AEDWACER

- | jACK o'cONNELL| sUNNY

—Pngtree—moon phase black red symbol_6491368_blue_edited.png

He hopes for nothing, who does not think about home...

Rodina & vztahy

Bran Cornick – jeho Alfa a nynější král. Bran ho přijal na Aedwacerovu žádost do smečky poté, co si Aedwacer uvědomil, že již dál není kompatibilní s okolním světem. Bran z něj učinil jednoho ze svých Divokých, propůjčil mu kus půdy v Olympijském národním parku a dal mu jasný úkol: braň ho. Aedwacer tak po letech vyhnanství znovu získal domov. Brana hluboce uznává, jeho autoritě je věrný. Bran ho navštěvuje jednou za dva měsíce a obvykle přespává, vědom si toho, že Aedwacerovi sice samota nevadí, avšak zároveň ocení i společnost někoho blízkého. Bran si o něm myslí, že by profitoval z přítomnosti Omegy, která by s ním pracovala, pomohla mu utřítit si vzpomínky a tím mu alespoň na pár let věnovala znovu cestu blíže společnosti.
† Wulfwynn – jeho lidská družka. Zemřela dávno, zároveň teprve včera a v jeho mysli navíc ještě mnohdy žije. Na její smrt si totiž nevzpomíná a často o ní smýšlí tak, že žijí v nucené odluce. Miloval ji velmi hluboce, plně a nepokrytě; byla jeho mírem i radostí, tichým přístavem. Po ní žádnou partnerku trvale již nikdy nepojal.
Leah Cornick – družka jeho Alfy. Přestože Leah již několik desítek let neviděl, zůstává jí věrný a chová jí v hluboké úctě, jakou si královna ostatně zaslouží. Leah má pro Aedwacera rovněž slabost, vnímá v něm chování, které jí na Branovi chybí. Možná i proto neusiluje se s ním setkávat; připomíná jí otevřenou ránu svého manželství. (Marmelády a jiné zavařeniny mu ovšem posílá pravidelně.)

Charakter

177 Cm | 79 kg | Hnědá | Olověně šedá

Aedwacer je mužem své doby – času legend, mýtů, nekonečných válek, v němž byla základní hodnotou věrnost. V tomto světě stojí hrdě, vzpřímeně, vědom si svých schopností, své hodnoty i váhy. Není pyšný. Je sebevědomý způsobem, který se nebojí zranitelnosti, protože ví, že ho neohrožuje a že v upřímném prožívání se nachází síla. Tyto základní vlastnosti, nezměněné a pevné, si uchoval dodnes; pouze zapomněl, že jeho doba už pominula.

Nebýt odění, často složeného jen z kožených kalhot, podomácku vyráběné černé pasty roztírané po těle i vrchní půlce obličeje v pravidelných tazích prsty a občas též jakési koruny složené z jelenního paroží, Aedwacer by na první pohled nepůsobil příliš nápadně. Není závratně vysoký ani výrazně rozložitý; jeho postava je spíš atletického rázu, osvalená a současně štíhlá. Není přehnaně hlasitý; tón si drží v rovině, nezlomený způsobem člověka, kterého již nic nepřekvapí. Obklopuje ho však aura nepopiratelného charismatu, s nímž dokáže umně pracovat – zdůraznit ho, když potřebuje; schovat se mimo něj, když se mu to hodí – a který s sebou nosí stáří, mocní vlkodlaci. Na rozdíl od těch, kteří blázní a ztrácí se v bestiích uzavřených v jejich hlavách, Aedwacera provází zvláštní klid, vyrovnanost, symbióza. Se svým vlkem nesoupeří; nikdy to nedělal. Utváří jednu entitu, bytost složenou ze dvou duší propletených tak pevně, až nejde rozlišit jedna od druhé. Mnohdy se tak stává, že od svého vlčího já přejímá gestikulaci, aniž by mu to připadalo jakkoliv podivné: mezi jeho reakce běžně patří vyštěknutí, zavrčení, vycenění zubů či jiná zvířecí gestikulace. To je umožněno jak jeho vyrovnanou, v určitém slova smyslu až flegmaticky reagující povahou, tak jeho čistokrevným původem zrozeným z Alfy-šlechtice a Omegy. Aedwacer zpracovává problémy tak, jak k němu přichází, a žádný z nich nepovažuje za příliš akutní, aby kvůli němu ztratil kontrolu – vždyť to nejhorší, co se může stát, je akorát smrt stojící na konci všeho, a ta znamená určitý typ krásy. Nepotřebuje tedy výšku k tomu, aby vzbuzoval dojem respektu či moudrosti; stačí mu jistota, že se nachází přesně tam, kde se nacházet má, a že žije tak dlouho, jak žít má – protože to bylo přání Wyrd, Osudu, co pro něj má vydlážděnou cestu.

