DENIS QUINN KINNEY
12. 10. 1997, Seattle
Poslíček | Joe Keery | Madam Satan
Watch me make bad decisions even without the influence of alcohol.
-
Margaret Ann Hayes – matka; žena, která se po smrti prvního manžela naučila fungovat silou vůle a kávou. S Dennym mají vztah, který se pohybuje mezi tichým porozuměním a nevyřčenými věcmi. Má ho ráda, jen to neumí vždycky říct způsobem, který by nebyl zabalený v praktických radách nebo starostech. On ji respektuje, miluje, ale už dávno s ní nesdílí všechno.
-
Richard Hayes – otčím; klidný, vyrovnaný muž, který nikdy nepřišel „nahradit otce“, a právě proto si u Dennyho získal respekt. Naučil ho řídit, pít pivo i to, že ne všechno se řeší silou. Občas mu dává až podezřele rozumné rady, které Denny vyslechne… a pak ignoruje.
-
†Thomas Andrew Kinney – otec; zemřel, když byl Denny ještě dítě, po vleklé nemoci. V jeho vzpomínkách zůstal spíš jako pocit než konkrétní člověk.
-
Ethan, Lily, Noah, Sophie, Oliver & Chloe Hayes– mladší sourozenci; hlučná, chaotická smečka, která přišla do jeho života s takovou intenzitou, že se z něj téměř bez upozornění stal jejich neoficiální opatrovník. Každý z nich má jinou povahu, jiný způsob, jak ho otravovat, a jiný důvod, proč ho vlastně mají rádi. Denny na ně nadává, rýpe do nich a tvrdí, že ho jednou přivedou do hrobu… ale kdyby šlo do tuhého, byl by první, kdo by stál mezi nimi a zbytkem světa. I teď, když už s nimi nebydlí, si občas připadá zvláštně prázdně bez jejich hluku.
179 cm | 72 kg | Hnědá | Oříšková | Neví o vlkodlacích
Denis Quinn Kinney, kterému většina lidí říká prostě Denny, je chodící důkaz toho, že charisma může být dar i dluh zároveň. Na střední byl někdo – samozvaný, nekorunovaný král. Ten typ kluka, co se opírá o skříňku, pronese poloviční větu a stejně tím ovládne půlku chodby. Úsměv měl jako vstupenku zdarma, sebevědomí jako kabát, který mu padl až podezřele dobře. Lidé se kolem něj točili, smáli se jeho poznámkám, a i když občas bodal slovem víc, než bylo nutné, bylo v tom něco lehkého, odzbrojujícího. Jenže tenhle druh lehkosti má omezenou trvanlivost. Svět mimo školní zdi si na něj nevzal ohled. A Denny, který byl zvyklý procházet věcmi s jistou samozřejmostí, najednou narazil na realitu, která se nedala ukecat, okouzlit ani obejít vtipem. Zkoušel se dostat dál – ne jednou, víckrát. Ale pokaždé to skončilo stejně, jako když se snaží nastartovat své staré auto. Chvíli to vypadá nadějně, motor se nadechne, zachrčí… a pak ticho. A on tam sedí, ruce na volantu, a říká si, jestli je problém v autě, nebo v něm. Tohle je Dennyho tichý refrén: nenápadná, otravná myšlenka, která se mu vrací ve chvílích, kdy šlape na kole s batohem plným zásilek a snaží se nevnímat, jak moc ho pálí stehna a jestli když mrkne, tak křeč v lýtkách povolí. Přes den kurýr, večer rozvozce pizzy. Mezi tím existují krátké pauzy, ve kterých si nalhává, že tohle je jen přechodná fáze. Jenže ty fáze se nějak ne a ne posunout dál. A on začíná tušit, že možná uvízl.
