DAKOTA DIXON

Zpěvačka | Madelyn Cline | Madam Satan

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

She’s the wildfire you write songs about.

Rodina & vztahy

Roselyn „Rosie“ Sterling – Adoptovaná dcera, kterou si osvojila s koncem Druhé světové války, když vypomáhala v Polsku. Rosie je potomkem židovské rodiny, která nepřežila koncentrační tábor a Dakota si ji osvojila a přijala ji za svou. Rosie ví o její situaci, nicméně nikdy si nepřála podstoupit případnou proměnu. Aktuálně jí je 80 let. Je neslyšící.
Bran Cornick – Přestože není v jeho smečce, respektuje jeho pravidla a ani náhodou by jí nenapadlo jít proti jeho zájmům. Několikrát odmítla se k němu přidat, protože si cení svojí svobody a zároveň ještě neprochází šílenstvím, kterým by ohrožovala ostatní kolem sebe.
Leah Cornick – Ačkoliv by to mnozí netipli, je její dobrá přítelkyně a někdy si utahuje z toho, že je psí čumák a namyšlená. Ráda s ní chodí utrácet peníze za hezké oblečení nebo hlouposti, kterými si vybavuje byt nebo je dává jako příšerné dárky lidem, které má ráda. Dala jí například opravdu příšerný svetr, který kouše. Od Leah dostala na oplátku roční zásobu oleje do auta a knihy o seberozvoji.

Charakter

168 Cm | 61 kg | Špinavá blond | hnědá

Nedoufejte, že jí hned přijdete na kloub. Dakota je jako voda – chvíli hladká a zrcadlící nebe, jindy rozbouřená a nespoutaná, připravená smést všechno, co se jí postaví do cesty. Možná si ze začátku budete myslet, že máte co do činění s měsíční vílou, co tančí bosa v rose, ale než se nadějete, rozchechtá se jako nespoutaná dívka, co má kapesní hodinky plné bláznivých nápadů a srdce, co se nikdy nenechá zavřít do žádné škatulky. Když přijde déšť, vtáhne vás do svého světa, kde kapky padají jako vzpomínky a smutek má příchuť starých milostných dopisů. Jenže jakmile vyjde slunce, její smích zazní jako znovuzrození – upřímný, nakažlivý, drze nevinný. A najednou zjistíte, že se smějete s ní. A pak vás dojme něčím naprosto nevšedním. Třeba jen tím, jak vám beze slov podá kousek čokolády, protože jste si právě povzdechli. Její nálady? To je jak staré černobílé kino. Scény, kde se klaun směje přes slzy, a do toho v pozadí klavírista střídá vesele pelášící ragtime za tklivý valčík. Taková je i ona – nikdy jednotvárná, nikdy snadno čitelná. Chvíli bouře, pak záblesk světla. Bláznivá a křehká, s očima plnýma světů, které si sama vymyslela. Je živel. Nezkrotná, svá, proměnlivá jako vítr v horách. Je to oheň, co pálí i hřeje. Voda, co vás pohltí i očistí. Její duše je krajina, kterou nezvládnete projít za jeden den – a právě proto se do ní budete chtít pořád vracet.

Zapomeňte na návody, jak si získat něčí pozornost. Dakota nefunguje podle běžných pravidel. Pokud ji chcete na chvíli vyrvat z reality plné nájmů, hesel k internetovému bankovnictví a šustění složenek, musíte ji vzít někam, kde se svět na chvíli ztiší. Tam, kde beton mizí pod nohama a ve vzduchu voní mech a mokrá kůra. Kde čas ztrácí kontury, daleko od betonové džungle. V takovém prostředí se z ní začne pomalu loupat ta denní slupka – ta uhlazená, možná trochu chladná žena, kterou potkáváte na ulici s výrazem „neobtěžuj mě, zrovna řeším vesmír“. Bude si zpočátku držet odstup. Jenže Dakota je jako voda – čím víc se snažíte ji zadržet, tím víc vám protéká mezi prsty, a právě v tom je její kouzlo. Najednou uvidíte záblesk – smích, co se neptá, jestli je vhodný, úsměv, co se dotýká přímo žeber. Než se vzpamatujete, už vás drží v tanci, co vznikl z ničeho – z poryvu větru, z prasknutí větvičky, z jejího rozmarného nápadu. Během jediné hodiny se vám před očima vystřídá celý orchestr emocí. Radost, co se směje na celé kolo. Melancholie, co se na chvíli posadí vedle vás, ztichlá a hluboká. A pak zas drzá narážka, zvídavý pohled, teatrální monolog o něčem naprosto nesmyslném, který zakončí něžným šepotem. Je jako barevné světlo lámající se v kapce rosy – každá změna úhlu vám ukáže jiný odstín její duše. A jestli máte dost trpělivosti a cit pro chvíli, můžete ji pozorovat, jak se proměňuje v bytost, která nepatří jen do jednoho světa. Je to víla, ale má ostny. Koketa, co nikdy není laciná. Tichá bouře s očima jako návnada – ví, co dělá. Ale nedělá to pro vás. Dělá to, protože ona je taková. Protože to je její způsob, jak být naživu. Je záhada, která si nechce hrát na hádanku. Je to instinkt zabalený do poezie. A pokud se vám poštěstí ji opravdu vidět – v té chvíli, kdy přestane hrát a začne být – poznáte, jaké to je dívat se na něco skutečně jedinečného.

