LEVI SHEPHERD

Leviho svět se lidé kolem něj odmalička pokoušeli utvářet černobíle. Dobro a zlo. Morálka a bezcharakternost. Láska a nenávist. A přitom neviděli, že se v tom všem – v mýtu o křesťanském společenství a odpuštění – absolutně vytrácí svoboda či úspěch. Jako by se kdokoliv vypracoval pokorou. Bleh.  

​​

​

We brought you people, the fruit and the seed…

​

Už jako malý dostal autority, které musel poslouchat. První: jeho otec. Jonathan Randall byl v jejich malé komunitě městečka Florida, New York, familiárně nazýván Pastor Jonny. Tehdy se staral se o tři farnosti a jeho záměrem bylo, že jeho syn bude šlapat v jeho stopách. Jeho PR kazila akorát přísně utajovaná informace, že je vlkodlak – samotář, což mu způsobovalo nespavost vzhledem k tomu, že jeho Bůh přece stvořil člověka a nikoliv zubatou, slinající bestii, která se každý úplněk honí za zajíci. Možná proto byl absolutně bez humoru – nebo vlastní osobnosti. Druhá: Bůh. Až na druhém místě se tato všemocná entita usadila především proto, že její instrukce byly prý mnohem méně jasné a zasloužily si vyložení. Levi trávil v kostele tři dny v týdnu, během nichž poslouchal kázání svého otce, a zároveň od útlého věku přemítal nad tím, jak je možné, že budou mít dneska k večeři vepřové, když jim ho jejich Pán a vládce údajně zapovídá. Ve všem ostatním se jím měl ale řídit. Samozřejmě. Deset přikázání byla v jejich domácnosti malá modla sama pro sebe, jeho rodiče byli velkými fanoušky především toho čtvrtého, Cti otce svého a matku svou, jelikož si neuměli představit, že by jejich synáček kdykoliv pokradl či zabil a jejich hlavní starostí bylo, aby za každé oslovení dodal ‚pane‘ a za jídlo poděkoval i tehdy, když se jeho máma pouštěla do podivných kulinářských pokusů, aniž by na daný recept měla potřebné ingredience. Tím se dostáváme k třetí: jeho máma. Malá, tmavovlasá a modrooká Kappa, při zpětném zamyšlení – kdyby se Levi oprostil od incestu, co ho nikdy nelákal – vlastně dost roztomilá. Před jeho otcem a ostatními muži mluvila výhradně tehdy, když byla vyzvána, a velkýma laníma očima prosila o uznání úplně stejně, jako si pes žádá o pamlsek. S jeho otcem si nikdy nedovolila nesouhlasit a on jí rád opakoval, jak dobře nese své pokání. Z pohledu, který na něj Jonathan vrhal pokaždé, když začal mluvit o jejím hříchu, Levi poměrně rychle usoudil, že Raisa ošukala někoho jiného a z toho vznikl on. Udělalo mu to radost.

​​

​

Little one better find your way now…

​

V té době Levi ovšem ještě nebyl Levim. Jmenoval se Abel, protože jasně, že se jmenoval Abel, a žil v domácnosti, která měla přísně nastavená pravidla, co se urputně točila kolem modliteb, služby druhým a povinností – ať už školních nebo těch domácích. Skoro v každé konverzaci zde figurovalo slovo Ježíš nebo Bůh a Peklo se stalo oblíbenou výhružkou, když malému Abelovi trvalo něco dýl, než by mělo – a když představa spalujících plamenů nezabrala, pásek to zvládl naprosto spolehlivě. Ve své podstatě to nebylo špatné dětství. Abel by nemohl říct, že by ho jeho otec mlátil bez důvodů nebo byl přehnaně agresivní; že by ho Raisa zanedbávala a radši si kupovala cigarety. Žili spořádaně, malý tmavovlasý chlapec dostal každý den teplou večeři či obecně dostatek jídla, aby mohl růst – a že rostl –, spal ve vlastním pokoji a kolem břehu jezera Glenmare se proháněl na kole, které dostal na Vánoce. Cenou za to byla skutečnost, že musel poslouchat, modlit se a pracovat. V rodině pastora docela logické požadavky, kdyby se nejednalo o něj. Abel byl bystrý, pravděpodobně až příliš, a už od útlého věku si všímal rozporů, které mu ve víře tak úplně nedávaly smysl. Navíc ji nedokázal cítit. Ten zájem. Tu lásku. A taky tu pasivitu, s níž člověk čeká na spásu. Nechápal to. Popravdě mu to přišlo trochu legrační. Všechno pro něj byly akorát naučené fráze, které říkal, dokud musel, ale které mu nepřišly zrovna zajímavé nebo validní. A tak nebylo divu, že v něm začaly probouzet zvědavost jiné věci.

