FREDERICK PAYNE
07. 06. 1985, San Diego
Hasič | Joel Kinnaman | Sunny
We can be heroes, just for one day...
-
Jennifer „Jenny“ Payne – bývalá manželka, kterou zanechal v San Diegu. Jejich vztah začal a dlouho probíhal jako pohádka, avšak skončil jako lesní požár. Jenny na Rickovo zmizení zareagovala negativně a po jeho návratu se nepokoušela hledat jiná vysvětlení, než že se na ni a na děti vykašlal, aniž by ji zajímaly důvody. Přes všechny její dobré kvality je příliš zásadová, zakládající si na jejich ideálu rodiny, již Rick porušil, a pro to ona nenacházela omluvu. S rozvodem přišla jako první a Rick souhlasil i s omezeným stykem s dětmi, neb sám sobě po proměně dlouho nevěřil.
-
Robert „Robbie“ a Aurora „Rory“ Payne – jeho děti. Starší Robbie se narodil v roce 2014, mladší Rory o dva roky později. Rick miloval být jejich otcem, stále miluje, ale nyní je vidí vyrůstat z dálky. Děsí se jejich puberty, protože tuší, že se mu odcizí. Stejně se s nimi snaží nachytat co nejvíc ztracených momentů.
-
Robert Payne a Anna St. Claire – jeho rodiče. Po proměně s ním přerušili veškeré vztahy, za svou dceru považují Jenny, jeho odstřihli. Rick je chápe.
-
Solomon Clyde – jeho Alfa, se kterým má silně komplikovaný vztah, který se na rozdíl od ostatních Gamm a Bet nezakládá na sdílených ideálech. Rickovi byla proměna vnucena a ohařské hodnoty převzal pouze skrze výhružky vůči své rodině. Poslouchá spolehlivě, jelikož ho drží pod krkem, ale nesnaží se dělat nic navíc. Rickův vlk Solomona nerespektuje.
189 cm | 92 kg | Hnědá | Hnědozelená
Proměnou ztratil Frederick ve svém životě mnohé – ze všeho nejhorší pro něj ovšem bylo to, že přišel o svůj drive. Předtím měl rodinu. Měl kariéru. Měl pro co fungovat, pro co žít, na co se těšit. Byl zvyklý dřít, tvrdě pracovat i pro druhé, ale především pak pro sebe. Aby byl lepší. Otec, muž, syn, hasič a celkově člověk. To všechno v jednu sekundu vzalo za své; jednoduše se to rozplynulo. Rodina se rozpadla, když se musel tvářit, že se na ni vykašlal. Kariéru nemá jak budovat, když je závislý na Ohařích a jejich věčném stěhování. Dobrým člověkem ani mužem být nemůže, když nad ním stojí někdo jako Solomon Clyde a dává mu rozkazy, které jdou přímo proti jeho morálce. Zabij. Zapal. Přehlížej. Ztratil sám sebe a to jediné, co mu zbývá, jsou poslední naděje, k nimž tíhne a za nimiž se žene. Vztahují se k jeho dětem. Rick miloval být otcem. Stalo se to jeho posláním, hlavní životní úlohou, jakkoliv se to zdá absurdní vzhledem k jeho nepravidelnému rozvrhu hasiče; vážně stalo. Staral se, kdykoli mohl; pokud nebyl ve službě, pokoušel se být s rodinou, či ji do jakýchkoli volnočasových aktivit zakomponovat. (Jedinou výjimkou, která se mu stala osudnou, byl trailový běh v přírodě. Tohle byl doslova jeho únik – zmizet na několik hodin do hor, kde nebylo nic jiného než jeho dech, stezka a cíl.) Když se měl narodit Robbie, s Jenny to brali trochu jako povinnost; jako něco, co se sluší, mít vlastní děti, založit rodinu – tenhle názor obrátil skoro hned, když svého syna dostal do náruče, a výsledkem této mentální proměny byla i jejich druhorozená Rory. O každodenní kontakt a otcovství s proměnou nuceně přišel, avšak tátou nikdy být nepřestal. Děti obecně miluje, je vůči nim ochranitelský, a ty jeho jsou důvodem, proč dělá, co dělá – nejen aby jim Solomon a jeho psi pro jeho vzdor neublížili, ale též kvůli krátkým návštěvám, občas trvajícím pár hodin a občas pár dní, k nimž jednou za pár měsíců dostává šanci. Ať už musí letět, což od proměny nesnáší, nebo má šanci jet autem, pokaždé se pro ně vrací do San Diega. Solomon mu je toleruje, snad protože ví, že jsou nejlepším prostředkem jeho kontroly. Je to jeho motivace; je to jeho všechno. Ale tu celkovou vnitřní apatii to porazit nedovede. Život totiž ztratil směr. Rick se na své děti těší, to ano, ale zároveň ví, že ty ukradené momenty jsou vše, co dostane. A tak nemá cenu hledat víc.