Měli byste vědět jedno – když se zamiluje, nikdy to není jen tak. Láska v jejím podání má dvě tváře, stejně jako měsíc, který ji sice ovládá a stále ji něžně hladí po duši. V té první podobě je něžná jako první jarní mlha. Zvláční jí hlas, pohledy se zadrhávají o vaše rameno, slova šeptá, jako by se bála, že je odnese vítr. Chová se s nesmělostí, která by se k ní jindy vůbec nehodila – jako by sama byla překvapená, že tohle vůbec dokáže cítit. A když se jí přiblížíte, lehounce se zachvěje, jako byste se dotkli napjatého strunu harfy, která zní jen pro vás. Ale pak je tu druhá Dakota – ta, která se lásky nebojí, protože ji chce celou. A to nejlépe hned. Její city jsou v tu chvíli jako rozlitý inkoust – nezadržitelně se rozlévají všude, kam dosáhne. A že chce dosáhnout daleko. Bezohledně milá, bezostyšně přítulná, zcela svá. Přijde k vám příliš blízko, směje se víc než obvykle, její doteky jsou delší, její slova zavoní sladkou dravostí. A když vám zrovna tiskne ruku a vtiskne polibek na tvář, právě když kolem kráčí někdo, komu jste původně chtěli říct „ahoj“, zjistíte, že tahle hra má svá rizika. Není odporně majetnická – jen si hraje jinak než ostatní. Testuje vás. Svět, ostatně, testuje pořád i ji. A pokud v sobě máte špetku fantazie a trochu odvahy, můžete si s ní tuhle hru náramně užít. Jen musíte přijmout, že nic nebude jednoduché. S ní je to jako tančit na laně nataženém mezi dvěma světy – ale ten výhled, ten za to vážně stojí.

Ale jednu věc byste si měli zapsat za uši – má své hranice, a když je překročíte, nezapomíná. Kritika jí nejde pod kůži, rovnou se jí zakousne do srdce. Výsměch? Ten jí rozpraská duši jako mráz sklo v zimní noci. A odmítnutí – to pro ni není prosté „ne“. Je to trhlina, do které se vplíží pochybnosti, které ji budou strašit ještě dlouho poté, co vy už na všechno dávno zapomenete. Tři jednoduchá pravidla: nekritizujte ji, nesmějte se jí, neodmítejte ji. Není to slabost, je to její způsob, jakým se chrání. Díky němu přežívá ve světě, který nikdy nebyl stvořen pro lidi jako je ona – příliš jemná, příliš syrová, příliš svá. Nebývá ta, kdo udělá první krok. Spíš se zastaví kousek od vás, s tělem lehce natočeným stranou, jako by byla připravená kdykoliv zmizet. Nejspíš udělá pohyb dozadu – ne proto, že by nechtěla, ale protože má strach. Strach, že zase zůstane stát sama. Je v tom cosi zranitelného, co vám připomene zvíře, které bylo příliš často zahnáno do kouta. Ale nedělejte tu chybu, že byste ji litovali. Dakota není slabá. Jen si své šrámy nese uvnitř, tiše a hrdě. A když se k ní přiblížíte pomalu, bez nátlaku, možná se otočí zpátky. A možná – opravdu jen možná – udělá jeden krok k vám.

