GWENDOLYN BLYTHE

14. 04. 1998, Seattle | Osobní asistentka | Emily Bader | Madam Satan

If you can’t afford therapy, be funny instead.

Rodina & vztahy

• Leah Cormick - zaměstnavatelka a rovněž chodící paradox v drahých lodičkách. Jak ráda říká svým kamarádkám, je to směs ledové elegance a nepochopitelného teroru. Na papíře je její šéfka, v praxi spíš výzva k přežití. Gwen ji považuje za luxusně oblečenou noční můru s výborným účtem na Instagramu, která má pravděpodobně ve sklepení celu, do které posílá lidi, co jí donesou studené latté.

Charakter

163 Cm | 56 kg | Kaštanově hnědá | Oříškově hnědá

Gwendolyn. Samotné jméno zní, jako by patřilo královně, která chodí spát v korzetu a snídá perly. Což je ironické, protože Gwen se cítí být všechno, jen ne královnou – spíš je dvorní šašek s prasklou korunkou a nevyžehlenou košilí napůl zastrčenou do kalhot. Už dávno se rozhodla, že „Gwendolyn“ nechá lidem, co neumí otevřít láhev vína bez vývrtky. Ona je prostě Gwen. Na první pohled působí jako typ ženy, co si všechno řeší po svém – někdy brilantně, jindy naprosto destruktivně. Je v ní zvláštní kombinace schopnosti, chaosu a vnitřního komentáře, který by měl vlastní podcast, kdyby za to někdo platil. Dokáže organizovat třídenní konferenci s padesáti hosty, ale zapomene u toho zaplatit nájem. Nebo si ho prostě „odloží“ na neurčito. Je o ní známo, že s penězi nevychází zrovna nejlíp. Její banka ji zná křestním jménem, a ne proto, že by tam byla častým vkladatelem. Miluje krásné věci, ale většinou jen z dálky – z bezpečné vzdálenosti výloh a neuskutečněných snů. Ráda by si někdy koupila tu matnou aligátoří kabelku, co na ni mrká z butiku, ale pak si vzpomene, že potřebuje zaplatit elektřinu. Nebo jídlo. Nebo aspoň kafe, protože bez něj by zřejmě všechny kolem sebe pokousala.

​

Pracuje jako osobní asistentka Leah Cormick, ženy, kterou považuje za ztělesnění všech existujících i neexistujících předsudků o bohatých lidech. Podle Gwen její zaměstnavatelka pravděpodobně ani nechodí – ne, ona pluje, zanechává za sebou drahou vůni a trauma ve svých zaměstnancích. Gwen netuší, že Leah je vlkodlak. Upřímně, kdyby jí to někdo řekl, asi by jen pokrčila rameny a poznamenala: „Jo, to sedí.“ Má suchý humor, který by mohl být uznán jako smrtící zbraň. Mluví ostře, rychle a často dřív, než stihne přemýšlet. Ne proto, že by chtěla ublížit – spíš proto, že se humor stal jejím brněním. Když si dělá legraci ze sebe, bolí to míň, než když to udělá někdo jiný.

​

Romantický život? Kapitola zvaná „Tragédie v několika aktech“. Její vztahy obvykle trvají tak dlouho, jak vydrží baterie na jejím telefonu po desáté večer. Muži ji buď nezavolají, nebo zavolají, ale už z jiného kontinentu. Nebo si spletou její jméno. Gwen si z toho dělá legraci – tvrdí, že je jako testovací verze přítelkyně: zábavná, nekomplikovaná a po měsíci nečekaně zmizí z trhu. Zarytě opakuje, že ji to nebolí, přestože pravda je někde jinde. Navzdory tomu všemu je loajální, chytrá a až nečekaně odvážná. I když si s oblibou stěžuje na svět, v hloubi duše v něj pořád věří – alespoň natolik, aby se každé ráno zvedla, uvařila levnou instantní kávu a šla se prát s realitou. Umí být ironická a vtipná, ale také vřelá, když si to někdo zaslouží (což není často). Někdy přemýšlí, jestli by život nebyl jednodušší, kdyby se narodila s více štěstím nebo aspoň s menší dávkou sarkasmu. Ale pak si uvědomí, že bez toho by to nebyla ona. Gwen má svůj rytmus, který zní jako cosi mezi zvukem klávesnice, kávovarem na odpis a tichým povzdechem člověka, co si právě uvědomil, že bude muset zůstat přesčas. Zase.

