CASSIAN M. YARENOV

Грязная маленькая плюшевая лошадка.

A filthy little plush horse.

​

18. 11. 1899 se narodil Eugene Ormandy. Jenže o tom tenhle příběh není. Ve stejný den přivítal na svět svého posledního syna také Mikhail Yarenov. Přesněji řečeno přivítali ho ostatní. Mikhail u porodu nebyl a první roky života svého syna víceméně ignoroval. Neustálé výmluvy, kterými krmil rodinu, se opakovaly pořád dokola. Všichni čekali, všichni doufali, ale nic z toho jim dopřáno nebylo. Mikhail mezitím trávil čas na dvoře cara Mikuláše II., který fotrovi žral z ruky každé slovo. Andrei si carské Rusko neužil. Jakmile ho měla chůva a později i guvernantka plné zuby, otec problém vyřešil po svém. Prostě ho zabalil a poslal do Evropy, dost daleko na to, aby se k němu nedoneslo, jak moc zlobivý ten jeho nejmladší vlastně je. V tomhle věku dělal malý hoch jen běžné, nevinné klukoviny. Doufal, že si ho otec začne víc všímat a že si k němu najde cestu. Pokud bychom chtěli Mikhaila aspoň částečně obhájit, jeho pozornost tehdy patřila starším synům. Victor a Roman byli v období, kdy se od nich očekávaly první známky vlčení. Victor měl mít proměnu už za sebou a u Romana se naopak zdálo, že přijde příliš brzy. Jenže vysvětlujte to malému klukovi, který všude tahal svého ušmudlaného koníka, jedinou hmatatelnou věc, kterou od otce kdy dostal k pátým narozeninám. Nechtěl pryč. Nechtěl opustit Saint Petersburg, i když ho vlastně nikdy nepoznal. Celým jeho světem bylo rodinné sídlo Volnogorsk, které zároveň fungovalo jako hlavní sídlo smečky Yarenov. Smečka fungovala jako uzavřený svět s vlastními, po generace děděnými pravidly, stojícími mimo běžné společenské struktury. Členové byli pouze muži. Výjimkou byla jen omega a ženy, které Mikhail získával jako dočasné partnerky. Jakmile jejich synové dosáhli osmnácti let, vlčice zmizely a vrátily se do rodných krajů, aby pokračovaly v životě, jako by se právě probraly z dlouhého komatu. A to znamenalo, že mu zbývalo už jen 13 let, 4 měsíce a 25 dní, aby si užil svou maminku. Jenže jak si má jeden užívat mámu, když ho narvou do prvního vlaku směr Ženeva a pošlou rovnou k soukromému vychovateli. Jean-Henri Dubois byl vysloužilý profesor a starý známý jeho otce, takže za štědrou sumu neměl na výběr a kluka u sebe u jezera přijal.

​

Швейцария, кошки и другие учебные пособия.

Switzerland, cats, and other “essential” study tools.

První rok ve Švýcarsku nesnášel. Nejednou ho napadlo, že by bylo jednodušší skočit do jezera a utopit se, než absolvovat další hodinu francouzštiny. Chytrý byl, to ano, jenže hlavu měl pořád jinde a výuku nenáviděl z hloubi duše. Po roce už to nebyl dům pana Dubois. Byl to rajon šestiletého hocha, který si z něj udělal vlastní divokou džungli. Paní Dubois si pořád stěžovala, že ji ta malá ruská vopice brzo přivede do hrobu. Andrei si zvykal na absenci rodiny a známých, zvykal si i na to, že nemá mámu nablízku, zbyly mu jen její dopisy. Po Krvavé neděli byly ty zprávy čím dál podivnější. Musela je šifrovat a jemu pak nezbývalo nic jiného než nad nimi sedět celý den a snažit se pochopit, co mu vlastně poslala. Vyrůstal v bublině mimo dění v Evropě, odtržený od reality skoro jako někde na Marsu, zatímco kontinentem se už nenápadně šířily první nepokoje. 

Bylo mu sedm, když ho pan Dubois přistihl, jak se klackem vrtá v uhynulém ptákovi na příjezdové cestě sídla. Dostal za to ten den fakt dlouhou přednášku. Když už ho zajímá, co je uvnitř, má se prý ozvat, ne rozebírat mršiny po cestě. Výsledkem bylo, že poprvé pitval žáby, myši i ptáky. Fascinace byla okamžitá. Poprvé si s nadšením dělal poznámky. A přitom to byl ten samý kluk, co studium bytostně nenáviděl. Jenže jeho zvědavost nebyla jen akademického rázu, jak s roztomilým úsměvem neviňátka tvrdil. A protože tohle bylo jediné, co mu pan Dubois nabídl, rozhodl se napodobit způsob, jakým jeho vychovatel pečlivě otevíral malá zvířata. Jenže myš, pták ani žába už nebyly ničím novým. Sousedé měli dobré srdce a často nechávali venku krmení pro toulavé kočky. Neměly jména, nebyly plaché a do sousedství chodily pravidelně. Vyhlídl si jednu, která se ho vůbec nebála. Malou bílou kočku s tmavýma očima. Ve stínu působily skoro černě, na slunci měly ten nejkrásnější odstín hnědé. Byla to malá bílá svině. Když ji Andrei nesl do křoví dál od domu pana Dubois i sousedů, vycítila, že je něco špatně, a neměla v plánu s hochem nikam jít. Andrei nebyl nejtrpělivější kluk, jakého mohl člověk potkat, a po krátkém zápase kočka konečně přestala otravovat. Ve chvíli, kdy dorazil na místo, se belaja svin’ja už nehýbala. Takhle to bylo lepší. Nedokázal si představit, že by ji zkoušel ubodat k smrti. Vlastně si ani nepamatoval, jak ji nadobro umlčel. Prostě umřela. Věděl jen, že z toho měl zvláštní radost. Bylo to víc krve, než čekal, a byla všude kolem. Špinila mu pečlivě upravené šaty a vsakovala se do země. Jenže v tu chvíli už nemohl přestat. Hledal jeden orgán za druhým, jak když vyndaval nákup z tašky a tiše si šeptal jejich názvy.
 

Když byl hotový, došlo mu, že tohle bude velký problém, pokud si někdo něčeho všimne. Nezbylo nic jiného než sundat všechny šaty, smotat je do kuličky a zakopat je dál od kočky, aby náhodou při jejím nálezu neměli hned další důkaz. A tak mu to poprvé prošlo. S další kočkou počkal, nebylo pravděpodobné, aby se najednou v sousedství začaly ztrácet kočky a nikdo si ničeho nevšiml. Minimálně ta všetečná sousedka, která tu bílou kočku hledala měsíc, přesně ta by si všimla! A tak se musel Andrei zabavit pálením živých lučních koníků na klacku, trháním nožiček pavouků a pitváním rybiček drátem a jehlami ze šitíčka paní Dubois. Během dalších měsíců zmizelo ještě pár zvířat. Jenže s každým mrtvým zvířetem slábl i ten dobrý pocit, který z toho měl. Už to nebylo tak silné. Už mu nic nestálo za tu námahu a plánování, aby na něj nikdo nepřišel. Byl frustrovaný. Jeho pobyt u pana Dubois skončil. Starý muž to oplakával potají, kapesník mačkal v ruce a slzy skrýval, i když mu to moc nešlo. Paní Dubois měla slzy jiné. Ty její byly úlevné. Konečně byla ta ratolest z domu. Konečně z domu znamenalo konečně domů. Jenže žádný domov nepřišel. Místo toho mu oznámili, že nastupuje na internát. Paní Dubois k tomu s chutí dodala, že je to internát pro satanovy děti, jako je on. 