Tato skutečnost ovšem v jeho případě nevede k otupené pasivitě. Vyvažuje ji vlk. Rick má se svou vlčí stránkou složitý vztah, nicméně fakt je takový: uzavřeli spolu vnitřní úmluvu, dle níž Rick nikdy zcela neztrácí kontrolu, aby bezuzdně ubližoval a zabíjel, což však znamená, že šelma je neustále blízko povrchu a její energie se propisuje do jeho každodenního fungování. Rick je energický, neustále potřebuje být v pohybu a s klidem se mu smiřuje těžko. Pořád hledá, nikdy nenachází. V jeho práci se mu to hodí. V mnohém neopatrný, neváhající si na sebe brát úkoly, které nesou hrozby, často riskující bez rozmyslu, za což si občas vyslouží kázeňské tresty. Na adrenalinu si tím vytváří určitý typ závislosti a hledá ho i jinde. Mimo práci je to například v sexu. Rick je děvkař, který navíc přestal mít morálku – jediné, na čem mu záleží, je entuziastický a vlastní konsent spolu s vnímavostí; to je vše. Nezajímá ho, jestli je žena opilá. Nebo vdaná či zadaná. To je její věc – a pokud se objeví žárlivý manžel nebo milenec, vypořádají se s tím poté. Mimo jiné je to i proto, že ani on se alkoholu nevyhýbá a hodně podobných setkání zažívá v baru. Jsou neosobní, končí stejně rychle, jako začnou, obvykle na podnikových záchodcích, v autě či na místech, kde hrozí přichycení, a jen výjimečně v bytě – a v takovém případě dotyčnou málokdy nechá do rána. Ne, že by v sobě neměl starostlivost, on ji v sobě vědomě potlačuje a v drtivé většině případů se s ní nechce obtěžovat, pokud ho něco nedonutí. Vnitřní pnutí. Vzpomínka. Nebo prostě náznak nevinnosti. Ani dřív nepotřeboval příliš spát, dnes spánek považuje za něco, co přichází až po vyčerpání. A dny, kdy nenachází žádný únik, se ztrácí v jakémsi bezčasí, slepém a mrtvém, kdy prostě jen čeká. Na další den. Službu. Příležitost. Nebo úkol, jakkoliv je nesnáší. Kvůli Ohařům je takových dnů naštěstí málo.
Ve smečce hodně bojuje se svým morálním kodexem, jemuž se jako bývalému medikovi a současnému hasiči – byť v podstatě bez kariérních posunů vzhledem k neustálým přesunům smečky – příčí ubližovat. Dělá to. Samozřejmě, že ano. Musí, ať už se jedná o žhářství, zabití, ublížení, cokoliv. Je to však něco, co si nese s sebou jako vinu, již se pokouší o to aktivněji odčinit. Rick nezapomíná, naopak. Pamatuje si tváře i jména, čísla budov, místa činu. A nikdy, byť ne aktivně a okatě, kvůli tomu nepřestal hledat cestu ven.