Má zvláštní talent dělat si ze sebe legraci dřív, než to stihne někdo jiný. Když mu chcípne auto uprostřed křižovatky, pronese něco o tom, že testuje trpělivost okolí. Když přijede s pizzou pozdě, s úsměvem poznamená, že chtěl zákazníkovi dopřát čas na rozjímání nad životem. A lidé se zasmějí. Většinou. Občas ne. Ale i tehdy to Denny ustojí, protože humor je jeho pancíř. Trochu odřený, místy prasklý, ale pořád funkční. Jen málokdo vidí, že pod ním je únava. Taková ta tichá, vleklá, která se nedá vyspat. Jeho byt je malý. Ne poeticky malý, ne útulný, prostě malý. Místo, kde když se otočí, má pocit, že tím narušil rovnováhu celého prostoru. Nájemní smlouva tomu říká „garsonka“, realita šeptá „provizorium“. Denny tam má pár věcí, které by se daly označit za osobní, ale žádná z nich nemá váhu domova. Je to spíš útočiště mezi směnami než místo, kam by se vracel s pocitem, že někam patří. A to je ironie, která ho občas pobaví tak hořce, až se tomu sám zasměje. Celé roky chtěl vypadnout z domu plného hluku, dětí a neustálého pohybu. A teď, když má ticho, zjistil, že ho neumí unést, protože doma byl vždycky někdo, kdo něco potřeboval. Výrazně mladší sourozenci, kteří přišli do jeho života jako malá invaze chaosu. Rozdíl věku mezi nimi byl tak velký, že Denny nehrál roli bratra, ale spíš náhradního rodiče. Hlídal, uklidňoval, řešil drobné krize, vymýšlel, jak zabavit děti, když dospělí neměli čas. Naučil se být trpělivý, i když ho to stálo víc energie, než si tehdy uvědomoval. Naučil se dávat přednost někomu jinému. A i když si na to často stěžoval, i když rýpal, trousil jedovaté poznámky a předstíral otrávenost, pravda je, že v tom měl své místo. Funkci. Smysl. Teď má klid. A s ním i nepříjemný pocit, že není potřeba.
Je zvláštní směsice laskavosti a jízlivosti. Dokáže být oporou, aniž by to přiznal nahlas. Když na někom záleží, stojí za ním, i když u toho utrousí poznámku, která by slabší povahu poslala do kouta. „Tohle je fakt tvůj plán? Dobře, jdu s tebou, někdo tě musí zachránit, až to celé shoří.“ Tak nějak vypadá jeho forma loajality. Neokázalá, zabalená do ironie, ale pevná. Lidé kolem něj si na to zvykli. Vědí, že když jde do tuhého, Denny nezmizí. Možná bude brblat. Možná si neodpustí komentář. Ale zůstane. Ve vztazích je to… méně slavné. Umí začít. Umí zaujmout, rozesmát, vytvořit iluzi, že přesně ví, co dělá. Jenže pak přijde moment, kdy by měl zůstat, investovat, být konzistentní. A tam se to láme. Ne proto, že by nechtěl, spíš... protože neví jak. Jeho vlastní nejistoty, ten tichý pocit, že není dost dobrý, dost úspěšný, dost cokoliv, se začnou vkrádat mezi něj a druhého člověka. A tak to končí dřív, než to začne být skutečné. Letmé vztahy, poloviční příběhy, které vyšumí do ztracena. Sám o tom mluví s nadhledem, s úsměvem, někdy až cynicky. Ale někde pod tím vším je zklamání, které si nechává pro sebe. A přesto v něm pořád zůstává něco, co se odmítá vzdát. Možná je to tvrdohlavost. Možná zbytek toho kluka ze střední, který věřil, že svět mu bude patřit. Chce změnu. Cítí, že by mohl žít jinak, líp, smysluplněji. Jen neví kudy. A tak zatím stojí na místě, přešlapuje, zkouší malé kroky, které se zdají směšně nedostatečné. Občas si z toho dělá legraci. Občas ho to štve. A někdy, ve vzácných tichých chvílích, si připustí, že se bojí, že takhle to zůstane. Ale i tehdy si dokáže odfrknout, zakroutit hlavou a utrousit něco ve smyslu, že kdyby jeho život byl film, aspoň by to byla komedie. Trochu hořká. Trochu přehnaná. Ale pořád ještě sledovatelná. A možná, jen možná, ještě neskončila.