​

Швейцарский нейтралитет

Swiss neutrality

A tak ho zase naložili do vlaku a poslali pryč. Nebylo to daleko, Le Rosey byl sotva třicet kilometrů od domu, a to ho štvalo. Děcka ve vlaku vypadala, jako by mířila na frontu. Většina mluvila francouzsky, občas zazněla němčina nebo podivná angličtina. S nikým se nebavil. Mačkal v ruce plyšového koníka od otce a koukal z okna. V hlavě mu vrtalo jediné: jak se má věnovat svým „akademickým“ kratochvílím, když na něj bude pořád někdo čumět. Institut Le Rosey byl možná světová špička, ale pro něj to byla vojna jak vyšitá. Vyhnali je z vlaku i s kuframa, postavili do pozoru a všude bylo ticho, až to bylo odporné. Nikdo se neptal, jestli jsou unavení nebo nervózní. Vychovatelé si je brali jednoho po druhém, kontrolovali kluky i kufry. Řekli jim jasně, že všechny sentimentální krámy a hračky půjdou pryč. Andrei si koníka strčil do vnitřní „tajné“ kapsy kabátu. V kufru neměl nic podstatného. Všechno nechal u pana Dubois a šifrovaný zápisník spálil v krbu. Jeden z mužů při procházení kapes na koníka narazil. Už ho chtěl vytáhnout, jenže Andrei se na něj podíval s tichým náznakem prosíku. Muž kabát pustil a šel dál. S dalším chlapcem to tak snadné nebylo. Ten nejprve štěkal francouzsky, pak přešel na ty nejhorší ruské nadávky. Vedle něj nestál nikdo jiný než Ivan Novikov, skoro stejně starý kluk, syn dlouholetého přítele rodiny Yarenov. Viděl ho jen párkrát ve Volnogorsku. Tehdy chtěl být Andreiův kamarád, jenže Andrei nikdy neměl potřebu se s někým kamarádit. Když Ivan dostal výchovný pohlavek, koutky Andreiovi škodolibě cukaly.

Chodby byly čisté, tiché a smrděly po chemikáliích. Pokoj sdílel s pěti kluky přibližně jeho věku, kromě Ivana nikoho neznal. Místnost byla malá a strohá, postele rovné jak podle pravítka, stoly prázdné. Rozvrh visel na viditelném místě, pravidla zazněla jednou. Večeře se odehrála v dlouhé jídelně, mluvilo se tlumeně v několika jazycích. Nikdo se nepředstavoval. První den nebyl o vztazích, ale o tom, aby si každý uvědomil, kam patří. Přesto Andrei přisedl ke krajanovi. Ivan se netvářil nadšeně, ale nakonec polevil, hodilo se mít alespoň jednu známou tvář. Každý den vypadal stejně. Vstávání bylo na čas, neexistovalo zaspat ani vyjednávat. Oblečení, mytí, ustlání postele, všechno ve stejném pořadí, až tělo pracovalo automaticky. Dopoledne patřilo výuce, byli rozděleni podle náročnosti studia a důraz byl na individuální přístup. Hlavní pozornost patřila jazykům, francouzštině, němčině a rodnému jazyku dítěte. Psaní a čtení se bralo velmi vážně a právě tady byl kámen úrazu. Říct, že Andrei psal jako prase, by bylo milosrdné. A tak byl trestán, kárán a zůstával dlouho v učebnách. S věkem si ti dva mladí Rusové dovolovali víc. Občas klukovina, jindy rvačka na nádvoří pro zábavu. Bylo mu jedno, kterýho slavnýho papaláše to je dítě, protože monokl schytal každej stejně. Nejednou za to skončil na samotce. Ty dva východní elementy spolu fungovaly až moc dobře. Na institutu si vybudovali reputaci raubířů, kterou ostatní tolerovali, dokud otcové dostatečně sponzorovali. Vypadalo to, že ani solidní výchova z něj nedostane to, co mu bylo dáno.

​

Что покупают за наличные

What is bought with cash

​

Válka jako by tu nebyla, nebyly slyšet výstřely, ale konflikt celé Evropy byl i tady tiše přítomen. Švýcarsko zůstávalo neutrální a působilo jako útočiště, jen vzduch byl plný očekávání změny. Zprávy z domova řídly, doma bylo dusno a nikdo neměl čas zásobovat nejmladšího člena rodiny. Některé děti se po Vánocích už nevrátily. Režim vypadal stejně, ale změna byla cítit, porce se zmenšovaly, kvalita klesala a děti byly tišší. Andrei zůstával bez vrásky, jako by to všechno byl problém jedné soboty. Možná je hnali ven častěji, aby zapomněli na svět za zdmi. Horský kampus se nekonal a zůstávali u jezera, měli víc volnosti, která byla spíš iluzí, protože do Rolle se smělo jen se speciálním povolením. A to on po průšvihu těsně před Vánoci neměl. Bylo mu to fuk. Jakmile polevily kontroly, přelezl zeď u tenisového kurtu a spolužáky dohnal. Chtěli koupit nebo šlohnout pár piv a vypít je u jezera. Zatímco se ostatní dohadovali s výčepním, Andrei zůstal venku se zapálenou cigaretou, protože neměl chuť házet prachy po nějakém cápkovi a alkohol mu stejně nechutnal. Pohled mu padl na ženu v kavárně naproti, Rosalie, lokální smutnou panenku, které nemohlo být víc než dvacet. Nikdy ho nezajímalo, co ji přivedlo ke šlapání, do dlaně jí nacpal pár zmuchlaných bankovek, kývl na Ivana, že má o zábavu postaráno, a zmizel s ní. 

Večery s Rosalie patřily k těm lepším, které mohl svět od začátku války nabídnout, protože nikdy nedala najevo, že je něco špatně, a netrápily ji ani modřiny, které si občas odnášela. Nechala ho vyblbnout se, někdy si povídali a pak se jejich cesty zase rozdělily. Ten večer byl jiný. Nikam nespěchali, místo toho šli na procházku zasněženým městem, které je v půl páté halilo do tmy. Mluvili o škole, o jejích problémech i o Evropě. Její hlas zněl klidně, skoro důvěrně, a on ji nechával mluvit déle než obvykle. Na pláži vytáhla láhev levné třešňové pálenky a alkohol je zahřál, i když původně Andrei nic pít nechtěl. Smáli se tiše, jako by sdíleli malé tajemství. Jenže dneska to bylo o uspokojení jiných potřeb. Netrvalo dlouho, než se nad jejím tělem skláněl na břehu jezera a tlačil její hlavu pod hladinu. Líbilo se mu, jak se brání, kope a škrábe, zatímco on se šklebí nad marností jejího odporu. Její pohyby byly nejdřív prudké, pak čím dál slabší. Hladina se uklidnila, tělo zůstalo nadnášené vodou a jemu došlo, že stojí po kolena v jezeře, promočený a těžký. Chvíli jen zíral před sebe a snažil se popadnout dech, zatímco z města doléhal tlumený šum. Sníh pomalu usedal na jeho ramena a rozpouštěl se v mokré látce kabátu. Pak konečně ustoupil o krok zpět na břeh, jako by tím mohl setřást tíhu toho okamžiku.

Cestou z vody si ten pocit užíval, zahodil láhev daleko do tmy a stejně klidný byl i při návratu za zdi institutu. V prádelně pověsil stejnokroj do sušárny mezi ostatní uniformy, převlékl se do suchého, a pak předstíral pilné učení. Vychovatel přišel v půl sedmé, kluci o hodinu později a těm tvrdil, že mu není dobře. Proto za nima nešel. O jeho výletě věděl jen Ivan. Ten se druhý den v knihovně zeptal, jak bylo s Rosalie, ale Andrei ho odbyl a Ivan se rozhodl do toho nestrkat nos. O pár dní později se institutem roznesla zpráva o těle mladé dívky nalezeném v Yvoire, šlo o Rosalie Renaud z Rolle. V jídelně se rozlil neklid a Ivan po něm střelil pohled, Andrei byl ale klidný. Věděl, že po něm nezůstalo nic, protože Rosalie si nevedla záznamy a její věci už kdysi prošel, dokonce si vzal zpět i peníze. Na břehu je taky nikdo neviděl. Zbýval jen Ivan, který je ten den viděl spolu. Po rozchodu jídelny ho Andrei přirazil ke zdi a chtěl vědět, co viděl. Ivan nejprve tvrdil, že nic a že kamaráda udat nehodlá, přísahal, že to nikomu neřekne, protože nechce, aby jeho jediného ruského přítele odvedla policie kvůli šlapce. Po tom večeru o tom už nemluvili.