Rick je horkokrevný, avšak chybí mu ohařská podlost a krutost. Jeho cílem není být složitý, věci komplikovat, hrát si mentální hry a vyžívat se v utrpení druhých. Ve své podstatě se jedná o relativně nekonfliktního jedince, který akorát trpí především typem zatvrzelé tvrdohlavosti, díky níž nerad ustupuje, a občasným cholerismem, v němž ho vztek – jestliže se nejedná o vážnou věc – obvykle rychle přejde. Neutápí se v sebelítosti, čistě protože si to nedovoluje. Své chyby přijímá s otevřeností někoho, kdo dobře ví, že jich dělá hodně a ve světě funguje se specifickým stylem černého, občas ostrého humoru. V mnoha ohledech je spolehlivý, ochotný pomoci a nenechat na holičkách – jen si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli pro danou věc neudělá víc, než je třeba, a z pomyslného (i doslovného) hořícího domu se vrátí. Vztahy, které si tvoří, jsou však často povrchové, snad jen vyjma kolegů, kde se zakládají na hlubší důvěře. Málokde se nicméně zdrží natolik, aby se vůbec obtěžoval nahrazovat to, o co přišel a co považuje za nenahraditelné, a s Ohaři se nedruží, pokud to není nutné. Jejich hodnotové systémy považuje za příliš odlišné. Rick má tak tendenci ve všem – vůči sobě i vůči ostatním – klouzat po povrchu a do momentu, kdy není zahnán do kouta, se tvářit, že je vše v pořádku, zatímco mu dech voní po alkoholu a kůže po kouři. A v momentě, kdy se v rohu ocitne? Kouše se do tváře, aby nic neřekl a současně nechal explodovat něco jiného než sebe.
Nečistokrevný | Gamma | 146 cm | 161 kg | Písková | Hnědozelená
Rickův vlk odráží jeho lidské vzezření a prostředí, z něhož vzešel – písková barva dokonale splývala s kalifornskou krajinou, relativně vysoké a robustní rozložení těla Rickovu vlastní fyzickou kondici a jeho oči… zelenohnědé, asi nejvíce odrážející podobnost s těmi člověčími. Zdá se to trochu jako hříčka náhody vzhledem k tomu, že stejně jako vlčí stránka nikdy neopouští tu lidskou v běžném životě, Rick se nerad vzdává kontroly tehdy, když se proměňuje. Zatímco mnozí Ohaři zažívají v lámání kostí a trhání tkání obrat k běsnění, v němž sklouzávají k těm nejbazálnějším, často krvelačným pudům, Frederick si zůstává vědomý sám sebe. Je v tom jakási nepsaná úmluva, vyrovnání účtů, zachování balance, na níž spolu se svým vlkem dosáhl během prvního roku – a je v tom také nutnost. Žít stylem, jaký mají Ohaři, by nezvládl; vina by ho sežrala. Takto se pokouší udržet aspoň zbytky kontroly, které nad svým životem má, a směřovat ji k tomu, aby jeho násilí nebylo bezuzdné.
V kožichu je tak překvapivě přemýšlivý – snad dokonce více než v lidské kůži. Pokud
loví, snaží se být exaktní, přesný, a přitom hledat kličky, jak nezabít. Ví, jak ublížit, aby nezpůsobil smrt, a toho využívá, byť se díky tomu může zdát brutálnější než jiní. Jeho vnitřní logika se však zakládá na tom, že je lepší zlomit kosti, než zbavit života. Důvod, proč je lidská kontrola pro vlka rovněž důležitá, tkví rovněž ve vztahu vlka a Solomona, jejich Alfy – vlk ho totiž neuznává. Clydeovo vedení odporuje jeho základním touhám chránit a stavit se dominantnějším vlkodlakům, zvlášť když loví ty submisivní; jeho pojetí volnosti mu brání být s těmi, k nimž tíhne. Na začátku na něj vrčel. Pak, pod vlivem Ricka, přestal, sic právě tento nesoulad v nich představuje základní pnutí. Zvířecí stránka s tou lidskou komunikuje, a to především skrze jednoduché, často jednoslovné věty, jejichž význam je nezaměnitelný díky emocím, co se k nim vážou.
Vlk jako takový trpí poměrně velkou agresí vůči těm, kteří se mu staví do cesty a brání mu získat to, co chce – ať už na něj sami útočí nebo ne; mnohdy je dokonce sám provokuje, vyvolává konflikty, aby v sobě probudil rauš z bitvy. Níže postavení vlci ve smečce ho naopak netrápí. Ze své přirozenosti miluje pohyb, je hodně energický, díky čemuž v boji paradoxně nespoléhá na svou sílu, ale víc na svou rychlost a mrštnost. Nevyznačuje se nutně samotářskými tendencemi, ale současně si zachovává fyzický odstup – ani v bezpečí nesklouzává k přílišné mazlivosti. Jeho záliba se projevuje spíš prakticky, například předložením ulovené kořisti.