Nepůsobí ovšem provokativně, a to ani na dominantní vlkodlaky. Může za to skutečnost, že si svou sílu nepotřebuje okatě dokazovat, dokud není zpochybňována. Nemá ambice stát v čele, naopak. Vždy byl zvyklý mít svého Alfu, svého krále, anebo se ve světě pohybovat sám. Není to proto, že by postrádal schopnosti, je to jednak úděl přidělený podstatou třetího syna, co nikdy nebyl vychováván k vládnutí, jednak projev silně zakořeněné ochranářské povahy, která své vyjádření nejlépe nachází v provádění útoku, nikoliv v rozkazování jeho vykonání. Byl zrozen jako válečník a bojovník, jako družiník svého krále a ochránce své země, a této mentality se přirozeně drží, aniž by ji zpochybňoval. Když pak krále nemá, více mu vyhovuje samota – někdy odtažitá, chladná a mlčenlivá, avšak zároveň nutná k tomu, aby si správně vybral svého dalšího vládce. Tím nynějším je Bran. Přestože pro Krále vlkodlaků nebojuje bitvy v družině, Aedwacer zarytě brání kus země, který mu svěřil do patronace; byl tím pasován do pozice ochránce hranic i lesa, který pečlivě střeží a chrání před všemi nepřáteli, jež by mu ho mohli chtít vzít. Na svůj domov – či lidi, které za domov považuje, byť ti končí a začínají s Wulfwynn, jeho dávno družkou – je silně teritoriální, patroluje ho a hledá jakoukoliv hrozbu. Je pro něj nepředstavitelné, aby mu ho kdokoliv sebral.

Na bojišti je děsivým oponentem, spoléhajícím na svou rychlost i mrštnost, na své zkušenosti i skutečnost, že přese všechny své ostatní kvality se narodil především pro válku. Boj pro něj představuje svalovou paměť, tanec zakořeněný v jeho tkáních, v němž se ztrácí. Není krvelačný, avšak zároveň se o něm dá říct, že je. Na bitevním poli nezná slitování, neváhá s žádnou zasazenou ránou a chápe, že pokud smrt nepřijde pro soupeře, tak pro něj ano. Jeho klid se v těchto chvílích ztrácí, jeho energie se propadá téměř do jakéhosi transu, který nepřipouští bolest či cokoliv jiného než pohyb dopředu. Krok za krokem. Tělo za tělem. Dokud nezůstane jen on a ti, jež slíbil chránit.

Aedwacer cítí velmi hluboce a nesnaží se to zastírat – je poměrně silně propojený se svými emocemi, nezdráhá se věci říkat napřímo či se stavit do zranitelné pozice. Nachází v ní sílu. Nachází v ní jistotu i jakousi statečnost, neb se díky tomu nebojí sám sebe. Emoce proto prožívá výrazně, láska i nenávist v něm existují v nejčitších vyjádřeních svého bytí. Ve své hlavě ostatně stále žije s Wulfwynn, svou družkou, byť vnímá vynucenou odluku, kvůli níž ji nemůže vidět – její zdůvodnění si najde pokaždé v něčem jiném, aby této absenci dala jeho hlava rámec. Právě z tohoto se pak odvíjí jeho věrnost: nikoliv slepá, avšak zakořeněná pevně vůči těm, co si ji zaslouží. Jim patří jeho život. Jim patří jeho končetiny, které svírají meč nebo které končí drápy. Za ně bojuje. Zakládá si na ní se ctí a hrdostí, stojí za ní pevně a odhodlaně.