​

Об академической карьере и неакадемическом насилии

On an academic career and non-academic violence

​

Na konci roku 1918 si s institutem konečně dali sbohem. Na několik let se rozloučil i s Ivanem, který odešel studovat do Británie. Přestěhovat se do Curychu nebylo těžké, jen místo francouzštiny začal používat víc němčinu. Na otcovo přání studoval na ETH strojní inženýrství. Chtěl, aby syn dobře ovládal obor, který je technicky tvrdý, praktický a dobově přesný. Pokud měl po návratu do rodné země převzít část rodinného byznysu, musel ho znát lépe než kdokoli jiný. Roky na univerzitě byly překvapivě klidné. Zdálo se, že tvrdé studium jeho touhy po násilí na čas umlčelo. Naučil se jednu zásadní věc. Pokud energii nevybije řízeně, najde si cestu sama. A on věděl, kam by ho zavedla, kdyby ji nechal růst bez kontroly. Box byl zpočátku skoro nevinnou aktivitou. Trénoval v obyčejné tělocvičně, kde se scházeli studenti, dělníci a bývalí vojáci. Nikdo se moc neptal. Byly tam jen pytle, rukavice, pot a tlumené údery. Neviděl to jako sport, ale jako něco, co lze neustále zlepšovat a hnát k dokonalosti. Řešil postoj, vzdálenost, úhel, dech. Učil se mířit, blokovat a předvídat údery protivníka. Jenže trénink brzy přestal stačit. Přes den studoval, počítal zatížení materiálů, kreslil technické výkresy a řešil balistiku. Večer tlak stejně zůstával. Nebyl to ani tak vztek jako napětí, které nemohl vybít slovy ani ničím, co by znělo alespoň trochu morálně správně. Chtěl řezat do kůže a do kostí, chtěl z někoho vymlátit život. 

Tehdy se naštěstí dostal k zápasům, o kterých se mluvilo jen šeptem. Nelegální boxerské zápasy v Curychu byly jako všude jinde. Ukázka toho, že lidi i po válce umí žít jako krysy. Sklepy, sklady, zadní místnosti hospod. Žádné poutače, žádné plakáty, žádná jména. Vědělo se jen kdy a kde. A kdo přišel, ten přišel. Andreie nezajímaly peníze. Bylo mu jedno, jestli něco vyhraje. Nemělo to pro něj žádný význam. Chodil tam kvůli absenci pravidel. Jediné, co si nemohl dovolit, byla smrt protivníka. Ale jestli mu alespoň zmaluje ksicht tak, že ho druhý den nepoznají, to měl rád. Byly zápasy, kdy musel rozhodčí vstoupit mezi ně a tahat ho pryč, zatímco se ještě snažil zasáhnout. Ruce měl připravené, jako by konec nebyl konec. Většinou se nechal odtrhnout. Působil klidně na to, kolik odporu kladl. Tvářil se jako někdo, komu bylo něco odebráno příliš brzy. Ostatní ho nesnášeli. Každý, kdo s ním stál v ringu, si odnesl následky. Výhru pak hodil tomu nejvíc poznamenanému jako náplast na tělo i hlavu. Po takových nocích byl klidnější. Soustředěnější. Možná proto univerzitu zvládl líp, než by čekal. Konec studií ale nepřišel s úlevou. Diplom byl jen důkazem, že to nejklidnější období jeho života skončilo. Z Curychu odjel tiše. Bez loučení, bez slibů. Díval se na obvázané ruce, které už dávno zakrývaly zahojené rány. Nosil je dál, aby vypadal jako každý jiný. Čtyři dny ve vlaku ho zničily. Jak se má vrátit domů jako někdo, kdo právě přijel z „dovolené“?

 

Притворяясь будущему в стране без будущего

Pretending there is a future in a country without one

​

Nikdo na nádraží nečekal, žádné objetí, žádná okázalost. Andrei se vrátil domů, jako by se nikdy neodstěhoval. Volnogorsk ho nepřivítal. Dům, který spíš připomínal palác hluboko v lesích, stál jako dřív, chladný, uzavřený, s tichými místnostmi. Otec byl první, koho uviděl. Neobjali se, nestálo to ani za pokus. Stáli proti sobě rovně jak podle pravítka a mlčeli. Otec si ho prohlížel pohledem, jakým se hodnotí výstavní králík, bez vřelosti a bez náznaku lásky. Neptal se na studia ani na cestu, všechno, co chtěl vědět, už věděl. Řekl jen, že se zítra půjdou podívat na podnik, a tím to skončilo. Bratři byli o něco vřelejší, jeden se nuceně usmál a druhý si ho jen neutrálně prohlížel. Rivalita začala brzy, i když ji Andrei tehdy ještě neviděl. Roman se hned vyptával na všechno možné, chtěl znát každý detail, vzal mladšího bratra kolem ramen a odtáhl ho stranou, kde mohli mluvit bez svědků. Victor na něj nepřátelsky zíral a pak ho poplácal po zádech, spíš gesto než skutečné přivítání. Matka chyběla hmatatelně, za ty roky se z ní stala jen osoba z dopisů, kamarádka na papíře, od které už nic víc nečekal. Usadili se v salonku u krbu se sklenkou koňaku, stranou od zbytku domu, kde je nikdo nebude rušit. A přesto tu byla Katya. Nepřišla hned, nestála v hale a nečekala na jeho příjezd. Objevila se až později, když už měli bratři připito. Byla klidná, hlavu lehce skloněnou. Ekaterina byla omegou jejich smečky, starší než všichni synové Mikhaila, a přesto měl Andrei pocit, že si ji pamatuje menší a bázlivější. Řekla jeho jméno tiše a on odpověděl stejně. To byl celý jejich rozhovor. Usmála se a stejně tiše, jako přišla, místnost opustila jako stín. Večer proběhl formálně. Jídlo, krátké věty, žádná přehnaná nostalgie. Nebylo na co vzpomínat a cítil se tu víc cizí než ve Švýcarsku. Otec mluvil málo, bratři víc, konverzaci drželi při životě hlavně ostatní členové rodiny a smečky, Katya téměř celý večer mlčela. 

Druhý den otec splnil, co slíbil. Věci se měly jinak než před válkou a jejich podnikání nebylo výjimkou. Do Švýcarska tehdy neodešel jen syn, ale i většina rodinného jmění a část lidí. To, co zůstalo v Rusku, už nebylo doopravdy jejich. Bylo to jako spát v půjčené posteli a sedět v půjčené kanceláři, všechno působilo jako na dluh. Nikdo si z toho navenek nic nedělal. Peníze tekly ze zahraničí už před válkou a teď bylo jen zřejmější, že pokud chtějí žít dál na vysoké noze, měli by podnikat hlavně na západě. Jenže tam se nikdo nechystal. Zázemí existovalo a mohli se kdykoliv přesunout, ale s tím, jak blízko měl otec i bratři k režimu, to nepřipadalo v úvahu. Podnik jim oficiálně nepatřil, prakticky se nezměnilo téměř nic. Stejné budovy, stejné stroje, stejní lidé, jen nad tím vším visela státní pečeť a neohlášené kontroly. Zbrojovka byla znárodněná, ale ponechaná v dobrých rukou. Andrei nastoupil jako ředitel bez okázalosti a práce se příliš nelišila od té, kterou dělal jeho předchůdce. 

Ten večer neměl být ničím výjimečný. Večeře probíhala jako vždy - dlouhý stůl, těžké ticho přerušované jen příbory a otcovy stručné poznámky. Úplněk visel nad sídlem, ale nikdo ho nekomentoval. První proměna se čekala v těchto letech, jenže nikdo neurčil den. Andrei si nejdřív všiml, že slyší příliš mnoho. Tlumený rozhovor se změnil v jasná slova, slyšel každý pohyb, každý nádech. Pachy ztěžkly, víno bylo odporně sladké, maso příliš syrové. Srdce mu začalo bít silněji. Otcův pohled ho přikoval dřív, než přišel první tlak. Nebyla to čistá bolest, spíš pocit, že mu někdo přepisuje tělo zevnitř. Svaly se napjaly, klouby ztěžkly, prsty se zaryly do dřeva. Druhá vlna už bolela víc, kůže se napjala přes lopatky, čelist se stáhla tak silně, že mu zapraskalo v zubech. Když vstal, židle spadla dozadu. Nečekal na svolení, tělo už vedl instinkt. Vyšel ven právě ve chvíli, kdy třetí vlna srazila jeho tělo k zemi. Kosti se přeskupily s tlumeným praskáním, hrudník se rozšířil, hřbet prohnul. Chvíli to trvalo, než byla transformace dokončena, každá minuta byla jako peklo na zemi. Když se nadechl, nebyl to lidský dech. Svět explodoval v barvách pachů a zvuků. Slyšel kroky skrz zdi, cítil krev, pot i vlhkou hlínu. A v tom všem byl jediný impuls. Lov. Nebyl to hlad v žaludku, ale potřeba zakousnout se. Pár odvážlivců přišlo na terasu, aby zkontrolovali situaci, ale viděli už jen mizející bílou siluetu. Rozběhl se do zahrad a dál k lesu. Té noci lovil zvěř a krev ho uklidňovala, ale vlk se po nasycení nestahoval, naopak bloudil. Druhá noc byla horší - smysly ho zahlcovaly, každý zvuk byl hrozba. Lidská část se snažila ozvat, ale byla přehlušena. Byl podrážděný, instinktivně agresivní, stačil by malý podnět. K ránu byl již poměrně zmožený. Návrat nepřišel jako vítězství rozumu, ale jako kolaps. Proměna zpět bolela víc, protože vlk nechtěl ustoupit, chtělo to více přitvrdit. Katya ho našla v zahradách sídla vyčerpaného v trávě. Dotkla se ho až ve chvíli, kdy otevřel oči a poznal ji, pohled měl stále příliš ostrý. Nevyčítala mu nic. První dny byly nestabilní, podrážděnost přicházela ve vlnách a vlk se hlásil o slovo při každém prudším zvuku. Katya zůstávala poblíž, dohlížela, aby jedl a nabral sílu. Když se v noci budil s napjatými svaly a zrychleným dechem, byla to ona, kdo tiše seděl opodál, dokud se jeho pohled znovu nezaostřil a lidská část nezískala pevnější kontrolu. Časem se okázalo, že s vlkem mohou být i zadobře. Bohužel takové spojenectví nevydrželo dlouho. 