Drtivá většina jeho života vykazovala znaky normálního kariérního i osobního rozvoje, zatíženého kombinací ambic, dobré sociální situace a společensky přijímaného hrdinství. A pak Frederick o to všechno přišel v jedné sekundě. Avšak hezky popořádku.
CHAOS (Chief Has Arrived on Scene)
Narodil se do dobře zaopatřené rodiny z vyšší střední třídy, která se mezi bohaté obyvatele nezařadila pouze proto, že se jeho rodiče pokoušeli držet lehce povýšené zdání pokory. Oba měli dobře placené zaměstnání, v nichž se dostávali do role spasitelů. Matka, Anna St. Claire – i po svatbě si ponechala své vlastní příjmení, neschopná se vzdát zásluh, které získala za svobodna – byla velitelkou jednoho z hasičských batalionů, což byla náročná cesta ve městě známém jednak svými vysokými nároky na hasičský sbor, jednak svým horkým podnebím a množstvím lesních i jiných požárů. Rodačka z Montany si ji ovšem vybrala sama, plně dobrovolně, hnaná touhou řešit problémy na místech, kde na tom skutečně záleží. Jeho otec, Robert Payne, se jí do cesty připletl při jejím zdravotnickém výcviku v momentu, kdy měli oba jasný cíl, v jehož naplňování postupovali – ten jeho směřoval na pozici rezidentního traumatologa. Jediné jejich „špatné“ kariérní rozhodnutí představoval právě Frederick, vnímaný jakožto investice do budoucna. Jeho početí přišlo v době, kdy se Anna i Robert dobře vypracovali, biologicky tedy relativně pozdě, avšak pro ně tak akorát – bylo pečlivě naplánováno s ohledem na Annin postup na hierarchickém žebříčku, krátce po povýšení na kapitánku vlastní hasičské stanice, a jeho vývoj představoval pouze letmé zpomalení, zakončené pár týdnů po jeho narození, kdy se Anna vrátila zpět na stanici a Ricka ponechala chůvám.
Jeho nejranější dětství tak bylo poznamenané častou absencí rodičů, avšak Rick to zpětně nevnímá nijak problematicky. Nic mu nechybělo, rodiče se starali, jak dokázali, milovali ho a on se spokojeně rozvíjel pouze s jedinou epizodou, na níž vzpomíná – na moment, kdy si nebyli jisti, zda Anna neskončila pod troskami hořící budovy. Krom toho, nebyl zanedbávaný. Jakmile to bylo možné a on se z batolete proměnil v tiché, poslušné dítě, Anna ho začala občasně brát na stanici, částečně z vědomého zájmu o pokračovatele, částečně protože se jednalo o dýchající organismus, který do sebe malého Fredericka pokaždé ochotně vtáhl. Její kolegové a podřízení s ním v okamžicích volna vtipkovali, dívali se na televizi, hráli s ním hry nebo mu ukazovali kusy vybavení, když je čistili či připravovali. Byl to svět, který na člověka působil jako závislost – jakmile Rick odhalil hrdinství oděné ve žlutém protipožárním obleku i každodenní činy pomoci, bylo těžké si ho neidealizovat a v dětských očích ho nevnímat na úrovni superhrdinství.
Alpha, Bravo, Charlie, Delta
Byla to cesta, již si pro sebe vybral i Frederick a od střední školy na ní pracoval, neb bytostně nechtěl, aby jakákoliv obvinění z nepotismu byla pravdivá. Ve svém volném čase dobrovolničil v kadetském hasičském programu, což mu suplovalo veškeré školní sportovní aktivity, jimž by se jinak teenager s jeho vytahující se postavou a tělesnou konstitucí věnoval. Již v této době rovněž poznal Jenny – dívku, se kterou začal v šestnácti chodit, první lásku a rovněž první pokus o vztah, z něhož se vyklubala jeho (domnělá) celoživotní láska a budoucí manželka. Když na střední v osmnácti promoval, nikdo nepochyboval o tom, jakou cestou se vydá. Neměla být snadná a z počátku ani příliš dobře placená, avšak Rick měl plnou podporu rodičů, kteří svému jedináčkovi a jeho přítelkyni pořídili vlastní byt v San Diegu. Nebáli se toho, že ho musí učit zodpovědnosti; té se totiž pokoušel naučit sám a oni vnímali, že k úspěchu potřebuje zázemí.
