DEREK BOONE

180 cm | 83 kg | Světle hnědá | Světle modrá | Ví o vlkodlacích

Derek si díky své životní cestě prošel výrazným vývojem osobnosti. Od dětství byl vedený k tomu, aby příliš nevyčníval a splynul s okolím – aby nezpůsobil problémy sobě ani ostatním. Tento tlak v něm postupně potlačoval jeho přirozenou povahu, zejména jeho zvědavost, touhu objevovat a potřebu zažívat něco víc než jen předem daný, bezpečný rámec života. V hloubi se v něm ale vždycky skrývala část, která chtěla zkoumat svět, poznávat nové lidi a hledat vlastní cestu.

​

Postupem času se jeho situace změnila a s ní i on sám. Dostatek prostoru a zkušeností mu umožnily tuhle potlačenou stránku osobnosti znovu objevit a postupně ji přijmout. Z nejistého a spíše uzavřeného chlapce vyrostl sebevědomý muž, který se nebojí vyjádřit svůj názor a stát si za ním, i když ví, že nemusí být vždy populární.

​

Derek je přirozeně charismatický a dokáže snadno zaujmout lidi ve svém okolí. Má v sobě lehkost a humor, díky kterým působí uvolněně a s nadhledem – jako někdo, kdo si z života umí dělat legraci a nenechá se snadno rozhodit. Rád se baví a aktivně vyhledává společnost i zábavu, jako by se snažil dohnat vše, co mu v dětství chybělo nebo co si nemohl dovolit prožít naplno. Právě tato jeho živost z něj dělá člověka, se kterým není nuda a ke kterému si ostatní rychle najdou cestu.

​

Zároveň je v něm ale i druhá rovina, která se projevuje ve chvílích, kdy jde do tuhého. V takových situacích dokáže být nečekaně tvrdohlavý, rozhodný a silně ochranitelský, zejména vůči své adoptivní rodině, kterou bere jako své skutečné zázemí. Přestože působí jako někdo, kdo si užívá volnost a vztahy bere s lehkostí, ve skutečnosti se hlubšímu citovému závazku spíše vyhýbá a zlomil tak nespočet ženských srdcí. Často tvrdí, že „by ho byla škoda jen pro jednu dívku“, ale ve skutečnosti se za tím skrývá strach z toho, že by mohl o někoho opravdu přijít nebo ztratit svou nezávislost, což je pravděpodobně důsledek šrámů z minulosti.

​

Stejně jako jeho bratr Grayson má Derek silný vztah k adrenalinu, ale projevuje se u něj jiným způsobem. Adrenalin pro něj znamená jízdu na hřbetu býka, kdy musí být plně soustředěný na přítomný okamžik, nebo klidnější, ale stejně intenzivní zážitek v sedle koně, kde se spojuje rychlost, síla a jistá elegance pohybu.

​

V čem se naopak od svého adoptivního bratra liší, je to, že Derek je povahově klidnější a méně výbušný. Neřeší konflikty impulzivně ani se nenechává snadno strhnout emocemi k fyzickým výbuchům, jako je rozbíjení věcí, které mu přijdou pod ruku – pro jeho přežití v minulosti bylo klíčové naučit se své emoce držet pod kontrolou, někdy až příliš. To ale vedlo k tomu, že své problémy s nikým prakticky nesdílí, pokud nejde opravdu do tuhého. Navenek si často udržuje masku, že je všechno v pořádku, protože má pocit, že to musí zvládnout sám.

​

To ale neznamená, že by se problémům úplně vyhýbal – spíše naopak. Jeho způsob, jak se vymezit nebo vyventilovat napětí, je skrze jeho nevybíravou pusu, která ho nejednou dostala do šlamastyky. Derek si velmi cení upřímnosti a sám nerad chodí kolem horké kaše. Preferuje přímé jednání a otevřenou komunikaci, i když může být někdy až nepříjemně přímý. Dokáže mít ostrý jazyk, kterému není cizí ironie ani sarkasmus. Umí trefně a někdy až příliš přesně pojmenovat věci, které ostatní raději obcházejí. Jeho poznámky mohou působit lehce, ale často v sobě nesou bodnutí, které si člověk uvědomí až zpětně. Právě tímto způsobem se dostává do konfliktů – ne silou, ale slovy, která umí být stejně účinná a trefná jako fyzický zásah.