Vlkodlak

Polokrevná | Samotář | 113 Cm | 99 kg | Špinavě hnědá | Karamelově zlatá

Její vlčice není z těch, co vzbuzují strach na první pohled. Ne, Dakota si i ve své zvířecí podobě nese ten samý nenápadný šarm – klamavý, tichý, smrtící. Na pohled byste ji zařadili spíš k nižším pozicím smečky – zdaleka nemá mohutnost Bety, spíš se drží v rozměrech Gamm nebo Kapp, s proporcemi, které klamou tělem. Ale jakmile byste ji podcenili, poznali byste, jakou chybu jste udělali. Její srst má barvu zemitou, zaprášenou, jako zbytky dětství, kdy ještě nosila vlastní odstín vlasů – než si je začala odbarvovat, aby si do nich zapsala vlastní příběh. Barva, co se ztrácí v lesním podrostu a noc jí jde naproti. Neoslňuje, nevyčnívá. A to je přesně její výhoda.

Není silák. Není stvořená k tomu, aby se rvala čelem proti zdi. Je to houževnatá, vytrvalá vlčice, co nevěří na čestný boj. Dakota nehledá rovné šance – hledá nepřítelovy mezery, slabiny. Je to strategická šelma, co při boji míří zuby nízko – na tlapy, na achillovky, na možnost úniku. „Když nemůžeš chodit, nemůžeš mě chytit.“ To je její zvrácené motto, a podle něj taky žije.

Navzdory věku, který u mnohých vlkodlaků přináší prohlubující se šílenství, Dakota zůstává až překvapivě střízlivá. Svou mysl si udržuje čistou díky hudbě, která ji drží při smyslech. Hudba je její kotva, její lektvar proti temnotě. A pomáhá i to, že je polorodá – to jí dává dar většího souladu se svou druhou polovinou. Její vlčice není vzteklý vetřelec, je to společník. Divoký, ale překvapivě nápomocný.

Přeměna pro ni není utrpením. Trvá pár minut – deset, někdy o něco míň, někdy víc, ale nikdy to není tak krvavá podívaná jako u nečistokrevných. Je to přerod, kterému se poddává. Její tělo ví, co se děje. Nepanikaří. Jenže návrat? To už je jiná písnička. Po návratu zpět do lidské kůže je Dakota jako mořská víla, která poprvé zkouší nohy – motá se, padá, hledá rovnováhu. Svět se jí na chvíli rozkmitá, jako když ladíte staré rádio. A v těch minutách je nejzranitelnější. Právě tehdy je křehká a až nebezpečně lidská.

Vlčí stránka Dakoty nese silný otisk její osobnosti – nezávislá, instinktivní, pragmatická. Neztrácí energii na bezhlavé projevy síly. Do konfliktu nevstupuje kvůli egu, ale kvůli potřebě. Pokud má hlad, pokud je ohrožená, pokud jí někdo vstoupí do cesty – ozve se. Jinak mlčí. Nepotřebuje stát v čele, ale nenechá se tlačit na kolena. Když má proti sobě někoho silnějšího, neprovokuje. Přemýšlí. Přizpůsobuje se. A obvykle najde způsob, jak si uchovat to nejdůležitější – vlastní hrdost. Neústupnost se u ní neprojevuje řevem, ale klidem. Pohledem, který říká: „Já vím, kdo jsem.“ A v boji? Tam se mění v blesk. Nepatří mezi ty, kdo by vydrželi dlouhé přetlačování – její tělo na to nemá stavbu. Místo toho sází na rychlost, mrštnost, nepředvídatelnost. Její útoky jsou krátké, přesné a zacílené. Míří na slabiny, především na tlapy, aby protivníka zpomalila, vyvedla z rovnováhy. Nehledá čestné souboje, hledá výhody. A pak zmizí dřív, než se stihnete rozkoukat. Její styl je neukázněný, ale v tom je i jistý druh geniality. Nepodléhá pravidlům – improvizuje, tvoří chaos, a v něm vítězí. Nebo uniká.