Plně vstoupil do řad dobrovolných hasičů a současně si začal dělat potřebné kurzy, aby se dostal na placenou, profesionální pozici. Dle požadavků a taky nad jejich rámec dva roky jezdil se záchrankou, získávající přitom paramedickou certifikaci, ne nutnou, avšak zásadně zvýhodňující každého žadatele o hasičské místo. Bylo to úmorné. Dny byly dlouhé, často naplněné stresem a výjevy, které se mu vypálily hluboko do mozku, a plat mizerný – a když nejezdil v sanitce, tak měl kvůli dobrovolnictví mobil neustále zapnutý, kdyby byla potřeba jeho pomoc při zvládání větších požárů či jiných krizových situací; zároveň se v tom nacházel jakýsi rauš ze záchrany lidského života a on si právě v tomhle období uvědomil, že si i přes vysokou osobní cenu vážně nedovede představit nic jiného. Krom toho, měl štěstí na partnerku. Jenny chápala a přijímala skutečnost, že pokud se Frederickovi jeho záměr vydaří, bude v roli mámy v domácnosti zaujímat pevnou jistotu jejich života, mající pro svého partnera potřebnou trpělivost.
Brain Bucket and Lid
Po čtyřech letech a po létě, které strávil skoro celé mimo domov při výpomoci se zvládáním lokálních lesních/přírodních požárů, konečně nastoupil na Fire Academy v San Diegu, do intenzivního několikatýdenního výcviku zaměřeného na fyzickou zdatnost i komplexní znalosti vzhledem k tomu, že zhruba při polovině zásahů v San Diegu jsou hasiči rovněž prvními zdravotníky na scéně. Celý ten rok představoval náročný zápřah: služby, které ho táhly z domu na několik dní v kuse, únavu a vyčerpání, kdy se nebyl schopen soustředit na nic jiného. Pomohl mu jeho zápal spolu s předchozími nasbíranými zkušenostmi a dobrou fyzickou kondicí, již si držel. Akademii dokončil. Ten den, který mu oficiálně dovolil zažádat o vstup do hasičského sboru, si v paměti upevnil i jinak: Jenny požádal o ruku. Vydržela s ním všechno. Nedostatek spánku, peněz, času. Byla ochotná, podporující, sama čas využívala na vlastní rozvoj – přišlo jí zbytečné jít na vysokou, ale našla vlastní uplatnění jako výpomoc na krizové lince, kde nebylo třeba vzdělání, pouze notná dávka empatie. Frederick věděl, že s ní chce strávit zbytek života. Řekla ano. Začali plánovat rodinu.
I přes přetlak zájemců na hasičská místa mu žádost, skládající se z testu, psychologického hodnocení a pohovoru, vyšla napotřetí. Neptal se mámy, zda s tím měla něco společného – doufal, že ne, ale nechtěl vědět, pokud ano. Jeho rodiče byli v každém případě pyšní a pro Ricka to znamenalo placené místo spolu se záměrem kariérního postupu. Jeho vývoj v tomto směru následoval klasický vzorec. Akademie rekrutů, další výcvik, ale nyní již placený. Roční posuzovací doba. Poté plné přijetí do sboru jako plnohodnotného člena. Dva roky nato, s pečlivým plánováním, se mu narodilo první dítě, syn Robbie. O další dva roky později ho následoval druhý potomek, dcera Rory. A on pro ně i pro sebe stoupal dál.
