LENA WESNA

Kinder, Küche, Kirche

​

Psal se rok 1876. Tmavý kouř se jako dech smrti snášel nad městem Essen, které se právě procházelo průmyslovým rozkvětem. Do oblak se tyčily impozantní komíny továren, jako drápy natahující se k nebesům, k nimž se lidstvo odjakživa chtělo přiblížit. Průmyslový obr, tak svému kraji tamní říkali. Ale zatímco Bismark psal dějiny Pruska, v malém firemním domku pláč novorozeného dítěte sotva přehlušil ruch ulic a slávu velkých pokroků. Magdalena Krüger. Černovlasé dítě, které Diane trápilo až do večerních hodin. S prvním nádechem, a prvním pláčem, ujistila svou matku o tom, že se její srdce už znovu neroztrhne. Byla totiž sedmým dítětem, ale na sestřičku se těšily jen dvě, zatímco na malém dvorku před domem rostly čtyři růžové keře. 

​

Skrze ušmudlaná okna poprvé spatřila ten obrovský monolit továrny Krupp, který na svém vrcholku dýmil jako brána pekel - tam pracoval její otec. Franc narození své dcery zmeškal, protože práce bylo vždy víc než síly jednoho člověka. Každý peníz znamenal plný talíř, a v Essenu nebylo většího hříchu než nechat rodinu hladovět. Když se konečně vrátil domů, div nerozrazil dveře, aby znal verdikt Boha: přibyl pod jeho střechu další smích dítěte, nebo se zahrada rozrostla o další květinu? Nový hladový krk ho netrápil. Rodina žila hrdě pod těžkými, ale hrdými křídly křesťanství, kde každé dítě znamenalo požehnání. Kinder, Küche, Kirche - děti, kuchyně, kostel - to byl řád, který držel ženy u země a muže v pohybu.

​

Právě náboženství tkalo první léta Magdalenina života. Dodnes v paměti slyší zvuk kostelních zvonů, které každou neděli svolávaly sousedy. Dodnes vidí otce, jak si nasazuje starý, oprýskaný klobouk, když se celá rodina chystala na mši. Tam, na svaté půdě, se Magda naučila číst. Dříve než vůbec nastoupila v šesti letech do školy. Z modlitebních knížek, jejichž písně znala zpaměti, a jejichž melodie v ní zůstaly navždy. Víra nabízela úlevu, ale dětem přinášela i pouta. Stavěla nároky, jak má vypadat život každé dívky: ticho, poslušnost, modlitba. Připravovala je na manželství, práci v domácnosti a slepou víru. A když Magdalena toužila po něčem jiném? Po kousku světa za černým kouřem továren; po hlasu, který by byl slyšet? Přicházely tresty. Fyzické, přísné, spravedlivé “ve jménu Páně”. A tak se učila mlčet. Učila se potlačovat vztek, zadržet slzy. A zatímco jejich plíce dusil smog, dusila ona v sobě všechno, co se chtělo nadechnout. Jednoho dne se však dům ponořil do ticha, ačkoli Diane křičela, a její křik se mísil s modlitbou. Zemřel její bratr. Na tuberkulózu, potvrdil doktor, ale Magdalena tehdy ještě nechápala, co znamená smrt, nemoc, ani proč domem prochází ženy v černých závojích. Od té chvíle se však něco změnilo. Možná to byla poslední kapka, která nadobro chod jejich drobného prostoru přetvořila. Otec ztvrdl, matka se stala neúprosnějším obrazem víry, než jaký Magda kdy znala. A dívka, sotva desetiletá, se naučila nejdůležitější věc ze všech - dusit bolest dřív, než ji někdo uslyší. 

