BEOWULF HASTEIN
28. 06. 1306, Sauðárkrókur
Tesař a kovář | Leo Suter | Lord Darjeeling
Fatus omnia regit, sed id non significat nos ei subiici debere.
-
Bran Cornick – Marrok, pán všech vlkodlaků. Beowulfa přijal do své smečky poté, co za ním Beowulf přišel se žádostí, aby ho Bran zabil, kvůli tomu, že přestával být schopen bezpečného fungování mezi lidmi či vlkodlaky – zkrátka byl příliš starý a dominantní, čemuž Marrok nakonec nevyhověl. Namísto toho ho přijal mezi své takzvané divoké. Dostal od Brana kousek země v Kaskádovém pohoří, kde byl dost daleko od civilizace, ale zároveň dost blízko. Uznává Branovu autoritu a nijak ji nezpochybňuje, což mu ale nebrání mít občas sarkastickou poznámku. Svým vlastním způsobem mu to občasné pošťuchování Marroka pomáhá zůstat člověkem a nepropadnout bestii.
-
† Thyra – jeho dlouho mrtvá vlkodlačí družka. Ti, kdo ji znali, by věděli, že to ona do něj dostala ten sarkasmus. Byla jeho největší láskou, ale také protivníkem, který ho udržoval neustále ve střehu. Když ji nakonec musel zabít, na dlouhé roky ho to zlomilo a vlastně se s tím asi úplně nevyrovnal dodnes.
178 cm | 90 kg | Hnědá | Hnědá
Beowulf je starý, a to i na poměry svého druhu, což je stejným dílem požehnání jako prokletí, jelikož se jedná o vlkodlaka. Díky svému věku má mnohé zkušenosti, o kterých by si jiní mohli nechat jenom zdát. Má to však jeden velký problém – vlk v jeho nitru už není ani zdaleka pod takovou kontrolou jako třeba před pěti sty lety.
To má za následek, že někdy se svým okolím vychází v pohodě, a jindy stačí, abyste se jeho směrem jen podívali, a on má chuť vás uškrtit a zahrabat na zahradě hned vedle jeho jasanu. Dalo by se ale říct, že na svůj věk má svého vlka pod velmi dobrou kontrolou, protože jeho dobré dny stále převládají. A i když má horší dny, tak zpravidla zůstává dost příčetný na to, aby si držel ostatní od těla.
Jako člověk je jinak poměrně příběh sám pro sebe, jelikož má docela svébytný smysl pro humor, který chápe asi jen on. Možná je to tím, že když některé vaše vtipy vycházejí z perspektivy muže ze středověku, tak je jen málokdo pochopí. Jinak si libuje v sarkasmu a málokdy vynechá příležitost si do někoho rýpnout – klidně i do Marroka, když na to přijde. Nemá to nic společného s neúctou vůči němu, jde spíš o způsob, jak ho škádlit, než o snahu se mu vzepřít nebo ho urazit.
Jinak je docela typický dominantní vlk, což znamená, že má silnou potřebu ostatní chránit. Čím víc submisivní vůči němu jste, tím těžší je pro něj to nutkání ovládat, jelikož takový zkrátka je. Rovněž vyloženě nenávidí, když nějací dominantní vlkodlaci šikanují ty slabší – nebo obecně když někdo šikanuje slabší. To potom nejde pro ránu daleko, i když s věkem už značně zmoudřel a umí to řešit i jinak než pěstmi nebo sekerou.
Hluboko uvnitř je však už unavený muž, kterého naživu drží jen čistá síla jeho vlastní vůle, jelikož po tolika staletích už ani neví, proč tady je – nebo přesněji řečeno, ztrácí o tom pojem. V tom mu pomáhá například Marrok, který mu čas od času dává nový smysl, kdy může pomáhat smečce, které sice není úplně součástí, ale stejně mu to dělá dobře. A když se mu občas podaří někoho pořádně naštvat nebo usadit, zvedne mu to náladu také.
