DAMIEN KNIGHT

Salt in the air, rot in the walls, and fear in every prayer.

 

Narodil se dne 19. listopadu 1928 ve Scarborough, starém přístavním městě, které mělo v sobě zvláštní druh smutku. Vzduch tam voněl solí a hnilobou mořských chaluh, rybí trhy hučely od úsvitu do tmy a domy se lepily k sobě tak těsně, že i světlo se muselo prodírat škvírami mezi nimi. V zimě se město dusilo mlhou, v létě potem rybářů a výkřiky z hospod. Bylo to místo, které neumělo být laskavé – a Bucky Lewis to pochopil dřív, než se naučil číst. Narodil se do rodiny, která už tehdy dávno ztratila všechno, co by se dalo nazvat důstojností. Jeho otec, George Lewis, byl lichvář – ne takový ten z povídek, ale z ulice, který půjčoval peníze lidem, co už dávno neměli čím platit. Uměl mluvit s tvářemi plnými strachu, uměl tahat z těl poslední kapky cti. Každá půjčka znamenala nový dluh, každé „děkuju“ další úder do tváře. Když nešlo o peníze, šlo o bolest. Když nešlo o bolest, šlo o alkohol. A když došel i ten, šlo o krev. Matka, Margaret, byla tichá žena, kterou svět dávno přerazil v pase. Často sedávala na okenním parapetu, s cigaretou a prázdnou sklenkou, a sledovala moře, jako by v něm hledala odpověď. Když se otec napil, mizela – někdy do sklepa, někdy z domu, někdy z vlastní hlavy. Neznala obranu, jen útěk. Bucky vyrůstal mezi jejich výkřiky, mezi rozbitým nádobím a neustálým strachem, který se stal běžnou součástí vzduchu. Měl mladšího bratra Dannyho, klidnějšího, slabšího, a snad proto ho měl rád víc než cokoli jiného. Danny byl to jediné, co dávalo jeho dětství nějaký smysl. Učil ho běhat, když se ozývaly otcovy kroky. Učil ho, kdy mlčet, kdy dýchat, kdy se schovat. Ochrana se stala jeho povinností, a čím víc otec je bil, tím víc se Bucky měnil. Vztek v něm rostl, až se stal součástí jeho těla – v krvi, v žilách, v pohledu, který už nikdy nebyl dětský. Otec v něm začal vidět pokračování sebe. Líbilo se mu, jak tvrdě udeřil, jak rychle se rval. Říkal mu, že z něj bude „muž“, že Danny je slaboch, že svět slabé požírá. Týrání mladšího syna se stalo jeho hrou, formou zábavy, při které se smál a pil, zatímco Bucky křičel.

 

Every blow was a sermon, every scar a prayer unanswered.

 

Ten večer byl jiný než všechny ostatní, a přesto začal stejně. Ve vzduchu visel pach levného rumu, rozlitý po stole a nasáklý do dřeva, které pamatovalo víc křiku než modliteb nebo společných večeří. Otec se vrátil pozdě, měl těžký krok, dech zkažený alkoholem, oči podlité krví. Slova se měnila ve výhrůžky dřív, než je stačil vyslovit, a s každou větou se napětí v domě stávalo hmatatelným. Margaret už zmizela – zavřela se v ložnici, předstírala spánek, stejně jako pokaždé, když hrozilo, že se noc neobejde bez ran. Bucky s Dannym seděli u stolu, mlčky, s pohledem sklopeným k prasklinám v dřevěné desce. Otec spustil o starých hříších, o nevděčnosti, o slabosti, o tom, že mu synové nic nedluží, a přitom dluží všechno. Mluvil o práci, o tom, že Bucky musí být víc jako on, že Danny je k ničemu, že svět ho rozdrtí, pokud to neudělá on sám. Ta slova slyšeli mnohokrát, ale tentokrát v nich bylo cosi jiného – hrubý neklid, který naháněl větší strach než křik. Když otec udeřil poprvé, nebylo to nic nového. Dlaní, jak byl zvyklý, přes tvář. Danny zavrávoral, ale neplakal. To ho rozlítilo. Chtěl slyšet prosby, chtěl, aby se bál, aby se ponížil, počural strachy jako už tolikrát předtím. Bucky se postavil mezi ně, jako to dělal vždycky. Jenže tentokrát byl otec připravený. Láhev, kterou držel, dopadla na jeho spánek, a pak bylo všechno rozmazané. Zvuk, jak se sklo tříští o kost, a pak už jen ticho a tma.