​

Život Magdaleny uvízl na bodě mrazu. Neustále v rozporu mezi očekávanou rezignací pod tíhou pravidel a vnitřní touhou vybočit z řady. Měla sny, velké a nedosažitelné, a její srdce prahlo po troše rebelii a klíčovému dětskému rozvoji. Jenže pokaždé, co se v noci odvážila pohlédnout na okno ve svém pokoji s myšlenkou na útěk, strach z chycení a následků ji přimrazil k posteli. Město se však obešlo i bez jejího vzdoru. Na přelomu století rostl Essen rychleji než kterýkoli sen dítěte. Přibývalo domů, přibývalo dělníků, ulice se plnily cizinci i novými sousedy. Průmyslový obr se měnil v těžkopádné zvíře, které žralo samo sebe a konkurence v ocelářství rostla jako plevel mezi kolejemi. Tehdy Magdalena ucítila poryv čerstvého vzduchu, vonící po čiré naději pro nový začátek, když otec rozhodl, že je čas se přestěhovat. Zanechat za sebou dům, kde stěny nasákly příliš mnoho slz a růže v zahradě připomínaly víc smrt než krásu. Berlín. Hlavní průmyslové centrum, které nabízelo širší škálu pracovních míst a převážně levnější bydlení v dělnických ulicích, na které měli právo. Matka si už nebude stěžovat na sklep, do něhož při dešti zatékalo. Otec nebude zírat do kouře nad Kruppovými komíny. A Magdalena… Magdalena vymění čtyři těsné stěny za jiné. Možná širší, možná s výhledem, který nebude připomínat klec.

​

Ulice Moabit je přivítala s otevřenou náručí a pachem industrializace, který byl stejně dusivý jako doma. Byt byl menší než býval jejich firemní domek, výhled z okna nabízel znovu jen tovární komíny, tentokrát berlínské, a nebe, které nikdy nebylo modré. Přesto se něco změnilo. Otec našel práci v lokomotivní továrně Borsig, matka v malé textilní dílně, kde se brzy otevřela příležitost i pro Magdalenu. Šít oblečení pro smetánku se příliš neodklonilo od jejího běžného vyšívání doma v kuchyni, přesto v té práci našla zvláštní uspokojení. Byla to první možnost podívat se za hranice ulice, za hranice kostela, za hranice všeho, co dosud znala. Začala se zapojovat v ženských kroužcích, které mluvily o nových věcech - vzdělání, svoboda, práva, a hlas, který může být vyslyšen. Tyto myšlenky v ní probouzely ztracenou odvahu. Vzduch byl náhle jiný, těžký, ale živý. Zároveň se však ambiciózní proslovy mísily s drby a šeptandy, které pomalu svíraly hrdlo rodiny Krüger. Je nepsaným pravidlem, že kdo chce přežít, musí se přizpůsobit, a rodina Magdaleny nebyla výjimkou. Nedělní mše se vytrácely z jejich zvyků jako kouř z komína, když vítr změní směr. Nahradily je hospody, hlučné večery s přáteli a šum berlínských novin, které přinášely nová témata a nové strachy. Jednou se v nich objevila zvláštní zmínka. “Černí psi” - Waldgeister. Takzvaní lesní duchové, kteří podle pověr bloudili kolem vesnic a městských ulic, střežili temnotu a trestali ty, kdo zapomněli na staré zvyky. Pro křesťany to byl hloupý výmysl rozmazlených měšťanů, kteří přes oblaka kouře nedohlédli na Boha, ale ani jeden z Krügerových už tolik k čistotě andělských křídel netáhl. Ne po tom, co se do jejich životů pomalu začal vkrádat další příslib tragédie.

When your heart starts up again, what kind of rythm will you hear? 

​

Byla jen otázka času, kdy Franc podlehne temné stránce lidských pokroků. Dennodenní křik kovu, výpary chemie a dehtový kouř mu vlezly do plic přilnavěji než špína na prsty, a po záchvatech kašle, vzbuzující pozornost, pouze mávnul rukou a ústa otřel. Chronická bronchitida si v něm razila cestu už v Essenu, ale v Berlíně se k ní přidala akutní infekce, která začala pálit zevnitř. Jaká ironie, že v tu dobu lékárny nabízely “moderní” elixíry, a starší sestra Magdaleny v jedné takové pracovala. Poslední naděje rodiny však získala konkrétní podobu: malou skleněnou lahvičku proti kašli, zakoupenou z posledních mincí. 