Je mužem pevných zásad, které se zakládají nejen na jeho potřebě chránit slabší a usměrňovat ty, kteří tak nečiní. Další z jeho zásad, pokud to tak budeme moci nazvat, je, že pokud něco chceš, musíš pro to bojovat a vždy něco obětovat na cestě k tomu to získat. Má celkem zajímavý pohled například na věkové rozdíly mezi partnery, a to nejen mezi vlkodlaky. Je to dáno tím, že se narodil v době, kdy manželství a podobné věci fungovaly značně odlišně než dnes.
To se projevilo například i ve vztahu k ženám, který byl však značně méně konzervativní než u jiných, klidně i mladších vlkodlaků. Bylo to zřejmě tím, že ve společnosti, do které se narodil, měly ženy o něco lepší postavení než v ryze křesťanských společnostech.
Důležité je asi vědět, jak se někdo jako on vyrovnává se změnami. Dalo by se říct, že předchozí staletí pro něj nebyla tak náročná na přizpůsobení jako to poslední – a hlavně posledních padesát let je pro něj obzvlášť náročných. Moderní technologie jsou pro něj dost velká záhada, a to hlavně telefony a počítače.
Co z nových věcí má opravdu rád, jsou auta – přesněji řečeno auta, která jsou trochu starší, a ještě v nich není mnoho elektroniky, která by mu ztěžovala život. Rovněž těžce nese to, že slovo už nemá takovou váhu jako za jeho časů. Je totiž důležité říct, že on, pokud něco slíbí, tak to dodrží. A i když už je to delší doba, co slovo muže ztratilo na váze, pořád si na to úplně nezvykl.
Nečistokrevný | Divoký | 145 cm | 130 kg | Bílo–černá | Jantarová
Proměna se pro něj stala druhou přirozeností – ne snad proto, že by byla méně bolestivá, ale spíš proto, že ji dokáže kontrolovat. Samotná koexistence s jeho vlkem balancuje na ostří nože, na hranici šílenství, chcete-li. To je už úděl stárnoucích vlků.
Avšak neznamená to, že by svého vlka nedokázal kontrolovat – to ne. Alespoň to dokáže, dokud se nedostanou k zabíjení. Tam ztrácí otěže a bestie v něm získává větší kontrolu, a proto se tomu snaží vyhýbat.
Jeho podobou je opravdu velký bílý vlk s jantarovýma očima. Už na první pohled působí majestátně a silně. Dalo by se rovněž říct, že jeho srst mu dopřává přirozené maskování ve sněhu, což se mu hodilo, když žil na dalekém severu.
Beowulf se narodil na Islandu, což tehdy nebylo místo o tolik jiné než dnes. Jediný rozdíl byl, že tam bylo víc křesťanů a víc skrytých pohanů než dnes – a přesně do jedné z těchto skrytě pohanských rodin se narodil, i když tehdy se jmenoval úplně jinak než dnes. Narodil se do rodiny farmáře, což nijak nenapovídalo tomu, co se z něj jednoho dne stane. Od svého otce se kromě práce na poli naučil způsobům uctívání starých bohů, ale také tomu, že jejich čas již pominul, a proto navenek musel předstírat, že je křesťanem.