​

Abel totiž potkal ve škole ty správné lidi. Skupinu kluků, která odmítala možnost, že by jim kdokoliv mohl rozkazovat, kteří si chtěli žít po svém, mít peníze a užívat si života bez ohledu na to, co jim říká jakási prastará kniha s pochybným autorstvím. Nejdřív je pozoroval a snažil se opakovat, že jsou to blbosti a že komunita je přece vším. Jenže tomu nikdy tak úplně nevěřil a když pak musel víkendy trávit péčí o trávník jakési báby, která si zhuntovala plíce kouřením a teď všude chodila s kyslíkovou bombou, ale nikdo jí to nebyl schopný říct, protože si všichni přeci pomáháme a nesoudíme, rostla v něm frustrace. Protože soudíme. On soudil. Každý člověk přirozeně soudí – kostel pouze všechny učí, aby se kousali do jazyka, když se dotyčný dostatečně modlí a chodí ke zpovědi, zatímco nabádá k tomu, aby se po mužích házelo kamení, když se náhodou drží za ruce a navzájem si dopřávají orgasmy. Jemu začaly podobné omluvy, které člověka nikam neposunou a dělají místo pro jeho neschopnost, připadat ubohé, umožňující. Tu skupinku – vedl ji podivín jménem Jerry, který údajně žil se svou mámou, ale Abel si byl napůl jistý, že žádná máma ve skutečnosti nebyla – tak přestal pozorovat a začal se s nimi bavit. Nejdřív ho odháněli, protože mu bylo deset, jenže z Abela bylo tak neodbytné štěně, že si ho nakonec rozhodli adoptovat jako mladšího sourozence. (A možná, jen možná, v něm viděli určitý potenciál. Jakkoliv se totiž Abel snažil, od začátku nebyl vyhovující malý ministrant. Na to až moc zpochybňoval a navíc experimentoval s mocí. Nestal se chodícím klišé, co v sousedství z rozmaru zabíjí kočky. Ne, on je zachraňoval. Ptáky taky. Nosil je domů, Raisa se na něj usmívala a říkala mu, že je hodný chlapec, když pečuje o životy ostatních. A on to dělal. Vážně. Držel je v klíckách, krmil je, stal se jejich pánem. A pak, aby zjistil, jak funguje život, zotaveného ptáka hodil mezi toulavé kočky ve zvědavém experimentu, jestli jsou i další druhy tak altruistické jako člověk. Nebyly. Byla to další rána do jeho víry. Příroda je přece úplně jiná než cokoliv, co bylo napsané.) Mezi nimi, s Jerrym jako kazatelem, začala jeho druhá výchova, která šla přímo proti tomu, co se do něj pokoušeli vepsat rodiče.

​​

​

A good god is the one that brings the fire…

​

Jerry mu ukázal jinou modlu, která začala Abela přetvářet. Představil mu víru, v níž je kladen důraz na individualitu a vlastní zodpovědnost, na sebeuspokojení, které stojí na vrcholku žebříčku hodnot, na pozitivní pocity plynoucí z vlastního prospěchu, na přesvědčení, že každý má stejnou příležitost se v životě prosadit a je na nich, jak si s ní poradí. Žádná komunita. Žádná láska. Žádné bludy. Pouze přesvědčení, že člověk slouží především sám sobě. Abelovi to imponovalo. Jerry dával smysl a navíc se zdál svobodný, nesvázaný nikým a ničím, žijící bez pravidel, pokud si je nevytyčoval sám – působil díky tomu šťastnější než kdokoliv jiný v jeho okolí. Tím, že tato víra vycházela ze sebe samého, ani neobsahovala žádné mentální rozpory a nesmysly. Jediný zádrhel bylo asi tak jméno Satan, které v ní figurovalo. Ale přes to se Abel rychle přenesl.