 

Grief is just anger with nowhere to go.

​

Probral se na studené podlaze. V hlavě mu hučelo, tělo bylo těžké, svět se zvedal a padal. Až pak zahlédl tu hrůznou scenérii, co se mu navždy vtiskla do paměti – zkrouceného Dannyho s krví na rtech, s očima dokořán. Otec stál nad ním, dýchal ztěžka, ruce se mu třásly vyčerpáním. V koutcích úst měl úsměv – ten malý, samolibý, který nosil pokaždé, když věřil, že něco „napravil“. Všechno se v Buckyho hlavě ztišilo. Nebylo tam už nic, žádný křik, žádná myšlenka. Jen klid, hluboký a prázdný. Vzal první věc, kterou našel – kuchyňský nůž ležící na lince, se stopou cibule na čepeli. Nepamatoval si, kolikrát bodl. Jen že to nepřestávalo. Že ruce se mu třásly, ale ne z viny. Že otec padal, a on padal s ním, oba v krvi, v té horké, husté tekutině, která zaplnila celý svět. Když se konečně zlomil,zůstalo ticho. Jen tikot hodin a zvuk kapajícího vosku ze svíčky. Danny byl mrtvý. Otec také. Bucky seděl na zemi, s nožem v ruce, neschopen pochopit, koho z nich právě pomstil. Matka ho vyhnala – překvapivě ne proto, že zabil otce, ale proto, že jí připomínal, co všechno v tom domě zůstalo. Umřela pár měsíců poté, otrávená vínem, v němž topila výčitky. Bucky odešel, aniž by se ohlédl. Město, které ho zrodilo, mu zůstalo v hlavě jako pachuť železa. Živil se tím, co zbylo: krádežemi, podvody, rvačkami. Na krátký čas se přidal k armádě. Hledali silné muže, on hledal důvod. Našel jen prázdnotu. Porušoval rozkazy, pouštěl se do nesmyslných rvaček, a když ho propustili, jen se ušklíbl. Uvědomil si, že disciplína je pro lidi, co mají co ztratit. On už neměl nic.

 

You can’t outrun the past — but you can make it eat your dust.

​

Z Anglie odplul v roce 1947, s falešnými doklady a jediným kufrem. Amerika ho lákala slibem, že zapomene, že začne svůj Americký sen, o kterém slýchal. Tam se stal Hudsonem Bakerem – jménem, které si narychlo sám vybral, aby umlčel to staré. V Americe se nejdřív živil tím, co uměl – rukama. Nebyl vyučený, neměl papíry, ale měl vrozený cit pro stroje. S kovem a motorem si rozuměl lépe než s lidmi. Usadil se v Severní Karolíně, v zapadlém městě, kde se dalo pracovat v autodílně za pár dolarů na den, a kde se benzín byl levnější než mléko. Tam poprvé zaslechl něco, co mu mělo změnit život – NASCAR. Zpočátku jen spravoval motory. Měnil karburátory, přetahoval šrouby, čistil mazlavý prach ze součástek. Sedával na betonové zídce za garáží, poslouchal řev motorů a v hrudi cítil neklid. Byl to hluk, který mu připomínal srdeční tep – ne lidský, ale zvířecí, těžký, pulzující. Rychlost pro něj byla něco víc než jen sport, byla to možnost, jak utéct sám sobě. Všechno se změnilo v roce 1952, když se dostal do dílny jednoho menšího závodního týmu vedeného bývalým jezdcem jménem Marty Dawson. Bucky – tehdy už Hudson Baker – u něj pracoval jako mechanik. Jeho ruce byly jisté, přesné, a přesto se mu oči vždy vracely k trati. Pozoroval závody, každou křivku, každý smyk, a v duchu věděl, že by to zvládl lépe. Jednoho večera, po několika láhvích bourbonu a sérii výsměšných narážek od jednoho z jezdců, přišla sázka. Měl si sednout za volant, jen „na zkoušku“, aby se pobavili. Všichni čekali, že vyletí z dráhy, nebo že vůbec nenastartuje. Jenže Bucky nastartoval – a nezastavil. Když se prach usadil, stál na konci tratě s pohledem, který nikoho nenechal na pochybách. Nebyla to náhoda. Nebyla to klika. Byl rychlý. Instinktivně, nebezpečně, znepokojivě rychlý.