He Carries Her Eyes

Derekův příchod na svět nebyl zrovna růžový. Nenarodil se do úplné šťastné rodiny, ale ženě, která byla sama ztracená a sotva měla střechu nad hlavou – její partner ji totiž opustil ještě předtím, než stačila vůbec pochopit, co všechno ji čeká. Zůstala sama, mladá, bez peněz, s budoucností zahalenou nejistotou a strachem. První dny po porodu byly směsicí vyčerpání a tichého zoufalství. Držela ho v náručí, pozorovala jeho drobné rysy a oči, které měly stejný odstín andělské modré jako ty její, a snažila se přesvědčit sama sebe, že to nějak zvládne. Že najde práci, že najde místo, kde budou moci zůstat, že se všechno obrátí k lepšímu. Ale realita byla neúprosná. Noci byly chladné a dlouhé, dny plné nejistoty. Každý další okamžik ji utvrzoval v tom, že dítěti nedokáže dát to, co by mělo mít – bezpečí, domov, stabilitu. A tak v ní postupně začalo klíčit rozhodnutí, které ji děsilo víc než cokoli jiného.

​

Jedné noci, kdy se město Seattle halilo do ticha a pouliční světla kreslila na mokrý asfalt rozmazané odlesky, ho zabalila do měkké přikrývky. Přitiskla si ho k sobě o něco déle než obvykle, jako by si chtěla ten okamžik navždy zapamatovat. Její ruce se třásly, když mu jemně uhladila jemné náznaky vlasů a naposledy se zadívala do jeho očí. Neplakal. Jen ji tiše pozoroval, jako by nerozuměl, proč se její dech láme a proč se jí v očích lesknou slzy. 

​

Cesta byla krátká, ale jí připadala nekonečná, když konečně stanula před budovou dětského domova, na okamžik zaváhala. Stačilo udělat krok zpět. Stačilo ho sevřít pevněji a odejít opačným směrem. Nikdo by ji nezastavil. Ale ona věděla, že by tím jen oddálila nevyhnutelné.

​

Opatrně ho položila na práh, zabalila přikrývku těsněji kolem jeho malého těla, a ještě naposledy se ho dotkla – lehce, téměř neznatelně, jako by se bála, že kdyby ten dotek trval déle, nedokázala by odejít. Pak zazvonila. A zmizela dřív, než se dveře stihly otevřít.

The Door That Didn’t Close

​

Dveře se otevřely jen o pár vteřin později a teplé světlo z chodby dopadlo na práh a zastavilo se na malém uzlíku zabaleném v přikrývce. Žena, která stála ve dveřích, nejprve nechápala, na co se vlastně dívá. Až tiché pohnutí látky a sotva slyšitelný nádech ji přiměly sklopit pohled níž. „Panebože…“ Opatrně dítě zvedla do náruče, jako by se bála, že by se mohlo rozplynout. Bylo lehké, až příliš lehké, a přesto teplé. Když mu odhrnula okraj přikrývky z obličeje, setkala se s pohledem zářivě modrých očí, které ji mlčky pozorovaly. „To je dobré… už jsi v bezpečí,“ zašeptala, i když si nebyla jistá, jestli to říká jemu, nebo sama sobě. Za jejími zády se rozsvítila další světla a kroky na chodbě zesílily. Někdo něco volal, někdo jiný se ptal, co se děje. Ale ona tam ještě chvíli stála, držela ho pevněji, než by bylo nutné, a měla zvláštní pocit, že tenhle okamžik není obyčejný. Že tenhle příběh teprve začíná. Jmenovala se Blare Whitmore a noční směny v dětském domově v Seattle pro ni už dávno ztratily jakoukoli výjimečnost. Viděla leccos – opuštěné děti, zoufalé rodiče, příběhy, které si člověk raději nepřipouští.

​

Ale tohle… „Derek,“ řekla tiše po chvíli, skoro bezděčně. „Budeš Derek.“ A takto začal jeho nový život.