Mladý Érik (což bylo jeho tehdejší jméno, alespoň pokud si dobře pamatuje) postupně dospěl k názoru, že mu život na poli nestačí. Byl tehdy na dnešní poměry mladý, ale podle tehdejších měřítek už byl skoro dospělý, když se rozhodl vstoupit do služeb jejich pána jako jeden z jeho zbrojnošů, což se v budoucnu ukázalo jako dobré rozhodnutí. Zde se naučil bojovat se štítem a mečem, ale stejným dílem i s velkou sekerou. Byl velmi zdatným válečníkem a čekala ho zářná budoucnost, protože postupně, jak rostl a sílil, dokazoval nejen fyzickou sílu, ale i neuvěřitelnou sílu ducha. Tehdy, když se vydal na jednu ze svých večerních vycházek, aby si promluvil se svými bohy, ho zastihl vlk – větší než jakýkoliv, kterého kdy viděl. Vlk se na něj vrhl, a i když se mladý muž pokoušel bránit, proti bestii neměl šanci, a tak ho prakticky zabila. Nakonec to však smrt nebyla, protože se z něj stalo něco jiného – vlkodlak. Když nabyl vědomí, zjistil nejen to, že nezemřel, ale i to, že v jeho mysli je někdo navíc – tvor, bestie, která jen čekala na to, až se bude moct vydrat ven. Trvalo docela dlouho, než získal tuto novou stránku sebe sama pod kontrolu, a ani by nebyl schopen říct, jak dlouho to trvalo, protože během toho ztratil pojem o čase.
Několik let pak strávil v jiné části ostrova, kde žil ve společnosti své nové rodiny – smečky – a učil se od nich, co to znamená být vlkodlakem. Avšak tehdejší časy se nedají srovnat s těmi dnešními. Tehdy nebyl žádný Marrok, který by určoval pravidla, a zkrátka platilo právo silnějšího. On, který byl velmi mladý, byl však velmi dominantní, což se nelíbilo mnohým starším vlkům, se kterými musel následně absolvovat souboje, ve kterých své protivníky bez váhání usmrcoval. Té bestii v něm se to líbilo – a on by vám, kdyby měl být upřímný, odpověděl, že jemu se to líbilo také. Takhle na ostrově žil několik desetiletí, než se od smečky odtrhl – nebo z ní byl vyhnán, protože byl příliš dominantní; záleží na vypravěči. Jisté je, že se nakonec dostal nejdříve do Skotska a pak do Anglie, kde se učil místní jazyk.
Nakonec vstoupil do služeb anglických pánů jako zbrojnoš ve stále probíhající stoleté válce. Zde se on i bestie v něm mohli pořádně vyřádit a on mohl své staré bohy uctívat svým mečem a sekerou. Rovněž se dostal do křížku s několika vlkodlaky na jedné i na druhé straně – některé zabil, s jinými se rozešel s tím, že se s nimi možná znovu setká. Tehdy si vysloužil první přízvisko od svých spolubojovníků, které mu zůstalo i později, a to „Islanďan“. Ačkoliv to byl popis jeho původu, bylo to zároveň i vyjádření toho, že bojuje stejně dobře a zuřivě jako jeho pohanští předkové, kteří před více než třemi sty lety terorizovali na svých dračích lodích celou Evropu.
Během stoleté války, kterou jeho strana nakonec prohrála, si vydělal dost peněz na to, aby mohl sestavit menší žoldnéřskou skupinu. S ní se zapojil do počátků válek, které budou později známé jako „Válka růží“.
V Anglii nesetrval příliš dlouho, jelikož se vydal zpět na svůj domovský ostrov, kde vyhledal zdejší smečky (tehdy tam byly čtyři malé smečky, každá pro jednu čtvrtinu ostrova). Jejich alfy porazil a sjednotil je pod sebou jako jediný svrchovaný alfa ostrova. Jeho vláda byla pevná, hlavně protože do těch barbarských vlků vtloukl víc disciplíny a přiměl je přestat zabíjet lidi. Tehdy poznal svou manželku, která se mu, co se dominance týče, dost přibližovala, a hodně se kvůli ní naběhal, než si navzájem vytvořili pouto. Miloval ji celým srdcem – a také jeho vlk ji miloval.
Jeho vláda nad islandskou smečkou trvala asi jedno století, během kterého udržoval svého vlka pod kontrolou a svou smečku na uzdě. Tehdy však jeho družka začala ztrácet kontrolu sama nad sebou. Snažil se jí skrze svou moc pomoci, jak jen to šlo, ale v duchu věděl, že jí jen kupuje čas, že pouze oddaluje nevyhnutelné. Nechtěl si to však přiznat, protože jinak by se on i jeho vlk zbláznili. Trvalo to ještě asi padesát let, než jeho družka definitivně zešílela a on byl nucen ji zabít.