 

No man survives the fall from his own myth. 

Od té chvíle ho začali stavět do menších závodů. Nikdo mu nefandil. Všichni čekali, že shoří. Místo toho vítězil. Uměl se na trati chovat jako dravec – žádná elegance, žádná strategie, jen čirá intuice a chladná přesnost. Brzy si ho všimli i větší týmy. Jeho jméno, Buck Baker, kdy opustil to hrozné jméno Hudson, se objevilo v novinách, nejdřív na spodních řádcích, pak v titulcích. Roky 1954 a 1955 mu přinesly nečekané úspěchy, ale i pády. Byl tvrdohlavý, konfliktní, nerespektoval autority, neuměl prohrávat. Jenže rychlost mu všechno odpouštěla. V roce 1956 přišel zlom – jeho první velké vítězství v šampionátu NASCAR. Zelenáč, který ještě před pár lety žil na ulici, se stal šampiónem. Noviny ho nazývaly „Ďáblem z Detroitu“, a on to přijal. V rychlosti našel smysl, v asfaltu klid, v nebezpečí mír. O rok později, v 1957, titul obhájil. Byl na vrcholu, přesto v jeho očích nebylo nic než prázdnota. Smrt na trati cítil jako starého přítele – blízko, na dosah. Když přišel třetí rok, chtěl ještě víc. Chtěl se překonat, zlomit rekord, dokázat, že je nezničitelný. Ale osud ví, kdy se ozvat a ukázat, kdo je tu pánem. Na trati v Daytoně ztratil nad vozem kontrolu. Stačila chyba soupeře, zlomek vteřiny. Auto se převrátilo, kov se svinul do sebe, plameny polykaly kabinu. Když ho vytáhli, byl sotva při vědomí. Pánev i páteř roztříštěné, žebra zlomená, plíce napůl zborcené. Operace trvala dlouhé hodiny. Lékaři si nebyli jistí, jestli přežije. Když se probudil, první, co cítil, byla bolest a svazující, morbidní strach. Řekli mu, že možná už nikdy nebude chodit. A on tomu zprvu odmítl uvěřit. Ležel v nemocničním pokoji, kde světlo mělo barvu olova, a místo snů slyšel jen tikot přístrojů, které určovaly rytmus jeho ztraceného života. Všechno, co kdy měl, bylo pryč – hluk motorů, pískot pneumatik, horký asfalt pod rukama, jásot tribun. Teď zůstal jen on, jeho rozlámané tělo a bolest, která mu pronikala do kostí jako rez. Lékaři byli opatrní, mluvili tiše, jako by se báli, že mu jejich slova zlomí poslední zbytky vůle. Poškození páteře bylo vážné, příliš vážné. Říkali, že by měl být vděčný, že vůbec přežil. Ale za co? Za to, že může zírat do stropu a přemýšlet, jaké to je zůstat navždy napůl mrtvý? Sláva, kterou si vydřel, se rozpadla přesně tak rychle, jak kdysi rostla. Fanoušci na něj zapomněli, týmy se poohlížely po jiných. A ti, kdo mu gratulovali k vítězství, už dávno gratulovali někomu jinému.  Začal chátrat – pomalu, nenápadně, zvenku i zevnitř. Alkohol, léky, úzkost, vztek. Všechno se spojilo do prázdnoty, která mu stahovala hrdlo. V noci poslouchal zvuky města, z nemocničního okna sledoval světla aut a přál si, aby to bylo naposledy, co vidí. Přemýšlel o tom dlouho – o smrti, o konci. O tichu, které by všechno zastavilo. A pak přišel on.