Rodinu vídal a zakládal si na tom, aby s nimi trávil čas, když mohl. Roli otce miloval, svoje děti miloval a snažil se pro ně být víc než pomíjivou přítomností, která na sebe přebere všechnu zábavu, aby nemusel řešit nepříjemné situace, přenechávané Jenny. Ne vždy na to mezi službami měl energii, ale na tu myšlenku – na to, že se o ně bude starat, vstávat k nim, přebalovat je a později je učit – nikdy nerezignoval. Podobně jako ostatní, i Rick po třicítce povýšil do specializovaného oddělení, zaměřeného na poskytování technické podpory klasickým jednotkám – zajišťovali ventilaci, žebříky, násilné vstupy do zablokovaných prostor. Bylo to nebezpečnější, ale Rickovi se o to zdálo smysluplnější; dávat naději tam, kde ji oheň či trosky sebraly. Postupně měl naději na kapitánské místo na své stanici. Jenny byla pyšná. Rodiče byli pyšní. A pak ho proměnili.
Mayday
Byla to náhoda a současně ne. Někdy, když se cítil přetížený, chodíval běhat v terénu do Clevelandského národního lesa. Když mu došlo, že ho něco sleduje, myslel si, že je to puma; nečekal mohutného zrzavého vlka, který ho srazil na zem a začal trhat. Rick se bránil, kamenem ho ze sebe dokonce srazil, jenže v tu chvíli už krvácel tak masivně, že si žádnou výhodu nedokázal udržet. Umíral a příliš se mu třásly ruce na to, aby to dovedl zastavit. Ten člověk, kterým býval, zůstal ležet na prašné stezce mezi horami.
Probral se do klece, k šedým očím, které ho zkoumavě sledovaly, a k rozhovoru dvou mužů, který byl jasně hierarchicky vymezený. Jeden se ptal. Druhý odpovídal. Rick sotva vnímal. „To je on?“ „Ano.“ „Má rodinu?“ „Ano...“ Zavrčení. Donutili ho jim zavolat. Jim i do práce – a pod pohrůžkou toho, že všechny z jeho rodiny do jednoho zabíjí, si vymyslet báchorku o tom, že toho na něj bylo moc. Že potřebuje pauzu. Najít se a zjistit, kým je. Muži, který ho instruoval, Solomonovi Clydeovi, dělalo zvrácenou radost, že ho vlastně nutil mluvit pravdu. Rick si dodnes myslí, že za ten výkon měl dostat Oscara. Nezlomil se, ani na sekundu, i když tím říkal „ne“ všem, na čem mu kdy záleželo. Snad měli chvíli ještě pochyby. Jenže pak ho donutili napsat řadu pohlednic, cynických a nic neříkajících, podepsaných jeho jménem a psaných jeho rukou, a to pochyby postupně zahnalo. Narativ, že někdo, kdo se zdál neotřesitelný, se zlomil, byl rozšířen. Rick s ním nemohl nic dělat. V té době bojoval sám se sebou.
Backdraft
První proměna byla krutá, bolestivá v agónii, která vystřelovala do každého nervového zakončení; avšak to, co přišlo po ní, bylo horší. Boj a lov, kterému napoprvé nedovedl zabránit a jehož výsledkem byla jedna mrtvá Gamma. Uvědomění, kým se stal, co provedl a jak blízko je tomu, aby to udělal znovu. Vlk, který se v něm probudil, byl hladový po pohybu, neustále aktivní, hledající vybití energie – ne nutně a ne vždy ve smrti, avšak v adrenalinu, v nebezpečí, v pocitu pomíjivosti. Kdyby byl o něco méně tvrdohlavý, snad by se Rick zlomil. Na chvíli – na týden – se to popravdě skoro stalo. Ale pak, když už byl takřka pryč, najednou nedovedl jít. Vždycky v sobě měl jiskru, která ho táhla dál, pomáhala mu přestát náročný výcvik. Netušil však, že přesahuje jeho ambice a že jednou určí jeho žití. Začal se skládat dohromady – a přistoupil k tomu stejně jako k výcviku. Disciplinovaně, náročně, odhodlaně. Jen aby se s vlkem sžil. Jen aby mohl znovu vidět svou rodinu. Jen aby znovu řídil hasičský vůz. První a třetí cíl se Solomonovi hodil. Druhý ne. Tento problém za něj vyřešila Jenny.