Na středověkého člověka je relativně volnomyšlenkářský – jeho spiritualita je ještě pohanská, zakořeněná v anglosaském božstvu, a tak mu chybí bigotnost křesťanské víry, již nikdy nepřijal. Stejnopohlavní vztahy či mimomanželský sex mu přijdou zcela normální, nahoty se neštítí, je v těchto věcech otevřený a nezdráhá se mluvit nahlas o čemkoliv intimním. Jeho hodnotový systém se zakládá výhradně na tom, zda se člověk před ním přidržuje svých hodnot, neničí a nezabíjí zbytečně a malicherně, nevede expanzivní boje, neponižuje a netýrá. Je vychován v jakémsi podivném gentlemanství – jazyk dovede mít hrubý, avšak současně je ochotný se bez váhání bít za čest či život kohokoliv, u koho vnímá, že si to zaslouží, k autoritám a ženám chová hlubokou úctu a sám sebe chápe spíše jako jejich služebníka.

Poslední roky a roky se nicméně ztrácí v tom, v jaké době vůbec žije, a je pro něj někdy těžké zpracovávat výpadky paměti, které ho souží. V momentech, kdy se diskrepance ozývají výrazněji a svět mu připomíná, že už měl být několik set let mrtvý, se mění v někoho nervóznějšího, zmateného, ztraceného. Není blázen, má do něj daleko; akorát žije v jakémsi prapodivném mikrokosmu, v němž chápe základní obrysy své životní cesty a současně se vrací ke konkrétní, první verzi svého života. Pomalým, kontinuálním znovu-představováním s pomocí Omegy, silné autority či emociální podpory/motivace by se byl pravděpodobně schopen vrátit zpátky na svůj bezpečný okraj, žijící v civilizaci a přitom mimo ni; problematické jsou pro něj ovšem ty chvíle, kdy se na nynější realitu rozvzpomíná násilně bez jakékoliv progresivity, nárazově bez širších kontextů, v útržích, jimž nedovede dát smysl, neb nezapadají do jeho obecného – minulého a uplynulého, avšak teď i současného – světonázoru. V takových situacích se obvykle stáhne, zmizí na několik týdnů do lesů a ztratí se v nich do té doby, než zas zapomene a vrátí se k té bytosti, za níž se považuje. Na dominantní vlkodlaky také reaguje poslední dobou hůře, což je důvod, proč za ním Bran chodí sám; Aedwacerovi se totiž stává, že v nich chybně vidí hrozbu. Pravidelněji a silně ho zasahují dny, kdy si uvědomuje, že jeho družka již nežije – že ji viděl umírat. Pokaždé pro ni znovu a znovu truchlí, její absence je jako nezacelitelná rána, která nepřestává krvácet a kvůli níž se stahuje do melancholických mlčení hlubokého zármutku překlenujícího staletí. Nikdy ji – její vtělení, ať už liščí nebo ne – nepřestal hledat. Nikdy na ni nepřestal čekat. Nikdy nepřestane.