​

The devil never bargains – he just lets you talk yourself into the deal. 

Nepřivřel dveře, jen stál a pozoroval. Muž v šedém kabátě, s hlasem, který zněl příliš klidně na to, aby patřil návštěvníkovi. Představil se jako Sběratel. Mluvil s ním, jako by se znali – znal jeho závody, jeho časy, jeho pády. Řekl mu, že ho sledoval celé roky, že v něm viděl víc než jen jezdce. Řekl mu, že byl jeho „oblíbenec“. Vypadalo to směšně, až příliš absurdně, ale jeho hlas měl jistotu, která se nedala zpochybnit. Bucky se smál, poprvé po měsících. Myslel si, že mluví s šílencem, s fanatikem, možná s někým, kdo patří do církve, která obětuje těla bohům. Ale muž pokračoval. Mluvil o dědictví, o lidech, kteří jsou výjimeční, a o tom, že svět je příliš malý na to, aby si je udržel déle, než musí. „Tobě svět dal všechno,“ řekl mu, „a teď ti všechno vzal. Ale co když to není konec?“ Jmenoval se John Miller, aspoň tak se představil. Nabídl mu něco, co nikdo jiný nemohl – možnost znovu se postavit na nohy. Mluvil o věcech, které zněly jako výplod horečky: o krvi, o přeměně, o síle. Bucky poslouchal, nejdřív pobaveně, pak znepokojeně. Když mu Jack řekl, že není člověk, že je vlkodlak, málem se rozesmál. Jenže smích zmrzl, když se John přiblížil. Stačilo pár kroků, jediný pohled – a všechno v místnosti ztuhlo. Vzduch se sevřel, tlak narůstal, Bucky cítil, jak mu srdce zrychluje, jak mu krev buší ve spáncích. Byla to síla, která se nedala popsat, síla, která ho přinutila sklopit zrak. Poprvé po letech ucítil něco silnějšího než bolest – dominanci. John mu pak řekl všechno. O přeměně. O riziku. O tom, že může zemřít, pokud nebude dost silný. Ale co byla smrt proti životu na vozíku? Co byla bolest proti věčnému zatracení? Bucky v tom našel zvrácenou naději. Souhlasil ještě tu noc. John se v nemocnici vydával za jeho příbuzného, s falešnými doklady a plnou mocí s podpisem, který prošel kontrolou. Vyvedl ho ven pod rouškou noci do světa, který voněl podzimem a spáleným benzínem. Odvezl ho na opuštěnou farmu mimo město, kde ho nechal několik dní zotavovat, připravoval ho, mluvil s ním o krvi, o měsíci, o rozhodnutí, které se nedá vrátit. S následujícím úplňkem ho Jack bez slitování kousl.

​

Every scream was a stitch sewing the man shut and the monster open.