Narodil se do světa, který byl zpočátku překvapivě prostý, téměř až uklidňující ve své obyčejnosti. Jeho otec nebyl legendou ani hrdinou z novinových článků a kronik, ale měl v sobě tichou důstojnost člověka, který ví, kde je jeho místo. Pracoval, vracel se domů, občas si sedl s Dennym na zem a skládal s ním něco, co nikdy nebylo úplně hotové, protože důležitější než výsledek byl ten proces. Denny si ho pamatoval spíš v obrazech než ve slovech: ruce, které byly vždycky o něco drsnější, než by čekal, hlas, který zněl klidně i tehdy, když by jiný zvyšoval tón. A pak jednoho dne ten hlas zmizel. Nemoc přišla nenápadně, bez dramatických fanfár, jako nezvaný host, který se usadí v koutě a odmítne odejít. Trvala dost dlouho na to, aby si Denny stihl uvědomit, že se něco děje, ale ne dost dlouho na to, aby se s tím naučil žít. Když jeho otec zemřel, nezůstala po něm velká slova ani dědictví, jen ticho, které mělo zvláštní tendenci se večer rozlézat po bytě jako chlad.
I wave goodbye to the end of beginning
Následující roky byly zvláštní směsicí improvizace a tichého přežívání. On a jeho matka fungovali vedle sebe, někdy spolu, někdy každý ve svém vlastním světě. Naučil se brzy neptat na věci, na které neexistovaly odpovědi, a dělat, že všechno je v pořádku, i když nebylo. Možná právě tehdy se v něm začal formovat ten jeho zvyk obracet věci v žert dřív, než ho stihnou bolet. Smích byl jednodušší než vysvětlování. A tak si ho osvojil. Nejprve opatrně, pak s jistotou, až se z něj stal jazyk, kterým mluvil, kdykoliv bylo potřeba zakrýt cokoliv nepohodlného. Když se jeho matka znovu vdala, nepřišla do jeho života katastrofa, jak by se dalo čekat podle všech těch dramatických příběhů, které lidé rádi vyprávějí. Naopak. Jeho otčím byl… obyčejně dobrý. Muž, který neměl potřebu si něco dokazovat, a právě proto působil pevněji než většina ostatních. Nehrál si na otce, nesnažil se nahradit někoho, koho nahradit nešlo. Místo toho byl přítomen. Učil ho řídit s trpělivostí, která se zdála být nekonečná, i když Denny opakovaně dokazoval, že volant v jeho rukou je spíš hazard než dopravní prostředek. Dal mu ochutnat první pivo, přičemž jeho výraz naznačoval, že očekával víc vděčnosti a méně grimasy. Radil mu ohledně holek s takovou samozřejmostí, jako by to byla disciplína, která se dá naučit podle příručky, což Denny později s jistou ironií vyhodnotil jako optimistický omyl. Dům, do kterého se přestěhovali, se postupně zaplnil životem. A pak ještě víc. A ještě. Děti přicházely s neúnavnou pravidelností, jako by někdo zapomněl zavřít kohoutek. A Denny, který byl najednou o několik let starší než kdokoliv jiný v tom malém, hlučném ekosystému, se ocitl v roli, o kterou nežádal, ale kterou přijal s podivnou kombinací reptání a oddanosti. Hlídal, uklidňoval, krmil, vymýšlel hry, řešil krize, které byly pro dospělé příliš malé na to, aby si jich všimli, ale pro děti dost velké na to, aby zaplnily celý svět. Naučil se trpělivosti způsobem, který nebyl ani trochu poetický. Byla to trpělivost vydřená, unavená, občas doprovázená protočením očí a poznámkou, kterou by slušnější společnost ocenila méně než on. A přesto v tom byl dobrý. Nepřiznal by to. Ale byl.
When things aren't black and white
Na střední škole se z něj stal někdo úplně jiný. Nebo spíš někdo, kým vždycky mohl být, jen to dosud neměl kde předvést. Vysoký dost na to, aby si ho lidé všimli, s úsměvem, který působil nenuceně, i když byl pečlivě vypěstovaný, a jazykem ostrým tak akorát, aby pobavil, ne aby zranil. Denny se naučil, jak fungují dynamiky mezi lidmi, jak správně načasovat poznámku, kdy mlčet a kdy naopak mluvit tak, aby to mělo efekt. Dívky ho měly rády. Některé víc, než bylo zdrávo. On měl rád je… v rámci možností. Jeho vztahy byly jako ohňostroje: začínaly jasně, hlučně a slibovaly velkolepý závěr, který se většinou nedostavil. Měl několik vážnějších vztahů, nebo alespoň takových, které se za vážné daly považovat, dokud se nerozpadly. A pokaždé si z toho odnesl pocit, že někde udělal chybu, jen nikdy přesně nevěděl kde. A pak škola skončila. Bez fanfár, bez dramatického zlomu, prostě jen jednou zazvonilo naposledy a všechno, co do té doby dávalo jeho životu strukturu, se rozplynulo jako pára nad hrnkem levné kávy. Předpokládal, že plynule naváže na něco dalšího. Něco většího, důležitějšího, dospělejšího. Místo toho přišla série pokusů, které se rozpadaly rychleji, než stačil vysvětlit, proč vlastně začaly. Přihlášky, které nevyšly. Plány, které zůstaly na papíře. Rozhodnutí, která se zpětně ukázala jako… řekněme optimistická. A postupně se z něj stal někdo, kdo se pohyboval mezi „ještě to zkusím“ a „možná tohle stačí“. Pracoval, vydělával, přežíval. Smál se tomu, protože to bylo jednodušší než přiznat, že ho to někde hluboko uvnitř štve víc, než by měl.