​

Rok 1901 - den výplaty. Za okny dílny se slunce sklánělo za obzor a vrhalo do ulic Moabitu zlaté pruhy, které třpytily německé marky v Magdalenině dlani. Bylo to málo, ale stačilo na tinkturu. Na šanci, kterou chtěla donést otci. Po práci se svět pomalu stáčel do tmavé palety barev. Městské zvuky ztlumil podzimní vítr a z dálky hučely koleje. Pouliční lampy bzučely slabým, ulomeným tónem, jako by i ony dýchaly pomaleji, když se blížil večer. Procházet temnými uličkami na kraji města bylo marností i odvahou zároveň. Magdalena se nikdy netoulala dlouho bez dobrovodu, ale teď, s lahvičkou pevně sevřenou v dlani, cítila, že nese něco víc než jen lék, a to poslední vlásek naděje. Ticho se přetavilo ve stín. Na úzké cestě mezi domy ji něco vyčkávalo. Krok, dech, pach zimy a živočišného hladu. Vzpomínky na legendu o černých psech se proměnily v záchvěv strachu. Neslyšela varování. Nestačil ani nádech. Zuby protly rameno, drápy rozrazily látku a krev vytryskla jako tichý protest. Křik se jí zlomil v krku, svět zúžil ke zlatým očím a bolesti. Tu noc neměla přežít, ale hluk vyrušil spící a rozsvítil světla v oknech. Vlkodlak opustil svou večeři, ale nechal za sebou ženu, která proměnu strávila úplně sama, s lékem pro otce, jako by ji pouhý úmysl ho donést držel u života. 

​

Myslela si, že se probudila s ránem téhož dne. Ve skutečnosti však uplynuly dvě noci. Čas se k ní choval zlomyslně, stejně jako její smysly, které nedokázaly spolknout pachuť železa v ústech a odhlučnit přelidněné ulice. Nikdo ji nehledal, nikdo ji nepomohl. V Moabitu se lidé dívali jinam, převážně z opatrnosti, ze strachu i zvyku. Ulice měly uši, ale ne srdce. Přesto na své kůži nenašla žádné rány, jen zaschlou krev, která podle ní mohla být cizí. Hlavu však měla jako rozbité zrcadlo, a v každém střípku nacházela vzpomínky na ono zvířecí napadení. 

​

Doma na ní nečekal výkřik úlevy, ale husté ticho. Otec byl pryč. Smrt jej zastihla právě v okamžik, kdy měla dorazit domů s tinkturou. Místo radosti z návratu, místo nářku Diane, že se její dcera neztratila, se do očí ženy pustila bouře obvinění. Ten druh hněvu, který hledá obětního beránka, aby snadno zahojil bolest. Slova matky byla ostrá, hlasitá; že prý zmizela v mužské společnosti, zabloudila v podivných klubech, že zneuctila rodinu a zanevřela na otci, který se o ní celý život staral. Lahvička s lékem se roztříštila o zeď, jakmile se Magdalena snažila obhájit - vyprávět o černém stínu, o vlkovi, ale i jí zněla ta slova cize. Jako příběh, kterému se těžko věří. A pak stála na prahu - vyhnaná, sama, s prázdnýma rukama i srdcem, které ještě nestačilo pochopit, co všechno právě ztratilo. A že začalo tlouct novým, druhým rytmem. 

They didn’t have a cure for my curse… but they had medicine for hysteria. 

​

Vyměnit teplo domova za chlad ulic bylo myšlenkou, která se zdála příliš vzdálená, než aby na sebe kdy vzala skutečnou podobu. Chudoba byla pro Magdalenu nejhlubším dnem, ze kterého se dalo už jen stoupat. Jenže život ji rád poučil, že podlaha se může kdykoli propadnout. Najednou truchlila po přísném pohledu své matky a tvrdých rukou otce. Po jistotách, které kdysi považovala za okovy. Teď ji obcházeli jen oči cizích, jako by se bídou mohli nakazit. Spletitá síť berlínských chodníků se stala jejím jediným společníkem. Už to nebyly cesty domů, do práce či do obchodu - staly se labyrintem, ve kterém se učila přežít. Zima, hlad a nebezpečí noci však byly pouhými kulisami horší pravdy, když Magdalena začala pomalu ztrácet samu sebe. Začala slyšet myšlenky, které nikdo nevyslovil. Cítila vůně, které nemohly být skutečné, jako byl například čerstvě upečený chléb starého pekaře Wagnera, jehož krám byl o několik bloků dál. Město se vlnilo jako sen, ve kterém se realita a šílenství splétaly do jednoho nejasného obrazu. 