Vlkodlak

Čistokrevný| Divoký | 132 Cm | 141 kg | Černá | zlatá

Není vlka bez Aedwacera a Aedwacera bez vlka – to jen společně utvářejí jednu entitu, souznívající v nezvyklé harmonii, v níž se identity člověka a zvířete dokonale prolínají a vytváří celek. To, co řekne jeden, říká i druhý. Myslí spolu. Pohybují se spolu. Aedwacer s bestií, jež mu žije pod kůží, nebojuje. Nikdy nebojoval. Snad i díky tomu nešílí, ne ve skutečnosti: akorát zapomíná, cestuje v čase bez ukotvení v realitě a současnosti, což je však mnohem víc dáno dlouhým životem než rozkladem mysli vlivem dominantního predátora. Stejně jako člověk občas přebírá vlčí chování v drobných gestech a tendencích, vlk se zas opírá o lidský rozum, odmítá být bezuzdným zabijákem slepě toužícím po krvi. Právě to ho činí nebezpečným oponentem – ne velikost těla, v níž ho mnohé Bety trumfnou, a ne zběsilá divokost. Tato rovnováha. Sebejistota. Skutečnost, že si z každé své části bere vždy to nejlepší a splývá v jedno. I jako vlk je silně hrdý a teritoriální. Aedwacer je náchylný na vše, co vnímá jako své: ať už se jedná o spolubojovníky, tak především teritorium. Území, jenž mu Bran věnoval, brání s odhodláním bytosti, co už jednou o domov přišla.

Netuší, před čím konkrétně; činí tak ze zvyku, z odhodlání, z pomatení, v němž nedokáže přesně rozlišit turistu od válečníka ze severu, který mu přišel sebrat jeho půdu. Právě v tom je rizikový: realitu chápe jinak, snad nebezpečněji z hlediska neustálého ohrožení. A právě proto tak obývá velmi odlehlou část Olympijského národního parku.

Ani jako vlk se nepokouší působit okázale či hlasitě: nepotřebuje to. Je dostatečně ukotevný ve svých činech i schopnostech. Aedwacer je skvělý lovec, v obou svých podobách má velmi precizované smysly: všímá si detailů, rozeznává jednotlivé pachy, dovede pochopit, co je běžný zvuk lesa a co přichází nepozvaně. Je rychlý a mrštný, tichý a smrtící způsobem, který je zvyklý drtit co největší počet nepřátel v co nejkratším čase.

Jeho proměna je velmi rychlá, trvá obvykle kolem deseti minut či dokonce méně – bolí, avšak Aedvacer je na tuto bolest zvyklý a vlastně ji i vítá. Vlčí podstata k němu patří, neoddělitelná, a její naplnění je pro něj důležité. Tím, že není nebezpečný pro ostatní vlky, se občas – sic zřídka – přidává ke smečkovým lovům v okolí jeho domova.

Minulost

Jeho minulost připomíná střepy. Fragmentární. Rozsypané do tisíce kousků. Některé jsou zapadlé, jiné odráží Slunce. Občas řežou. Někdy dva dílky zapadnou k sobě a utvoří něco většího, celistvějšího. Poslední roky se častěji rozpadají. A v tom všem stojí Aedwacer. Muž. Vlkodlak. Hrdina.

Wē weccaþ on nihtsceadwum tō gadrienne ðæt seolfrenan leōht...

We awake in the shades of night to harvest the silver light...

Pamatuje si... Pamatuje si, že býval vážený válečník. Sedával ve velké síni, hodoval s králem a pil medovinu. Věrnost patřila k jeho jménu a on nikdy, nikdy nezaváhal, když se měl svému vládci poklonit. Zasloužil si to. Panoval totiž pevně, tvrdě a někdy krutě, přesně jak to ve válkách chodí, ale svou družinu nikdy nezapomněl odměnit. Aedwacerovým domovem bylo bojiště. Dominovali mu, ať už jako muži s čepelemi či jako bestie v kožichu. Hovořili jazykem meče a když stáli bok po boku, nikdo se jim nevyrovnal. Nebáli se. Nebylo čeho – smrt znamenala shledání s předky i se ztracenými potomky. Před bitvou spolu v kůžích vlků, s kly kanců i medvědů a s parožím jelenů tančili u ohně, čerpali z nich jejich sílu a prosili je o pomoc. Po bitvě s malovanými ďábly zrovna tak a přitom se opíjeli vítězstvím či žalem po padlých druzích. V noci ulehal vedle své ženy. Vedle své družky. Wulfwynn. Miloval ji. Miloval ji divoce i láskyplně, směle i opatrně. Byla krásná jako měsíc a opojná jako jeho volání. Byla člověk. Nikdy spolu nepočali děti, to mu však nevadilo. Nepotřeboval zplodit pokračovatele rodu: byl třetí syn, družiník svého krále, hrdina, avšak nic víc. Potřeboval jen Wulfwynn a tu odmítal riskovat. Někdy si pamatuje i na to, že zemřela. Ve vlasech jí stříbro nebylo vidět, ale ve tváři však nosila hluboké vrásky. Když na něj s posledním výdechem upřela své šedé oči, neviděl v nich strach. Ne. Jeho bojovnice se na něj usmála. "Wē gārde þe oþre sōn, mīn lēof." říkala mu. Brzy se setkáme, má lásko. "Ic þe wægan scyle." Počkám na tebe. Wulfwynn na něj stále čeká a ty dny, kdy si na to vzpomíná, by Aedwacer nejraději zapomněl.

