GABRIELLA CRUZ

Some wounds are hidden beneath a smile.

​

Gabriella de la Cruz se narodila 4. září roku 2000 ve Venezuele jako první a dlouhou dobu jediné dítě Adriana a Victorie de la Cruz. Její dětství bylo plné lásky, podpory a rodinného tepla. Rodiče ji vedli k tomu, aby pomáhala druhým, vážila si maličkostí a nikdy nezapomínala na to, odkud pochází. Gabby vyrůstala jako usměvavé, aktivní dítě, které jen málokdy posedělo na jednom místě. Brzy si našla cestu ke sportu, především ke gymnastice, která jí dala disciplínu, vytrvalost a schopnost nevzdávat se ani ve chvílích, kdy ostatní už dávno skončili. Vše se začalo měnit narozením jejího mladšího bratra Felipeho. Zatímco rodiče byli zaměstnáni péčí o nového člena rodiny, Gabriella si začala všímat věcí, které ostatním unikaly. Felipe byl výbušný, náladový a postupně se u něj začaly objevovat problémy s chováním. Gabby se ho snažila chránit, omlouvat a chápat, ale čím byli starší, tím více se jejich vztah komplikoval. Rodiče odmítali připustit, že by s jejich synem mohlo být něco v nepořádku, a Gabriella tak zůstávala se svými obavami sama. Gabriella svého mladšího bratra od první chvíle milovala a ochranitelsky nad ním držela ruku. Jenže zatímco Felipe rostl, začalo být stále zřejmější, že něco není v pořádku. Jeho nálady se měnily z minuty na minutu. Dokázal být okouzlující, veselý a přítulný, aby se vzápětí proměnil v chodící bouři vzteku. Nejčastějším terčem jeho výbuchů byla právě Gabriella. Zpočátku šlo jen o strkání, hádky a dětské rvačky, které rodiče považovali za běžné sourozenecké spory. Když se však na jejích pažích začaly objevovat modřiny, našli si vysvětlení snadno. Gabriella byla přece odjakživa neposedná. Upadla při tréninku. Narazila do dveří. Zakopla. A Gabby jim to usnadňovala. Nechtěla, aby se rodina rozpadla kvůli ní. Nechtěla, aby se rodiče museli rozhodovat mezi svými dětmi. A tak mlčela. Roky se naučila nosit dlouhé rukávy, schovávat modřiny pod make-up a usmívat se, i když ji bolelo celé tělo. Všechno se změnilo jednoho večera. Felipe měl špatný den. Gabriella si už ani nepamatovala, kvůli čemu hádka začala. Možná kvůli škole. Možná kvůli rodičům. Možná kvůli něčemu úplně bezvýznamnému. Jisté bylo jen to, že jeho vztek tentokrát zašel dál než kdykoliv předtím. Na vrcholu schodiště se pohádali, Gabriella se otočila, aby odešla a Felipe do ní strčil. Pád si pamatuje jen v útržcích. Náraz za nárazem. Bolest. Tmu. Když otevřela oči, ležela v nemocnici s otřesem mozku, několika zlomeninami a tělem pokrytým modřinami. Oficiální verze byla jednoduchá. Spadla ze schodů. Nešťastná nehoda. Nikdo nechtěl slyšet nic jiného. Ani rodiče. Právě tehdy se v Gabrielle něco změnilo. Ne přesto, že by svého bratra přestala milovat, ale poprvé pochopila, že některé rány nedokáže zahojit láska ani odpuštění. A že někdy jsou nejnebezpečnější lidé ti, které známe celý život.

​

Tehdy, hned po propuštění se rozhodla k radikálnímu kroku, odjet k babičce do států a tak se sebrala a odjela, tam kde věděla, že bude v bezpečí, a kde jí bude konečně někdo věřit, protože babička byla její kotva v tomhle období, ale problém byl, že byla příliš daleko, aby mohla pomoci. Její příjezd ovšem nebyl zalitý sluncem, protože trvalo delší dobu, enž získala vízum, celý rok čekala, jestli nebude muset se vrátit zpět domů. Poprvé po letech nemusela vysvětlovat modřiny. Nemusela chodit po špičkách ani odhadovat náladu člověka, se kterým sdílí domov. Isabel ji přijala s otevřenou náručí a bez zbytečných otázek. Stačilo jí, že je její vnučka v bezpečí. Gabriella se vrhla do všeho, co jí pomáhalo zapomenout na minulost. Věnovala se gymnastice, kterou milovala od dětství, a začala se více soustředit i na zpěv. Zpívala při každé příležitosti – doma při úklidu, při cestě městem i během dobrovolnických akcí. Hudba pro ni byla způsobem, jak vyjádřit emoce, o kterých nedokázala mluvit.