Do léta 1930 bylo všechno relativně konzistentní rutinou. Většinu času trávil ve svým kanclu a domů se vracel jen z nutnosti. Nenacházel přízeň ani u otce, ani u bratrů. Jedinou útěchou byla tajná setkání s Katyou, která ho dokázala uklidnit. Její pravidelná přítomnost dodávala jakousi stabilitu, kterou postrádal. Rodinné večeře byly čím dál komornější a tišší, až se u stolu pro třicet dva lidí scházelo jen pět. Každý seděl dostatečně daleko od ostatních, světlo bylo tlumené a jídlo chutnalo jinak, jako by všechno začalo hořknout. Občas se střetly pohledy a následoval tichý souboj o to, kdo uhne první. Na podzim byla propast ještě hlubší. Andrei byl stále nepřítomný ve věcech rodiny i smečky, ukazoval se jen na vyžádání otce, ale i během těch krátkých setkání cítil rivalitu a odpor mezi bratry a otcem. Jako by sledoval bitvu beze slov a bez viditelných kroků, přesto věděl, že se nemýlí. Katya se u něj objevovala jako stín a tiše si povídali pokaždé, když se doma objevil. Nesnášela v tomto období už snad každého z rodiny, ale odejít nemohla. Otec podle všeho přemýšlel o dalším dítěti, jako by tím mohl napravit fakt, že nebyl dobrým otcem ani jednomu ze synů. I finanční situace začínala být tíživější. Udržet životní úroveň, na kterou byla rodina po staletí zvyklá, už nebylo tak snadné. Peněz měli dost na několik životů, ale i ty nejbezpečnější způsoby, jak je dostat ze zahraničních fondů zpět do Ruska, přestávaly být spolehlivé. Občas si hrál s představou, že by vzal Katyu ze země a jednoduše by se ztratili. Jenže jak by ji mohl někde tahat s sebou s takovým způsobem života? Přemýšlel nad tím denně, po dlouhých hodinách v papírech, pašovat šlo hůř a hůř, jejich kšefty klesly a museli si vystačit většinou se státními zakázkami. To většinou nestačilo.

 

Предчувствие зимы

A harbinger of winter

​

Zima roku 1930 byla ostrá a nemilosrdná, když se Ivan Novikov po letech v Anglii vrátil do Volnogorska. Nebyl cizincem, jeho otec býval přítelem smečky, dokud roku 1918 nezemřel, a jeho jméno tu stále mělo váhu. Přesto návraty nebývají jednoduché, Ivan už nebyl chlapec, kterého kdysi poslali pryč, ale muž s ocelovým klidem a tvrdším pohledem. Mikhail mu dovolil vstoupit do smečky bez zbytečných slov, jako by tím splácel starý dluh jeho otci. Během Ivanova studia se smečka jeho otce rozpadla a on se neměl kam jinam vrátit než k Andreiovi. Znovu se sblížili nenápadně, bez velkých gest, dlouhými večery v kanceláři nad plány výroby a ještě delšími rozhovory, které končily až nad ránem. Ivan byl jediný, kdo si dovolil s Andreiem nesouhlasit přímo do očí, a zároveň jediný, komu to Andrei toleroval. Postupně mezi nimi vzniklo tiché spojenectví, pevnější než přátelství z internátu. 

Smečka ve Volnogorsku měla pevně daný řád. V jejím čele stál alfa Mikhail jako Verkhovnyj Volk - nejvyšší autorita, jejíž slovo nebylo zpochybňováno, tedy alespoň navenek. Po jeho boku stála nejvyšší beta Victor jako Těň Vožaka, stín vůdce, muž vykonávající rozhodnutí, která se nevyslovovala nahlas. Roman, na prakticky stejně vysoce postavené pozici jako Victor, ačkoliv se trpce vždy cítil zanedbatelnější, zastával roli Sovetnika. Byl to rádce a diplomat, jenž jednal navenek a tlumil menší spory uvnitř. Pod nimi fungoval Bojevoj Krug, svazek šesti nižších bet tvořících ochranné jádro smečky. V jeho čele stál Izbrannyj Krugom - Andrei, zvolený samotnými muži. Nejen. protože byl synem alfy, ale protože jej přirozeně chtěli následovat. Kruh tvořili Andrei, Ivan Novikov, Makar Volkov, Grigory Krestov, Konstantin Gromov a Artyom Krylov. Jejich loajalita držela vnitřní rovnováhu a jejich soudržnost byla tichým pilířem alespoň nějaké moci.  

První skutečný rodinný střet přišel v létě 1931, po jedné z večeří, kdy Roman před ostatními naznačil, že Andrei vede podnik „příliš měkce“. A když Roman dodal, že bez otcova jména by byl jen přeučený student ze Švýcarska, napětí prasklo. V salonku stranou od jídelny chytil po večeři Romana za límec a bez varování mu vrazil pěstí do tváře. Roman se vrhl zpět, srazil ho na stůl a rozbil při tom sklenici. Rvačka trvala jen pár vteřin, než je od sebe odtrhli ostatní, ale krev na koberci a Romanův nateklý ret zůstaly jako tiché potvrzení, že tohle už není sourozenecká hádka. Od té chvíle si dávali pozor nejen na slova, ale i na to, kdo stojí poblíž. Vlastně celá atmosféra smečky byla velmi zvláštní. Nejdřív to nebylo nic konkrétního, jen změna nálady. U stolu se přestalo mluvit otevřeně, část mladších členů smečky začala odcházet ze společných porad dřív, než Mikhail domluvil. Roman byl neklidný, častěji mizel z domu a vracel se s podrážděným výrazem, jako by nesl cizí slova v hlavě. Nikdo neviděl Victora, jak ty nitky tahá. Naopak, před otcem působil loajálně a rozumně, občas dokonce uklidňoval napětí, které sám vyvolal. Roman byl ten, kdo mluvil příliš hlasitě, kdo zpochybňoval rozhodnutí a testoval, kdo přikývne. A zatímco se pozornost soustředila na něj, skutečné přesvědčování probíhalo tiše - po lovu, při hlídkách, v krátkých rozhovorech beze svědků, kde se z pochybností stávaly názory a z názorů loajalita k jiné budoucnosti. Zpočátku se zdálo, že napětí vychází jen zevnitř rodiny, ale brzy bylo patrné, že některé otázky mají cizí původ. Do Volnogorska začali jezdit lidé, kteří se tvářili jako inspektoři či zástupci úřadů, a jejich rozhovory s Victorem a Romanem bývaly delší, než bylo nutné. Mluvilo se o loajalitě ke státu, o nové době a o tom, že staré vedení nemusí být vždy nejspolehlivější. Nebylo řečeno nic přímo, ale mezi řádky bylo zřejmé, že kdo chce zachovat postavení a podnik, musí se přizpůsobit. A přizpůsobení mohlo znamenat i změnu v čele smečky. Roman byl nervózní, podrážděný, jako by na něj někdo tlačil víc, než dokázal unést. Victor naopak působil klidněji než kdy dřív - jako muž, který už ví, jaké řešení se od něj očekává. 