​​

​

A good god is a dead one…

​

A tak začal vzdorovat. Nechápal, proč by měl pomáhat někomu, kdo si to nezaslouží. Nerozuměl tomu, proč by měl sedět hodiny v lavici a poslouchat pohádky. Neztotožňoval se s tím, že i když měli střechu nad hlavou, žili v sebeodříkání a prostě pod úroveň. Chtěl víc. Chtěl – ideálně – všechno. Co nejhoršího se ostatně stane? K čemu jinému je mu život, než aby ho prožil sám pro sebe? Bůh je slaboch a na konci beztak odpustí vinu i těm největším hříšníkům, když se dost kají; v Pekle neskončí napořád. Všechno to začalo slůvkem ‚ne‘, které bylo přijato natolik negativně, až ho to motivovalo jít dál. Provokovat. Sledovat, jak budou ostatní reagovat na to, když jim řekne pravdu, bez ostychu a bez společenského očekávání. Přesvědčovat děti z jejich kongregace o své pravdě, až se z něj stal malý vůdce, který zastínil i Jerryho. Pochopitelně, že se to vysloužilo protireakci. Zarachy, pár ran opaskem navíc. Víc práce. Povinné čtení Bible. Jenže Abel byl tvrdohlavý, a tak bojoval, až se ve Floridě rozhořela malá válka mezi ním a jeho otcem. V lavicích kostela se objevily vyryté pentagramy. Na hřbitově stopy po satanistických rituálech. Mezi tím vším se naučil to, co dělá dodnes: říkal to, co si ostatní přejí slyšet; byl tím, kým pro ostatní potřeboval být; vybudoval si přetvářku tak dokonalou, že mu nakonec všechno prošlo bez většího trestu. A Abela na tom všem nejvíc bavilo, že jeho otec, matka ani všichni ti důchodci nechápali, že je to všechno pouze satira. To oni si mohli nechat svého Boha, kterého prosili o zásah, jako by neměli svobodnou vůli a nemohli dělat nic víc než stát a čumět jako stádo tupých ovcí. Nikdo z nich Pána Pekel nevyzýval, nikdo v něj dokonce ani nevěřil. Byl metaforou. Ale to bylo pro jejich mozky příliš složité.

​

To, co se mezi Abelem a Jonnym vyvinulo mezi jeho patnáctým a osmnáctým rokem, se nedá nazvat jinak než antipatie. Jonny se dokonce přestal tvářit, že je jeho syn, místo toho se stal zplozencem Ďábla. Kluk, který dřív pravidelně navštěvoval kostel, si nyní z kříže dělal prak a u večeře se ptal, jakou kapitolu z pohádky pro neschopné si budou číst tentokrát. Malou chvíli existoval plán na to, že by ho Jonny poslal do církevní internátní školy, ale pak Bůh rozhodl jinak a jeho matce způsobil komplikovanou zlomeninu, která jim požrala veškeré úspory – protože Kristus je možná milosrdný, zato nemocnice ne. A co bylo ze všeho nejhorší, Abel nebyl typický spratek. Na to se učil příliš dobře, byl chytrý a pilný a krom toho si navíc našel cestu, jak se dostat z Floridy a zbavit se svých rodičů svépomocí, bez prosení, přesně jak to má být: šerm. Vznikla s ním naděje na univerzitní stipendium. Navenek se tvářil, že mu vybavení zajistilo šetření a sousedská výpomoc v podobě sekání trávy. Což vlastně není tak daleko od pravdy. Tráva za to vskutku mohla.

​​

​

I collect all the things that I need…

​

Z Floridy odjel za lepším životem na Floridu. Přišlo mu to symbolické, zvlášť když doma přetrhal veškeré vazby – jak to tak bývá, když hodinu před odjezdem zapálíte na oltáři Svatou knihu a pak to uhasíte svěcenou vodou. Na University of Florida získal stipendium, které mu zajistilo financování výbavy a současně studia, zatímco na zbytek života si musel vydělat sám. Opět, přesně jak to má být. Jedinou úlitbu, co mu udělala máma, bylo číslo na místního Alfu v Miami, prý až bude čas; navenek ho rodiče vydědili. Abel se mu neozval; čas ostatně ještě nebyl. Studentský život ho pohltil s volností, která mu konečně dovolila rozlet a růst. Miami bylo svět požitků: drog, sexu, alkoholu, nekonečných rave party. Abel, který se pomyslně nechal překřtít na Caina, do něj vplul s přirozenou lehkostí někoho, kdo má sebevědomí, ambice a přitom vytrvalost a pozorovací schopnosti. Tenhle svět ho bavil. Plně v něm objevil krásu sociálního experimentu, protože lidé se byli pro drogy ochotní plazit a pod vlivem udělat prakticky cokoliv – holky za ním neváhaly přijít na kolenou s vidinou, že mu vykouří a on jim za to dá balíček bílého prášku; jeho vrstevníci ho poslouchali se zaujetím, když se pokoušel vysvětlovat, že cesta k srdci ženy je neoblomná dominance, co neslyší na záporku. Umožňoval mu rozdmýchávat drobná dramata a pak sledovat, jak se vyvíjejí.