Hier ðæs heoruwulfes wīglēoð...

Hear the wolf warrior’s war cry...

Pamatuje si... Pamatuje si, že nepřátel nikdy neubývalo. Někdy bojovali mezi sebou. Někdy bojovali sami se sebou. Když přišel nový bůh, krutý pán s milosrdným synem, Aedwacer ho odmítl. Stále ho odmítá. Byly doby, kdy se pro svou víru musel skrývat – kdyby ji přijal, už nikdy by se nesetkal se svou Wulfwynn. Proto si ponechal své bohy. Nedokonalé. Zavrhované. Jejich. S jejich nebeskou síní. S Wulfwynn, která za ním v časech nouze přichází v liščí kůži. Nemluví. Jen sleduje. Je s ním. A to stačí. Kvůli svému přesvědčení se na chvíli stal vyhnancem. Pak přišli draci ze severu a na víře náhle nezáleželo. Potřebovali jeho meč. Jeho zuby. Jeho vztek. Dal jim je, i když nyní už jich u ohně tančila pouze hrstka a medovina také chutnala jinak. Protože bránil svou zemi, svůj domov, svou minulost. Pro někoho hlína. Pro Aedwacera vše.

Hwæt leofað on ðǣre ðeostre?

What lives in the darkness?

Pamatuje si... Pamatuje si doby, kdy nemusel skrývat pouze svou víru, ale též sám sebe. Muž s vlčím srdcem, každý úplněk přijímající podobu zvířete. Nenáviděli ho. Lovili ho. Nazývali ho ďáblem. Musel odejít. Opustit mohylu Wulfwynn. Zmizet na sever, kde byla příroda drsnější, avšak lidé vlídnější. His leof ho následovala v liščí kůži. Tam, na severu v horách, půda dýchala dávno zapomenutou magií, víly lákaly nepozorné pocestné do svých spárů a Aedwacer si uvědomil, že našel nový domov. Jiný, a přesto jeho. Byl tolerantní, a to stačilo. Žil sám. Dlouho. Věky. Tady, když měl nad sebou akorát hvězdy a měsíc, se dny slívaly v týdny a ve věčnost a vzpomínky se mu roztříštily do nesouvislé změti. Zůstává s ním matná památka na vůni lesa, volání srnce mezi stromy, měkkou půdu pod tlapkami, a jinak nic.

Ic steor mine agne wyrd Ic pulle hiere rapas

I steer my own wyrd, I pull its chords

Pamatuje si... Pamatuje si, že démoni přišli odění v rudé a chtěli mu vzít domov. Spolu s ostatními se postavil proti nim. Všude bylo bláto, mokřady a pichlavé žluté kvítí, které ten den zapomnělo vonět. Zničili je ohněm a déšť prosytila krev. Aedwacer neví, jak přežil. Možná za to mohla liška. Možná to byla Osud, wyrd. Těla jeho spolubojovníků se válela na bojišti a pak, o několik dní později, zastřelená proti náhrobkům s rukama svázanýma před sebou rovněž okolo chrámu jeho ne-Boha, který tuto válku zavinil. Začala štvanice. Domov se stal loveckou oborou, hory rozechvěly výstřely. Aedwacer odešel a tentokrát netušil, zda ho bude Wulfwynn následovat. Za velkou vodu to byla daleká cesta.