Za celý svůj život zatím nenašla druha, na kterého by se navázala. Její lidská část byla několikrát zamilovaná – někdy vášnivě, jindy s příchutí hořké nostalgie. Muži přicházeli a odcházeli, zůstávali ve vzpomínkách, v dopisech bez známky, v písních, které nikdy nevydala. Vlčice je snášela. Občas k nim zaujala mírný zájem, občas je sledovala jako cizince, co prošli přes její území. Nikdy je ale nepřijala jako sobě rovné. Nikdy se necítila být s nimi svázaná. Nikdy v nich necítila ten instinktivní klid, co říká: „Tohle je můj druh.“ Možná je vybíravá. Anebo prostě jen ví, že pouto musí přijít samo, jako déšť po dusném létě – bez vynucení, bez očekávání, s tichou silou, která přesvědčí i šelmu.

Minulost

Narodila se 1. března 1867 – přesně v den, kdy Nebraska oficiálně vstoupila do Unie jako 37. stát. Byla to shoda okolností, jaké si lidé rádi pamatují, ale tehdy to nic neznamenalo. Tam, kde přišla na svět, nikdo nečetl noviny. Nikdo slavnostně nepřipíjel na budoucnost. Byl to jen další den, kdy se bylo třeba postarat o dobytek, nakrmit děti a doufat, že vítr dnes nevezme střechu. Oficiálně se o tom místě, kde se narodila, později začalo mluvit jako o Lincolnu, ale v ten den to byl ještě Lancaster – pár roztroušených stavení u slaných mokřin Salt Creeku, kde bahno nikdy pořádně nevyschlo a všechno, co nestálo pevně, se pomalu nořilo do země. Domy byly postavené z čehokoliv, co bylo po ruce – z rozbitého dřeva, hlíny, kamenů, někdy i kusů plachet, které původně patřily vozům. Lidé tam žili tvrdě. Ne romanticky. Prakticky. V jednom takovém domku – spíš kříženci srubu a zemljanky – přišla na svět Lizzie Leigh. Porod trval dlouho. Její matka se potila na slamníku, zatímco jedna sousedka přikládala horké hadry a druhá nalévala vodu z černého kotlíku. Venku vítr řezal přes louku, ale uvnitř bylo dusno, pach krve a dřeva, a napětí, které se nedalo přehlédnout. Nebyli si jistí, jestli to dítě přežije. Ani jestli to přežije matka. Nakonec se ozval křik. Byla malá. Kostnatá. Tmavé oči se rozhlížely, jako by chtěla vědět, do jakého světa se to proboha narodila. Byla zima – pozdní únor se držel v trámech a pod podlahou. Lizzie zabalili do staré přikrývky, co kdysi bývala modrá, ale už dávno ztratila barvu. Přiložili ji k matce, která ji chvíli jen držela, bez slz, bez slov. V ten den se slavily dějiny. Ale tam, u Salt Creeku, se prostě jen narodila další holka. V místě, které se teprve učilo být městem.

Born into a pack, raised for freedom

Její otec byl Alfa – ale ne ten, co autoritu razítkuje pěstí. Byl z těch tichých, co nepotřebují mluvit nahlas, aby je někdo poslouchal. Spřízněný s indiány, ale ne podle romantických legend nebo historek pro bledé návštěvníky. Jeho spojení bylo hlubší, drsnější. Žil po jejich boku dost dlouho na to, aby se naučil, co znamená skutečný respekt. Ne ten, co přichází se zbraní v ruce, ale ten, co vzniká z naslouchání a mlčení. Znal krajinu podle tvaru kopců, pachů stromů a šepotu vody – ne podle jmen v mapě. Když šel, šel tak, aby nezanechal stopu, a když mluvil, většinou to stálo za to. V době a kraji, kde byl pokřik silnější než rozum, byl tenhle postoj skoro zločin. Její matka byla Gamma – klidná gravitace smečky. Měla v sobě tu zvláštní kombinaci pevnosti a vlídnosti, která budila důvěru a zároveň respekt. Byla krásná. Ne okatě tím druhem krásy, který zůstává, i když tvář poznamená únava, prach a únorový vítr. Lidé si ji pamatovali, aniž by věděli proč. Možná to bylo tím, jak uměla jedním pohledem utišit hádku. Možná tím, že i v kraji, kde ženy rychle stárly a mizely za plotnou nebo v zemi, si udržela jiskru.