Když se po čtyřech měsících objevil na prahu, poznala, že je něco jinak; jenže kvůli jeho vágním zprávám spolu se odtažitým chováním nyní, neb si Rick až příliš uvědomoval Clydeovi hrozby i svou novou realitu, jí po tolika letech došla trpělivost. Vyčetla mu vše. Nikdy nebyla pomstychtivá, ale tady, jako by se v ní něco roztrhlo. Mluvila o minulosti. O sobectví. O tom, že ho nepotřebuje. Postavila se i s dvěma malými dětmi na své nohy a jeho v životě nechtěla. Ne trvale. Zklamal ji, zklamal děti, zklamal všechny. To slovo v něm rezonovalo. Rick to přijal; měla pravdu a on si popravdě nevěřil natolik, aby v jejich blízkosti chtěl dlouhodobě být. Na stres stále reagoval přehnaně, křik se mu odrážel v uších hlasitěji. Přijal oznámení rozvodu i to, že je příliš nespolehlivý na to, aby se o děti staral – s chladnou poznámkou, že kohokoliv si našel, jistě si může zplodit další. Prosil ji o to, aby je alespoň někdy mohl vidět.
No Doubter
Tohle je uspořádání, v němž Rick nyní žije. Jednu věc, která ho definovala, ztratil – rodiče ho odstřihli, děti vídá především formou fotek a jen někdy, jen výjimečně najdou příležitost, aby se s nimi mohl vidět naživo. Tu druhou mu Solomon vnutil – hasičem nepřestal být, ačkoliv jeho kariéra si teď zakládá na falešných, dobře podložených referencích poté, co ho v San Diegu vyhodili. Ten rok a půl, který ve městě ještě strávili, využil jejich Alfa k tomu, aby se Rick především naučil ovládat a dovedl pracovat i ve stresujících situacích, aniž by se začal měnit. Hodně mu s tím pomohla Emilie, Omega, která se rovněž stala jeho příležitostnou milenkou – nebo, lépe řečeno, on jejím příležitostným milencem. Když se Ohaři pohnuli do dalšího města a Rick musel s nimi, znovu tam, v Dallasu, vstoupil do hasičského sboru, stejně jako všude následně. Ohařům se to hodilo. Mohl zahlazovat stopy a občas, když to zrovna tak vyšlo, v plamenech třeba i nechat někoho, koho by v jiném životě mohl zachránit. Povedlo se jim něco unikátního: z hasiče udělali žháře.
-
S Ohaři neudržuje prakticky žádné vztahy. Účastní se pouze akcí, jichž se účastnit musí, ale nemá mezi nimi přátele a ani se je nesnaží nacházet.
-
Na pravé předloktí si – překvapivě až po proměně – nechal vytetovat jména svých dětí. Tato dvě slova zakončují rukáv, který vznikl již před tím, než se stal vlkodlakem.
-
Za den zvládne vypít až nezdravé množství kafe. Nevadí to, protože vzhledem k jeho rozhozenému spánkovému cyklu ze směn, často trvajících i víc jak 24 hodin, spí málo a ne zrovna kvalitně.
-
Pije – hodně a často; prakticky každý den, kdy není ve službě. Aniž by si toho všiml, postupně se láme k situaci, kdy přijde s lehkou hladinou též do služby.
-
Je dobrý na matematiku a technické obory. Díky svému hasičskému výcviku se rovněž dostal i k medicíně, jejíž polní varianta se mu zrovna mezi Ohaři hodí.
-
Na levé ruce má zpotvořený malíček. Několikrát si ho zlomil a on je dnes už trvale zahnutý, napůl nepohyblivý. Tuto vadu na kráse nezachránila ani proměna.
-
Má slabost pro sladké a jeho nejoblíbenějším jídlem je Mac’n’Cheese. Vařit nicméně skoro neumí a jeho život se točí kolem hotovek ze supermarketů a kantýny.
-
Slyší na příjmení, na své plné jméno a na Rick. Oslovení Fred, Freddie – či jakékoliv odnože – nesnáší.
-
Jeho hudební vkus je rozsáhlý, v posledních letech ale hodně tíhne k instrumentální hudbě.
-
Proměnil ho Theodore Abbot a Rick ho za to jednu dobu nenáviděl. Pak pochopil, že to udělal pro svou čerstvě získanou družku Biancu, a svůj názor přehodnotil. Pořád ho nemusí, nachází pro něj však pochopení.