Seoh ðā niht wiðinnan þē sylfum

See the nightfall within yourself

Pamatuje si... Pamatuje si, že Nový svět voněl jinak, ale opadané listí pod nohama šustilo stejně. Půda zde nikdy neměla konce a on mohl jít a jít, aniž by narazil na kraj světa. Vyhovovalo mu to. Tohle místo nebylo jeho domovem a on ho z něj dlouhou dobu neučinil; místo toho prchal do lesů, do majestátních hor vyšších, než kdy předtím viděl, a šeptajících dávná tajemství země. Utíkal dál a dál od lidského ohně, byť se s ním byl nucen sžívat. Někde hluboko, hluboko ví, že jednu dobu ho chápal. Rozuměl mu a mluvil jeho jazykem. Snad ho i používal, ač nikdy ne na lišky, v nichž v prvních letech ztrácel svou Wulfwynn. Úplně stejně konverzoval i s jinými, jež mu i přes odlišnou barvu pleti bližší: neuznávali lidského ne-Boha a jejich vládkyní byla příroda, neposkrvněná a divoká. Obchodoval s nimi a zároveň jim vytvářel spojnici s lidmi, kteří by je zabili – a v tom všem byl podivný pro všechny. Právě tehdy, kdysi dávno, kdesi daleko, potkal poprvé jeho. Krále. Brana. Silného a mocného, starého snad podobně jako on. Nepoklonil se mu. S respektem přijal jeho existenci a se slovy "Hwæt, wē gārde þēoþor hēr after". Uvidíme se později. Jindy. Teď, když měl stále k dispozici nekonečné pásy lesů, nedotknutých a panenských, ho ještě nepotřeboval. Žil sám, nevyhledával ničí spřízněnost, protože si až příliš uvědomoval, jak moc nestálá a vrtkavá je. Žil dobře a jednoduše a svět kolem něj se pohyboval tak pomalu, že mu rozuměl – změny vnímal, jejich nuance chápal a nacházel si v nich místo. Dělal to do té doby, kdy to šlo. A pak to jít přestalo.

Ðæs lēohtes cwealm, dære beorhtnesse déað

The destruction of light, the death of brightness

Nepamatuje si... Nepamatuje si, co se stalo, jen to, že hvězdy se najednou začaly ztrácet z oblohy, přírodu rozťal řev a ani okraj už nebyl dost daleko. Neuvědomuje si, kdy se poprvé začal ztrácet v čase – někdy se propadající do let svého mládí a hledající Wulfwynn, jindy do desetiletí bojů proti severním bestiím, občas chápající, kolik staletí už uplynulo a to, že ho od jeho domova dělí obrovské množství vody, co už nikdy nepřekoná – jen to, že za ním tehdy přišla Wulfwynn oděná v měkkém zrzavém kožíšku se zčernalými oušky a ponožkami a řekla mu: "Nu, mīn lēof." Teď, má lásko. V prostoru, který začal být víc a víc okupován lidmi, kteří se jako mor rozšiřovali do všech koutů, pochopil, že se mění v někoho nebezpečného; v někoho, kdo už nemůže žít jednoduše, neb nic kolem něj jednoduché není; v někoho, kdo brání půdu, co mu nepatří, před nepřáteli, kteří existují pouze v jeho hlavě. Tehdy se obrátil na Brana. Pokorně. S přijetím. Stal se jedním z jeho vlků, jedním z jeho Divokých – žijících na okraji a přesto, určitým způsobem, vně. Dostal místo. Dostal zem, již mohl chránit, aniž by při tom komukoliv ublížil: hory Olympijského národního parku tak odlehlé, že do nich ani nejnadšenější hikeři obvykle nezavítají. Postavil si srub. Začal žít z přírody a z toho, co mu Bran jednou za dva měsíce přinese. Někdy ztracený v minulosti. Někdy chápající skutečnost. Muž. Vlkodlak. Hrdina.

