ANTHONY STAPLES

sPISOVATEL | jAN fRANCKEN | aBYSSAL

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

Be yourself, everybody else is already taken.

Rodina & vztahy

Harvey Staples a Kiera Staples – Matka a otec, adoptivní rodiče. Za nic na světě by je nevyměnil. Má je neskutečně rád a je jim vděčný za vše co pro něj udělali.

Charakter

181 Cm | 80 kg | Světle hnědá | zelená | Neví o vlkodlacích

Anthony dává přednost jak upřímnosti, tak i přímo provedeným činům. Není zastánce toho, aby jenom poslouchal, jak ona dotyčná osoba udělá něco, co slíbila. Potřebuje vidět výsledky – ideálně co nejdříve. Dokáže pochopit do určité doby, proč to něco nejde provést hned. Kupříkladu, když jde o těžkou situaci v životě, něco kolem rodiny a tak dále. Ale nemá rád, když se člověk jenom vymlouvá. Dle jeho názoru to umí každý, ale pokud to dělá, tak nestojí o společnost nikoho. Plnou hubu keců má každý a takové nemá rád. Dá se tedy říct, že je ve vybírání společnosti, přátel a partnerů dost vybíravý. Což se dá započítat i jako jeho nevýhoda. Na oko může působit kolikrát až povýšeně s tím, co dokáže druhým vytknout. Nezapomíná, že chybovat je lidské a sám dělá chyby. Nekárá ostatní za to, co v životě sám udělal blbě. Ale sám si občas musí rýpnout.

Stres není moc jeho kamarád. Ne, že by s tím neuměl pracovat. Ale kolikrát si ani neuvědomoval, že ve stresu je. Pro někoho, kdo se třepe před nějakou zkouškou? To je pro něj procházka růžovou zahradou. Něco takového ho nerozhodí, co bere na denní bázi. O to hůře nese spíše nějaké stresy ve vztazích – milostných nebo přátelských. Na tom moc nesejde. Tam se stresem pracuje dost špatně a občas z úst vypustí něco, co nechce. Pokud ho jeden zná dost dobře, tak ví, že si to nemá k srdci moc brát. Ale už bohužel takhle o pár lidí kolem sebe přišel, i když uznal chybu. Něco obdobného se děje, i když ho někdo pěkně drží pod tlakem jako papiňák. Akorát v takové chvilce už nebere ohledy kolikrát vůbec, protože to není úplně občas situace, ve které by ho někdo držel omylem.

Chování okolo těch, co má rád a záleží mu na nich. Je něco pro něj jako denní chleba. Jeho pravé já se projevuje před všemi, ale vážně všechny jeho stránky si dovoluje projevovat před těmi, kteří ho znají nejlépe. Od té nejvíce pošahané, která má občas blbé kecy, tak i po tu trochu více uzavřenou. Od každého trochu, ale rozhodně není nikdy proti nějaké zábavě. Není zrovna někdo, kdo by dokázal sedět hodiny a hodiny na gauči. Dává přednost trochu té zábavě, která sedí minimálně k věku. Není zase někdo, kdo by potřeboval chodit popíjet po barech. I když ani to občas neodmítne, když je k tomu důvod. Neříká se nadarmo, že v přítomnosti těch, co má člověk rád, se ukazuje jeho pravé já. Hlavně si váží toho, že si tady nemusí dělat starosti, jestli někoho svojí upřímností zraní nebo ne. Ví, že k takovým vybraným lidem, kteří jsou po jeho boku, si může dovolit upřímnost – hlavně z důvodu, že ho v čas stopnou, kdy je lepší přestat. Občas hold nezná stopku a vyhraněnou mez, kdy je to už moc.