​

There Were No Goodbyes

Dětský domov nebyl krutý. Ale nebyl ani domovem. Byl to systém.

​

Místo, kde se svět řídil rozvrhem, kde se jména zapisovala do složek a kde se děti učily nečekat příliš mnoho. Dny měly svůj pevný řád – vstávání, jídlo, hry, spánek – a mezi tím vším jen málo prostoru pro něco, co by se dalo nazvat skutečným citem. Prostorem pro něco víc.

​

Derek vyrůstal mezi hlasy, které se neustále měnily, a tvářemi, které přicházely a odcházely rychleji, než si je stačil zapamatovat. Některé děti zmizely ze dne na den. Jiné se vracely. A pak byly ty, které zůstávaly – příliš dlouho na to, aby ještě věřily, že si pro ně někdo přijde.

​

On patřil mezi ně. Postupně se naučil nevázat se. Neptat se, kam kdo odešel. Nepřemýšlet nad tím, proč někdo jiný dostal šanci, zatímco on zůstal. Bylo jednodušší brát věci tak, jak přicházely – bez očekávání, bez naděje, že tentokrát to bude jiné. Blare tam byla ještě několik let. Nebyla stálá jako zdi toho místa, ale byla dost blízko tomu, aby si jí všiml. Občas se zastavila u jeho postýlky, později u jeho židle u stolu. Někdy mu věnovala o pár vteřin víc než ostatním – nenápadně, téměř opatrně, jako by nechtěla, aby si toho někdo všiml.

​

Nikdy mu neslibovala víc, než mohla splnit. A právě proto jí možná věřil víc než komukoli jinému. Nebyla jeho rodinou – ale byla tím nejblížším člověkem, kterého měl. Někdy stačilo málo. Krátký úsměv. Tiché „dobrou noc“. Letmý dotek na rameni, když procházel kolem, či darovaná kniha, o které věděla, že se mu bude líbit. Drobnosti, které by jinde nic neznamenaly, ale tady měly váhu něčeho většího. Něčeho vzácného a neskutečně cenného.

​

Pak jednou zmizela. Žádné rozloučení. Žádné vysvětlení. Jednoho dne tam byla – a další už ne. A Derek se znovu naučil to, co už znal až příliš dobře. Že lidé odcházejí.

From Door to Door – Until He Was Gone

​

Poprvé se zdálo, že se na Dereka usmálo štěstí, i když on sám si to v té chvíli ještě neuměl ani připustit, protože v jeho světě se věci, které vypadaly dobře, většinou jen později ukázaly jako další přechodná fáze něčeho, co stejně sončí. Bylo mu sotva deset, když si pro něj přišli. Nebyl na to připravený, ale to vlastně nikdo nikdy vlastně nemohl být připravený na něco, co mělo znamenat změnu, a tak si sbalil pár věcí, které mu přidělili, a následoval dva cizí lidi ven z budovy, která pro něj byla jediným skutečným světem, aniž by se ohlédl.

​

Jejich dům byl tichý, až nepříjemně tichý, jako by i samotné stěny očekávaly, že se v nich bude mluvit jen šeptem a jen tehdy, když je to opravdu nutné, a všechno v něm mělo své přesné místo – nábytek, pravidla, i slova, která mezi sebou lidé vyměňovali. Jeho pěstouni se na něj usmívali, ptali se ho na drobnosti, snažili se působit klidně a trpělivě, dali mu pokoj, který byl jen jeho, a právě to bylo na tom možná to nejvíc znejišťující, protože Derek nikdy předtím nic, co by skutečně patřilo jen jemu, neměl.

​

První dny chodil opatrně, téměř neslyšně, jako by se bál, že když udělá příliš hlasitý krok, celý ten nový svět se rozpadne stejně rychle, jako vznikl, a snažil se dělat všechno správně, odpovídal, když se ho ptali, uklízel po sobě, neodporoval, protože to bylo to jediné, co znal jako způsob, jak zůstat. Jenže některé věci se nedají naučit jen tím, že se člověk snaží.