​

A přesto se nikdy od rodiny příliš nevzdálila. Skrývala se, nechodila matce ani sestře na oči, ale každou noc z dálky pozorovala světlo za okny, kde kdysi snila o lepším životě. Byla proto jednou z prvních, kdo se dozvěděl, že Diane smrt manžela ani vyhnání vlastní dcery neunesla a raději se ukonejšila v tichém oběšení. Dům se stal opuštěným. Sestra odešla k lékaři, se kterým dlouho sdílela jednu postel, a Magdalena využila prázdnoty, aby se vrátila pod střechu, která už dávno přestala být domovem. Její mysl se však začala rozpadat. Nemohla pochopit následky proměny, které se vracely s čím dál větší silou, když se probouzela uprostřed třísek rozbitého nábytku a rozškrábaných zdí. Chtěla žít jako předtím, vydělávat, splynout s davem, ale nakonec ji přijal jen jeden muž. Lékař, kterému se svěřila se svými záchvaty a děsivými mezerami v paměti. On její stav nedržel v tajnosti. Stížnosti sousedů na noční řev a rámus přilákaly pozornost i jiných odborníků, kteří nakonec zaklepali na dveře s diagnózou hysterie a odsoudili ji k pobytu v polepšovně. 

​

Ústav Herzberge se od léčeben, jak je známe dnes, velmi lišil. Ženy v bílém plátně byly rozdělené do čtyř tříd: klidné, neklidné, násilné, a nezvladatelné. Stačilo jediné nepochopené gesto, jeden záchvat paniky a Magdalena byla zapsána do poslední kategorie. Léčba neznala slitování. Vztek se tlumil elektřinou, křeče ledovými koupelemi, neposlušnost izolací a pláč morfiem. Den za dnem z ní vytrhávali kousky identity, až zůstalo jen tělo a bolest. V jejím nitru však přežívala ona - vlčice, zraněná, nepochopená a rozhořčená. Narozena do světa, ve kterém chtěla vyměnit mříže za vůni lesů a ticho noci. Snažila se navázat kontakt se svou hostitelkou, ale ta byla již dávno utvrzena v diagnóze ženské přecitlivělosti. Teprve když ji pod svá křídla vzal doktor Lucas Koller, přišlo první pochopení. Uviděl, že žena netrpí hysterií, ale je stejná jako on. A tak začal její tajemství skrývat před ošetřovateli, a pomalu ji učil to, co měla vědět už dávno. Jenže starého psa novým trikům nenaučíš. Mohl ji propustit okamžitě, ale ponechal ji v ústavu ještě šest let, dokud se nenaučila klíčové rovnováhy mezi lidskostí a instinkty.

​

Symbióza, která nakonec vznikla, nebyla založena na míru, nýbrž bolesti. Sdíleném utrpení, které spojilo dvě bytosti v jedno tělo a vytvořilo nebezpečně pevné pouto. 

I was in hell, looking at heaven.

​

Lukas ji zavedl do Grunewaldu, kde vládla stejnojmenná smečka. Les se měl stát jejím novým domovem, útočištěm i zkouškou, zda dokáže patřit k těm, jejichž krev už dávno ztratila lidský puls. Alfa slíbil, že ji přijme mezi své, až prokáže, že je hodna nosit jejich jméno.  Jenže Magdalena strávila šest let v izolaci. Šest let, kdy znala jen bílé zdi, otupělost a hlas doktora Kollera, který přicházel, aby kontroloval její proměny a tiše vyprávěl o vlkodlačí anatomii. Žít s vlčicí se naučila po svém, podle vlastních pravidel - možná ne správných, možná ne podle tradic vlkodlaků, ale jejích. Protože neměla jinou možnost, a protože ji instinkty tedy zachránily před úplným rozpadem. A teď, když se konečně naučila naslouchat dechu svého vlka, ji chtěli všechno vzít. Zbavit individuality a podrobit starým zákonům smečky, které jí zněly jako cizí jazyk.  Magdalena zapomenout nedokázala, a možná ani nechtěla. Mezi ní a zvířetem panovalo tiché porozumění. Divoké, ale přesto pevné. Mnozí nechápali, jak si mohla udržet rozum, jiní ji už dávno považovali za ztracenou. Přesto se našli tací, kteří v ní viděli jiskru síly, která by mohla být užitečná. 

