LOUETTE JACKSON

Louette se okolnímu světu představuje prostě jako Lou. Patří k lidem, kteří i v nejméně pohostinných situacích instinktivně pátrají po stopách dobra, jako by šlo o přirozený reflex, nikoli vědomé rozhodnutí. Její povaha není komplikovaným labyrintem se slepými uličkami; spíše připomíná archetypální figuru moderní mytologie. Dobrá duše, která si své vlastní chyby buď neuvědomuje, nebo jim odmítá přiznat váhu. Její jednání vychází z čistoty záměru, ne z naivity. Nebo alespoň z její kultivované iluze. Z její tváře, poseté jemnými pihami na stále mírně pobledlé pleti, hledí na svět modré oči, v jejichž hloubce se při správném světle objevuje zelenkavý podtón, připomínající mělčiny moře nebo stín listí nad hladinou řeky. Je to barva nestálá, proměnlivá, nikdy zcela ukotvená v jediném odstínu, jako by se odmítala nechat definitivně pojmenovat. Pohled má plachý, téměř panenský, s nádechem tiché introspekce – je to pohled dívky, která si je až příliš dobře vědoma současného ideálu ženství, jenž po ženách vyžaduje sílu, soběstačnost, akademické tituly a sebevědomí hraničící s manifestem. Lou do tohoto narativu nezapadá a ani se o to nepokouší. Je prostě subtilní brunetkou s tmavě blond vlasy, jejichž teplý, zlatavý odstín se pohybuje někde mezi medem a pšenicí, nikdy však nepůsobí okázale. Spíš jako přirozený kontrapunkt k její rádoby nenápadnosti. Vysoké školy, hlasité deklarace úspěchů ani ostré lokty nejsou její doménou. Představa, že by se chlubila vlastními úspěchy, by v ní vyvolala spíš rozpaky než hrdost. Pravděpodobně by situaci uzavřela tichým povzdechem, uzarděním a šeptem pronesenou omluvou v lehce nakřáplém, ostýchavém hlase, spolu se slibem, že se nic podobného už opakovat nebude.

Zaprvé by takto jemná, téměř éterická dívka, kterou si děti občas pletou s vílou nebo s něčím, co do běžného světa nepatří, nikdy nedokázala vědomě ublížit. Lou to ví. Vždy to věděla. Přesto se v jejím životě nachází jedno jediné místo, kde se tahle jistota rozpadla a zanechala po sobě pachuť viny, která se ani po letech nerozpustila. Nešlo o úmysl, spíš o řetězec špatných rozhodnutí, o snahu ochránit, která se zvrtla. A Lou si to vyčítá dodnes, s pečlivostí sobě vlastní, téměř liturgicky. Ve své tiché vděčnosti, paradoxně adresované bohu, k němuž se navenek odmítá hlásit, si občas dovolí poděkovat alespoň za to, že k podobnému selhání došlo jen jednou. Že se stalo právě tak, jak se stalo. A že Liam, alespoň v její představě, možná zapomněl. Nebo zapomenout chtěl. Lou se totiž znovu a znovu pokouší najít způsob, jak mu vysvětlit, že nešlo o zradu, nýbrž o ochranu. Že její odpor k jeho posedlé touze stát se vlkodlakem není motivován závistí, ani snahou ho připravit o slávu, dlouhověkost či mýtus velkého života, jak jí to v pubertální zuřivosti opakovaně předhazuje. Naopak. Snaží se ho držet dál od problémů, od světa, který drtí slabší, a od cen, jež se platí ještě dřív, než si člověk uvědomí, že souhlasil. Ruce ji pokaždé zradí dřív než slova. Roztřesou se, ztěžknou proviněním a strachem, který má vždy navrch. Opakovaně tak volí ústup, ticho, přesměrování pozornosti k čemukoliv, co jí umožní neotevírat staré rány. Ukládá neodeslané zprávy, potlačuje nutkání vysvětlovat, ospravedlňovat se za situaci, do níž se společně dostali, ačkoliv Liam s lehkostí typickou pro dospívajícího viníka přenáší všechnu tíhu právě na ni. A pokud se přece jen dotkne citlivého tématu, pokud nevhodně a neobratně zaryje drápky do bolesti cizí otázkou nebo poznámkou, reaguje přesně tak, jak se od ní dá čekat: omluvy z ní vyhrknou horečně, překotně jedna přes druhou, doprovázené zmatkem, ruměncem a naléhavou snahou vysvětlit, že tohle nikdy nebylo jejím záměrem. Že nechtěla ublížit. Že nechtěla nic pokazit. A zda jí lze odpustit všechno, i to, co nikdy nebylo vysloveno.

