EZRA DAWN

Zane Ward se narodil jako takové to „hvězdné dítě“, jedináček, co má vše na co si ukáže – alespoň tak se to zvenčí ostatním jevilo. Nebylo divu, neboť jeho rodiče, Katelyn a James Wardovi, si žili poměrně na vysoké noze, hlavně díky Zaneovu otci, který byl významným obchodníkem s nemovitostmi. Není však všechno zlato, co se třpytí – zdánlivě rodinná idylka byla na rozpadnutí, manželství díky otcově nevěře v troskách a matka Zanea, do té doby poměrně úspěšná malířka, svůj žal utápěla ve víně.

​​

Přestože Zane se svou rodinou žil v honosném velkém domě v centru Detroitu, tak se nikdy necítil osamělší. Otec byl zřídka doma, protože se více zajímal o svou milenku, než-li o vlastní rodinu, které hrozil rozpad a matka se mu každým dnem vzdalovala víc a víc.

​​

Zane se díky otcovým konexím kolem svých 18 let uchytil na poli modelingu – nešlo o žádné světové kampaně ani přehlídky v Paříži, ale i menší zakázky mu stačily k tomu, aby unikl z dusivé atmosféry domova. Focení byla jedna z mála věcí, při kterých se cítil viděný, i když to byla jen iluze vyvolaná objektivem fotoaparátu. Jenže modeling byl nestálý, a přestože mu otevíral dveře do světa lesku a zdánlivých úspěchů, rozhodně ho neuživil. Ve 20 tak Zane začal hledat další zdroj příjmů - a našel ho tam, kde se cítil paradoxně nejvíc doma: v nočních klubech. Hudba, světla, alkohol, davy lidí, žádné závazky a jen přítomnost. Začal nejdřív skromně, jako někdo, kdo se občas objevuje v tanečních shows, až se postupně vypracoval na jedno z dobře známých jmen noční scény. Vystupoval jednoduše jako Zane - jeho křestní jméno samo o sobě fungovalo jako značka. Nebyl klasickým striptérem ani obyčejným klubovým tanečníkem, jeho doménou byly noční show, performativní, vizuálně propracované a často lehce erotické, ale nikdy laciné. Patřil mezi ty tanečníky, kteří dokázali ovládnout prostor už jen tím, že na něj vstoupili. Jeho vystoupení byla směsicí moderního tance, výrazové choreografie a světelných efektů, které z něj dělaly magnet pro VIP klientelu. Nelákal je nahotou, ale energií - nebezpečnou, hravou, hypnotickou. Stal se jménem, které se v detroitské smetánce šeptalo spíš s fascinací než s posměchem. Nebyl to sen ani kariérní cíl – byla to cesta, jak přežít a jak nezůstat zavřený v domě, který už dávno neshledával domovem. Kdo však na toto vše shlížel s posměchem a studem, byl jeho otec, jež synův chaotický životní styl v podobě nočních klubů, párty a tanečních vystoupení, považoval za rodinnou ostudu a rozhodně to neschvaloval. Zane si však začal budovat svou vlastní identitu mimo rodinu, mimo otce, mimo matčin alkohol a mimo jejich nablýskané škrabošky. Jakmile se jen trochu osamostatnil, tak se odstěhoval do malého bytu v Detroitu. Matku však nikdy skutečně neopustil, i přes bolest, kterou mu způsobovala, k ní měl hluboký cit. Když se její stav zhoršil natolik, že skončila v léčebně na odvykačce, byl to právě Zane, kdo ji přesvědčoval, aby to nevzdala. Navštěvoval ji, jak jen mohl, a doufal, že až jednou vyjde ven, budou mít konečně šanci začít znovu. Krátce poté ale Zane zmizel. Několik dní po jeho zmizení dorazil k rodičům i falešný dopis na rozloučenou - s dostatečně přesným napodobením jeho rukopisu a tónem, který odpovídal tomu, jak si Zaneův otec představoval synův „úpadek“. Stálo v něm, že Zane odjíždí do Evropy, že potřebuje změnit prostředí, že už se nehodlá vracet a žádá, aby ho nehledali. Pro člověka, který neznal pravdu, dopis působil uvěřitelně. A otcova reakce byla dle očekávání – nechal to být, nic jiného by od Zana ani neékaři řekli, že Zane potřebuje prostor, a ona, izolovaná a oslabená, tomu uvěřila. Přála si, aby se její syn měl dobře. Nikdo však netušil, že dopis byl jen další vrstva lži, která měla zajistit, že po Zaneovi nikdo pátrat nebude.