​

A i když si to nechce přiznat, pod tím vším v ní dřímá jiskra, kterou ještě nikdo pořádně nerozdmýchal. Možná to bude někdo, kdo neuteče po první sarkastické poznámce. Nebo někdo, kdo ji konečně donutí uvěřit, že i asistentky s rozbitým účtem a suchým humorem můžou být hlavní hrdinkou vlastního příběhu.

Minulost

Gwen se narodila v Seattlu dne 14. dubna 1998, do rodiny, která věřila, že „plýtvání je hřích“ a „značka“ je sprosté slovo. Její rodiče byli šetrní až za hranici zdravého rozumu. Lidé, co by si rozmysleli i přechod na druhou stranu ulice, kdyby to znamenalo projít kolem drahého butiku. Vyrůstala v domku na předměstí, kde se věřilo, že spořivost je ctnost a elegance je jen marketingový trik. V jejich světě se všechno dělilo na dvě kategorie: věci za máminy ceny a věci za skutečné ceny. Za skutečné ceny se prodávaly krásné, barevné věci – svetry, které ladily s oblohou po dešti, kabáty s knoflíky, co vypadaly jako malé šperky, a boty, které člověka nutily chodit o něco sebevědoměji. Věci, co se leskly, voněly novotou a vydržely přesně tři týdny, než se někde zatrhly, odřely nebo vybledly. Za máminy ceny byly věci, které vydržely věčně. A taky podle toho vypadaly.

​

Hnědé, béžové, praktické. Kabáty, co se nedaly ušpinit, protože už vypadaly špinavě od výroby. Svetry, které píchaly a nikdy nepřestaly, protože „pravá vlna se přece pozná podle toho, že kouše“. Boty bez jakéhokoli tvaru, zato s nápisem „zlevněno o 60 %“, což byla podle jejích rodičů nejlepší značka, jakou mohla mít. Doma se neříkalo „nemáme na to“, ale „je to zbytečnost“. A tak se to naučila říkat taky, i když pokaždé, když to udělala, něco v ní trochu zabolelo, protože někde hluboko v srdci tušila, že svět není jen o tom, co vydrží. Že je taky o tom, co rozzáří všední dny – i kdyby jen na chvilku. Zatímco její matka měla neomylný nos na slevy, Gwen měla oko pro věci, které si nikdy nemohla dovolit. Už jako malá dokázala poznat kvalitu látky podle lesku a střih podle ceny. Měla dar snít o luxusu bez toho, aby ho kdy okusila. Stávala u vitrín obchodů, dlaně přitisknuté na sklo, a představovala si, jaké to asi je – mít kabát, který není kompromis, ale radost.

​

Vyrůstala v prostředí, kde se úspěch měřil tím, kolik člověk ušetří, ne tím, co dokáže. Kde se vánoční dárky balily do znovupoužitých papírů a máma tvrdila, že „nejlepší dárek je zdravý rozum“. Dala by cokoliv za trochu nezdravého rozumu – za chvíli bez kalkulací, za okamžik, kdy by si mohla něco koupit jen proto, že to chce, a ne proto, že to dává smysl. A tak zatímco její vrstevníci snili o princech nebo rockových hvězdách, ona snila o hezkých, nezdravě drahých věcech. O životě, kde by nemusela srovnávat ceny v letáku. O šatech, které by nebyly „praktické“, ale „krásné“. O kabelce, co by voněla po kůži, ne po plastu. Její dětství nebylo nešťastné – jen trochu... inu, šedivé.