Na druhé straně stáli vlkodlaci, kteří zůstali věrní Mikhailovi, vychovaní ještě v době, kdy slovo alfa něco znamenalo. Stáli za tím, že by Mikhail zatím neměl být nahrazen. Začali si říkat Volkodavové, napůl posměšně, napůl s respektem. Byli to synové starých spojenců, muži, kteří vyrostli po boku Mikhaila. Bylo jedno, jaké měli postavení, jádro bylo tvořeno betami pod Andreiem a kruh doplňovaly starší gammy. Na ty jediné se Andrei mohl plně spolehnout. Často vysedávali dlouhé hodiny v saloncích města daleko od uší, které neměly jejich rozhovory slyšet, plánovali, jak může situace vypadat dlouhodobě. Muži se dohodli, že bude nejlepší pojistit si zisky a podnikání spíše v zahraničí. Udržet Mikhaila u moci sice byla priorita, ale jednoduše by vyčkali, až otec odejde sám. Bratři ať si pak dělají s rodinným dědictvím a sídlem, co chtějí. Výsledkem bylo, že Ival odjel ještě během zimy 1931 s dalšími Volkodavy do zahraničí. Andrei by se nejraději přidal, ale přece by tu nemohl nechat Katyu. Po první proměně mezi nimi zmizela poslední opatrnost. Nešlo o náhlý zlom, spíš o tiché přijetí toho, co už mezi nimi dávno bylo. Nosila mu čaj do pracovny, když věděla, že zůstane dlouho nad papíry, beze slov mu upravila obvaz na ruce po boxerském tréninku, aniž by se ptala, odkud jsou modřiny. On jí na oplátku začal vyhrazovat čas, který jinak nedával nikomu - krátké procházky po zahradě, tiché rozhovory v knihovně, brával ji ven za zábavou. Jejich rozhovory se prohlubovaly. Mluvili o odchodu ze země, o světě za hranicemi, o tom, jak by mohl vypadat život mimo Volnogorsk. Katya snila tiše, bez velkých slov, ale její představy byly konkrétní. Andrei poslouchal a poprvé si připouštěl, že by opravdu mohl všechno nechat za sebou. Jenže pokaždé, když o tom začali mluvit vážně, připomněla se realita, její postavení omegy, jeho povinnosti vůči smečce, otcův dohled. Blízkost mezi nimi už nebyla jen duševní. Sdíleli postel v jejím pokoji nebo v prázdných křídlech domu, vždy opatrně, vždy s vědomím, že by stačilo jediné špatné slovo a jejich vztah by se stal zbraní proti nim. Katya mu důvěřovala bezvýhradně, i v jeho temnějších chvílích, kdy byl podrážděný nebo uzavřený. A právě tahle důvěra ho svazovala víc než jakýkoli příkaz. 

Mikhail na to nepřišel náhodou. Nepotřeboval přímý důkaz, stačilo mu několik pohledů u stolu, způsob, jakým se Katya zastavila u Andreie o vteřinu déle, než bylo vhodné, a jak Andrei ztichl pokaždé, když o ní někdo mluvil. Nevyvolal scénu. Jen si jednoho večera nechal syna zavolat do pracovny. Mluvil klidně, téměř unaveně. Připomněl mu, co Katya pro smečku znamená, že omega není odměna ani osobní útěcha, ale nástroj rovnováhy. Řekl, že city jsou slabost, kterou si budoucí vůdce nemůže dovolit, a že pokud Andrei neudrží odstup, někdo jiný toho využije. Nevyhrožoval přímo, ale naznačil, že pokud by bylo třeba, Katya může být „přesunuta“ jinam. S Katyou mluvil zvlášť. Její rozhovor byl kratší a tvrdší. Připomněl jí, odkud přišla a komu vděčí za pohodlný život, který jí byl dopřán. Nezvýšil hlas, ale dal jí jasně najevo, že její role není volbou. Když oba odcházeli z jeho pracovny, nic se navenek nezměnilo. 

 

Почва уходит из-под ног

Losing the ground beneath one’s feet

​

Ve Volnogorsku bylo ten večer příliš ticho. Ne to běžné, na které si člověk zvykne, ale prázdné, natažené ticho domu, který přišel o polovinu obyvatel. Většina smečky byla s Mikhailem v Leningradu, oficiálně kvůli jednání se státní komisí. Hlavní sídlo zůstalo rozsvícené jen v několika oknech, světla působila spíš jako kulisy než skutečný život. Severní křídlo bylo téměř neobývané. Chodby tam voněly prachem a starým dřevem, služebnictvo se drželo dál a nikdo neměl důvod tam chodit. Právě proto si Roman a Victor vybrali tohle místo. Nevyhlásili žádnou poradu, nic nenasvědčovalo mimořádné události. Jen několik mužů se během večera nenápadně přesunulo z hlavní části domu právě tam. Katya zůstala v sídle. Neměla důvod odjíždět a nikdo jí to ani nenavrhl. Pohybovala se tiše jako vždy, téměř splývala se stěnami. Když ji Roman požádal o krátký rozhovor stranou, nebylo to nic, co by budilo podezření. Jen další z těch drobných, všedních situací, které se v domě děly denně. Ve stejnou dobu seděl Andrei v kanceláři podniku několik kilometrů odtud. Stůl byl pokrytý plány, účty a mapami Evropy. Ivan stál u okna a mluvil o trasách přes Finsko, o kontaktech ve Švýcarsku, o tom, kolik lidí by bylo možné přesunout bez pozornosti. Byla to spíš pojistka než skutečný plán, ale všichni cítili, že doba, kdy by se mohli rozhodnout odejít, se blíží. Když přišel muž s informací, nevypadal jako hrdina. Spíš jako někdo, kdo si právě uvědomil, že stojí na špatné straně. Řekl jen pár slov. Katya. Dnes večer. Severní křídlo. V místnosti zůstalo ticho.

Andrei nic neřekl, jen si pomalu nasadil rukavice a sevřel čelist tak silně, až mu zaskřípaly zuby. Ivan mezitím beze slov sáhl po pistoli a zasunul ji pod kabát. Nikdo nemusel mluvit, ale stejně všichni přítomní věděli, že je to malér. U východu se k nim přidali ještě dva další muži. Nikdo se na nic neptal. Mlčky naskákali do auta, motor vozu naskočil napoprvé a cesta k Volnogorsku trvala sotva deset minut. Andrei během jízdy stále neřekl ani slovo. Neptal se, kolik mužů může být uvnitř, ani kdo přesně stojí za informací. Motor zhasl ještě před branou. Nechtěli hluk navíc. Zbytek cesty došli pěšky, podél stromů, kde světlo z domu nedosáhlo. Brána byla otevřená, jen s jedním mužem na hlídce. Ivan k němu došel první, sevřel mu čelist dlaní a stáhl ho do stínu dřív, než stačil vykřiknout. Ozval se krátký, tlumený náraz o zeď a tiché zapraskání. Muž se sesunul k zemi. U vstupu do severního křídla stáli další dva. Jeden kouřil, druhý měl ruce založené na prsou. Andrei nezrychlil krok, jen zvedl ruku v gestu, které by mohlo znamenat otázku. Muž s cigaretou zaváhal, a to stačilo. Jeden z Volkodavů mu zezadu přitiskl loket k hrdlu a držel ho, dokud muž neupadl do bezvědomí. Druhý hlídač sáhl po zbrani, ale Andrei byl u něj dřív. Úder šel přímo na hrtan a následoval krátký, přesný pohyb stříbrného nože mezi žebra, který ukončil jeho život. Chodba zůstala tichá. Těla odtáhli do postranní místnosti a dveře přivřeli. Teď už mezi nimi a severním křídlem nestál nikdo. Přesto bylo jasné, že skutečný odpor teprve přijde. 