​​

Večer jeho zmizení probíhal ze začátku jako obvykle – v rytmu hudby a hlasitého smíchu. Jako vždy se sešla smetánka z celého Detroitu, lidé, kteří neměli hluboko do kapsy a pro únik z jinak všedního života byli schopni hezky zaplatit. Zane už většinu tváří moc dobře znal, někteří byli businesspartneři jeho otce, někteří prostě pravidelní štamgasti, celebrity, vážené osobnosti. Pak se ale zjevila ona. Žena, v jeho věku, se sebejistým postojem a uhrančivým pohledem – a sledovala jím pouze jeho. Neznal ji, nikdy ji tu neviděl a to, co z jejího pohledu vycítil nedokázal to popsat - byla něčím jiná. Měl namířeno do backstage jako obvykle, napít se, vydechnout, připravit se na další blok. Ale než stihl projít kolem VIP zóny, znovu ji uviděl. Stála na stejném místě jako předtím. Nepohnula se ani o milimetr, jako by ji chaos klubu vůbec nezasahoval. Lidé se kolem ní míhali, smáli se, povykovali… ale ona se nepohnula, jen dál pozorovala jeho. A když se jejich pohledy střetly, jemně pozvedla koutek rtů - ne dost na úsměv, spíš jako znamení. Zane se zastavil. Ani nevěděl proč, něčím ho prostě fascinovala, a tak se za ní i přes instinkt vydal.

​​

Nebyl výjimečný. Nebyl vyvolený. Nebyl ničím zvláštní v očích těch, kteří lovili. Byl jen snadný terč. Žena, vlkodlačice, jak by se později dozvěděl, byla ten večer v klubu s jediným úkolem. Jaxon chtěl novou oběť, někoho mladého, zdravého, dost silného, aby přeměnu přežil… nebo se alespoň dlouho lámal. A hlavně někoho, kdo nezmizí tak hlasitě, aby to obrátilo svět vzhůru nohama. Zane do toho zapadal dokonale. Žil sám. Měl nestálou práci. Matka byla na léčení a otec se za něj styděl. A klub, ve kterém vystupoval, byl pro lov jako stvořený - hlučný, anonymní, přeplněný lidmi, kteří se zajímají jen o sebe. Vlkodlačice si ho nevybrala proto, že ji něčím fascinoval. Vybrala si ho proto, že nikomu chybět nebude. A protože jeho tělo vypadalo dostatečně silně, aby vydrželo, co s ním smečka zamýšlela. Když se ohlédla přes rameno a jemně kývla, nebylo v tom nic osudového. Jen pokyn kořisti, aby následovala lovce. A on šel. „Zane,“ oslovila ho klidně, samozřejmě, jako by jeho jméno převalovala na jazyku už dlouho. Nepřekvapilo ho, že ho zná. Bylo to jméno, které v tomhle klubu znal skoro každý. Přesto způsob, jakým ho vyslovila, byl jiný. Intimnější. „Máš chvíli?“ zeptala se tiše, ale tón jejího hlasu neumožňoval odmítnout. A on ani odmítnout nechtěl, jen přikývl. Žena se otočila a bez jediného ohlédnutí vykročila stranou, mimo hlavní proud lidí. Zane šel za ní, aniž by věděl proč. Možná to bylo její sebevědomí. Možná to, jak působila, jako by přesně věděla, co dělá. Nebo možná to, že poprvé za dlouhou dobu cítil jistou zvědavost, něco, co ho k ní táhlo… a on chtěl zjistit, co to něco je. A tak ji následoval, netušíc, že s každým krokem se vzdaluje světu, který znal, a vstupuje do toho, který už nikdy nebude moct opustit.