Často jí jako malé vyprávěla o Temperance Sloane, Omeze, která nepatřila nikam a zároveň jí bylo plno všude. Nikdo pořádně nevěděl, odkud přišla. Objevila se jednoho dne, jako když vítr přinese změnu. Nepatřila do žádné hierarchie, ale pohybovala se mezi lidmi s jistotou, která se nedá naučit. Pomáhala matce během těhotenství. V kraji, kde se člověk mohl vykrvácet i kvůli třísce v prstu, byla Tempy jako štít – věděla, co dělat, a neztrácela čas. Přinášela bylinky, hlídala dům, vařila, když bylo co. Ale hlavně byla přítomná. Ne jako někdo, kdo se chce zabydlet, ale jako někdo, kdo ví, že je potřeba, a až nebude, zase odejde. Pomáhala zvládat těhotenství a když přišel čas porodu, byla u ní. A když bylo po všem, nezůstala. Ne kvůli nedostatku citu – ale právě proto, že ho bylo moc. Odešla tak, jak přišla. Zůstala jen v příbězích, které jí matka vyprávěla večer, když vítr nad prérií ohýbal komíny a stěny vrzaly.

Lizzie ty příběhy hltala. Ne jako dítě, co chce pohádku, ale jako někdo, kdo v tom slyší návod k přežití. Tempy pro ni nebyla jen hrdinka. Byla možnost. Představa, že existuje život, kde se nemusí pořád někam „začleňovat“, pořád něco vysvětlovat, pořád krotit vlastní instinkty, aby se sousedi necítili divně. Jenže Nebraska byla škola, která nedávala prázdniny. A Lizzie toho měla jednoho dne prostě dost. Utekla ve chvíli, kdy už nešlo dál hrát roli, kterou jí přidělili. Neodešla kvůli jedné hádce, jedné noci nebo jedné urážce. Odešla, protože se v ní dlouho hromadilo vědomí, že pokud zůstane, bude navždy něčí dcerou, něčí součástí, něčí závazek. A ona chtěla být především vlastní.

Not born as a mother, chosen as one

První roky po odchodu byly spíš přežívání než svoboda. San Francisco pro ni znamenalo anonymitu, nikoliv pohodlí. Naučila se tam pohybovat tak, aby nepoutala pozornost, a přitom neskončila pod stolem v cizím zadním pokoji jen proto, že byla žena bez rodiny a bez jasného příběhu. Změnila chování, slovník i způsob, jakým se dívá na lidi. Přestala se usmívat automaticky, přestala odpovídat, když se jí někdo ptal příliš osobně, a začala si hlídat, komu dovolí stát blíž než na délku paže. Když měla hlad, pracovala. Když měla strach, pracovala víc. Byla disciplinovaná, tvrdohlavá a překvapivě trpělivá, což jí v městském prostředí zachraňovalo život častěji než síla. První přeměnu prodělala až ve dvaadvaceti. Nezapadalo to do romantických představ o „zasvěcení“, protože to nebyla žádná slavnost ani triumf. Byla hloubka reality, brutální lekce o tom, že její tělo má vlastní pravidla a že je buď přijme, nebo se jednou zničí. V následujících letech se s vlčicí v sobě sžívala pomalu a systematicky. Nepřistupovala k tomu jako k prokletí, ale ani jako k daru. Brala to jako fakt, který musí zvládnout s chladnou hlavou. Učila se rozeznat, kdy je to jen napětí, kdy je to instinkt, a kdy už je to riziko. V tomhle byla přísná sama k sobě, protože věděla, že jediná chyba by zničila to, co si tak pracně vybojovala: možnost zůstat neviditelná.

Když se později přesunula do New Yorku, už nechtěla být Lizzie Leigh. New York měl dlouhou paměť na obličeje a krátkou trpělivost pro lidi, kteří se neumí prodat. Potřebovala jméno, které bude znít tak, že si na něj nikdo netroufne sahat. Přijala identitu Scottyard Sterling a s ní i jistý druh odstupu, který jí seděl. V New Yorku našla něco, co pro ni nebylo jen obživou: hudbu. Kabarety jí vyhovovaly, protože stály na hraně společenské slušnosti a přitom fungovaly podle vlastních pravidel. Nešlo tam o „dokonalost“, ale o přítomnost, o schopnost ovládnout místnost, zaujmout publikum a udržet pozornost i těch, kteří přišli jen zapomenout. Zpívala šansony. Opírala se o práci s hlasem, o kontrolu dechu, o to, že věděla, kdy přidat a kdy naopak ubírat. Uměla publikum vést, aniž by jim to musela říkat. Zároveň jí vyhovovalo, že kabaret je prostředí, kde je normální mít tajemství. V zákulisí nikdo netlačil na úplnou pravdu, pokud člověk odváděl profesionální výkon a neohrožoval ostatní.