​

She came seeking a new beginning,

only to find a destiny that would change her life forever.

​

Seattle se postupně stal jejím domovem. Zatímco se hojily jizvy na těle, hojily se pomalu i ty, které nebyly na první pohled vidět. Pod dohledem své babičky se Gabriella znovu učila žít. Vrátila se ke gymnastice, začala vést lekce pro děti a stále častěji zpívala. Hudba se stala součástí jejího každodenního života. Zpívala doma, na komunitních akcích i během charitativních večerů. Když zpívala, připadala si svobodná. Právě během jedné z těchto akcí si poprvé všimla muže, kterého tehdy považovala za obyčejného návštěvníka. Stál stranou od ostatních. Nepůsobil dojmem člověka, který by se přišel bavit. Přesto tam byl. A poslouchal. Gabriella mu nevěnovala větší pozornost. Jen si zapamatovala jeho tvář. Pak ho zahlédla znovu. O několik týdnů později v kavárně. O měsíc později při dobrovolnické akci. Potom v parku, kde vedla gymnastický kroužek pro děti. Nikdy spolu nepromluvili déle než pár slov. Zdvořilé pozdravy. Krátké úsměvy. Občas poděkování. Nic víc. Přesto si Gabriella postupně začala všímat, že se jejich cesty zvláštním způsobem neustále protínají. Nebylo to dost časté na to, aby ji to znepokojovalo, ale dost na to, aby si jeho tvář pokaždé okamžitě vybavila. Netušila, že Nathaniel si jí všiml už dávno. Viděl její úsměv, kterým rozdávala radost ostatním. Viděl její trpělivost s dětmi. Viděl způsob, jakým dokázala rozdávat laskavost, i když sama nesla vlastní bolest. A viděl i to, jak často před ostatními skrývá únavu. Přesto mezi nimi nikdy nevzniklo nic, co by se dalo nazvat přátelstvím. Byli to dva cizinci, kteří se náhodou míjeli stejným městem. Alespoň si to Gabriella myslela.  

​

Všechno se změnilo jedné deštivé noci. Vracívala se tehdy pozdě z dobrovolnické akce. Déšť bubnoval do střech i asfaltu a většina ulic byla téměř prázdná. Když si všimla několika mužů za sebou, nejprve tomu nevěnovala pozornost. Seattle nebyl Venezuela. Nepřipadala si v nebezpečí. To byla chyba, než si uvědomila, co se děje, byla zahnaná do úzké uličky mezi budovami. Pamatuje si jen útržky. Hrubé hlasy, bolest, pach alkoholu, strach. Snažila se bránit, ale proti přesile neměla šanci. Nakonec zůstala ležet na studeném mokrém betonu. Každý nádech bolel. Krev se jí mísila s dešťovou vodou a vědomí jí pomalu unikalo. Tehdy ho uviděla, Nathaniela. Vzpomínky na onu noc jsou dodnes roztříštěné do nesourodých útržků, které si nedokáže poskládat do úplného obrazu. Pamatuje si studený déšť dopadající na rozpálenou kůži, bolest prostupující každou částí jejího těla i pocit bezmoci, který ji svíral ve chvíli, kdy ležela na mokrém betonu a pomalu ztrácela vědomí. Ze všeho nejvíc si však vybavuje siluetu muže stojícího na začátku uličky. Nathanielův obličej byl tehdy zahalený stíny a její zrak už nedokázal zaostřit, přesto si dodnes pamatuje výraz, který zahlédla v jeho tváři, než se jí svět začal rozpadat před očima. Slyšela jeho hlas, vzdálený a zastřený, jako by k ní doléhal skrz vodní hladinu, ale nedokázala rozeznat jednotlivá slova. Pak ji pohltila tma.  Mohl jí pomoci, nebo dokonce zavolat záchranku, aby ji nijak nevtáhl do nelegálního života v Mercy Clinic, ale Nathana nakonec nalákala jiná možnost – šance na ni provést pokus, proměnit ji. To, co následovalo, se Gabrielle později slilo do jediné nekonečné noční můry. Dny a noci ztratily význam, zatímco její tělo svádělo nelítostný boj s proměnou. Propadala horečkám, bolestem a zmateným stavům, během nichž nedokázala rozeznat realitu od snů. Každý sval v jejím těle jako by byl trhán na kusy a znovu skládán dohromady, zatímco její smysly se probouzely k něčemu zcela novému a neznámému. Když se po dlouhých dnech konečně probrala k plnému vědomí, okamžitě poznala, že už není stejným člověkem jako předtím. Svět kolem ní se změnil. Slyšela zvuky, které by dříve nikdy nezachytila, cítila vůně ukryté ve vzduchu a dokázala rozeznat emoce druhých způsobem, který nedokázala pochopit ani vysvětlit. Každý pocit byl intenzivnější, každá emoce silnější a každý podnět živější než kdykoliv předtím. Největší změna se však neskrývala kolem ní, ale uvnitř. Někde hluboko ve svém nitru začala vnímat novou přítomnost. Nebyla cizí ani nepřátelská, přesto nebyla její součástí tak, jak byla zvyklá chápat samu sebe. Byla živá, bdělá a trpělivě čekala. A právě tuto část sebe samé později Gabriella pojmenovala Nova. Její nový život začal v zimě mezi rokem 2025- 2026. 