​​

Zane ji následoval do úzké chodby za pódiem. Hluk klubu se s každým krokem vzdaloval, dokud nezůstalo jen dusivé ticho a vzdálené hučení basů. Instinkt mu radil vrátit se dovnitř, ale on ho umlčel, jako to dělával celý život. Žena šla před ním bez váhání. Jako někdo, kdo to tu zná, nebo jako někdo, kdo přesně ví, kam míří. Zastavila se až u těžkých zadních dveří. Opřela ruku o madlo, ale neotevřela je hned. Místo toho se otočila k němu přes rameno s podivně klidným výrazem. „Kouříš?“ zeptala se tichým, skoro přátelským tónem. Otázka byla zvláštní. Mimo kontext. Zane, trochu tmatěný, odpověděl automaticky: „Ne.“ Žena se jemně usmála: „To nevadí.“ A v tu chvíli se dveře za ní otevřely - jako by někdo čekal právě na ta slova. Byl to signál. Vlkodlačice do Zanea strčila, až klopýtl ke dveřím. Za dveřmi stál vysoký muž, jež nevypadal jako vyhazovači ani jako host. A ty jeho oči… to byly oči predátora. Žena jen couvla o krok, aby mu dala prostor Zanea vytáhnout ven. První úder přišel bez varování, kolenem do břicha. Brutální, přesný, až cítil, jak se mu plíce sevřely. Muž mu následně zkroutil paži rukou za záda a druhou rukou ho chytl za krk. Sílou, kterou by neměl disponovat žádný člověk a lidské tělo se mu tak absolutně nemohlo rovnat. „Co děláte?!“ Zane chtěl vykřiknout, ale muž zacpal mu rukou ústa. Místo odpovědi přišel jen další úder. A další. Jediné, co slyšel, těsně, než jeho svět zmizel v temnotě, byl mužský hlas kamsi do tmy: „Alfa bude mít radost.“ A pak tma ho pohltila.​

 

Jako první se vracely zvuky. Kapání… byla to voda, jeho krev? Bzučení zářivky. A pak se ozvala bolest, tupá, rozlévající se po celém těle. Zane otevřel oči. Ležel na studené betonové podlaze, ruce spoutané za zády. Každý nádech pálil a bolel. „Už jsi vzhůru?“ ozval se hlas, načež zvedl hlavu - a poprvé ho uviděl.​

 

Jaxona, muže se světlými blond vlasy a chladnýma modrýma očima, jež stál opřený o stěnu. Jeho pohled byl bez jakéhokoliv citu a známky emoce. „Kdo… jste?“ vydechl Zane chraplavě. „Ten, kdo rozhodne, jestli budeš žít,“ odpověděl muž prostě. Pomalým krokem přišel blíž. „A ten,“ dodal tiše, „kdo tě stvoří.“ Další kroky v pozadí potvrdily, že jsou tam i ti, kteří Zanea unesli, tiší a velmi opatrní, neboť kolem Jaxona našlapovali jako myšky, jako kdyby sebemenší špatný pohyb či slovo mohlo způsobit, že by se jim stalo osudným. „Prosím… ne-“ začal Zane protestovat, ale bylo to marné. Jaxon se ani neobtěžoval odpovědět, jen mírně naklonil hlavu, jako by ho Zaneho strach spíš nudil, než těšil. Odstrčil se od stěny a udělal pár kroků vpřed, než se uprostřed místnosti náhle zarazil... pak se proměnil. Nebyl to plynulý, krásný přerod, o jakém se vypráví v legendách. Bylo to rychlé, tvrdé, téměř násilné. Kosti mu zapraskaly, tělo se prodloužilo a roztrhalo oblečení, které si Jaxon nenamáhal sundat. Světlá srst prorazila kůži a modré oči se zúžily do ledových vlčích štěrbin. V místnosti zavládlo ticho a všichni přítomní couvli. Nikdo se neodvažoval dýchat. A pak vlk zaútočil. Bleskově. Krutě. Bez varování. Obrovská tlama se sevřela Zaneovi kolem krku s neuvěřitelně silným stiskem. Nebylo to rychlé ani čisté. Byla to krutost. Trhání. Ostré zuby jako dýky se mu zakously hluboko do masa a vyrvaly z něj křik, který se změnil v přerývané lapání po dechu, když bolest vybuchla v každém nervu jeho těla. Měl pocit, že slyší vlastní kosti praskat. Vlna za vlnou, bez přestávky. Když se vlk konečně stáhl a tělo se začalo formovat zpět do lidské podoby, Zane zůstal bezvládně ležet jako hadrová panenka na zemi. Jaxon si hřbetem ruky setřel krev z koutku úst a jeho modré oči zůstaly naprosto klidné, nezúčastněné až znuděné. „Teď uvidíme, jestli přežiješ,“ řekl a Zane měl pocit, že jeho hlas slyší z hrozné dálky, než ho znovu pohltila tma.