​

První rok žil v malém kamrlíku, kde spolubydlel s dalšími čtyřmi sportovci. Nebyl to žádný luxus: stěny zde byly tenké a klimatizace nefungovala. Netrvalo mu dlouho, než se dostal k prodeji drog, které mu zajistily finanční jistotu. Fakt, že se jim učil rozumět i na chemické bázi a přicházel do kontaktu s jejich výrobci, nepochybně přispívalo. Dealování mu pomohlo k tomu, že si do druháku pronajal něco svého – malého, ale na první pohled vlastně docela luxusního, plného bílé barvy, rovných linií a skla. Zdál se nezastavitelný. Byl nezastavitelný. Studoval. Šermoval. Vyhrával. A o víkendech nabízel magické výlety do jiných zemí, které se zdály neodolatelné. A pád? Ten nikdy nepřišel. Jakkoliv má na zádech mezi lopatkami vytetovaný obrácený kříž, z Lucifera si nehodlal brát příklad.

​​

​

The night will come again and you'll be the witness…

​

První proměna ho zastihla v jednadvaceti letech – samotného, avšak v žádném případě nepřipraveného. Vnímal, že se v něm vlk budí. Cítil ho. A odmítal za kýmkoliv dolézat, aby mu pomohl, protože takové rozhodnutí by šlo proti všemu, čemu věřil. Na úplňky si proto plánoval výlety do lesnatých částí Everglades s jakousi chabou výmluvou o meditacích, již si všichni jeho přátelé vykládali spíš v dikci ‘jezdím někoho šukat, ale vám to nechci říct.‘ Bylo to jiné, než jaké si to představoval. O bolesti věděl, nikdo mu nicméně neřekl, že mu proměna otevře oči. Svět s ní nabyl barev, zvuky získaly hloubku a život… Život závan nebezpečí vzhledem k tomu, že vlk prvních několik proměn nechtěl odejít a urputně se Abelovi bránil. Abel ovšem nikdy nebyl ničím jiným než tvrdohlavým a neochotným se vzdát své identity. Postupně se tak misky vah dostaly do rovnováhy. Vlk se mentálním vyjednáváním nestal bestií, ale partnerem. Obě části našly harmonii a společný jazyk; obě si uvědomily, že ta druhá existuje ku jejich prospěchu a není nepřítelem. A obě nakonec, paradoxně, získaly volnost. Vlk v Abelovi žije výrazným způsobem, propisuje se do jeho myšlenek i do jeho chování, a podobně to funguje i naopak. Cenou za tuto úmluvu bylo několik roztrhaných zvířat a jedna mrtvá prostitutka. Jeho první smrt. Jeho první prolitá krev. Tehdy zjistil, že mu nevadí, ale že se životem je přece jen větší zábava.

​

Když dokončoval bakaláře z chemie, měl již vystavené zázemí díky svým dealerovým aktivitám, co v univerzitním prostředí bujely. Během třetího ročníku Abel překročil amatérskou ligu a dostal se do spolupráce s místní motorkářským klubem, The Alligators, ze všech skupin majícím největší podíl na prodejích na univerzitě i ve vybraných klubech ve městě. Abel se stal jak asistentem jejich chemiků v laboratoři, kde vyráběli především fentanyl a kde experimentovali i s dalšími látkami v neustálém honu po novém zboží, tak tvůrcem jedné z rozsáhlých dealerských sítí. Byli nakonec důvodem, proč se další studium rozhodl odložit. Titul, který získal, mu k tomuto podnikání stačil, a finanční náhrady byly dost solidní na to, aby se mu rozhodl věnovat více svého času.