​

První měsíce po proměně byly pro Gabriellu chaotické a vyčerpávající, protože měla pocit, že se znovu učí existovat ve vlastním těle, ve kterém se najednou všechno změnilo – zvuky byly ostřejší, vůně výraznější a emoce mnohem silnější, než na co byla celý život zvyklá, a zpočátku nedokázala rozlišit, kde končí její vlastní pocity a kde začínají ty Novy, která v ní byla přítomná jako druhé vědomí, ne nepřítel, ale ani úplně ona sama. Největší zkouškou pro ni nebyla fyzická bolest proměn ani samotný nový svět vlkodlaků, ale ztráta kontroly nad tím, kým vlastně je, protože celý život se snažila být tou klidnou, milou a rozumnou verzí sebe sama, zatímco Nova v sobě nesla všechno, co si Gabriella nikdy nedovolila projevit – přirozenou instinktivnost, přímost a schopnost reagovat bez dlouhého přemýšlení, což mezi nimi zpočátku vytvářelo napětí, kdy Gabriella měla pocit, že sdílí tělo s někým cizím, zatímco Nova zase nechápala, proč její člověk tolik váhá a ustupuje.

​

Postupem času si ale Gabriella začala uvědomovat, že Nova není nepřítel, ale její instinktivní část, která ji nevede ke zkáze, ale naopak ji chrání, a zatímco Gabriella stále hledala své místo ve světě vlkodlaků, Nova ho přijala téměř okamžitě, protože jí nešlo o moc, postavení ani hierarchii, ale o smečku jako celek, o blízkost ostatních a pocit sounáležitosti, který jí dával smysl od první chvíle, což se krásně propojilo s rolí Kappy v Bloodhounds, i když to pro Gabriellu nebylo vždy jednoduché, protože v této smečce nejsou Kappy vnímané s respektem, ale spíše jako ti na okraji, často přehlížení nebo podceňovaní. Právě v tom je její síla, protože zatímco někteří členové smečky mohou její roli Kappy vnímat jako slabost, Gabriella i Nova vědí, že zůstat laskavý ve světě, který na laskavost často zapomíná, vyžaduje mnohem větší odvahu než jakákoli agrese, a i když jí to ne vždy přináší respekt, který by si možná zasloužila, nikdy nepřestala být tou, která drží drobné kousky smečky pohromadě, stejně jako kdysi držela pohromadě svou vlastní rodinu, i když se jí rozpadala pod rukama. K Nathanielovi zároveň cítí složitou směs loajality a strachu – loajalitu proto, že právě on jí dal druhou šanci na život a otevřel jí dveře do světa vlkodlaků, který by jinak nikdy nepoznala, a strach proto, že si velmi dobře uvědomuje, kým se stala díky jeho rozhodnutí a jak křehká je její nová existence. Právě on ji také učí, jak svou vlčici kontrolovat, jak se zorientovat v pravidlech smečky a jak zapadnout do světa, který je mnohem tvrdší, než jaký kdy znala, a i když jeho vedení přijímá, stále v ní zůstává tiché vědomí, že bez něj by nebyla tím, kým je dnes – ani jako vlk, ani jako člověk.