Během druhé světové války se její popularita začala zvedat. Byla typem zpěvačky, která působí spolehlivě: přijde, odvede práci, nezkolabuje pod tlakem, nepropadne hysteriím, nevyhledává skandál. Začala cestovat na armádní základny, kde zpívala vojákům. Neprezentovala se jako „hvězda“, spíš jako někdo, kdo chápe únavu a strach. To ji dělalo přesvědčivou. Uměla být příjemná, ale ne vtíravá. Uměla povzbudit, aniž by zlehčovala to, co muže čekalo. Když zrovna nezpívala, pomáhala jako zdravotní sestra nebo pomocná ruka, kde bylo potřeba: převazy, přenášení, vyřizování věcí, které se dělají bez potlesku, ale bez nich by se systém rozsypal. Všimla si, že právě v těchhle chvílích je její vlčí část paradoxně nejklidnější, protože měla jasný úkol a žádný prostor pro zbytečné emoce. Po konci války se z ní nestal člověk, který by si konečně „odpočinul“. Naopak se přesunula k práci se sirotky, protože jí bylo nepříjemné tvářit se, že utrpení skončilo podpisem kapitulace. Viděla děti, které neměly kam jít, a neměla povahu, která by to dokázala obejít. V tom prostředí se setkala s novorozenou holčičkou a adoptovala ji. Pojmenovala ji Roselyn, ale od začátku jí říkala Rosie. Později zjistila, že Rosie je neslyšící. Nepřijala to jako tragédii ani jako důvod, proč by se jí snad měla vzdát. Vzala to jako další oblast, kterou je třeba zvládnout. Vedla Rosie k učení znakové řeči a odezírání ze rtů, přičemž se učila s ní. Nečekala, až se svět přizpůsobí. Přizpůsobila se mu sama a vytvořila pro Rosie prostředí, kde handicap nebyl stigma, ale jen jedna z vlastností. Zpěv pro ni nepřestal existovat, jen změnil podobu. Uvědomila si, že hudba není jen zvuk, ale i rytmus, vibrace, načasování, výraz, dech. Věděla, že Rosie nemusí slyšet, aby vnímala strukturu a emoci. A současně Rosie učila praktické věci s typickou vlkodlačí tvrdostí: samostatnost, čtení situací, odvahu zvednout bradu ve světě, který občas zkouší slabé tlačit ke zdi.

Written in aliases, choosing who to be

V dalších desetiletích si prošla světem, který se neustále přepisoval sám sebou. Zažila éru, kdy se aktivismus stal masovou silou a jména jako Greenpeace pronikala do veřejného prostoru, a zároveň sledovala, jak se války vracejí v nových podobách, pokaždé s jinými hesly, ale se stejnou výslednou bilancí. Pro ni to nikdy nebyly jen titulky. Vždycky to znamenalo pohyb, tlak, změnu nálady ve společnosti, větší pozornost úřadů, víc otázek, víc lidí, kteří chtěli vědět, kdo jste a odkud jste. U dlouhověké vlkodlačice se z těchto období stala hlavně disciplína: držet se o krok stranou, nepřipoutat na sebe světlo, nedat nikomu důvod začít skládat souvislosti. Měla románky, občas intenzivní, občas čistě praktické. Nikdy však nenarazila na někoho, s kým by si dovolila plánovat rodinu, protože její život byl od začátku postavený na opatrnosti, a polokrevná vlčka nebyla typ, který by druhému člověku sliboval stabilitu, když ji sama neuměla nabídnout. To, co skutečně drželo její život pohromadě, byla Rosie. Ne jako „dítě, které je potřeba vychovat“, ale jako pevný závazek, který si vybrala dobrovolně a který nikdy nezpochybnila. Rosie věděla, co je její matka zač. Kupodivu to pro ni nepředstavovalo ani strach, ani senzaci. Spíš to znamenalo, že pravidla jejich domácnosti byla vždycky o něco přísnější než u jiných lidí: méně improvizace, víc plánování, víc připravených variant.