Morální zásady jsou pro něj docela vysoko postavené. Krom toho, že je tedy až moc otevřený, k němu patří laskavost a soucit k druhým. Pro něj platí pravidlo, že jak se bude chovat k ostatním, tak se oni budou chovat k němu. A pokud od nic očekává dobré chování, tak si stojí za tím, že by jim měl být nápomocný, laskavý a kdo ví co vše. Je dobré říct, že nemá růžové brýle. Pokud vidí, že ta dotyčná osoba by si toho nevážila a spíše by toho zneužívala, tak dost rychle otočí strany a spíše bude dělat… ne vyloženě naschvály. Ale nebude úplně dvakrát krotký jako beránek.

Konečně se dostaneme i k té jeho vybíravosti. Ono to tak může občas vážně vypadat, že se chová spíše jako princ. Princ, který nechce vedle sebe nějaké chudáky – kteří mají představovat poddané. Vedle svého boku uvítá kohokoliv, kdo má zájem se seznámit a navázat konverzaci. Je to potom spíše na člověku, jestli dokáže zkousnout to, jaký je. Některým řekl kolikrát narovinu, že se na další setkání opravdu necítí. Důvod vždy uvedl a pokaždé dostal vmeteno do tváře, jak je sebestředný a nevnímá ostatní, že jako sebe vidí středobod vesmíru, že podle něj neexistují špatné vlastnosti a tak dále. Prostě se mince otočila a najednou s některými je skutečně na nože. Člověk si tohle nevybere, ale raději vše utne v čas, než aby na někoho hrál haldu lží.

Minulost

Kanada – Vancouver

Anthony si už ze začátku života vyžral snad to nejhorší, co mohl. Jeho rodiče nebyli zrovna ukázková rodina, kterou by si dítě mohlo přát. Spíše byl i tak trochu omyl, který nikdo nechtěl řešit, a je zázrak, že matka nepotratila. Oba z rodičů jeli v drogách, převážně v kokainu. To, že se jim měl brzo narodit syn nebo dcera, nebyl jejich problém. Matka ho hodlala donosit a spíše i trochu využít, aby mohla dostávat dávky na dítě. Malej Thony se narodil předčasně, k tomu bojoval o život, a aby toho nebylo málo, tak se na něm drogy podepsaly. Nejen, že se musel potýkat s odvykačkou už jako prcek, ale ke všemu měl vadu na srdci – AV septální defekt.

Thony to neměl sice lehké, ale díky úspěšné operaci měl jistotu, že se dožije úctyhodného věku. Výhra to ovšem nebyla, protože měl zůstat v péči rodičů. Naneštěstí z důvodu zdravotního stavu, který by se nejspíše ani nestal, kdyby měl zodpovědné rodiče, začaly se do toho motat úřady, aby mohly Thonyho rodičům dočasně odebrat. Je to nejspíše i jeho štěstí, které mu zachránilo život. Povedlo se prokázat, že by ani jeden z nich nebyl schopný se o dítě postarat – tedy byl by zanedbaný a dost určitě by zemřel. Původně se snažili ještě dopátrat alespoň rodinné příbuzné, aby ho nemuseli umisťovat do pěstounské péče. I když našli jeho prarodiče z otcovy strany, úspěch se rozhodně nekonal. Kvůli tomu, že jejich syn jede v drogách, s ním nechtěli mít nic společného a úplně se od něj odstřihli. Vzít si k sobě jeho dítě viděli v tom riziko, že by se mohl vrátit a chtít toho malého zpět. I když by se o něj rádi postarali, byli to starší lidé a neradi by se dostali do nějakých problémů. Osobně si sami tehdy mysleli, že bude lepší toho kluka umístit co nejdál od jeho biologických rodičů.

Zdravotní stav Thonyho udržel v nemocnici pěkně dlouho. Naštěstí se další komplikace neobjevily. Srdce mu fungovalo, i když jsou furt jisté obavy, že mu to v budoucnu může dělat problémy. Byl ovšem mimo to největší nebezpečí. Zanedlouho se dostal do dočasně pěstounské rodiny, kde měl strávit dobu neurčitou. I když po pár měsících bylo už defacto jasno, že tam nejspíše zůstane buď navěky, nebo bude umístěný někde jinde. Jeho praví rodiče neměli snahu se změnit. S úřady nekomunikovali – nanejvýš první týden. Ale s tím, kolik podmínek měli, aby jim syn mohl být vrácený, raději se přestali snažit. Tím jim úřady sebraly rodičovská práva a nakonec byl Thony dán k adopci.