Lou totiž odpouští snadno. Možná až příliš. Sama sobě méně než ostatním. Meze, o nichž se říká, že by měly existovat, u ní působí spíš jako teoretický konstrukt než reálná hranice. V její mysli se potkává racionalita s hluboce zakořeněnými pečovatelskými pudy a navzdory zkušenostem tam zůstává prostor pro naivní dívku, která stále věří ve šťastné, dlouho odkládané konce. Znovu a znovu hledá v lidech jiskřičku dobra, drobný důvod, který by ospravedlnil i činy, jež by jiní označili za neomluvitelné. Trauma, porucha, strach, selhání – Lou každou z těchto možností přijme, jen aby nemusela soudit. Snaží se pochopit, ne soudit. Pochopit, proč někdo jednal tak, jak jednal, a co ho k tomu vedlo, i když se to někdy zdá být nemožné. Sama si připomíná vlastní útěky před minulostí a slabé, iracionální důvody, které ji k nim kdysi vedly. Mnohokrát se spletla. Mnohokrát byla její pomoc odmítnuta, zneužita nebo pošlapána. A život jí za to nejednou vrazil ránu přímo do žeber. Přesto ji to neodradilo. Protože kdyby ano, nebyla by to Lou. Tvrdohlavost je její tichou ctností i prokletím. Navenek dokáže ustoupit, přikývnout, uklidnit situaci. Uvnitř si však dál brumlá svou pravdu, pečlivě ji obrací ze všech stran a dovoluje pochybnostem, aby se jí motaly pod nohy. Roztomilá blondýnka se tak znovu a znovu zaplétá do vlastních úvah, hledá nové přístupy, nové cesty, jak věci napravit. A především, jak ochránit ty, které miluje, i kdyby ji za to měli nenávidět.

Za druhé žije podle soustavy zásad, které si sama vymezila a které dodržuje s téměř asketickou důsledností. Ne proto, že by jí je někdo vnutil, ale protože bez nich by se její svět rozpadl na neuspořádané fragmenty. Zabít nepřipadá v úvahu – nikdy. Ublížit jinému připouští pouze v krajním případě, tehdy, kdy se jedná o život. O její vlastní možná, ale především o existenci Liama, mladšího bratra, kterého se snaží držet dál od temných koutů světa se stejnou houževnatostí, s jakou se dravec vrhá mezi nebezpečí a své mládě. Hrdinkou se nikdy necítila a ani se jí nestala. Přesto v sobě nese pevnost, která překvapí každého, kdo se nechá zmást jejím nenápadným zjevem. Je povahově silná, věrná až k sebezničení, oddaná natolik, že zrada pro ni nepředstavuje možnost, ale prázdné slovo. Ví, že zradit nesmí – nechce. Protože by tím porušila vlastní kodex a s ním i křehký řád, který její život drží pohromadě. Bez těchto hranic by zůstalo jen ticho a chaos. Fyzicky nepůsobí jako někdo, kdo by obstál v otevřeném střetu. Je subtilní, křehká na pohled, a kdyby existoval seznam jejích ochránců, na prvním místě by stála štěstěna. Přesto v ní dřímá otázka, kterou si pokládá znovu a znovu. Co kdyby šlo o někoho jiného než o Liama? Dokázala by odhodit lidskost, opustit rozum a přepnout na instinkt, na vlčí podstatu číhající těsně pod povrchem kůže? Zvládla by pomáhat za cenu vlastního ublížení, vlastního zranění, možná i ztráty? Odpověď zná, i když ji tíží jako kámen na hrudi. Ano, dokázala. A přiznává si to jen ve skrytu duše, zatímco navenek tvrdí, že umí být dostatečně sobecká na to, aby chránila jen sebe a Liama. Ve skutečnosti však vždy dbá na ostatní víc než na sebe. Věří v návratnost dobra, v tichou morální ekonomii světa, kde žádný čin nezmizí beze stopy. Je přesvědčená, že svět bez vzájemné pomoci by byl prázdným místem, nehodným obývání. A tak Lou znovu a znovu volí soucit, i když ví, že ji to může stát víc, než si může dovolit.