​​

Probral se náhle, lapavě. Hrudník se mu prudce zvedal a okovy pod ním zařinčely na protest. Tentokrát neležel na zemi - byl v kleci. Úzké mříže, rez, betonová podlaha. Pach potu, hněvu a něčeho živočišného. Hlava mu třeštila, celé tělo hořelo. Sáhl si po krku - a vyjekl. Ne bolestí… spíš šokem. Rána po kousnutí byla skoro zacelená. Kůže napjatá, zarudlá, pulzující teplem, ale nebyla otevřená. To nebylo možné. Nikdo se nehojí takhle rychle. Z pozadí se ozvaly mumlavé, lehce vzrušené hlasy: „Už to začíná.“ Následoval smích, jako kdyby se jednalo o další Zaneovo taneční představení. Zane se pokusil posadit, ale tělem mu projela další vlna bolesti. Prsty se mu křečovitě sevřely kolem mříží klece, svaly se mu chvěly. Instinktivně věděl, že něco uvnitř něj není v pořádku. Něco se v něm hýbalo, rostlo, tlačilo se na povrch – chtělo to ven. A pak v chodbě zazněly kroky - pomalé, sebejisté. Zane zvedl hlavu, když se Alfa se zastavil přímo před jeho klecí. Jaxonovy modré oči se zaleskly pobavením: „Dobré ráno,“ pronesl medově sladkým hlásem. „Vypadá to, že jsi to přežil, gratuluji… Avšak teď to teprve začne.“ Zane nevěděl, o čem mluví, ale měl se to brzy dozvědět – úplněk, který se neodmyslitelně blížil, měl nastat přesně za týden.

​​

Zane to nejdřív nepoznal, jen se mu roztřásly ruce, svaly mu křečovitě pulzovaly a tělo se mu zdálo příliš těsné, jako by mu jeho vlastní kůže byla najednou malá. Myslel si, že má horečku. Že se blíží jeho konec. A pak to přišlo. První nádech, který se změnil v zasténání. Poté bolest, mnohem prudší, než ta při kousnutí. Nadále už nedokázal dýchat jinak než přerývaně a z hrdla se mu dralo cosi mezi křikem a zavytím. Tělo se mu rozlomilo zevnitř, páteř se stáhla do oblouku, kosti praskaly a skládaly se jinak, jako by někdo jeho kostru přetvářel k obrazu svému. Kůže pálila, jako by se rozpárala zevnitř, a krev mu hučela v uších tak, že přes ni neslyšel ani svůj vlastní křik. Vlčí instinkt, dosud tichý, se probudil. Ne jemně. Ne opatrně. Prorval se do vědomí jako bouře, která rozhází vše lidské. Zane cítil, jak celá jeho bytost praská pod tlakem dvou světů: toho, kým byl, a toho, kým ho Jaxon udělal – vlkodlak.

