovat, protože všechno by mělo mít nějaký řád, tak věděl, že ne na všechno pravidla existovala a bylo potřeba si nějaké stanovit sám nebo je porušit v zájmu svého silného morálního kompasu. On tu totiž pro lidi byl vždycky, každý se na něj mohl spolehnout a požádat ho o pomoc, jelikož se nikdy k nikomu neotočil zády a bral problémy jiných lidí na svá bedra, což ho někdy dost trápilo, protože se tak musel potýkat nejen se svými problémy, ale i s neduhy jiných lidí. A to mu způsobovalo deprese, pocity bezmoci, úzkost a to někdy přešlo do krátkodobé netečnosti - to byl konečný stav jeho emocionálního vyhoření, kterým se jeho mozek snažil vyrovnat s přetížením. Sám si za ta léta už vybudoval způsob, jak něco odfiltrovat, aby se mu tohle nestávalo, ale ani to nemělo pokaždé zaručený úspěch.

​

Sobeckost u něj neměla místo, nikdy takový nebyl a pro ostatní by se rozkrájel, dokonce i pro naprosto cizí lidi. Taky proto se stal policistou, aby lidi chránil, pomáhal jim a cítil se užitečný. Občas byl na sebe až moc přísný a vracel se zpět k věcem, které udělal špatně, aby našel řešení. I když už se s minulostí nedalo nic dělat, chtěl se z ní poučit a zjistit, co mohl udělat jinak. Když toho na něj bylo moc, zavítal mimo službu do baru a dopřál si odlehčení nějakým silnějším alkoholem. Měl svou hladinu, přes kterou nešel dál, protože pak by dost možná ztratil příčetnost a kdo ví, co by v zapálu opilosti mohl udělat. To si jako policista nemohl dovolit. Ale aspoň mu to jisté množství alkoholu přineslo opojení, které čas od času potřeboval.

​

Povahově byl spíše klidným a vyrovnaným člověkem, jen tak ho něco nedokázalo vytočit nebo vyprovokovat. Vždycky dokázal tuto stránku držet pohřbenou někde hluboko uvnitř a pochyboval, jestli vůbec existovala. Samozřejmě tam byla, jen spala a čekala až jí něco probudí. Nechtěl lidem ubližovat nebo se prát a i když k tomu byl v dětství nucený, držel se od toho od té doby daleko, tudíž pro něj byl výcvik na policejní akademii docela výzvou. Prát se uměl, o tom žádná, ale byl na svého soupeře zprvu při tréninku hodně jemný, což se mu nevyplatilo, protože dotyčný ho nešetřil. Ani vyprovokovat ho nešlo, až tak klidný byl, že to v někom vyvolávalo ještě větší hněv. Bylo mu řečeno, že se do toho musí opřít, samozřejmě nechtěl spolužákovi ublížit, ale nemohl takto šetřit podezřelého, který by se s ním dal do boje. Pochopil to hodně rychle, když s ním o dvě hlavy vyšší chlápek na žíněnce práskl tak, že tehdy poprvé v životě ucítil podivný hněv. Jakoby ta lahev s černotou uvnitř něho praskla a pár kapek prosáklo do jeho vědomí. Začal se prát o to dravěji a dokázal pak protivníky zpacifikovat s minimálním množstvím zranění. Pochopil, že venku na něj nebude nikdo mírný a kolikrát mu půjde i o život. Přesto měl zásadu, které se dodnes držel - nikdy člověka vážně nezranit nebo nezabít, jen pokud to bude jako úplně poslední možnost. A tak během jeho několikaleté kariéry opravdu nikoho nezabil, až do dne, kdy neměl na výběr.

​

Bankovní přepadení, byl uvnitř mimo službu když k tomu došlo. Chlap mířil na těhotnou ženu, byl jako smyslů zbavený a on u sebe měl služební pistoli. Nemohl na něj skočit, byl by to až příliš velký risk. Mohl ho střelit sice do nohy, ale tím byl neměl záruku, že by chlap zbraň upustil a složil se na zem, mohlo by ho to víc naštvat, jako když střelíte medvěda a ten místo útěku začne běsnit. Než zmáčkl kohoutek, došlo k výstřelu, chlap střelil ženu do nohy a měl v úmyslu pokračovat, protože to neměl v hlavě zřejmě v pořádku a to už opravdu musel spoušť zmáčknout i on. Nikdy na to nezapomene. Ten chlap byl nemocný, ale nemohl dopustit, aby zabil nevinnou ženu s nenarozeným dítětem. Dodnes o tom dni měl noční můry.

​

Lucas byl spíše introvertní typ, nikdy se nehrnul do velké společnosti a držel se v ústraní s několika málo přáteli, kterým věřil. Nebyl nikdy příliš sdílný, své soukromí si střežil a důvěra pro něj znamenala hodně, o to pak mnohem víc bolelo, když ho někdo zradil. Snažil se být upřímný, ale mírnit slova tak, aby jimi neublížil, pokud teda nechtěl. Když narazil na nepříjemného člověka, slovy dokázal mírnit rostoucí vztek, který měl svůj limit a nikdy nepřerostl pomyslnou čáru, že by někomu vrazil do huby. Dokázal slovami vyjádřit obdiv, pochválit, vtipkovat, ale i urazit nebo zabalit nevinně vypadající výhrůžku.