Bolest přišla dřív, než se nadechl. Zpočátku to bylo jen pálení v žilách – tiché, nejasné, jako horečka, která se rozlézá po těle a hledá, kde udeřit. Jenže pak to začalo narůstat. Každý nádech mu roztrhl hruď, krev se v něm měnila v oheň a srdce mu bilo nepravidelně, až měl dojem, že exploduje. Z očí mu tekly slzy, aniž by si to uvědomoval, a z hrdla se mu draly zvuky, které už nepatřily člověku. John ho jen pozoroval — mlčky, klidně, s rukama založenýma na prsou, jako by sledoval nezvratný proces, jehož výsledek zná. Bucky se snažil křičet, ale jeho hlas zanikal v sípání. Cítil, jak mu kosti vibrují, jak se lámou zevnitř, jedna po druhé. Krev mu tepala pod kůží tak silně, že měl pocit, že se roztrhne. A když se zvedla první vlna skutečné agónie, prosil o smrt. V duchu, v myšlenkách, které už sotva patřily jemu. Vnímal, jak se jeho tělo dusí samo sebou, jak mu pod kůží praskají žíly, jak mu klouby hoří, svaly škubají a trhají se, jako by je někdo tahal z háků. Po hodinách, které se zdály nekonečné, přišlo ticho. Tělo, kdysi zmrzačené, zničené, ztuhlé bolestí, se ztišilo. A pak si všiml – jizvy mizely. Pánevní kosti, které mu lékaři považovali za nenávratně rozlámané, se spojily. Ruce, které se dřív třásly, byly pevné. Poprvé po měsících cítil nohy – a věděl, že dokáže vstát. Jenže cena byla příliš vysoká. První přeměna přišla s úplňkem. John ho na ni připravoval, vysvětloval mu, co čekat, ale nic ho na ten moment nemohlo připravit. Když se měsíc vyšplhal na oblohu, bolest se vrátila – jen tentokrát byla stokrát horší. Tělo se lámalo samo proti sobě, kosti se otáčely v kloubech, kůže se napínala a trhala. Křičel, dokud mu nepraskly hlasivky. Nebylo to znovuzrození, byla to likvidace všeho, co z něj zbylo. Cítil, jak mu páteř praská pod tlakem nové formy, jak se mu čelist natahuje, jak mu rostou zuby, ostré a cizí. Každý pohyb byl mučením, každé nadechnutí útokem proti vlastní existenci. A pak se zlomil. Nebylo v tom nic poetického – žádná milost, žádné vykoupení. Jen krev, pach železa a pád do tmy. Když otevřel oči, svět měl jinou vůni. Slyšel tlukot srdce zvířete v dálce, slyšel Johnův dech, cítil zemi pod tlapami. Vlk v něm byl živý a hladový. Dominantní, násilný, dravý. Než se John nadál, Damien po něm skočil. Poprvé ochutnal krev a s ní i vlastní moc. John ho zkrotil jen silou a tlakem vůle, kterou mu vtiskl do mozku jako hřeb. Přesto pochopil, že Buckyho vlk nebude nikdy poslušný. 

​

Freedom was louder than loyalty – and just as cruel.

Dlouho po tom se učili spolu existovat. Lovili, běželi, mlčeli. Ale s každým úplňkem se jejich hranice rozostřovaly – z člověka a zvířete se stávali soupeři. Při lovu se často střetávali, jejich mysl se trhala na kusy, každý chtěl převzít kontrolu. Po několika měsících už Damien věděl, že musí zmizet. Lidé by se ptali, jak to, že zázračně chodí, že přežil zranění, která měla být konečná. A tak se nechal zemřít. V novinách vyšla krátká zpráva o smrti slavného závodníka. Tělo se nenašlo. Bucky Lewis, zvaný Buck Baker, zmizel – a s ním i poslední důkaz, že byl kdy člověkem. Dvě desetiletí se skrýval. John mezitím shromažďoval další „klenoty“, tvory, kteří měli něco, co svět nedokázal pojmout – sílu, krásu, prokletí. Nenazývali se smečkou, nikdy jí nebyli, spíš sbírkou – exponáty, které John vlastnil. Bucky mezi ně nechtěl patřit, i když s nimi nějaký čas sdílel stín. John pro něj nebyl Alfou. Na konci sedmdesátých let se jejich pouto přetrhlo. John se pokusil znovu prosadit svou nadvládu – zlomením, ponížením, krví. Damien se bránil, ale skončilo to zle. Oba sotva přežili, John měl víc na kahánku, než si myslel. Když se probral, věděl, že musí pryč. Vrátil se do Británie, cestoval Evropou, žil ve stínech měst, kde si ho nikdo nepamatoval. Střídal jména, tváře, adresy. Byl osamělý, ale svobodný – a jeho vlk, ten temný, hltavý tvor uvnitř, byl spokojený. Toužil po krvi, po zápachu strachu, po zákonech, které si psal sám. 

​

Power doesn’t corrupt; it chooses its reflection.