​

Magdalena toužila po nové šanci. Chtěla zapadnout a patřit k těm, kdo ji mohli chápat víc než kdokoli jiný. Viděla, jak jiní bez problému spolupracují, ale ona…ona byla jako uschlý strom, který nikdy nedaruje plody, na které všichni čekali. Její výbuchy hněvu připomínaly první známky šílenství, i když její mladý věk a bystrý pohled prozrazovaly, že vědomí zůstává celé. Vlčice v ní se konečně nadechla svobody a s každým novým nádechem rostla její moc. Byla dominantní, silná a bez jakýchkoliv zábran. Bojovala často, většinou se střetávala se slabšími ženami, které se staly nechtěnými oběťmi její potřeby ovládnout chaos. Každý zápas ji tvaroval. Učila se síly, rostla, ale nikdy nezapadla. Zákony smečky nikdy nepřijala za své. Ne proto, že by nechtěla, ale protože v nich nenašla prostor pro sebe. Alfa tehdy udělal chybu, když ji nechal zůstat. Magdalena totiž začala kráčet po cestě, která ji nakonec dovedla přesně tam, kde je teď. 

​

Posledním pokus zkrotit Magdalenu, nebo spíš její hněv, přišel s první světovou válkou. Omega, která nad ní ztrácela trpělivost, doporučila Magdu k Červenému kříži jako ošetřovatelku. Měla se naučit pokoře, laskavosti a váze každého života, který projde mezi prsty. Magdalena se nenaučila milovat život, ale jak snadno se z něj dá odejít. V ošetřovatelských stanech, kde se krev nedala smýt a křik utišit, se necítila vykoupená. Vnímala jen bolest, pach dezinfekce a šepot umírajících, který ji pronásledoval i ve spánku. Ti, co jí tam poslali doufali, že pochopí lidskost, ale Magdalena si odnesla pouhou znalost lidské anatomie a první pomoci. Její srdce se uzavíralo, sobecky si bralo to, po čem touží, a s každým dnem jí bylo jasnější, že se z ní znovu někdo snaží vytesat sochu. Stejně jako kdysi její rodiče, ústav a teď i smečka, všichni chtěli Magdaleně dát tvar, který se jí nelíbil. 

​

Když válka skončila, Německo se propadlo do hospodářské krize. Grunewaldská smečka se rozpadla, rozprchla do různých koutů světa a Magdalena zamířila na sever. Finsko ji poskytlo chladnou pustinu, kde mohla být konečně svobodná. V nekonečných tundrách, kde vítr zpíval o samotě. Nehledala smečku, vedení ani další řetězy. Stala se z ní osamocená bytost, která se zúčastnila Zimní války. Nebyla už tou, co zachraňuje životy, ale postavila se na stranu těch, kdo je berou. A možná poprvé v životě cítila, že dělá přesně to, k čemu byla stvořena. 

The wolf returns to where the blood was spilled.

​

Za návratem do Berlína stálo víc než jen rozum. Prvním důvodem byl konec Zimní války. Chvíle, kdy Finsko vztyčilo bílou vlajku a odevzdalo Rusku území, které se pro Magdalenu stalo lovištěm. Ruští průzkumníci byli nejen hlavním chodem vlčice, ale i objektem její lidské stránky, když v zimním táboře pomáhala při nelidských metodách k získání informací. Největší roli však sehrála šílenost, která se pomalu vkrádala do její mysli. Bez smečky, bez přátel, bez tepla jiného srdce začala ztrácet půdu pod nohama. Dny se slévaly, nocí přibývalo. Hlas v její hlavě už nepatřil ji, ale té, která ráda hleděla k měsíci. Touha po krvi se mísila s touhou po doteku. Uvědomila si, že ačkoliv ve smečce kdysi cítila dusivé horko, potřebovala ji. Potřebovala sílu Alfy, aby ji zadržel na hraně propasti, a Omegu, aby ji připomínala, jaké to je být člověkem. A tak přijala nové jméno - Margarete Adler - a vrátila se zpět do země, kde se kdysi narodila. A z jedné války vkročila přímo do druhé. 