Katya ležela na podlaze, tělo nepřirozeně stočené na boku, tmavá krev se vpíjela do koberce pod ní a stékala do spár mezi parketami. Oči měla otevřené, ale prázdné. Roman ležel jen pár kroků od ní, na zádech, s rozříznutým hrdlem. Victor stál mezi nimi. V ruce držel nůž, jehož čepel byla rudá po celé délce. Andrei byl u jejího těla dřív, než si dokázal přiznat, že už se neprobudí. Koleny tvrdě dopadl na podlahu, sevřel ji pod rameny a stáhl k sobě. Byla těžká. Příliš těžká. Teplo už z těla mizelo. Prsty jí přejel po krku a hledal tep. Nic. Stiskl ránu pod žebry, jako by jí ještě mohl zachránit život. Krev mu obarvila ruce během několika vteřin. Zvedl hlavu až po chvíli. Uvědomil si, že nebyla jedinou osobou v místnosti. Roman ležel o pár kroků dál, hrdlo otevřené. Řez byl čistý. Rozhodný. Victor si uvědomil, že nastal čas odrecitovat svou předpřipravenou řeč jako oscarový herec. Hrál svou roli přesvědčivě, když nejmladšímu bratrovi místo pravdy líčil, jak se Roman zbláznil a že ho nestačil zastavit dřív, než Ekaterině ublížil. Andrei bratra téměř neposlouchal. Držel Katyu u sebe, prsty zabořené do hebké kůže, jako by ji mohl přitáhnout zpět. Místnost byla tichá až nepřirozeně. Když konečně zvedl hlavu, jeho oči už nebyly zmatené. Byly prázdné. V tu chvíli vpadli do místnosti i Ivan s dalšími dvěma muži, kteří dorazili s nimi. Scéna, která se jim naskytla, nebyla tím, co si představovali. Nikdo nečekal, že to celé zajde tak daleko. Ivan vešel do místnosti a zastavil se jen na vteřinu. Pohled přejel z Katyi na Romana a nakonec na Victora. Všechno pochopil, aniž by kdokoli cokoli řekl. Victor už měl nůž položený na podlaze, ruce zvednuté, dech zrychlený, ale hlas pod kontrolou. Mluvil rychle a přesně, bez jediného zaváhání. Tvrdil, že Romana šel uklidnit. Že se dozvěděl o jeho plánu unést Katyu na žádost režimu. Že Roman zpanikařil, když se začala bránit. Že ji Roman zabil. A že jeho pak musel zastavit právě Victor. Vina nakonec padla na toho, kdo už se nemohl bránit. Byla to jediná noc v životě, kdy si Andrei dovolil truchlit. Seděl u jejího těla až do rána, zatímco se zpráva o Romanově „šílenství“ šířila domem. 

​

Глава, после которой лучше исчезнуть

A chapter best followed by disappearance

Pouhé dva dny po incidentu, 14. 6. 1938, byla Katya pohřbena bez okázalosti. Jen Andrei s muži zůstali i po obřadu, aby se s ní naposledy rozloučili. Plánovali odchod z Ruska a teď byla mrtvá. Andrei zůstal bez jediné stability v životě. Jeho psychický stav se opět začal zhoršovat. Už ho neměl kdo utišit ani vrátit zpět do rovnováhy. To ale nebyl jediný pohřeb, který se ten týden konal. Roman byl oficiálně označen za nestabilního, za muže, který zradil důvěru státu i rodiny. A právě během Romanova pohřbu přijeli muži z režimu. Černé vozy zastavily před sídlem bez oznámení. Dokumenty byly připravené, obvinění přesná - šlo o zneužití státního majetku, nezákonné manipulace s výrobou a skrytou síť distribuce mimo oficiální kanály. Mikhail byl zatčen před zraky všech. Neprotestoval. Jen se naposledy podíval svým synům do tváří. Andreie k němu nepustili. Victor stál opodál, mlčel, tvářil se zdrceně. O několik dní později přišla zpráva o rychlém procesu. A o popravě. Andrei se to dozvěděl z úředního sdělení doručeného do kanceláře podniku. Suché, bez emocí, se státní pečetí. Nepustili ho k soudu. Nepustili ho k rozloučení. Tělo nevydali. Ivan začal kopat v účetnictví. V archivech podniku našli kopie interních hlášení, která někdo posílal přímo na ministerstvo - podrobné, přesné, s daty, která odpovídala jen úzkému okruhu lidí. Některé nesly parafu, která byla až příliš podobná Victorovu rukopisu. Pak našli ještě víc. Dopis. Neodeslaný koncept, uložený mezi osobními papíry jednoho z Victorových nejvěrnějších. Zmínka o „nutnosti odstranit překážku starého vedení“ a o tom, že únos omegy bude vhodný spouštěč všeho. Datum odpovídalo týdnu před osudovou nocí. To už nebyla paranoia. Andrei ten papír držel dlouho v ruce. Krev na něm nebyla, jen inkoust. Ale váha byla stejná. Victor nejen že věděl. On celý řetězec událostí uvedl do pohybu. Katya byla nástroj. Roman byl obětní beránek. Otec představoval poslední krok v celém plánu.

Papíry se ještě nestihly sesunout ze stolu, když se v přítmí pracovny nejstaršího bratra zableskla stříbrná čepel. Úder přišel nízko, šikmo zespodu, a Andrei ucítil, jak mu kov projel těsně nad pasem na levé straně. Stříbro pálilo, jako by mu někdo zatlačil rozžhavené železo přímo do masa. Zavrávoral, ale neustoupil. Druhý útok zachytil včas. Sevřel Victorovo zápěstí a prudce s ním trhl ke stolu. Dřevo zapraskalo, další papíry se rozletěly po podlaze. Krev mu prosakovala košilí, teplá a lepivá, ale adrenalin držel bolest stranou. Srazili se k zemi, převraceli židle, naráželi do nábytku. Victor útočil přesně, bez jediného zbytečného pohybu, snažil se dostat čepel výš, najít další měkké místo. Akorát se dostali opět zpět na nohy, než jej Andrei zatlačil až ke krbu, podrazil mu rovnováhu a přetočil ho na záda. Victor tvrdě dopadl na podlahu a v tom samém okamžiku už nad ním Andrei klečel, kolena pevně sevřená po stranách jeho boků. Victor oběma rukama svíral Andreiova zápěstí a snažil se čepel udržet co nejdál od svého hrdla. Svaly se jim třásly námahou, žíly vystoupily na předloktích, ostří se zastavilo jen pár centimetrů od krku. „Chtěli jsme ji jen přesunout, měla žít,“ vyrazil ze sebe Victor přerývaně, když mezi nimi ostří kmitlo o další milimetr blíž. „Postavila se mezi mě a Romana, když jsem ho chtěl zabít. Ne ji. Byla to nehoda.“ Jeho oči se vpíjely do Andreiových, hledaly v nich trhlinu. „Snažil jsem se ho tehdy zabít. Ona mi vstoupila do cesty. Nelžu ti!“ Na okamžik jako by se čas natáhl, napětí v pažích povolilo o sotva znatelný zlomek. Victor toho využil, zkusil změnit úhel, zatlačit proti Andreiovu sevření a vytrhnout si převahu. Pak Andrei změnil pohyb. Bylo jedno, že Victor mluvil pravdu. Bylo to úplně jedno, Katya byla stejně mrtvá. Místo plynulého tlaku začal prudkými, krátkými údery bušit do rukojeti nože. Jednou, podruhé, potřetí. Každý náraz tvrdší než předchozí, poháněný spalující bolestí ze stříbrné rány i soustředěnou nenávistí. Čepel se zaryla do kůže, Victorovy prsty povolily o zlomek, další úder ji posunul hlouběji. Krev vytryskla horká a tmavá, potřísnila Andreiovy ruce i tvář. Ještě jeden náraz a ocel projela skrz hrdlo, odpor náhle zmizel. Victorovo tělo se napjalo a pak ochablo. Andrei nad ním zůstal několik vteřin, jako by potřeboval jistotu, že už se nikdy nezvedne. Teprve potom pustil.