Zajímavosti

Když si uvědomí, že Wulfwynn zemřela, domnívá se, že její duše se dovede převtělovat do podoby lišky, díky čemuž na něj dozírá. Lišky proto uctívá, nikdy žádnou nezabil a těžce snáší, pokud to někdo učiní.
Má silný vztah k hudbě. Zpívat umí, byť hvězdou by ho nikdo nenazval – o to však nejde. Skrze hudbu vnímá příběhy, které v něm žijí a které slýchával zpívat Bardy ve velkých síních; zpěv chápe jako vyjádření nejhlubších emocí, pohnutí, lásky i tísně. Často do něj u ohně, když na něj dopadá samota, uniká. A také naopak – když za ním přijde Bran a může strávit noc, pak se k písním vrací společně. Považují je za cestu k předkům, k slavným bitvám, k vítězstvím, které spolu tímto způsobem znovu prožívají a sdílejí.
Mluví především starou angličtinou. Umí nicméně i moderní (či jakoukoliv jinou) formu angličtiny (a s ní navíc i skotský gaelic), na tu se ovšem musí více rozvzpomínat a nepřichází k němu zcela přirozeně. I v takovém případě se tak zejména v případě vyjádření silné afektivity v podobě nadávek či mazlivých výrazů vrací k tomu, co je mu vlastní.
Jeho pravou – dominantní – paži, rameno a částečně i záda, hrudník a žebra zdobí spletenec anglosaských symbolů, tetování znázorňující především zvířata: vlka, havrana, jelena a nakonec také lišku. Jsou propletené runami i přírodními motivy a již mírně blednou. Pochází ještě z dob, kdy býval ještě relativně mladý, a odkazují na bytosti, které jej střežily v bitvě. Mezi ně patří i Wulfwynn – liška.
Velmi dobře snáší zimu, naopak s vedry se vyrovnává špatně. Většinu roku se po lese pohybuje v kožených kalhotách s horní polovinou těla buďto zcela odkrytou, nebo zahalenou obyčejnou lněnou košilí. Obvykle ho zdobí bojové barvy, tj. kombinace sazí a loje roztřená prsty po torzu i po vrchní polovině obličeje. Jeho typickým doplňkem je rovněž jakási koruna z paroží či vlčí kůže s čenichem. Jediným moderním kusem oděvu jsou boty: pevné a šněrovací, které mu věnoval Bran.
Umí bojovat s celou řadou zbraní; jeho základní výbava se nicméně skládá z luku a šípů, jedenapůlručního meče u boku a několika dýk. Luk občas nahrazuje kopí. Bez těchto zbraní prakticky nevychází.
I přes četnost bitev na těle nenese mnoho jizev; většina se díky regeneraci zahojila. Jedna z těch, co mu zůstala, se nachází na hlavě, avšak je skrytá pod vlasy – jedná se o škrábnutí postříbřeným šípem na spánku, získané kdysi dávno v jedné z jeho prvních bitev. Další si ponechal záměrně: hluboké říznutí protínající dlaň, které získal v den, kdy pojal Wulfwynn za svou družku. I poslední se nachází na ruce, a to malíček levačky neustále zkroucený do polosevření; výsledek neošetřené a špatně srostlé zlomeniny, již Aedwacer zanedbal.
Žije víceméně soběstačně z lesa a jeho darů; obstarává si v něm maso i divoké plody, dříví i jiný materiál. Některé potraviny jsou mu ovšem stejně nedostupné, a právě ty mu nosí Bran: jedná se především o mouku a zavařeniny, za něž pokaždé vyřizuje pozdravy Leah jako své královně.