​

Druhá světová válka přinesla další noční můry, ale i nový život. Tentokrát takový, který se jí začal znepokojivě líbit.  Berlín byl jiný. Plný pachu strachu a kovu, který se jí vsákl do kůže. Smečka, opět v Grunewaldském lese, se lišila od její první - prolezlá ideologií, nakažená lidskou manipulací. Vlkodlaci, kteří kdysi uctívali přírodu teď sloužili Třetí říši. Někteří bojovali na frontě, jiní v nemocnicích s umírajícími… a malá, nejmenší skupinka, pracovala v tajné policii. Margarete, se svými chvalnými zkušenostmi z Finska, byla doporučena do Gestapa. Prinz-Albrecht Palais se stal její novou arénou a velkým milníkem, z jehož vzpomínek čerpá dodnes. Zpočátku jako pomocnice pro výslechové oddělení, ale její oči - neklidné, zvídavé, téměř dychtivé - si brzy všimli důstojníci, kteří pochopili, že tahle žena se neleká bolesti. Během dvou let se z ní stala efektivní vyšetřovatelka. Výslechy vedené pod jejím dohledem se staly pověstnými, převážně s “nepohodlnými” ženami a tam, kde mužská síla selhávala. V tu dobu poznala, jak respekt a strach vůči její autoritě chutná. Sladce, možná až příliš moc. Jako droga, bez které život už nebude dávat větší smysl. Konečně nebyla přehlížena, konečně její hlas měl smysl. Konečně měla moc - nad jinými, nad sebou, nad světem, a vlčice v ní spokojeně předla. 

​

Během války se blíže seznámila s důstojníkem z vlastního oddělení. Vlkodlak Friedrich König. Muž, který v sobě spojoval dvě protichůdné věci - chlad intelektuála a oheň sadisty. Nacistický fanatik, který věřil v čistotu duše skrze bolest. Fascinoval ho klid, se kterým Margarete přijímala násilí, i jistota, se kterou se v něm pohybovala. Zjistil, že jí nelze zkrotit, nýbrž nadále doprovázet do temnoty, ve které měl už své království. Pouto potvrdili podle starých vlčích rituálů, než lidských zvyků, které se staly populárnější. Stali se nebezpečnou dvojicí, která se ničila a zároveň doplňovala do brutální krásy. 

​

Ale každý příběh má konec. Po válce spojenci lovili Nacisty jako ryby do sítí. A mezi nimi byl i Friedrich. Odsouzen a roku 1946 popraven. Margarete tam byla, šla proti jeho poslednímu přání, které šeptal do myšlenek - uteč, začni znovu, zapomeň. Ale ona nemohla. Byla hnaná vztekem, že jí svět znovu bere to, o čem mohla snít. Náměstí bylo přeplněné lidmi, křikem, nenávistí, kterou ona s nimi nesdílela. Stála mezi nimi tichá, a  když se jejich pohledy naposledy setkaly, nebyla v nich lítost. Nevyměnili si poslední úsměv, ale jen dva tvrdé pohledy, které oni nazývali láskou. Když se lano sevřelo na hrdlech provinilých, Margarete už dávno slyšela šum. Friedrich zlomil pouto dřív, než pocítil zoufalství. Možná protože nechtěl projevit slabost, možná protože ji poprvé nechtěl ublížit. Ale přesto to nestačilo. Pocítila bolestivou prázdnotu, zatímco se její muž škrtil. Pomalu, příliš pomalu, i když ostatní už smrt vysvobodila. Vlčice v ní naříkala, zuřila a obě nadobro zlomila. Z rozumu, který už dávno balancoval na hraně zbyla troska. Její mysl se zbarvila do červena, oči ztemněly, a Margarete v tu chvíli zemřela spolu s Friedrichem. 

Died a hundred times to become someone no god could name.