​​

​

We gonna go home to the flames…

​

Právě do této kapitoly jeho života vstoupil Solomon Clyde. Celé to začalo jako obchodní dohoda, zabalená do profesionálně provedeného únosu. Solomon chtěl podnikání The Alligators, na oplátku mohl dát peníze, postavení a taky svobodu žít svou vlastní vlkodlačí podstatu. Abel váhal celých deset sekund – a pak své staré společníky prodal, aby se v následujících týdnech přímo účastnil na jejich likvidaci. Nikdy ostatně nikoho nepřesvědčoval o své věrnosti. Mezi Ohaře zapadl dokonale, jakkoliv ho někteří vnímali jako příliš drzé mládě. Jejich prostředí se mu líbilo. Bez solidarity, bez pečlivě vybudované společenské přetvářky žili ve svobodě, která vycházela vstříc všem potěšením, choutkám, touhám. Solomon se stal jeho zaměstnavatelem, Alfou, jehož je do určité chvíle ochoten respektovat, a skoro otcovskou figurou, neb nešlo přehlédnout, že je na Abela vysazený. Ponoukl ho stát se někým jiným, někým novým, kdo si konečně začne budovat jméno a autoritu, kdo vystoupí ze stínu svých rodičů – a tak vznikl Levi Shepherd, pastýř pro všechny ovečky. Prokousával si cestu hierarchickým žebříčkem, až se stal Solomonovou nejmladší Betou za celou historii Ohařů a současně jakýmsi důvěrníkem, alespoň co se týkalo otázky drog. S jeho titulem a charismatem Solomon totiž usoudil, že bude vůbec nejlepší, pokud se bude Levi přímo podílet na výrobě Spiritu a Onyxu, na zkoušení jejich účinků na vybraných subjektech. Přesně proto se Levi po San Diegu od smečky na několik let odtrhl a odebral se do Kanady, do Vancouveru, kde měl na starost zajištění výroby narkotik a bezpečnosti ve všech aspektech – od najímání lidí a shánění prostor až po dozor nad samotným procesem. Se smečkou znovu splynul, když se přesunula právě sem, a Solomon tehdy potvrdil, že mu zůstává post Bety. K Ohařům a jejich kočovnému životu se ovšem definitivně vrátil až ve Seattlu, na podzim roku 2025, kdy laboratoře ve Vancouveru dokázaly již běžet bez jeho dohledu a kdy Levi mohl nastoupit na místní univerzitu, aby pokračoval ve svém chemickém vzdělání a přitom rozšířit ohařský trh i do nového prostředí. Solomon nemá iluze o jeho věrnosti, ale Levi je k němu v tomto směru upřímný, což vytváří překvapivě hladkou symbiózu – tvrdí, že dokud si jsou užiteční navzájem, nemá důvod proti Solomonovi zasahovat.

• Jméno, které používá na ulici či při jakémkoliv obchodování v podsvětí, je Leviatan.

• Neví, kdo je jeho biologický otec – spojil si akorát to, že musel být Alfa. Jonny ani máma mu nikdy nenapověděli, byť Jonny se ho zřekl už v době, kdy spolu stále žili jako rodina. Nyní se svou rodinou již v kontaktu není, ačkoliv ví, že matka po něm občas pátrá.

• Jeho matka byla Ukrajinka, a proto umí pár slov ukrajinsky. Plynně se nicméně nikdy nenaučil, protože Jonny nesnesl, aby se spolu bavili řečí, jíž nerozuměl.

• Na zádech má mezi lopatkami vytetovaný obrácený kříž. Je to poměrně silná nápověda k tomu, že se silně zajímá o satanismus a myšlenkově – byť ne jakkoliv jinak – patří k Církvi Satanově. Na Satana (či cokoliv jiného) proto nevěří, satanismus vnímá jako vyjádření vlastního hedonismu, vzdoru proti křesťanství a seberealizace. Ohaři mu jako smečka vyhovují proto, že v nich nachází vyjádření této filosofie, ať už z hlediska sociálního darwinismu či individualismu.

• Dříve se věnoval závodnímu šermu, skrze který získal stipendium. Vzhledem k tomu, že soutěžil na nacionální úrovni, tuto zkratku ve Seattlu ale už použít nemůže. Nevadí to vzhledem k tomu, že za posledních deset let zbohatl. Na Washingtonově univerzitě obvykle vystupuje jako syn zazobaných rodičů z východního pobřeží.

• Je přeučený levák, který se naučil zpátky i na svou dominantní ruku. Má proto schopnost ambidextrie.

• Velmi dobře umí číst náladu, ať už u jednotlivců či v místnosti. Té se pak instinktivně přizpůsobuje. Mezi lidmi se obvykle pokouší působit neškodně, skoro stydlivě; mezi vlkodlaky se naopak chová sebevědomě a opírá se o svou dominanci.

• Nemá rád silné ženy. Za své hračky si obvykle vybírá cokoliv drobné, roztomilé, něžné – a z toho se pak snaží udělat nejhorší obraz jich samých. Období, jak dlouho si je nechává, se odvíjí od míry zábavnosti. V posledních letech se dívky snaží i proměňovat, k čemuž mu slouží odhlučněná místnost u něj v bytě. Zakládá si na tom, aby proměnu přijaly dobrovolně, aby ji přijaly za svou a chtěly ji. Zatím mu žádná proměnu nepřežila.

• Lámaně umí španělsky – domluví se, ale žádný zázrak to není. Z rozmaru je to jediný jazyk, který používá s jednou z jejich Bet, Vincentem Calderonem.