Za třetí nikdy nedokázala být archetypálním představitelem svého druhu, což se jí vymstilo víc než jednou. Postrádá tvrdost, instinktivní dravost i samozřejmou dominanci, které se od ní naštěstí neočekávají, a tato odchylka se v očích ostatních mění v chybu. Chybu, již mnozí bez skrupulí využívají. A Lou? Lou to dovolí. Těžko říct proč. Snad z potřeby zachovat klid, snad z touhy nekomplikovat svět dalším konfliktem, snad proto, že někde hluboko v ní přežívá absurdní přání, aby byli všichni kolem alespoň na chvíli spokojení. Tato krutá pravda ji občas stáhne do tichých hlubin lítosti a bolesti, kde se topí v slzách, jež však nikdy nepatří jen jí. Vždy se z nich zvedá s pohledem upřeným k dalšímu dni, s nadějí, která se odmítá vzdát a která se zarputile upíná k představě lepšího zítřku. V tomhle ohledu patří k nenapravitelným snílkům, k idealistům, kteří se ztrácejí ve vlastních myšlenkách a nacházejí útěchu ve světech, jež existují přinejmenším v potenciálu. Optimismus si v jejím nitru vybojoval pevné místo a odmítá být vytlačen. Většinou vyzařuje klidnou, téměř nakažlivou pozitivní energii, i když bývá místy roztěkaná a lehce dezorientovaná. Při vstupu do obchodu nebo kavárny se jí na rtech usazuje drobný, upřímný úsměv – nenápadný, ale trvalý –, jako by si svět zasloužil alespoň elementární laskavost už při prvním pohledu. Její výraz zjemňuje ostré hrany reality, její přítomnost prostor neovládá, spíš ho tiše obývá. Dívat se na svět skrze šedý filtr by pro ni znamenalo zradit samu sebe, a to je jedna z mála věcí, které si prostě nemůže dovolit. Proto volí světlo, i když je křehké. Proto se usmívá, i když by měla dost důvodů se mračit. Proto zůstává taková, jaká je – jemná, nepatřičná, a přesto neochvějně věrná svým ideálům.

Rovněž věří na pravou lásku – nikoliv na abstraktní pojem z levných románů, ale na fyzicky prožitý stav, na sílu, která dokáže rozbušit srdce tak intenzivně, až se jeho údery bolestivě odrážejí od žeber. Pro ten pocit by byla schopná obětovat mnohé, jen aby mohla o několik okamžiků prodloužit jeho trvání. Věří v zamilované pobláznění, v ten druh štěstí, který člověka nutí usmívat se bez zjevného důvodu, ztrácet půdu pod nohama a padat do citů po hlavě, bez jištění, bez rozumu. Problém spočívá v tom, že svět, ve kterém žije, podobným příběhům příliš nepřeje. Současnost se řídí chladnějšími pravidly – dívky často hledají jen letmý flirt, muži spíš zábavu bez závazků a cit se stal komoditou s krátkou trvanlivostí. Lou si prošla několika románky, žádný z nich však nedokázal přerůst v něco, co by sneslo váhu času. Její chování v přítomnosti mužů tak odpovídá tomu, že se vedle nich chovat prostě neumí. V kostce? Je ztracený případ. Často zčervená dřív, než stihne promluvit, a když už se o to pokusí, hlas se jí zlomí v rozpacích a slova se rozutečou dřív, než získají tvar. Pohled do cizích očí ji znervózňuje natolik, že instinktivně sahá po lemu tílka nebo košile, upravuje látku, ať už patří jí nebo někomu jinému, a prsty si nervózně pohrává s pramínkem vlasů. Vypadá, jako by každou chvíli zvažovala útěk. Ztrácí se ještě dřív, než dojde na skutečný rozhovor. Lichotky přijímat neumí. Neodráží je s lehkostí ani je nepřijímá s grácií – místo toho dál rudne, uhýbá pohledem a koktá, zcela neodpovídajíc představě uhlazené mladé dámy. Její rozpaky jsou upřímné, nehrané, stejně jako její víra v to, že jednou se snad objeví někdo, kdo její ticho pochopí jako řeč, nikoliv jako slabost.