Šest let žil v pěstounské péči. Co si matně pamatuje do teď, tak šlo o milé lidi, které měl rád. Byl sice jedináček, ale měl vše, co potřeboval. Péči, které by se mu jinak nedostalo. Rostl bez větších obtíží a hlavně byl šťastný. Hlavně v 6 letech… s čím by si měl dělat starosti? Jeho největší starost bylo nanejvýš odřené koleno nebo nějaké jiné zranění, které se dětem prostě stane. A jak už to tak trochu napovídá, tak v šesti letech se objevili zájemci, že by jej adoptovali. Lidé, kteří se na něj přijeli tehdy podívat, byl mladý pár, který své vlastní mít nemohl. A chtěli si pod křídla vzít někoho, komu by mohli dopřát to nejlepší.

Měl štěstí, že se jim tehdy zalíbil a vzali si ho hned bez přemýšlení. Thony našel nový trvalý domov s novou rodinou. I když se mu zprvu nechtělo moc od pěstounů, se kterými pár let už strávil, nějak se mu to povedlo vysvětlit. I když jeho hlavička dítěte si to stejně přebrala trochu po svém. První pár měsíců bylo krušné pro všechny. Thony moc spolupracovat nechtěl a spíše se jich stranil. To, že je viděl ve svém původním domově a choval se jinak, to byla příčina toho, že je měl za návštěvu. Ale nenapadlo ho, že by ho odvedli. Tedy moc to svým novým rodičům neulehčoval a ze začátku si stavil pěkně hlavu, co a bude a nebude dělat. Ale co už, nebyl zase tak blbý. Postupem času mu srdíčko roztálo a vzal je na milost. I když se mu ze začátku moc nelíbili, tak nakonec se od nich nechtěl postupem času odtrhnout.

Během dospívání se zastavíme až s přechodem na střední. Bylo mu čerstvě 14 let, než se táta vrátil domů s oznámením, že dostal možnost na nové pracovní místo. Ovšem háček byl v tom, že se museli stěhovat. Firma, pro kterou pracoval, si otevřela další společnost ve Spojených státech, v Seattlu. Thony nebyl moc pro, protože to znamenalo všechno, co měl rád, nechat tady. Ale zase se mu líbila představa poznání nového místa. Měl rád cestování, vždycky si dovolené užíval a chtěl načerpat co nejvíce zážitků. A na druhou stranu, změna prostředí, úplně jiný stát a nové město. Ta představa se mu líbila. Pralo se v něm pro a proti. Ale na druhou stranu věděl, že rodina je na prvním místě. A když viděl, jak táta zářil doslova radostí s touhle novinkou… nakonec přiznal sám, že to není špatný nápad. I když s ním hlava bojovala, že se vzdává všeho dobrého, co znal tady doma.

Seattle

Jejich nové bydliště byl menší rodinný domek v části Pioneer Square. První, čeho si hned Thony všiml při projíždění města, než se do nového domova dostali, bylo, jak výjimečné tohle místo bylo. Oproti jiným částem města, které viděl sice jenom z okna auta, tahle část, kde bude bydlet, má v sobě krásu… nejspíše historie, jak město muselo vypadat předtím. To mu umlčelo hlásek v hlavě, že se rozhodl špatně. Krása místa ho začala pohlcovat a byl tím unešený. K jeho nadšení přidala i další věc. Místo, kam měl chodit do školy. Zamiloval si hned rozestavění města – hlavně toho, že univerzity a různé jiné školy byly hlavně v jediné části města. Díky tomu neměl ani moc problém se aklimatizovat na nový způsob života. Krom hromady prozkoumávání, vytváření nových vztahů měl hlavu natolik zaneprázdněnou, že už nad předchozím domovem vůbec nepřemýšlel.