Victorovo tělo ještě nevychladlo, když se po domě začaly šířit první zvuky pohybu. Ne křik, ne otevřená panika - spíš rychlé, tlumené kroky a zabouchnuté dveře. To začali krysy utíkat. Andrei je nenechal pronásledovat. Ne tu noc. Nebyl čas. Krev na podlaze ještě nezaschla, když začal vydávat pokyny. Stručné, přesné, bez emocí. Dům byl kompromitovaný. Otec byl mrtvý. Victor byl mrtvý. Režim už věděl příliš mnoho. To, co zůstalo, bylo třeba vyvést dřív, než si někdo přijde pro zbytek. Ivan pochopil bez vysvětlování. „Továrna. Vezměte všechno,“ řekl Andrei. Ivan přikývl a vyrazil. Dva Volkodavové s ním. Do kanceláře podniku se dostali zadním vstupem. Trezor otevřeli bez hluku. Vynášeli složky po deskách, účetní knihy, seznamy odběratelů, kopie neoficiálních objednávek, jména prostředníků na jihu i na západě. Plány, které neměly existovat. Šifrované poznámky. Staré dohody s lidmi, kteří už možná nežili. Nebylo možné vzít všechno. Ivan třídil rychle, bez sentimentu. Co bylo nepodstatné, zůstalo. Co mohlo někoho usvědčit, zmizelo do beden. Většina dokumentů skončila v kamnech. Oheň pohlcoval jména i podpisy, papír se kroutil a černal. Ve Volnogorsku mezitím Andrei otevřel starý archiv v severním křídle. Rodinné záznamy, genealogie smečky, přístupové klíče k zahraničním účtům. Šperky nebyly prioritou. Hotovost ano. Cizí měna. Zlaté slitky ukryté za falešnou stěnou v pracovně. Služebnictvo dostalo výplatu a rozkaz zmizet. Andrei prošel místnostmi bez spěchu, držel si během toho čerstvě obvázanou a zašitou ránu. Grigory nebyl nejlepší lékař, ale zatím to stačilo. Severní křídlo nechal na konec. Tam se nezastavil dlouho. Benzínu měli dost.  Oficiálně byl přidělován pro podnikové účely, neoficiálně si Volkodavové vzali víc, než kolik kdo zkontroluje. Sudy rozmístili v přízemí, pod schodištěm, v knihovně, v salonku. Staré dřevo bylo suché. Závěsy těžké a nasáklé léty kouře. Stačilo málo. Když oheň chytil, nehořelo to okamžitě dramaticky. Nejdřív jen tiché praskání, pak hlubší dunění, když plameny našly trámy. Skla oken se začala deformovat, pak praskat. Kouř stoupal vysoko nad lesy, tmavý sloup proti noční obloze. Andrei stál dostatečně daleko, aby cítil žár, ale ne tak blízko, aby mu kouř zahalil výhled. Volkodavové stáli za ním. Ivan po jeho pravici. Nikdo nemluvil. Když se střecha konečně propadla a plameny pohltily hlavní křídlo, Andrei se otočil jako první. Nebyl to dramatický odchod. Jen krok směrem k cestě, kde čekaly vozy. Hranice už nebyly otevřené tak jako dřív, ale stále existovaly neoficiální cesty. Přes Finsko, přes Baltské moře, přes lidi, kteří byli zvyklí neklást otázky. Dokumenty byly připravené. Jména upravená. Peníze rozdělené. Opouštěli zemi ne jako rodina, ale jako skupina mužů bez domova. Za nimi zůstaly jen doutnající trosky a příběh, který režim přepíše podle potřeby. A před nimi Evropa, která se sama začínala třást. 

Sergei rozdělil hotovost do tří částí. Zlato nenechal pohromadě a dokumenty rozdělil podle rizika - šifry zvlášť, jména zvlášť, přístupy k účtům odděleně, aby v případě zadržení jedné skupiny zbytek přežil. První skupinu vedl Ivan směrem na severovýchod lesní trasou, kterou dříve využívali k neoficiálním přesunům materiálu. Spoléhal na staré pašerácké kontakty, které stále fungovaly za tvrdou měnu a bez zbytečných otázek. Druhou skupinu vedl Sergei pod obchodním krytím s falešnými doklady připravenými měsíce předem. Papírově šlo o technické konzultanty přesunující se kvůli zahraničnímu kontraktu. Třetí skupinu vedl Andrei s Makarem. Nesli část nejcitlivější dokumentace a klíče k zahraničním účtům. Pohybovali se odděleně, vyhýbali se hlavním cestám, vlak využívali jen tam, kde to bylo bezpečné. Jinak volili nákladní vozy a lesní přechody mimo oficiální kontrolní body. Na finské hranici stačil úplatek a krátký rozhovor. Strážný se podíval jinam. Ve Finsku se nezdrželi ve velkých městech, ale rozptýlili se do odlehlých míst, pronajatých místností a starých srubů pod jinými jmény. Čekali jen proto, aby si ověřili, že po nich nikdo bezprostředně nejde. Jakmile si byli jistí, že režim má jiné starosti než zbytky smečky z Volnogorsku, přesunuli se dál, nejprve do Švédska lodí pod obchodní zástěrkou, poté vlakem přes Německo do Švýcarska, každý jiným jménem a jiným příběhem. Do Curychu dorazili postupně, a teprve tam se znovu sešli. Bankovní trezory otevřeli bez emocí. Rodinné prostředky uložené mimo dosah režimu zůstaly nedotčené. Andrei si poprvé od oné noci dovolil zastavit. Neměli domov ani smečku, jen peníze, kontakty a nové identity. Měli seznam těch, kteří utekli, a věděli, že lov nezačne hned. Nejdřív museli přežít. Tím dnem nezačal nový život, jen dlouhý přesun bez konce. Během následujících desetiletí se stěhovali z města do města, ze země do země, měnili jména rychleji než kabáty a nikdy nezůstávali dost dlouho na to, aby zakořenili. Švýcarsko, Francie, Británie, Balkán, později Jižní Amerika - všude měli obchod, kontakt nebo stopu, kterou stálo za to sledovat. Podnikali, investovali, obchodovali se zbraněmi i informacemi, vstupovali do konfliktů jako žoldáci nebo „poradci“, někdy stáli v zákulisí, jindy přímo na frontě. Každá válka byla příležitost i krytí. Každý přesun mohl být útěk nebo lov. Nezapomněli na jména těch, kteří stáli po Victorově boku. Některé dostihli, jiné pohltil chaos doby, někteří zemřeli rukou někoho jiného dřív, než se k nim dostali. I Volkodavové postupně ubývali. Ne dramaticky, ne najednou, ale jistě. Kulky se stříbrem, sabotáže, špatná rozhodnutí, příliš odvážné operace, penze. Zůstávali jen ti nejodolnější. Život nebyl hrdinský, byl tvrdý a vyčerpávající. Zatímco ostatní si zvykali na nový svět, Andrei si zvykal na něco jiného. Na prázdno, které po tom všem zůstalo. Vše mělo negativní dopad na jeho soužití s vlčí částí. Proměny přicházely prudčeji, návraty trvaly déle. Vztek měl blíž k povrchu, stačilo málo. To, co kdysi svíral pevně, mu občas proklouzlo mezi prsty. A právě tady začíná skutečný příběh těch devadesáti let. Rok po roce. Město po městě. Lov po lovu.

​

Бизнес войны

The Business of War

Po Curychu nezůstali dlouho nečinní. Švýcarsko bylo bezpečné pro kapitál, ne pro ambice ani krytí, a Andrei to věděl už v okamžiku, kdy poprvé zkontroloval rodinné účty. Peníze byly jistota, ale ne řešení. Už na podzim 1938 rozdělil muže podle schopností a temperamentu. Sergei zůstal pevně napojený na bankovní struktury v Curychu a Ženevě, spravoval fondy, připravoval falešné identity a vytvářel síť společností, které umožňovaly přesuny bez zbytečných otázek. Lev a Oleg budovali obchodní vazby ve Francii a Británii, kde se rodila nová průmyslová a vojenská infrastruktura. Andrei, Makar, Artyom, Kirill a Konstantin se začali přesouvat směrem k Balkánu, kde napětí rychle přerůstalo v otevřený konflikt. Ivan se na rozdíl od Andreie držel převážně v Británii, oficiálně jako podílník a technický konzultant nové zbrojní výroby, neoficiálně jako koordinátor toků zbraní, financí a informací, které skupinu držely nad vodou a zároveň mimo oficiální seznamy. Rok 1939 přinesl válku a s ní prostor, ve kterém se Volkodavové pohybovali přirozeně. Andrei operoval převážně na Balkáně a v severní Itálii, někdy jako poradce místních sil, jindy jako součást nepravidelných jednotek, ale nejčastěji jako samostatná úderná skupina bez insignií a bez oficiální příslušnosti. Vstupovali do operací, kde bylo třeba odstranit konkrétní osobu, zničit sklad, přerušit zásobovací linii nebo „vyčistit“ horský přechod. Pokud došlo na proměnu, dělo se to mimo dohled, v lesích, v ruinách, v místech, odkud nikdo neměl odejít živý. Nikdy před regulérní armádou, nikdy tam, kde by přežil svědek schopný mluvit. V letech 1940-1942 byl Andrei téměř nepřetržitě v pohybu. Balkán mu vyhovoval svou roztříštěností a šedými zónami loajality. Plánoval noční zásahy a osobně vedl několik operací s vysokým rizikem. Makar byl jeho přímou sílou, Artyom byl ochotný jít do nejtvrdších akcí, Kirill zajišťoval průzkum a tiché eliminace.