​

Ticho mezi nimi bylo jiné než v domově, nebylo prázdné, ale očekávající, těžké způsobem, který Derek nedokázal pojmenovat, a on nikdy přesně nevěděl, co je vlastně špatně, jen cítil, že něco špatně být musí, protože jinak by se lidé nepřestávali dívat tak, jak se dívali. Stačila drobnost, zapomenutá věta, špatně pochopený pokyn nebo jen okamžik ticha navíc, a pak přišla ta věta, která se začala opakovat dřív, než ji vůbec stihl pochopit jako vzorec. „Myslíme, že to takhle nepůjde.“

​

Další dům, další lidé, další pokus o něco, co už předem ztrácelo smysl, protože čím víc se snažil zapadnout, tím víc měl pocit, že do světa, který mu nabízejí, vlastně nepatří.

​

Někteří byli přísní, jiní až příliš laskaví, a právě ta laskavost byla někdy ještě horší, protože v ní bylo něco, co naznačovalo očekávání, které Derek nikdy nedokázal naplnit, a tak se postupně naučil, že ať udělal cokoliv, nikdy to nestačilo – a právě v okamžiku, kdy si tohle uvědomil, se přestal snažit. Přestal se snažit zapadat do cizích norem, přestal hledat správnou verzi sebe sama, která by někde konečně obstála, a čím byl starší, tím kratší byly jeho pobyty, až se z něj stal někdo, koho už nikdo nechtěl „napravovat“, jen přechodně udržet, než dospěje a systém ho pustí dál.

​

Když mu bylo osmnáct, nikdo si pro něj už nepřišel, žádné nové dveře, žádné nové jméno, jen tiché konstatování, že tímto dnem už do systému nepatří, a poprvé v životě to neznamenalo další přesun, ale prázdno. Dostal pár věcí, pár papírů a možnost začít, která zněla spíš jako zdvořilý způsob, jak říct, že už je na všechno sám, a město Seattle, které ho do té doby drželo uvnitř svého systému, ho teď stejně tiše pustilo ven, aniž by se ohlédlo. Neodešel hned. Několik dní jen přežíval mezi rozhodnutím zůstat a tím, že už vlastně nebylo kde, a snažil se přesvědčit sám sebe, že tentokrát to zvládne jinak, že si najde práci, místo, rytmus, který nebude znamenat další odchod, ale čím déle zůstával, tím víc si uvědomoval, že město je příliš velké a příliš lhostejné na to, aby v něm něco jako „začátek“ mělo skutečnou váhu. A tak jednoho dne prostě odešel. Bez plánu, bez cíle, jen s tichou jistotou, že kamkoli půjde, nemůže to být horší než zůstat na místě, které ho nikdy skutečně nechtělo držet. 

​

Alone on the Edge of Nowhere

​

Město Seattle ho pustilo ven stejně tiše, jako ho celé roky drželo uvnitř, aniž by si toho někdo všiml. Neodešel s jasným plánem, spíš se postupně vzdálil z míst, kde ještě existovalo něco jako zázemí, až z něj zůstalo jen putování mezi krátkými zastávkami, kde nikdo nekladl otázky a nikdo neočekával odpovědi, aniž by tušil, že jednoho dne se stane něco, co mu nenápadně změní celý život.

​

Ten večer pršelo. Ne prudce, ale vytrvale, takovým tím způsobem, který člověka unaví víc než bouřka, protože mu nedovolí ani pořádně se zastavit a nadechnout. Derek šel už dlouho — dost dlouho na to, aby přestal vnímat směr, a ještě déle na to, aby přestal věřit, že nějaký směr vůbec existuje. S pár osobními věcmi v batohu a zbytkem peněz se toulal na okraji Seattlu, kde se město pomalu rozpadalo v ticho, stromy a roztroušená světla, až tam, mezi deštěm a tmou, narazil na ranč.