​

Jakmile byla dost stará na to, aby si mohla najít brigádu, začala brát všechno, co jen trochu dávalo smysl – nebo aspoň mělo výplatu. Roznášela letáky, prodávala kávu, venčila psy, doučovala, stála za pokladnou, občas i u ní usínala. Cokoliv, co ji mohlo přiblížit k vytoužené kabelce, kašmírovému svetru nebo k tomu parfému, který voněl tak neuvěřitelně bohatě, až měla pocit, že po jeho aplikaci bude mluvit s jiným  přízvukem. Každá výplata byla jako malý svátek. Krátký, ale slavnostní – protože většina z ní se rozplynula stejně rychle, jako přišla. Gwen nikdy nebyla nerozvážná, jen trochu… unesená představou, že by mohla mít něco hezkého. Vyrůstala v hnědých svetrech, co vydržely desetiletí, takže chtěla aspoň na chvíli cítit měkkost látky, co nepamatuje její dětství. Ve škole nikdy nezářila s tím, co měla na sobě. Její spolužačky nosily nové sukně od Gucciho a kabelky, co voněly po penězích a pozornosti otců. Gwen měla šaty ze second handu a smysl pro humor, který se stal její nejlepší investicí. Když se jí posmívaly, odpovídala bleskově a s úsměvem – i když někdy končila s obědem na svetru nebo mokrými vlasy po „nešťastné nehodě“. Naštěstí měla jazyk rychlejší než ruce, a to ji většinou zachránilo.

​

Horší bylo, když jí do ruky poprvé přistála kreditní karta. Byla to láska na první pohled. A rozchod na první výpis. Najednou měla pocit, že může mít všechno – barvu, vůni, styl. Konečně mohla být tou ženou z reklamy s oblečením z výlohy drahého butiku, byť jen na deset vteřin. A přesně tolik to trvalo, než přišlo zúčtování. Všechno krásné, co si pořídila, muselo pryč – prodáno, vráceno, oplakáno. A tak se naučila, že láska k věcem je stejně nebezpečná jako láska k lidem: oboje ji dřív nebo později zruinuje. Přesto zůstala věrná svému snu o lepším životě, byť to znamenalo zkoušet jednu práci za druhou. Dělala všechno – od asistentky účetního, který pořád zapomínal její jméno, až po koordinátorku akcí, které se nikdy nekonaly. Každá pozice byla jen další kapitola ve sbírce „Jak se nezhroutit a přitom si zachovat eleganci“.

​

Až přibližně před rokem přišla ona – Leah Cormicková. Majitelka luxusních hotelů, žena s hlasem, který zněl jako hedvábí namočené v jedu. Gwen šla na pohovor s vědomím, že nemá absolutně žádnou šanci. Neměla zkušenosti, neměla reference, neměla ani pořádné boty – jen drzost, která se rozhodla převzít velení. Řekla pár věcí, které by se na pohovoru rozhodně říkat neměly [například že „luxusní odvětví je v zásadě jen dražší forma chaosu“], a když se po dramatické řeči, že možná není nejlepší kandidátkou z toho seznamu žen, které měla Leah před sebou, ale o to víc se bude snažit, pokusila odejít, pohled, který ji Leah věnovala ji srazil zpátky na židli, div se s ní nepřevrátila na zem. Bylo to trapné. Bylo to upřímné. A nějakým záhadným způsobem to na Leah udělalo dojem. Přijala ji, a Gwen od té doby dělá všechno proto, aby dokázala, že to nebyla chyba. Každý den organizuje, vyřizuje, plánuje a improvizuje. Dokazuje svou nepostradatelnost – i když ví, že by její místo zvládl kdokoli s mírnou dávkou trpělivosti a vyšší tolerancí k pasivní agresi. Jenže Leah si ji přesto drží. Možná pro její ostrovtip, možná proto, že ji baví, nebo prostě proto, že Gwen nikdy neuhne a neřekne ne – tolik ty peníze potřebuje. Díky té práci má o krok blíž k věcem, o nichž kdysi snila – k těm krásným, nesmyslně drahým věcem, které jí připomínají, že je pořád naživu. A přitom nemá ani tušení, že Leah Cormicková, ta ledová královna luxusu, není jen obyčejná žena.