​

V Argentině, kam Němci jako ona prchali za azylem, začala znovu jako Elena Weiss. Chtěla zapomenout, a přesto si do svého jediného kufru přibalila vzpomínky. Ztráta druha i bývalé moci v ní zanechala dutinu tak hlubokou, že ji nedokázala ničím vyplnit. Klid Jižní Ameriky jí nevoněl. Snažila se proplouvat děním a postavit se na nohy stejně jako ostatní, kteří s ní tehdy vystoupili z lodi, ale uvnitř zůstávala cizinkou – jak v krajině, tak v sobě samé.

​

Našla novou smečku,  která jí měla pomoci udržet střípky reality, avšak ta postrádala klíčovou Omegu, která by dokázala zklidnit její vlčici. A tak se rozhodla přežít po svém. Znovu. Argentinu proměnila ve své dětské hřiště. Místo experimentů s vlastní identitou, která po celém století nikdy nenabyla pevné podoby. V herectví nacházela krátkodobé úniky, zkoušela nejrůznější role, masky, postoje… Jenže ať si nasadila jakoukoli tvář, žádná z nich nebyla ta její. Kým vlastně byla? Všechno, co doposud zažila, se odehrávalo podle cizích pravidel. Utlačování, kritika a představy druhých. Nikdy neměla prostor být sama sebou. Ani jméno, které nosila ve falešných dokladech, jí nepatřilo. A tak znovu utekla, tentokrát do Kanady, kde čekaly tiché a nekonečné lesy, kde mohla dýchat bez dohledu, neustálé korekce a potřeby ospravedlňovat každý rozmar. Samotu vnímala jako terapii; prostor, kde mohla znovu navázat pouto s vlčicí, která lidskou stránku chtěla ovládnout. Za jejich společným jazykem přece od počátku stála opuštěnost a bolest. Jenže šílenství se s časem podepsalo v trvalém inkoustu, který nikdy nesetřou.

​

V Kanadě se konečně setkala s tím, po jehož boku kráčí dodnes. Solomon. Našel ji těsně před poslední tečkou, kterou chtěla napsat za svůj příběh. Označil se za zachránce a vykupitele, vůdce čerstvě vylíhnuté smečky,  který ji pomůže nalézt řád i v tom nejděsivějším chaosu. Nabídl jí pomocnou ruku, jež při doteku pálila jako stříbro, ale pomohla ženě najít její finální tvář. Nežádal změnu, nechtěl uhasit plameny, které v ní hořely. Chtěl pouze poslušnost a kývnutí na každý jeho rozkaz, který se Elena začala učit vykonávat s přesností vycvičeného psa. Chtěl, aby byla jednou z prvních, co hlásá jeho ideologie a pomůže udělat díru do světa.

​

Trvalo dlouho, než si získala jeho nejvyšší přízeň. Její minulost z Třetí Říše ji zprvu postavila mezi muži, ale vše ostatní si musela tvrdě vybojovat i protrpět. Každá chyba byla krutě trestána, ale manipulace dokázala, že Elena necítila ztrátu identity, nýbrž výbrus té nové. Její. Solomon ji naučil hledat krásu v šílenství. Přidávat smích tam, kde vlčice štěkala. Vědět, kdy sklopit zrak a kdy vycenit zuby. Stal se mentorem i loutkařem zároveň a Elenu dokonale zaslepil. 

​

Titul Popravčí získala krátce poté, co smečka ztratila svou Omegu. Nebyl to férový souboj, ale krvavé gesto, jímž Elena demonstrovala plnou odevzdanost Solomonovi a završila vlastní proměnu. Lena Wesna. Jméno, které se v ústech ostatních lámalo s respektem, strachem i závistí. Zakrvácená, s hlavou poraženého Popravčího, zaklepala na jeho dveře a hodila mu ji k nohám. Převzala jeho status a stala se pravou rukou Alfy - i když pak hodiny klečela u koberce a čistila po sobě nepořádek. Avšak dostala se tam, kam vždy směřovala. Zatímco její mysl uvízla v dětství, které nikdy neměla šanci prožít, ve společnosti znovu oblékla kabát gestapáka, který ví, jak způsobit bolest a nastolit řád tam, kde vládne chaos jiný, než její a Solomonův.