​​

První týdny si Zane pamatoval jen jako nepřetržitou bolest. Každá přeměna byla trest, každá chyba důvodem k dalšímu mučení. Jaxon nic neodpouštěl - ani slabost, ani špatně skloněnou hlavu. Ale na rozdíl od jiných nováčků Zane nezkolaboval. Nepřestal se zvedat. Nezhroutil se, jak smečka očekávala. Přežil. A to samo o sobě stačilo, aby si ho Alfa všiml. Zane nebyl poslušný. To by bylo příliš jednoduché. Ale dokázal předstírat klid. Dokázal plnit rozkazy přesně. Dokázal potlačit vlastní vztek, schovat ho hluboko pod kůži a ukázat jen to, co Jaxon chtěl vidět: Sílu. Výdrž. Pragmatičnost. A to ho časem vyneslo výš, přesně tak, jak Zane zamýšlel. Smečka Detroit měla pětici dominantních vlkodlaků - jednotku, která dělala špinavou práci. Bojovníci, kteří udržovali pořádek. Ti, které Jaxon posílal jako první, když chtěl ukázat silu nebo trestat neposlušnost. A Zane se do ní dostal vzhledem ke stavu, v jakém smečka již tehdy byla, poměrně brzy. Uměl přežít rány, které by jiné zlomily. A alfa chtěl mít jeho sílu blízko sebe, ne proti sobě. Tak z něj udělal jednoho z pěti bet. V rámci této pozice dostával příkazy, které nenáviděl: dohlížet na níže postavené členy, někdy na nich „ukázat“, co znamená neposlušnost a být tou silou, kterou Jaxon může kdykoliv použít. A to i proti dívce, jež se snažil zlomit – Mayu Hall.​

 

Maya byla tehdy už skoro 5 let Jaxonem lámaná a týrána. Zane ji znal jen jako tichý stín, který přežíval na okraji smečky, sotva dýchal, ale jemuž její vlčice vždycky vdechla nový život. Zane v jejím případě dělal jen to nejnutnější. Žádné rány navíc. Žádné výsměchy. Žádná slova, která by ji srazila ještě níž. Nikdy ji nechránil otevřeně, to by akorát jemu způsobilo smrt a jí přinejmenším další krutý trest. Dostal ale příležitost ji ochránit a pomoct nepřímo. Jednoho dne totiž narazil na něco, co mohlo její útěk zhatit… a Lucu, jejího pomocníka poslat na jistou smrt. Zane si už delší dobu všímal, že se Luca chová trochu jinak, a když našel pod uvolněnou podlahou našel starý batoh a v něm jízdenky pryč, věděl přesně, pro koho jsou určené. Později téhož dne přistoupil k Lucovi a tiše procedil: „Jestli to uděláš, udělej to aspoň pořádně.“ A vrazil mu batoh do rukou, aby ho schoval aspoň někam, kde to nebude tak nápadné. Toto tajemství si nechal pro sebe, to bylo maximum, které mohl udělat, aby sám přežil a jak se později ukázalo, tak se té malé vlkodlačici skutečně podařilo utéct, čímž mu nevědomky vnukla naději, že cesta ven skutečně existuje.

​​

Zane v této smečce přežil celkem 3 roky, a nakonec se naučil vše, co potřeboval: kdy se dívat bokem, kdy předstírat, kdy mlčet, a v neposlední řadě - kdy čekat. A když konečně přišla šance na útěk, znal každý slabý článek smečky dokonale. Právě díky pozici „mezi pěti“ se mu podařilo zmizet. To, co se po jejím útěku stalo, by Zane nazval peklem na zemi - Jaxon doslova běsnil, když zjistil, že je pryč, svolal pětici bet a rozkázal jim, aby ji našli - bez ohledu na to, v jakém stavu. Tohle si nikdo nesměl dovolit udělat, tohle nikomu nesmělo projít – opatření tedy muselo přijít hned. A Zane byl mezi těmi, kteří mu ji měli přivést. Jaxon mu věřil. Více, než by měl. Netušil, že Zane už dávno věděl, kde Maya je a kam míří. Dvě zmačkané jízdenky a starý batoh, které našel pod uvolněnou podlahou, měly jediný a jasný cíl: Seattle. A ten mu zůstal vypálený do paměti. Zane nebyl její ochránce. Ale nebyl ani idiot, nevěřil Lucovi, že ho Jaxon nezlomí, to mohla být jen otázka času – a Zane mohl být pak další na seznamu, kdo půjde ke dnu. Teď nastal správný čas. Když se lov začal, Zane se od ostatních pod záminkou sledování stopy oddělil. Nesl se mezi stromy jako šelma, sebejistá a tichá, dokud se mu zvuk smečky za zády úplně neztratil. Nezastavil se, naopak – běžel ještě rychleji. Nevydal se Mayinou cestou. Naopak - zamířil jinam, cíleně, přesně, rozhodně. Aby zmizel z okruhu, kde by ho smečka mohla vystopovat. Aby Jaxon uvěřil, že šel špatným směrem. Aby Zane získal čas. A pak, když byl konečně mimo jejich dosah, změnil směr. K Seattlu. Ne kvůli ní. Ale proto, že to bylo jediné místo, o němž věděl, že je dost daleko od Jaxonova teroru a nadvlády. Jediné, kde se dalo začít znovu. Zmizel z Detroitu. A poprvé v životě se vydal tam, kam chtěl on sám.