Spojené státy se pro něj staly novým domovem. Našel nové zájmy, několik přátel a upřímně ničeho nelitoval. Nic proti svému místu, kde se narodil, neměl. Ale tady si přišel víc volný a hlavně tu pokaždé bylo co dělat. Co se týče studia, tak si vybral cestu spisovatele. Knihy miloval a pracoval na jednom příběhu, který si přál dopsat. A upřímně by byl i rád, kdyby se mu ho povedlo vydat. Tím si vybral univerzitu s kreativním psaním a postupně si dodělal titul. K tomu si udělal i několik kurzů. Byl rád za každou pomoc a zkušenost od jiných. Díky téhle pomoci, které se mu naskytla, se mu první knihu povedlo vydat ve dvaceti letech.

Po prvním úspěšném vydání se věnoval psaní dál. Krom toho se postavil na vlastní nohy. Našel si k pronájmu menší byt v Capitol Hill. Sice to byla velká změna přejít z rodinného domu do něčeho víc skromného, ale o to víc si to zamiloval. Měl své bezpečné útočiště, které zbytečně netlelo prázdnotou, protože by tam byla halda prostoru. Krom toho využil toho, že se mu povedlo najít bydlení ve čtvrti, kde snáze najde umělce. Mít zaměstnání na volné noze nebylo nejlehčí. Hlavně ne s tím, když se vše odvíjelo od úspěšnosti. Měl případně zadní vrátka, ale nechtěl se k nim zatím uchylovat. Šel si tvrdě za svým a doufal, že vše půjde podle plánu, jaký si nastavil.

Aktuální situaci mu zhatilo akorát menší zhoršení zdravotního stavu. To, že by byl jako malej operovaný kvůli srdci, věděl. Ale žil v přesvědčení, že případné komplikace se objeví třeba až v padesáti letech. Sotva oslavil své narozeniny a musel zobat antiarytmika. Srdeční arytmie má být asi ještě to lepší, protože ji nemá až tak vážnou. Ale do operace odmítá jít, když není jistota, že by mu to pomohlo. Sice se mu nelíbilo, že se to prostě projevilo, ale furt se uklidňuje tím, že to mohlo dopadnout hůře. Věnuje se dál psaní další knihy a nechává se proudem budoucnosti.

Zajímavosti

O vlkodlacích nemá nejmenší ponětí. I když kolikrát od nějakých opilých lidí slýchává cosi o smečkách či něco takového. Nedává tomu velkou pozornost – má je za magory, které si pletou realitu s fantazií.
Není milovníkem sladkých jídel – nanejvýš do čeho si přidá trochu cukru je čaj.
Má averzi vůči drogově závislým. To co se kdysi zhruba stalo se od rodičů dozvěděl. Od té doby nemá rád drogy a cokoliv s nimi spojovaného. Lidé co je užívají se mu hnusí nejvíce.
Ve vztazích není tolik vybíravý na vzhled, víc si všímá toho jak se člověk chová a jaký je uvnitř.
Je alergický na lepek a pyl.
I když se s prostředím nemocnice nebo doktorů setkává docela často. Není to místo, které má rád. Pokaždé co tam musí se stresuje, aby neodcházel s něčím, s čím by musel na operaci. Nemocniční prostředí ho zkrátka děsí.
Nemá nejmenší tušení jestli do vztahu a po zbytek svého života vedle sebe chce muže nebo ženu. I když byl s oběma pohlavími tak necítil něco co by se dalo popsat láskou. Ani neví jestli se to nikdy stane, protože tomu sám pořádně nerozumí. Je pro něj jednodušší o tom psát, než to prožívat.
Kvůli problému se srdcem (srdeční arytmie) musí užívat antiarytmika.