​

Ohrady se objevily mezi stromy jako něco, co tam nepatří, a přesto to stálo pevně a klidně, bez ohledu na to, jaký svět se právě rozpadal kolem. Budovy byly potemnělé, jen slabé světlo v dálce naznačovalo, že to místo není úplně opuštěné, ale ani ne tak živé, aby někoho vítalo – nebo vyhánělo. Derek se zastavil. Ne proto, že by měl v plánu vstoupit. Ale protože už neměl sílu jít dál. Byl promočený a začínala mu být zima. Stodola byla první věc, která mu dávala smysl. Ne jako cíl, spíš jako úkryt před deštěm, který mu už dávno pronikal až na kůži. Vrata od stodoly nebyla zamčená – jen těžká a tichá, jako by si nebyla jistá, jestli mají pustit dovnitř někoho, kdo tam nepatří. Když je otevřel, dovnitř bylo sucho, sláma a tma, která nebyla nepřátelská, jen lhostejná. Nevstoupil hned. Chvíli jen stál ve vchodu, poslouchal déšť za zády, který bubnoval o plechovou střechu stodoly a díval se do prostoru, který se před ním rozprostíral. Jakoby čekal, že se něco nebo někdo ozve – že někdo řekne, že sem nepatří. Ale nic nepřišlo.  Když konečně padl do suché slámy, obklopila ho tma a pach zvířat, starého dřeva a sena, a překvapilo ho, jak… klidně to všechno působí na něj působí. Nepotřeboval to pojmenovat. Jen to cítil – jako ticho, které po něm nic nechce, nehodnotí ho a nečeká, že v něm selže.

​

A poprvé po dlouhé době v něm nebylo nic, co by ho nutilo okamžitě vstát a jít dál. Jen klid, který nevyžadoval vysvětlení. A to mu stačilo, aby na chvíli usnul.

​

Morning of a New Beginning

​

Ráno přišlo nenápadně, bez spěchu, jen s postupně blednoucí tmou, která se rozplývala mezi prkny stodoly a kreslila do slámy tenké pruhy světla. Derek se probudil pomalu, spíš na hraně bdění a spánku, a chvíli mu trvalo, než si vůbec uvědomil, kde je – ne proto, že by zapomněl, ale protože jeho tělo si ještě nestihlo zvyknout na to, že tentokrát se nic neděje špatně hned po probuzení. A to bylo… zvláštní. Venku se najednou ozvaly kroky. Klidné. Jisté. Bez spěchu, šly najisto. Vrata stodoly se se zaskřípěním otevřela. 

​

První vstoupil Reuben Boon. Působil klidně, ale ne obyčejně klidně – spíš jako někdo, kdo stojí pevně v prostoru způsobem, který si člověk neumí úplně vysvětlit, ale automaticky ho respektuje. Jeho pohled se na Derekovi zastavil jen na okamžik, ale ten okamžik byl dost dlouhý na to, aby působil, jako by už věděl víc, než by měl. Za ním se objevila Claire Boonová, jeho žena. Mluvila málo, ale její přítomnost byla zvláštně „plná“, jako by se prostor kolem ní ustálil a ztišil, aniž by to kdokoliv musel říct nahlas. Nehodnotila ho pohledem, spíš si ho tiše zařazovala, jako by si skládala obraz. A pak tam byl ještě on. Grayson. Derek si ho všiml okamžitě a odhadoval, že nebude o moc starší než on sám. Na rozdíl od nich nepůsobil klidně. Spíš napjatě. Jako někdo, kdo je pořád o krok blíž reakci než ostatní, i když se snaží to nedat najevo. Jeho pohled byl přímý a ostrý, ale ani nepřátelský v klasickém smyslu – spíš podezřívavý, zkoumavý. Jako by Derek byl problém, který ještě nebyl vyřešen. „Spal jsi tady?“ ozval se Reuben nakonec, který protnula ticho, které se rozhostilo. Nebyla to otázka, spíš potvrzení. Derek jen krátce přikývl. „Jsi z města,“ dodal Reuben klidně. Další konstatování. Derek neodpověděl. Neměl co. Claire si ho prohlédla o něco déle, hlavně jeho oblečení a batoh, což bylo všechno, co na tomto světě měl, co mu z jeho života zbylo. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se pak tiše. Derek zaváhal jen na okamžik. Jméno měl. Jako každý, samozřejmě. Ale v tu chvíli mu přišlo zvláštně vzdálené, jako by k němu nepatřilo úplně celé. „Derek,“ řekl nakonec. Graysonův výraz se lehce změnil, udělal krok dopředu. „Proč tu jsi?“ zeptal se klidným hlasem, ale v tom klidu bylo něco ostřejšího, co se nedalo úplně skrýt. Derek se na něj podíval, ale neodpověděl hned. A to stačilo, aby se Graysonovi napnula ramena ještě víc. Reuben zvedl ruku. Ne rychle. Ne tvrdě. Jen přirozeně, s jistou automatikou, jako by na to byl už zvyklý. A Grayson okamžitě ustoupil o krok zpět, i když v jeho obličeji bylo jasně vidět, že to nedělá rád.