Roky 1943-1944 přinesly únavu. Konstantin přežil výbuch muničního skladu, který by člověka zabil okamžitě, ale od té doby nebyl tak rychlý jako dřív. Artyom několikrát unikl smrti jen o vteřiny. Andrei zůstával efektivní, ale měnil se charakterem. Po některých operacích zůstával stranou ostatních, tišší, agresivnější, méně předvídatelný. Ivan si toho všímal i na dálku - z tónu zpráv, z délky odpovědí, z načasování návratů. Rok 1945 uzavřel evropskou válku, ale jim nepřinesl klid. V ruinách Německa a Rakouska se začaly objevovat informace o lidech napojených na Victorovu starou síť. Dokumenty mizely, archivy byly přepisovány a objevila se konkrétní stopa, že jeden z Victorových dvanácti odešel s ustupujícími německými strukturami směrem k Jižní Americe, pravděpodobně do Argentiny. Do Jižní Ameriky neodjeli jako investoři, ale jako predátoři se seznamem. Ivan zůstal část roku 1946 v Británii, aby stáhl kapitál a zabezpečil evropské zázemí, Sergei pracoval mezi Švýcarskem a novými kontakty v Montevideu. Andrei s Makarem, Artyomem a Kirillem dorazili do Buenos Aires pod krytím technických specialistů napojených na poválečné průmyslové projekty. Argentina přijímala příliš mnoho mužů s novými jmény a starými hříchy. A mezi nimi byl i jeden z Victorových. Andrei jej sledoval týdny. Neútočil. Čekal. Cíl se držel mezi lidmi a proměňoval se jen mimo město, v mokřadech u řeky. Když přišla noc bez měsíce, Andrei nešel jako muž. Šel jako vlk. Střet proběhl mimo dohled, v bahně a rákosí. Nebyl to duel, byla to poprava. Útok šel přímo na hrdlo a páteř, bez zaváhání, bez druhé šance. Tělo nezůstalo pohromadě a voda odnesla zbytek. Jeden z dvanácti byl pryč. V roce 1947 byl v Evropě zatčen jeden z lidských kolaborantů Victorovy sítě a zemřel během eskorty při „pokusu o útěk“. Cizí ruce udělaly práci za ně. Andrei si jen odškrtl jméno. V roce 1948 se objevila další stopa, tentokrát v severní Itálii, kde se jeden z Victorových vlků pokusil navázat kontakt s místní smečkou výměnou za ochranu. Lov proběhl rychleji než v Argentině. Nebyla to Andreiova práce. Kirill jej vystopoval a Makar dokončil zásah během noční přestřelky v horském průsmyku. Stříbro a oheň ukončily trápení dalšího vlka. Druhý z dvanácti byl mrtvý. Do roku 1949 se Volkodavové pohybovali mezi Buenos Aires, Montevideem, severní Itálií a Švýcarskem, ale klid nepřišel. Stopa dalšího vlka se rozpadla v síti falešných identit. 

V roce 1952 při přesunu zbraní na paraguayské hranici najel jejich konvoj na starou minu. Výbuch zabil Grigoryho Krestova během minut. Nebyl to lov, nebyla to odplata, jen náhoda zanechaná válkou. Jeho smrt změnila dynamiku skupiny. Krátce poté se Lev rozhodl zůstat v západní Francii, kde si během let vybudoval pevné vazby s místní smečkou. Oficiálně vystoupil z aktivního jádra Volkodavů a přijal místo diplomata a prostředníka v jiné evropské struktuře, ale loajalita zůstala. Po této ztrátě se těžiště postupně přesunulo zpět do Evropy. Ivan upevňoval britskou linii, Sergei spravoval finance a krycí společnosti, zatímco Andrei operoval v šedých zónách mezi oficiálními kontrakty a neoficiálními zásahy. Lov se zpomalil. Identity se měnily, cíle mizely, informace byly stále tenčí. Podnikání sílilo, ale trpělivost se tenčila. A Andrei začínal chápat, že válka byla jednoduchá. Lov v míru byl horší. Vlk v něm reagoval rychleji, instinkt byl ostřejší a návraty do lidské podoby vyčerpávaly víc než dřív.

 

Брайтон-Бич и Ливан

Brighton Beach and Lebanon

​

Do New Yorku nepřijeli, aby něco ovládli. Přijeli, aby zmizeli v pohybu peněz. Brighton Beach byla hlučná, ale zároveň ideální ruská komunita - přístav, sklady, firmy, které papírově dělaly jednu věc a ve skutečnosti jinou. Sergei držel finance v pozadí, převody šly přes Evropu a zpět. Ivan vystupoval jako Brian Malkin, tichý investor a technický konzultant bezpečnostní společnosti, která zajišťovala ochranu skladů. Andrei používal jméno Erik Krestov, přijaté po padlém Grigorym, a držel se ještě hlouběji v pozadí. Nebyli tváří ničeho. Byli strukturou, která umožňovala, aby věci fungovaly bez otázek. Nezabírali území. Nepřebírali ulice. Drželi logistiku a informace. Když se někdo snažil jejich trasu využít bez svolení, neodpovídali válkou, ale korekcí. Účetní, který vedl dvojí knihy, zmizel během cesty domů. Jeden z prostředníků byl nalezen zastřelený v autě. Policie to připsala vnitřnímu sporu. Sklad, ve kterém se hromadily zbraně bez jejich vědomí, shořel kvůli „závadě“. Brighton Beach se učila rychle, aniž by kdo vyslovil jejich jméno. New York nebyl jen obchod. Byl to další krok v lovu. Jeden z Victorových lidských kolaborantů, který po válce unikl vyšetřování v Evropě, byl vystopován právě přes přístavní dokumentaci. Nebyl zabit Andreiem. Zmizel při cestě do New Jersey. Tělo se nikdy nenašlo. Další kolaborant zemřel o rok později při zdánlivě náhodném přepadení. Cizí ruce, cizí motiv. Volkodavové si jen odškrtli další jméno. Stopa vedla i k jednomu z Victorových vlků. Než se k němu dostali, byl nalezen mrtvý v opuštěném skladu v Queens. Hrdlo rozdrcené, páteř zlomená. Nebyla to jejich práce. Možná jiná smečka, možná starý dluh. Počítali ho však jako mrtvého. Lov nebyl vždy přímý. Někdy stačilo čekat, až svět udělá část práce za ně. 

Daniil se objevil bez okázalosti. Mladý, nečistokrevný, kolem čtyřiadvaceti, s evropským přízvukem a příliš rychlými reflexy. Pracoval krátce jako ostraha u jednoho ze skladů napojených na jejich síť. Ivan si jej všiml při incidentu, kdy reagoval dřív, než zazněl první výstřel. Měl disciplínu, ale žádné zázemí. Neměl komu patřit. Ivan jej přijal pod své krytí jako zaměstnance firmy. Daniil začal používat příjmení Malkin také - od té chvíle patřil k Ivanovi jako syn k otci. Nebylo to sice na papíře, ale ti dva byli od té doby nerozdělitelnou dvojicí. Ivan mu dal práci, výcvik a rámec. Daniil se učil rychle a bez odporu. Neptal se na minulost, nepokoušel se ji vyprávět. Respektoval hierarchii. Andrei jej sledoval z odstupu. Daniil se osvědčil při jedné noční operaci, kdy bez váhání kryl ústup během nepovedené výměny střelby a udržel pozici déle, než bylo rozumné. Brighton Beach pro ně nebyla válkou, byla šachovou partií. Když federální dohled zesílil a podsvětí začalo být příliš roztříštěné, rozhodli se stáhnout. Nepřišli o moc, protože ji nikdy veřejně neměli. Nepřišli o území, protože žádné neovládali. Prodali podíly, rozpustili firmy, přesunuli kapitál zpět do Evropy. Z USA odjeli stejně nenápadně, jako přijeli. S méně jmény na seznamu. S jedním dalším vlkem mrtvým, dvěma kolaboranty odstraněnými a jedním mladým mužem, který už nebyl sám. Daniil odjížděl s nimi. A Andrei si během té kapitoly uvědomil, že Brighton Beach nebyla jen další zastávka v lovu, byla prvním místem, kde si dovolili někoho přijmout, místo aby jen ztráceli.