Miluje hvězdy s tichou oddaností. Dokáže prosedět na balkóně dlouhé hodiny, zahalená do nočního chladu, a šeptem si opakovat názvy souhvězdí jako soukromou litanii, jako mantru určenou jen jí. V každém světelném bodu na obloze hledá příběh, osud, fragment vyprávění. Stejně přistupuje i ke světu pod nohama – skrze objektiv, skrze hledání významu v pomíjivém. I obyčejná procházka ulicí se pro ni snadno promění v malé dobrodružství. Ráda skrývá tvář za notně otřískaným polaroidem, prsty automaticky hladí jeho hrany a oči pátrají po dokonalém záblesku jedinečnosti. Okamžiku, který by se jinak rozplynul, ale na filmu získá právo zůstat. Každá její fotografie, každý film v sobě nese vlastní malý příběh, jemnou odchylku, tiché tajemství. Fotky, filmy i hvězdy jí dávají pocit, že nikdy není skutečně sama – že svět s ní neustále komunikuje, jen jiným jazykem. Hudba se stala další z jejích přirozených řečí. S oblibou se noří do věčných kapel padesátých a šedesátých let, do hudby, která v sobě nese nostalgii i lehkost zároveň. Brouká si oblíbené melodie spolu s praskající deskou, kterou roztáčí staré zaprášené kazety na kazeťáku, a nechává se unášet rytmem do doby, jež jí připadá srozumitelnější než přítomnost. V dlouhých chvílích nad knihou – často nad románem s erotickým nádechem, který jí připomíná, že tělo má také své požadavky – sahá po lžičce Nutelly. Je nenapravitelně mlsná a čokoládu miluje s upřímností, kterou si nijak neomlouvá. A pak jsou tu drobnosti. Cinkot zvonkohry v den, kdy vane vítr. Západ slunce rozlévající se po obzoru. Teplé světlo vonných svíček. Barvy impresionistických obrazů, mašle a květiny vplétané do vlasů. Liamův smích. Právě tyto maličkosti sbírá, opatruje a skládá z nich svůj vesmír. Protože ví, že svět se netvoří z velkých gest, ale z detailů, které stojí za to milovat.

Čistokrevná | Kappa | 61 cm | 59 kg | Medově bílá | Modrá

Její přeměna nepatří k těm, o nichž se vyprávějí děsivé historky u ohně. Jako čistokrevná vlčka ji zvládá rychleji než většina ostatních, přijímá ji bez vzdoru a nechá se jí podmanit. Bolest se nedostavuje v plné intenzitě, i tak po ní zůstává únava a to obzvlášť tehdy, pokud se musí proměňovat často, což nesnáší. Nepřeměňuje se totiž ráda – rozhodně ne proto, že by proměnu nezvládala, ale proto, že se pokaždé konfrontuje s vlastní nepatrností. Ve vlčí podobě je maličká. Šedesát jedna centimetrů v kohoutku, sotva devětapadesát kilo živé váhy. Tělo stavěné spíš na únik než na střet, lehké, pružné, s medově bílou srstí, která v šeru splývá s okolím, a modrýma očima, jež si uchovávají cosi z lidského pohledu. Není to podoba, která by budila respekt. I během proměny si uchovává výrazné vědomí své lidské stránky. Neztrácí paměť ani schopnost reflexe, jen se její myšlenky zjednodušují, zbavují se přebytečných ornamentů. Vlčice v ní nemluví jiným jazykem než ona sama, jen volí kratší, jednodušší věty nebo pouhé povely. Instinkt se nepřetlačuje s rozumem, spíš s ním koexistuje v křehké symbióze. Její vlčice ví, kdy ustoupit, a Lou zná její důvody.