​

Claire se lehce nadechla – atmosféra uvnitř najednou nepatrně zhoustla a ona mezi nimi působila jako most, někdo, kdo tohle napětí dokáže ukočírovat. „Nechal jsi ho tady spát,“ řekla tiše směrem k Reubenovi, kterému v konejšivém gestu položila ruku na rameno. „Tak ho aspoň nenech odejít, aniž by měl důvod zůstat.“ Reuben na chvíli mlčel, než nakonec pomalu přikývl. „Odpracuješ si dnešek,“ řekl klidně Derekovi. „Pak se uvidí.“

​

Krátká pauza, jež sloužila jako prostor pro výměnu pohledů mezi ním a Graysonem. „Pokud chceš zůstat, budeš pracovat. Pokud ne, nikdo tě tu držet nebude – hladové krky tu jen tak pro nic za nic nevydržujeme.“ Grayson se odvrátil a lehce si odfrkl, ale nic na to nenamítal. Bylo rozhodnuto a Derek ten den zůstal, aniž by tušil, že tentokrát to nebude jen další přechodná zastávka, ale začátek něčeho, co se už nebude chtít opustit.

Where He Belonged – In the Wolf’s Den

​

Dny na ranči začaly plynout jinak, než si Derek původně dokázal představit. Na ranči se nic nikomu nedávalo zadarmo – čistý noclech a něco teplého do žaludku si člověk musel zasloužit. A Derek se práce nebál. Brzy přišel na to, že zvířata byla jednodušší než lidé. Koně nekladli otázky, jen reagovali na klid v rukou, které je vedly. Krávy měly svůj vlastní rytmus, pomalý a nekomplikovaný, a ranč žil způsobem, který nevyžadoval vysvětlování.

​

Derek si toho nevšiml hned, ale postupně přestal čekat, že ho někdo vyhodí. A ještě pomaleji přestal čekat, že bude muset být neviditelný. A spolu s jeho smýšlením se i jeho tělo postupně měnilo a formovalo. Z vyhublého, napjatého kluka, který se instinktivně snažil zmenšit prostor, který zabírá, se stal někdo, kdo už nemusel ustupovat – naopak, chtěl být viděn i slyšen. Práce ho naučila stát pevně s nohama na zemi a rameny hrdě narovnanými. Dlaně, které dřív působily spíš unaveně než silně, zhrubly, získaly mozoly, které nebyly známkou bolesti, ale každodenní rutiny. A v ramenou se mu usadil jiný postoj. Ne obranný. Postoj jistoty.

​

První týdny s Graysonem byly náročnější, než si kdokoli přiznal. Nezřídka mezi nimi vzniklo nedorozumění nebo drobná potyčka – Graysonova výbušná povaha se střetla s Derekovou tvrdohlavostí. Ani jeden z nich neustupoval snadno, a tak se napětí mezi nimi občas dalo krájet, než stejně odeznělo v tichu práce, kterou museli dokončit vedle sebe. A přesto se to měnilo. Pomalu. Grayson mluvil víc, než Derek čekal. Ne o sobě, spíš o světě kolem – o koních, o práci, a o drobnostech, které by jiný člověk přešel bez povšimnutí. A Derek si ani nevšiml, kdy přestal jen poslouchat a začal odpovídat. A tak se mezi nimi postupně vytvořilo něco, co už nebylo jen sdílení práce nebo nutné soužití. Důvěra, která vzniká pomalu a bez velkých gest – z ticha, z opakovaných dní a večerů u společné večeře a z toho, že ten druhý zůstává, i když nemusí.