Stěhovaly se podle nutnosti. Když se v jednom městě začaly kupit drobnosti, které by jednou mohly někomu připadat podezřelé, změnily adresu. Když začal být její obličej až příliš známý, změnily identitu a ukryly se do stínů na venkov. Někdy to bylo nenápadné, jindy to znamenalo utnout vazby rychleji, než by si Dakota i Rosie přály. Přesto z toho nevznikla hořkost. Rosie vyrostla v prostředí, kde „domov“ nebyl konkrétní dům, ale rytmus dvou lidí, kteří se umí domluvit pohledem, dotykem a přesným načasováním. Dakota, tehdy ještě známá pod jinými aliasy, jí zároveň předala zvláštní druh sebejistoty: nebýt závislá na někom cizím, nečekat, až vám někdo dá prostor, ale vzít si ho.

Před deseti lety začala používat jméno Dakota Dixon. Pod ním se postupně prosadila jako textařka. Základ nalezla v country, protože ten žánr jí vyhovoval svou přímočarostí, důrazem na příběh a schopností snést i tvrdší pravdu bez okras. Zároveň psala i popové věci, které se chytily v širším měřítku, a časem z nich vznikly písně, které se hrály napříč zeměmi. Přesto se držela v pozadí. Nešlo o falešnou skromnost ani pózu. Byla to strategie. Čím méně její tvář figurovala v médiích, tím déle mohla fungovat bez toho, aby moderní doba začala klást nepříjemné otázky. Nestárnout zní jako výhoda jen do chvíle, než se z toho stane problém, který lze zpětně dohledat na fotografiích a záznamech. Před pěti lety se přistěhovala zpět do Seattlu, který opustila před čtvrt stoletím. Nebyl to sentimentální návrat ani pokus navázat na starý život, ten už dávno neexistoval. Bylo to spíš rozhodnutí, že Seattle nabízí zvláštní rovnováhu mezi anonymitou velkého města a sítí kontaktů, kterou si dlouhověký člověk časem vytváří, i když nechce. Marrok o její přítomnosti věděl a toleroval ji. Nešlo jen o osobní laskavost. Zapadala do jeho širšího plánu, jak jednou prosadit začlenění vlkodlaků do lidské společnosti, až se to celé dostane na světlo. Dakota byla pro takový plán užitečná: známé jméno, člověk s dosahem, který by mohl promluvit k mnoha lidem a dokázat jim, že vlkodlaci nejsou zlí, jak dokazuje kinematografie. V posledních letech začala postupně nahrávat i vlastní písně. Nejspíš právě proto, že v určitém bodě už nechtěla zůstávat jen cizím hlasem v cizích ústech. Její skladby se objevily v žebříčcích a držely se vysoko, ale videoklipy, v nichž by účinkovala, systematicky odmítala. Ne proto, že by se bála publika, s tím už uměla pracovat dávno. Odmítala je proto, že chápala mechaniku současnosti: obraz je trvalejší než zvuk, snadněji se sdílí, snadněji se porovnává, snadněji se z něj skládá důkaz. A ona nepotřebovala bojovat ve sporu se světem o to, proč se její tvář nemění. Potřebovala jen dál dělat svou práci, být přesně tak viditelná, jak sama uzná za vhodné, a zůstat svobodná i v době, která miluje dohledatelnost.

Zajímavosti

Její zaměření je především pop, dříve to bylo převážně country. Dříve dělala textařku několika populárním zpěvačkám, nyní vystupuje pod svým novým aliasem coby popová zpěvačka. Ve svých videoklipech neúčinkuje, najímá si herce.
Umí odezírat ze rtů. Rovněž ovládá ASL - American sign language, znakovou řeč, kterou se naučila kvůli své adoptované dceři.
Vlastní otřískaného mini coopera, který drží pohromadě silou vůle a náhradních součástek. Odmítá se ho vzdát, i když to znamená, že kolikrát nikam nedojede.
Opovrhuje ananasem na pizze. Také nemusí kombinaci sladkého a slaného.
Nejí brokolici a květák. Z pachu kapusty se jí dělá špatně.
Mezi její aliasy patří Scottyard Sterling, Maria Morgan a Lizzie Leigh.