​​

Seattle byl prvním místem, kde mohl po letech volně dýchat, ale Zane dobře věděl, že sám nepřežije. A tak nekladl odpor, když ho vlci z Marrokovy smečky našli a přivedli před Brana. Poprvé po dlouhé době necítil nutkání uhýbat očima z důvodu strachu, ale z respektu, který z Marroka čišel. Jako kdyby Bran viděl vše - bolest, vztek, lži, které přežil… Po tom, co mu Zane všechno odvyprávěl Bran chvíli mlčel a přemýšlel. Zane mohl jen hádat, co se mu honí hlavou – myslí si, že to je past? Že je zvěd, špión, kterého Jaxon poslal s cílem najít May a přivést jí zpět? Zabije ho? „Tady začneš znovu,“ řekl Bran tichým, pevným tónem. Marrok moc dobře poznal, když mu někdo lhal, a Zane mluvil pravdu. O pár dní později dostal hnědou obálku. Když ji Bran položil před něj, nebylo to jako vnucený příkaz. Bylo to jako nabídka, která se dává jen jednou. „Tvá minulost končí tam, kde jsi ji nechal,“ řekl. „Až ji otevřeš, nebudeš se muset ohlížet zpět.“ Uvnitř byly nové dokumenty. Nové jméno, nová identita - Ezra Dawn. Jméno, které neneslo otcovo jméno ani prestiž. Jméno, které neznalo klece, řetězy ani Jaxonovu smečku. To jméno nebylo útěkem. Bylo znovuzrozením. Úsvitem, který sliboval lepší zítřky. „Ezra Dawn,“ zopakoval. Tentokrát jako by si to potvrzoval i vlk v něm. Zane zemřel již dávno, při proměně ve vlkodlaka, Ezra byl někdo, kým byl teď.

​​

Bran mu též poskytl přístřeší, bezpečný prostor, než se Ezra postaví na vlastní nohy. Několik týdnů tak žil v Marrokově domě, učil se přizpůsobit novým pravidlům, novému městu i nové smečce, která ho přes svou obezřetnost postupně přijala. Bran mu domluvil práci barmana v jednom z podniků v Capitol Hill - v Neon Chapel, bývalém kostele přestavěném na pulzující noční klub. Ezra se k tanci vracet nechtěl, nebyl připraven znovu vstoupit na pódium, které mu připomínalo příliš mnoho z minulosti. Ale za ty roky v zákulisí klubů leccos pochytil a práce barmana pro něj byla přirozeným krokem. Měl cit pro lidi, pro atmosféru, pro tempo noci – a Neon Chapel ho přijal rychleji, než čekal. S prací ale přišla i otázka bydlení. Ezra nechtěl žít ve smečkovém domě navždy. Toužil po prostoru, který bude jen jeho. Branova družka, Leah, která měla organizaci smečky pevně v rukou, mu nakonec našla volný půdní byt přímo nad Lantern Café. Nebyl velký ani luxusní, ale byl tichý, teplý a voněl kávou a starými knihami z přízemí. Vysoké stropy a šikmá střecha mu připomínaly ateliér, malá okna pouštěla dovnitř světlo lamp z ulice, a Ezra měl poprvé po dlouhé době pocit, že tohle místo opravdu může nazývat domovem. Začal nový život, ale nenávist vůči alfovi smečky v Detroitu ho sžírá do teď. Naučil se být ale trpělivým a ví, že jeho čas v tomto ohledu teprve přijde, nejdřív musí nabrat síly – a v neposlední řadě zkušenosti, aby mohl někomu takovému vůbec čelit jako rovnocenný soupeř.