​

Až jednoho dne bylo samozřejmé, že Grayson není jen „někdo na ranči“, ale člověk, kterého Derek bere jako bratra.

​

S Reubenem a Claire se jeho vztah měnil jinak než s Graysonem.

​

Nebyla v tom žádná ostrá hrana, žádné zkoušení sil ani tiché přetahování o prostor. Spíš postupné, nenápadné přijímání, které nepřišlo jedním rozhodnutím, ale stovkami malých okamžiků – tím, že ho nechali zůstat u stolu o něco déle a že s ním zacházeli ne jako s někým „navíc“, ale jako s někým, kdo tam prostě patří.

​

A přesto i tady existovalo něco, co Derek nedokázal úplně pojmenovat. Ranč měl své vrstvy a zákoutí, která nebyla na první pohled vidět. Někdy Reuben a Claire mizeli uprostřed noci bez vysvětlení, jindy mezi nimi panovalo podivné napětí, které Derek nedokázal pojmenovat, ale v určitých chvílích ho jasně cítil. A pak byly momenty, kdy se všechno změnilo jen nepatrně, ale znatelně – vzduch ztěžkl, koně byli neklidnější a i obyčejná práce působila, jako by se odehrávala o krok vedle něčeho, co zůstávalo skryté. Úplňky. V ty noci mu bylo vždy řečeno a nakázáno, aby zůstal uvnitř, nevycházel ven a neptal se proč. A Derek se neptal.

​

Místo odpovědí přišlo pozorování, které měl na starost stejný gamma z Marokovy smečky, který kdysi sledoval i Graysona. Nebyl vidět, nezasahoval, jen zůstával někde na hraně dění a tiše si všímal detailů – jak Derek reaguje na napětí ve vzduchu, jestli ustoupí, když se okolí změní, nebo zůstane klidný i ve chvílích, kdy ostatní ustoupili. Nebyla to kontrola v běžném slova smyslu. Byla to zkouška, která měla rozhodnout, jestli sem patří. A Derek, stejně jako Grayson roky před ním, v ní obstál. Na rozdíl od Graysona byl samotný proces adopce mnohem jednodušší – ne proto, že by byl méně důležitý, ale protože Derek neměl žádné kořeny, ke kterým by se musel vracet. Jeho biologičtí rodiče v jeho životě nikdy nehráli roli a nikdo se k němu nehlásil, takže nebylo nic, co by ho táhlo jinam a stálo mu v cestě. Ranč se tak stal jeho jedinou skutečnou jistotou. Postupně mu byl otevřen i svět, který za tím vším stál – svět vlkodkaků. Byl s ním seznámen, přijat mezi lidi, kteří s tímto světem spolupracovali, a naučil se ho brát jako součást reality, ve které žije. Pomáhal, když bylo potřeba, a stal se přirozenou součástí toho, co se na ranči dělo – sám však stále nebyl rozhodnutý. Zda by se někdy chtěl stát jedním z nich. Zda by do toho světa chtěl vstoupit hlouběji, nebo zůstat jen na jeho hraně, odkud ho může pozorovat, a přesto v něm existovat. Reuben s Claire v tomhle zůstávali nestranní – ať už šlo o Graysona nebo Dereka, nikdy je do ničeho netlačili a nechávali každého dojít k vlastnímu rozhodnutí vlastním tempem. A tak zůstalo i tohle rozhodnutí otevřené, stejně jako tichý prostor mezi tím, kým byl, a tím, kým se teprve mohl stát.

• Ačkoliv na to nejspíše nevypadá, tak má moc rád čtení. Ve svém pokoji má poměrně velkou knihovničku praskající ve švech. Rád si čte před spaním. Kniha od Blare tam má také své čestné místo.

• Vlastní klisnu plemene paint horse jménem Orca, kterou zachránil z nevhodných podmínek. Je to kůň jednoho jezdce, k ostatním je velmi nedůvěřivá.

• Rád se hrabe v autech a traktorech, vlastně ve všem, co je schopno jezdit, včetně jeho starého a oprýskaného pick-upu, který vypadá, že je na hraně rozpadu.

• Občas se účastní soutěží rodeo, kde se specializuje na jízdu na býkovi a lasování telat.