Poté propadl žalu hodného starých ság a opět se odstřihl od své smečky a utekl pryč. Tentokrát se dostal až do Švédska, právě včas na to, aby se nechal naverbovat do jejich armády a vytáhl s nimi do třicetileté války. Zde, na bojištích třicetileté války, dusil svůj žal krví a smrtí, kterou rozséval. Během své služby se účastnil například obléhání Brna a následně se pohyboval různě po Švédy okupovaném území, dokud válka opět neskončila. Tehdy se setkal s jedním starým vlkem, kterého znal ještě ze svých let ve stoleté válce. Ten muž byl tehdy alfou jedné německé smečky, ke které se nakonec připojil. Zde mu pomohli, aby se jeho bolavé srdce alespoň částečně zahojilo a aby mohl znovu získat plnou kontrolu nad svým vlkem.
Když znovu nabyl kontroly, došel zároveň k prozření – uvědomil si, že celý svůj dosavadní život nebyl o moc víc než monstrum, které umělo jen vraždit. Toto poznání ho změnilo a rozhodl se vydat na cestu poznání.
Navštěvoval různé knihovny, a dokonce i několik univerzit, kde se vzdělával v nových poznatcích. Rovněž se učil víc o vlcích – o tom, jak jiní alfové řídili své smečky, což mu otevřelo oči v mnoha oblastech a probudilo v něm lásku ke knihám a příběhům na jejich stránkách. Čas ale plynul dál a on dlouhá léta strávil studiem všeho možného. Dalo by se říct, že to byla nejklidnější léta jeho života, kdy měl svého vlka pod kontrolou a žil v relativním klidu a pokoji. To se však změnilo, když pocítil, že se jeho stav začíná zhoršovat. Katalyzátorem toho všeho byl okamžik, kdy se jednou vydal do lesa na lov při úplňku a narazil na mladý pár, který tam z nějakého důvodu byl. Normálně by s tím neměl problém, ale tehdy jeho sebekontrola zakolísala natolik, že ztratil kontrolu nad svým vlkem – oba milence rozsápal a následně sežral. Nakonec opět získal kontrolu, ale tato událost s ním hluboce otřásla. Po té zkušenosti utekl nejdříve do Francie a pak na britské ostrovy, kde setrval až do devatenáctého století. Snažil se znovu získat svou zhoršující se sebekontrolu. Zhruba v té době, když dokončoval svá studia na univerzitě v Oxfordu, dostal nápad odstěhovat se do Nového světa, který nabízel dostatek míst, kam by mohl zmizet.
Když doplul do Ameriky, zjistil, že je to stále divoká země, ale také už výrazně více zalidněná, než čekal. Žil zde dlouhá desetiletí, a dokonce si odsloužil své ve druhé světové válce, kde v jednu chvíli ztratilkontrolu natolik, že to vypadalo, že už ji zpět nezíská. Právě tehdy, po návratu domů, začal hledat vlka, který by ho dokázal zbavit utrpení. Znal z pověstí o Branovi, a tak se ho vydal hledat – a nakonec ho našel. Bran ho ale nezabil, i když o to prosil. Namísto toho z něj udělal jednoho ze svých divokých. A opravdu, po tolika letech bez smečky a v přítomnosti tak dominantního vlka se mu podařilo obnovit alespoň část jeho dřívější příčetnosti.
-
Jeho předchozí jména byla: Erik, Bjólfur, Beowulf. mnoho vlků stále ale používá jeho přezdívku Islanďan.
-
Na pravém rameni má jizvu od meče, kterou získal ještě jako člověk, když se špatně kryl při cvičném souboji.
-
Na svém pozemku si vysadil Jasan
-
Ovládá staré runy
-
Vyrábí si vlastní medovinu