Just trust me, you'll be fine
A tak se Denis Quinn Kinney ocitl ve zvláštní fázi existence, která neměla jasné obrysy ani směr. Nebyl nešťastný, to by bylo příliš jednoznačné. Nebyl ani spokojený. Byl… někde mezi. Sarkastický komentátor vlastního života, který si dokázal ze všeho udělat vtip, i když ten vtip občas zněl podezřele jako pravda. A přesto, někde pod tím vším, pod vrstvou ironie, únavy a nenaplněných ambicí, v něm zůstávalo cosi neodbytného. Tichá, vytrvalá představa, že tohle ještě není konečná verze příběhu. Že i když zatím působí spíš jako draft plný škrtanců, jednou by z toho přece jen mohlo být něco, co dává smysl. I kdyby to mělo stát víc pokusů, než by byl ochoten veřejně přiznat.
-
Má překvapivě dobrý orientační smysl. Ne takový ten „vím, kde je sever“, ale spíš instinktivní schopnost projet město jako živou mapu. Zná zkratky, slepé uličky, místa, kde se dá projet i tam, kde by normální člověk ani nezkusil zabočit. Ironií zůstává, že se v životě jako takovém ztrácí úplně stejně snadno.
-
Je mistr v rychlých, improvizovaných výmluvách. Když přijede pozdě, když něco zapomene, když něco pokazí. Vymýšlí historky s takovou přesvědčivostí, že jim lidé často chtějí věřit. Má v tom zvláštní kouzlo, i když ví, že by se bez toho obešel.
-
Vaření? Katastrofa. Ale zvládá pár „nouzových specialit“, které si osvojil během let přežívání. Těstoviny na pět způsobů, z nichž čtyři chutnají podezřele stejně. Pizza z rozvozu, kterou si „vylepší“ tak, že z ní udělá ještě větší kalorickou bombu.
-
Má slabost pro špatné nápady. A co je horší, většinou si je dokáže obhájit tak logicky, že do toho zatáhne i ostatní. „Hele, když se nad tím zamyslíš…“ je věta, po které by měl každý utéct.
-
Je překvapivě trpělivý s dětmi. Umí je zabavit, uklidnit, vymyslet hru z ničeho. V tomhle je přirozený, skoro až samozřejmý. Možná proto, že to dělal tak dlouho, že se to stalo jeho druhou povahou. Jen si to nerad přiznává nahlas.
-
Má zvláštní vztah k autům. Miluje je… teoreticky. Hlavně ty cizí, za velké peníze, nedosažitelné kousky. Prakticky vlastní vrak, který mu to oplácí každodenní sabotážní činností.
-
Hudba je jeho únik. Zpívá si při řízení, na kole, občas i nahlas na ulici, když si myslí, že ho nikdo neposlouchá. Nemá špatný hlas. Jen absolutně nulovou sebekontrolu, kdy je vhodné zpívat.
-
Má tendenci rýpat do lidí, které má rád. Čím víc mu na někom záleží, tím ostřejší poznámky si dovolí. Je to jeho zvláštní forma blízkosti. Kdo to nepochopí, toho to může zranit. Kdo ano, ví, že za tím je loajalita.
-
Je tvrdohlavý způsobem, který je někdy obdivuhodný a jindy naprosto iritující. Když si něco vezme do hlavy, jde za tím. I když je to očividně špatný nápad. Možná právě tehdy ještě víc.