​

Na přelomu století se vrátil do Spojených států, už jako Damien Knight. Kolem roku 2006 se usadil v Britské Kolumbii, kde se poprvé setkal se Solomonem Clydem – mužem, který voněl silou, krví a přirozenou autoritou. Solomon v něm poznal stejný žár, jaký nosil v sobě. Damien v něm poznal temnotu, kterou nikdy nikdo nezkrotil. Solomon byl charismatický, výřečný, přesvědčivý. Měl v sobě něco magnetického, co nutilo i dominantní vlky, aby se mu klaněli. Damien se nenechal snadno ohnout, ale v jeho přítomnosti cítil cosi, co nešlo popřít – respekt, strach, fascinaci. Když viděl, jak Solomon trestá, jak mučí bez váhání, jak rozumí bolesti, pochopil, že našel svého protějška. K Ohařům se přidal ve chvíli, kdy skupina teprve rostla – byla to syrová smečka, plná mladých vlků, kteří v Solomonovi viděli zjevení. Byl to charismatický vůdce, jehož přítomnost dokázala ztichnout místnost. Uměl se usmívat a zabíjet jedním pohybem. V Solomonově brutalitě se zrcadlilo něco, co v sobě dávno nosil – rozuměl tomu hladu, té fascinaci kontrolou, té potřebě mít svět pod sebou. Mezi Ohaři se rychle naučil pohybovat. Nepotřeboval přetvářku, nepotřeboval obdiv. Byl klidný, výmluvný, chladně jistý. Solomon si brzy všiml, že Damien umí něco, s čím většina jeho zdivočelých vlků má problém: působit lidsky, aniž by se vzdal své zvířecí podstaty. Uměl se pohybovat mezi lidmi, získávat informace, pronikat do kruhů, kde se vlci obvykle neukazují. Charisma, které kdysi používal za volantem, teď sloužilo smečce. Jediný, kdo mu od začátku stál v cestě, byl Silas Ecclestone. Dva samci s příliš podobnou aurou – oba neústupní, oba posedlí dominancí, oba přesvědčení, že dokážou svou práci lépe než ostatní. Když se poprvé střetli, stačilo pár vět, aby mezi nimi zahořela jiskra nenávisti. Házení klacků pod nohy se stalo jejich každodenním sportem. Silas ho obviňoval, že se podbízí lidem, že zaprodává vlčí čest za lichotky a přetvářku. Damien mu oplácel chladnou ironií a tím nejhorším druhem pohrdání – lhostejností. Na lovu spolu často soupeřili o kořist, v boji o uznání. Když jeden z nich přinesl Solomonu výsledek, druhý se postaral, aby to příště nešlo tak hladce. Postupem času se vyšplhal výš. Solomon mu svěřil pozici Bety, která měla zajišťovat kontakt s vnějším světem – s lidmi, informátory. Uměl mluvit jazykem lidí, kteří vlky nikdy neviděli, a přesto pro něj otevírali dveře. Stal se prostředníkem, diplomatem, někým, kdo věděl, kde najít pravdu i lež. Kromě toho se nikdy nevzdal své staré vášně. I po všech těch letech cítil, jak mu tep zrychluje při zvuku motoru. Ve volných chvílích se nechával vtáhnout do ilegálních závodů, které mu připomínaly, kým kdysi byl. Pod světly mostů a v šumu pneumatik zůstával alespoň na chvíli člověkem. Vlk v něm miloval ten adrenalin stejně jako on – hon, riziko, vítězství.

 

He isn’t the hero of this story. He’s the reason it has teeth.

​

V létě roku 2025 se Ohaři přesunuli do Seattlu. Město se stalo jejich novým útočištěm, živým a špinavým hnízdem, kde se dalo ztratit i najít zároveň. Damien si okamžitě našel cestu do čtvrti SoDo, kde se mezi sklady a železničními kolejemi pořádaly závody, které by město oficiálně nikdy neschválilo. Tam znovu ožil – s rukama na volantu, s větrem v plicích, s úsměvem, který patřil někomu, kdo se nikdy nepřestal hnát za smrtí.Ve dne občas vypomáhá jako automechanik v Rusthoundu, malé opravně v průmyslové části, která slouží jako krytí i odpočinek. V noci zůstává tím, čím je – vlkem, lovcem, mužem, který si nepřeje vykoupení, jen volnost. A i když v jeho pohledu stále doutná klid, každý, kdo se s ním setká, ví, že pod povrchem čeká něco jiného. Hlad, který nikdy nespí.